// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 14.09.2020
Postup soudního exekutora podle normy později shledané za protiústavní
Postup soudního exekutora podle právní normy, byť zatím účinné, jejíž protiústavnost byla deklarována Ústavním soudem, by byl bezpochyby nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk. O takovou situaci zde však nešlo, neboť v době vydání exekučních příkazů ještě nebyla protiústavnost čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb. Ústavním soudem deklarována.
V posuzované věci je zřejmé, že soudní exekutor při vydání exekučního příkazu postupoval v souladu s čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., tedy postupoval podle pravidel předepsaných právními normami. Již z toho důvodu nelze jeho postup považovat za nesprávný a tím zakládající odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk. V předmětné věci tedy nebyl postup exekutora v rozporu s postupem stanoveným právními předpisy, jestliže se exekutor řídil zákonem, který byl teprve následně shledán Ústavním soudem za protiústavní.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, ze dne 19. 6. 2020
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala náhrady škody ve výši 169 593,60 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. P. K., Exekutorský úřad B.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 27 C 66/2017-74, zamítl žalobu o zaplacení částky 169 593,60 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 1 200 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 300 Kč (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Na základě usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 10. 2005, č. j. 19 Nc 8168/2005-3, byl soudní exekutor JUDr. P. K. pověřen provedením exekuce pro uspokojení pohledávky oprávněné Z. R. proti povinnému T. Ř. (manželu žalobkyně) v částce 754 498,29 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 1 011 000 Kč. Exekučním příkazem ze dne 18. 7. 2014, č. j. 137 Ex 4078/05-70, rozhodl soudní exekutor o provedení exekuce srážkou ze mzdy manželky povinného (dále „žalobkyně“) u plátce mzdy HARTMAN – RICO, a. s. Exekuční příkaz nabyl právní moci dne 25. 7. 2014. Žalobkyně se podáním ze dne 1. 10. 2014 domáhala zastavení exekuce, přičemž tvrdila, že dluh vůči oprávněné převzal výlučně povinný bez jejího souhlasu. Dne 19. 9. 2014 sdělil zaměstnavatel žalobkyně exekutorovi, že exekuovaná pohledávka není a nebude uspokojována ze mzdy žalobkyně z důvodů jiných předchozích exekučních příkazů. Usnesením ze dne 7. 10. 2014, č. j. 137 Ex 4078/05-83, vyzval soudní exekutor oprávněnou, aby se ve lhůtě 30 dnů vyjádřila k návrhu na zastavení exekuce. Ta podáním ze dne 2. 11. 2014 sdělila soudnímu exekutorovi, že souhlasí se zastavením exekuce v rozsahu postižení mzdy žalobkyně. Usnesením ze dne 11. 11. 2014, č. j. 137 Ex 4078/05-86, soudní exekutor provedení exekuce srážkami ze mzdy žalobkyně zastavil a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. K odvolání žalobkyně ze dne 13. 11. 2014 Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 26 Co 966/2014, zrušil rozhodnutí soudního exekutora ve výroku o nákladech řízení pro nepřezkoumatelnost. Dalším usnesením ze dne 25. 11. 2015, č. j. 137 Ex 4078/05-107, rozhodl soudní exekutor opakovaně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K opětovnému odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 10. 2016, sp. zn. 26 Co 689/2015, tak, že napadené usnesení soudního exekutora o nákladech odvolacího řízení změnil tak, že žalobkyni se náhrada nákladů řízení o zastavení exekuce nepřiznává. Uvedl, že by bylo objektivně nespravedlivé, aby oprávněná, která důvodně hájila svá porušovaná práva, byla povinována k zaplacení nákladů nesprávného provedení exekuce. Soudní exekutor musí za všech okolností postupovat vůči osobě dlužníka se znalostí věci s využitím zákonných prostředků. Pokud použije takové prostředky, které výkon rozhodnutí vylučují a manželce povinného vzniknou v souvislosti s tím náklady, nelze požadovat úhradu těchto nákladů po oprávněné. Žalobkyni tak měla vzniknout škoda v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora, který postihl srážkami její mzdu, jako manželky povinného, přestože nuceně vymáhaný závazek nespadal do společného jmění manželů. Tato škoda podle žalobkyně spočívá ve vynaložených nákladech na právní zastoupení.
5. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Uvedl, že stát odpovídá za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím v případě existence odpovědnostního titulu, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Zabýval se proto tím, zda jsou tyto tři předpoklady kumulativně splněny. Pokud vznik nákladů řízení, které není možno přiznat, zaviní nesprávným úředním postupem exekutor, lze se náhrady takto vzniklé škody domáhat proti státu. K žalobkyní tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora soud prvního stupně uvedl, že vydání exekučního příkazu bylo v souladu se zákonem, neboť od 1. 1. 2014 bylo možné dle ustanovení čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, aplikací ustanovení § 262a odst. 2 občanského soudního řádu zpětně, v řízeních zahájených před 1. 1. 2013, postihovat výlučný majetek manžela povinného při vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Toto přechodné ustanovení bylo pro rozpor se zásadou zákazu pravé retroaktivity zrušeno až nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 1/14, a to ke dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, tedy k 8. 4. 2015. Z toho soud prvního stupně dovodil, že exekuční příkaz ze dne 18. 7. 2014, kterým byla postižena mzda žalobkyně jako manželky povinného, nepředstavuje nesprávný úřední postup soudního exekutora, neboť takovýto způsob provádění exekuce nebyl v té době v rozporu se zákonem. Námitku žalobkyně, že exekutor věděl od jejího zaměstnavatele, že její mzdu nelze postihnout pro předchozí exekuce a přesto v exekuci pokračoval a postupoval tak neúčelně, soud prvního stupně shledal nedůvodnou, neboť informaci zaměstnavatele žalobkyně soudní exekutor získal dne 19. 9. 2014. Návrh na zastavení exekuce podala žalobkyně dne 1. 10. 2014 a již dne 7. 10. 2014 vyzýval exekutor oprávněnou ke sdělení, zda s návrhem na zastavení exekuce souhlasí. Proto v postupu exekutora není možno podle soudu prvního stupně spatřovat nesprávný úřední postup. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně žalobu zamítl.
6. Odvolací soud zcela vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Odvolací soud uvedl, že pokud žalobkyně spatřuje nesprávný úřední postup v tom, že soudní exekutor vydal dne 18. 7. 2014 exekuční příkaz (č. j. 137 Ex 4078/05-70) o provedení exekuce srážkou z její mzdy jako manželky povinného, pak její názor správný není. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu přiléhavě vyložil, že vydání exekučního příkazu bylo zcela v souladu se zákonem, který umožňoval i v řízeních zahájených před 1. 1. 2013 postihnout výlučný majetek manžela povinného při vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů (čl. LII bod 2 zákona č. 303/2013 Sb. s aplikací ustanovení § 262a odst. 2 občanského soudního řádu). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvedl, že teprve nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 1/14, bylo ustanovení čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb. zrušeno, neboť pravá retroaktivita tohoto přechodného ustanovení umožňovala aplikací § 262a odst. 2 občanského soudního řádu exekučně postihnout dosud nepostižitelný majetek manžela povinného, a jednalo se proto o protiústavní zásah do základního práva manžela povinného na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Odvolací soud však zdůraznil, že výše uvedený nález nabyl účinnosti až vyhlášením ve Sbírce zákonů ke dni 8. 4. 2015. Na vydání exekučního příkazu dne 18. 7. 2014 tak nelze podle odvolacího soudu pohlížet jako na nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí. Na správných závěrech soudu prvního stupně nemůže podle odvolacího soudu nic změnit ani odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně, jehož se žalobkyně dovolává, neboť jím soud v tomto řízení není nijak vázán. Odvolací soud na základě výše uvedeného uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl správně, když žalobu zamítl pro absenci odpovědnostního titulu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, „zda postup soudního exekutora, který vydal exekuční příkaz o provedení exekuce srážkou ze mzdy manželky povinného na základě čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., když toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 1/14, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 115/2015 dne 14. 5. 2015, shledáno protiústavním a dnem vyhlášení nálezu zrušeno, je postupem, který zakládá odpovědnost státu za škodu dle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.“. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobkyně v tom, že tato nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda postup soudního exekutora podle zákonné úpravy, která byla následně shledána protiústavní, je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk, neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena.
IV. Důvodnost dovolání
15. Dovolání je důvodné, byť z jiného důvodu, než uvádí žalobkyně.
16. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
17. Podle čl. LII bod 2 zákona č. 303/2013 Sb. exekuční příkaz vydaný po dni nabytí účinnosti zákona č. 396/2012 Sb. v řízeních zahájených před nabytím účinnosti zákona č. 396/2012 Sb. se řídí zákonem č. 120/2001 Sb., ve znění účinném po dni nabytí účinnosti zákona č. 396/2012 Sb.
18. Podle § 262a odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2014, výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy nebo jiného příjmu manžela povinného, přikázáním pohledávky manžela povinného z účtu u peněžního ústavu, přikázáním jiné peněžité pohledávky manžela povinného nebo postižením jiných majetkových práv manžela povinného lze nařídit tehdy, jde-li o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů. Ustanovení hlavy druhé a třetí se použije přiměřeně.
19. Nejvyšší soud předesílá, že je vázán dovolacím důvodem, a může proto přezkoumat napadené rozhodnutí jen v rozsahu, v jakém se toho dovolatelka domáhá (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Jinak řečeno, dovolací soud se mohl zabývat posouzením správnosti postupu soudního exekutora nikoli obecně, ale jen z toho hlediska, že soudní exekutor postupoval podle zákonné úpravy, jež byla posléze shledána protiústavní.
20. Jak vyplývá již ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, Ústavní soud nálezem ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 1/14, zrušil ustanovení čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, dnem 8. 4. 2015. V odůvodnění nálezu poukázal mimo jiné na to, že retroaktivní změna ohledně použitelných způsobů exekuce a rozsahu exekučně postižitelného majetku manžela povinného, zavedená výše zmíněným zákonem, ve svém důsledku může vést k vyloučení zákonné výluky ze společného jmění manželů dle § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, respektive dle § 711 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, což podle Ústavního soudu potenciálně zakládá zásah do ústavně zaručeného základního práva manžela povinného vlastnit a pokojně užívat majetek dle čl. 11 Listiny, respektive čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jak Ústavní soud v jiné souvislosti vyslovil v nálezu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 362/10.
21. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že přechodné ustanovení obsažené v čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb. je v rozporu se zásadou zákazu pravé retroaktivity, vyplývající z principu demokratického právního státu, obsaženého v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Proto vyhověl návrhu a napadené ustanovení podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., zrušil dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
22. Nejvyšší soud se v minulosti opakovaně vyjádřil k tomu, jakým způsobem je třeba postupovat při aplikaci právní normy v době, kdy je sice ještě účinná, ale Ústavním soudem již byla deklarována její neústavnost. V rozsudku ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1343/96, uveřejněném pod číslem 59/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve znění redakční opravy právní věty, uveřejněné v čísle 1/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že je povinen v dovolacím řízení přihlédnout k tomu, že ustanovení zákona, které při řešení věci použil odvolací soud, shledal Ústavní soud později protiústavním. Tamtéž dodal, že to, zda takové ustanovení bylo Ústavním soudem zrušeno s účinky do budoucna, není rozhodné.
23. Na tyto závěry Nejvyšší soud navázal v usnesení velkého senátu obchodního kolegia ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2003, pod číslem 7. V něm uvedl, že princip vázanosti obecných soudů zákonem, vyjádřený v čl. 95 odst. 1 Ústavy, se nemůže při rozhodování těchto soudů prosadit na úkor závěru Ústavního soudu o protiústavnosti aplikované právní normy jen proto, že (podle právního stavu v době rozhodné pro dovolací přezkum) ještě nevstoupil v účinnost výrok nálezu, jímž Ústavní soud dotčenou právní normu současně zrušil (její odklizení z právního řádu České republiky posunul k pozdějšímu okamžiku).
24. Z uvedeného plyne, že postup soudního exekutora podle právní normy, byť zatím účinné, jejíž protiústavnost byla deklarována Ústavním soudem, by byl bezpochyby nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk. O takovou situaci zde však nešlo, neboť v době vydání exekučních příkazů ještě nebyla protiústavnost čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb. Ústavním soudem deklarována.
25. Nesprávným úředním postupem je přitom porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Poruší-li tedy exekutor při provádění exekuce pravidla předepsaná právními normami, jedná se o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 728/2014).
26. V posuzované věci je zřejmé, že soudní exekutor při vydání exekučního příkazu postupoval v souladu s čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., tedy postupoval podle pravidel předepsaných právními normami. Již z toho důvodu nelze jeho postup považovat za nesprávný a tím zakládající odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk.
27. Rozpor mezi postupem exekutora a právními předpisy ostatně žalobkyně v dovolání ani nenamítá. Její žalobní konstrukce brojí ve své podstatě proti neústavnosti právní normy, o niž exekutor svůj postup opřel. Tomu odpovídá pasáž dovolání, v níž se uvádí, že pokud stát proti žalobkyni „postupuje podle konkrétních zákonných ustanovení, která sám v rámci své zákonodárné činnosti přijal, požaduje žalobkyně, aby tato zákonná ustanovení byla kvalitní a v souladu s Ústavou. Přeneseně tedy žalobkyni stát odpovídá i za to, jaké zákony přijímá a za to, že tyto zákony jsou v souladu s principy právního státu.“
28. Jakkoli lze s žalobkyní souhlasit v tom, že by zákonodárce neměl přijímat právní normy, které jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, nemůže Nejvyšší soud než stran posledně citovaných argumentů žalobkyně odkázat na svou četnou dřívější judikaturu, v níž přijal a odůvodnil závěr, podle kterého proces normotvorby (např. přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu Parlamentu ČR) úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 OdpŠk není, neboť i když moc zákonodárná z režimu zákona č. 82/1998 Sb. není vyňata, v podmínkách zastupitelské demokracie je legislativní činnost specifickým postupem. Zákonodárný sbor rozhoduje hlasováním svých členů o přijetí či nepřijetí předloženého návrhu zákona, aniž by existovalo (ani existovat nemůže) pravidlo či předpis o tom, jak který poslanec, senátor či poslanecký nebo senátorský klub má při přijímání zákonů hlasovat, či jaký má být konkrétní výsledek hlasování či jak má vypadat schválený zákon; z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům či adresátům normy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, uveřejněný pod číslem 7/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
29. Proti těmto závěrům, které Nejvyšší soud mnohokrát ve své judikatuře zopakoval a na kterých nemá důvod cokoli měnit, žalobkyně ostatně žádnou kvalifikovanou oponenturu nesnáší.
30. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že v předmětné věci nebyl postup exekutora v rozporu s postupem stanoveným právními předpisy, jestliže se exekutor řídil zákonem, který byl teprve následně shledán Ústavním soudem za protiústavní. Přesto není právní posouzení odvolacího soudu v tom směru, že nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu žalobkyně způsobenou vydáním exekučního příkazu, úplné a tudíž správné.
31. Odvolací soud přehlédl, že postup soudního exekutora vyústil v daném případě ve vydání exekučního příkazu, který je rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012), a proto měl odvolací soud posoudit, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti státu nikoli podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk, ale podle § 8 OdpŠk.
32. Nejvyšší soud z výše uvedeného důvodu napadené rozhodnutí zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. V něm odvolací soud vedle otázky splnění podmínek odpovědnosti státu za žalovanou škodu podle § 8 OdpŠk posoudí, zda lze vůbec žalobkyni náhradu její škody přiznat s ohledem na ustanovení § 31 OdpŠk.
33. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-