// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 07.07.2020
Typový význam předmětu řízení o přiznání obhajného
Řízení o přiznání obhajného advokátu ustanovenému v trestním řízení z důvodu nutné obhajoby není řízením, v němž by byl presumován typově zvýšený předmět řízení pro poškozeného nepřiměřeně dlouhým řízením ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk.
Zásadním rozdílem od sporů pracovněprávních je skutečnost, že poskytování právních služeb obhájcem ustanoveným ex offo nevykazuje definiční znaky závislé činnosti a nepředpokládá se, že advokát je na přiznání obhajného existenčně závislý. Není zcela vyloučeno, že při individuálním posouzení všech okolností případu nelze dojít k závěru o zvýšeném významu předmětu řízení pro poškozeného, nicméně se nejedná o situaci, kdy je význam předmětu řízení zvýšen typově a presumuje se.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 417/2018, ze dne 11. 3. 2020
Dotčené předpisy:
§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se svou žalobou podanou dne 3. 5. 2017 na žalované domáhá zaplacení částky 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 4. 5. 2017 do zaplacení coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce projednání nároku žalobce na odměnu a náhradu hotových výdajů v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 91/96, v němž byl žalobce ustanoven obhájcem ex offo obviněnému.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, č. j. 6 C 133/2017-52, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobce napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se konstatuje, že v posuzovaném řízení došlo při projednání nároku žalobce na odměnu a náhradu hotových výdajů k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Žalobce v posuzovaném řízení vystupoval jako soudem ustanovený obhájce z důvodu nutné obhajoby a ve prospěch obviněného vykonal řadu úkonů právní služby. Soud prvního stupně však na základě provedených důkazů uzavřel, že žalobce neprokázal své žalobní tvrzení, že dne 8. 7. 1997 uplatnil u soudu nárok na přiznání odměny za vykonanou obhajobu, ani to, že by v období od roku 1997 do roku 2016 vyřízení svého nároku na odměnu urgoval. Dle soudu prvního stupně tak žalobce v posuzovaném řízení „prokazatelně uplatnil“ nárok na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce až dne 19. 4. 2016, kdy se konalo veřejné zasedání, v jehož průběhu byl spis rekonstruován. O odměně žalobce tak bylo rozhodnuto usnesením, které nabylo právní moci dne 29. 7. 2016 s tím, že žalobci byla odměna vyplacena dne 19. 10. 2016.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil tak, že se žalobci nepodařilo prokázat splnění základního předpokladu odpovědnosti státu za škodu, a to existenci nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o nároku žalobce na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce. Soud prvního stupně rovněž – na základě výpovědi žalobce ze dne 24. 8. 2017 – dospěl k závěru o nízkém významu předmětu řízení pro žalobce.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno tvrzení žalobce o uplatnění jeho nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného obhájce již v roce 1997, neboť takový závěr je na základě provedeného dokazování příliš formální, když s časovým odstupem téměř dvaceti let nelze žalobci přičítat k tíži, pokud neuchoval všechny doklady, které by prokazovaly uplatnění jeho nároku u soudu. Podle odvolacího soudu lze naopak mít za prokázané, že žalobce nárok uplatnil již v roce 1997. Vzhledem k tomu, že žalobci byla náhrada nákladů nutné obhajoby vyplacena až v roce 2016, trvalo rozhodování o nároku žalobce 19 let.
7. Odvolací soud posoudil celkovou délku řízení o nároku žalobce na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce jako nepřiměřenou, takže dovodil vznik práva žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a OdpŠk. Odvolací soud však na základě výpovědi žalobce zhodnotil význam předmětu posuzovaného řízení jako „velice nízký“. Podle odvolacího soudu o nízkém významu předmětu řízení pro žalobce svědčí i to, že neuschoval doklady spojené s uplatněním nároku. Odvolací soud dále přihlédl ke skutečnosti, že „předmětem rozhodnutí o nákladech nutné obhajoby“ byla „velice nízká částka 26 725 Kč“, hodnotil i další kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk a poté dospěl k závěru, že dostatečnou formou zadostiučinění je v daném případě konstatování porušení práva žalobce.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I o věci samé napadl žalobce dovoláním, v němž navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
9. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek týkajících se formy a výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. S odkazem na konkrétně označenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu argumentoval presumpcí vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení, přičemž na rozdíl od odvolacího soudu má dovolatel za to, že peněžité zadostiučinění se za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení neposkytuje jen výjimečně například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, což v dané věci splněno není.
10. Dle dovolatele se odvolací soud dále odchýlil od dovolatelem konkrétně označené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť neexistence okolností zakládajících předpoklad vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného nevede sama o sobě k závěru o nižším, ale o standardním významu předmětu řízení. Podle dovolatele platí, že pokud se u soudních řízení presumuje standardní význam předmětu řízení pro poškozeného, pak uvedenou domněnku vyvrací strana sporu, které domněnka nesvědčí; žalovaná však v daném případě takovou domněnku nevyvrátila.
11. Dovolatel dále předestírá otázky hmotného práva, jež podle něj doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny nebyly, a to, jaký je typový význam předmětu řízení o přiznání obhajného pro ustanoveného advokáta, a dále, která ze stran sporu nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně případného sníženého významu předmětu řízení. Dovolatel má za to, že rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů za výkon nutné obhajoby představuje paralelu k řízením ve věcech pracovněprávních a presumuje se tak typově zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného.
12. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, když nerespektoval judikaturu dovolacího a Ústavního soudu, a jeho rozhodnutí je tzv. překvapivým rozhodnutím, neboť dovolatel neměl možnost reagovat na právní závěr odvolacího soudu týkající se sníženého významu předmětu řízení
13. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
15. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a dovolací soud se tak dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
19. Otázka, zda je konstatování porušení práva dostačující formou zadostiučinění (bod 9), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud s ohledem na konkrétní okolnosti případu dospěl k závěru, že význam předmětu řízení pro poškozeného je pouze nepatrný, takže celková doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout jeho psychickou sféru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14).
20. Pokud žalobce odkazoval na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, podle níž důvodem pro nepřiznání zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích (jako formy primární) nemůže být bez dalšího skutečnost, že poškozený u soudu nepodával žádosti či urgence o vyplacení odměny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17, který se týká nepřiměřené délky řízení o přiznání tlumočného), pak tento závěr nelze v poměrech projednávané věci bez dalšího převzít, neboť byl přijat na podkladě odlišného skutkového stavu. V projednávané věci odvolací soud vyšel jednak z výše peněžitého plnění, které bylo „ve hře“ jako předmět řízení o přiznání obhajného, ale též z výsledku dokazování, zejména výpovědi žalobce, jakož i ze skutečnosti, že žalobce dokumentaci ohledně svého nároku v průběhu posuzovaného řízení zničil. Závěr, že nezájem účastníka o průběh řízení trvající řadu let lze podle okolností při posuzování formy či výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení zohlednit v rámci kritéria významu řízení pro poškozeného, je přitom v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, uveřejněný pod číslem 9/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Ani otázka, která ze stran sporu nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně případného snížení významu předmětu řízení pro poškozeného a zda je na žalované, aby domněnku standardního významu předmětu řízení vyvrátila (bod 10), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, pokud zohlednil okolnosti rozhodné pro posouzení významu řízení pro účastníka, které jsou zjistitelné z účastníky označených důkazů k prokázání jiných jejich skutkových tvrzení, a to včetně spisového materiálu vztahujícího se k posuzovanému řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). Odvolací soud tak učinil závěr o sníženém významu předmětu řízení pro dovolatele nikoliv na základě nežádoucího aktivismu nad rámec tvrzení účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010), nýbrž na podkladě skutečností vyplývajících z průběhu posuzovaného řízení a z výslechu dovolatele.
22. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky typového významu předmětu řízení o přiznání obhajného (bod 11), neboť tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání není důvodné.
24. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
25. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
26. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [srov. bod IV. písm. d) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010].
27. Dovolací soud již v bodu IV. Stanoviska vyslovil tento právní názor: „Význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.).“ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací praxi přihlásil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3203/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2623/2017).
28. Majetkové spory lze obecně hodnotit jako mající standardní význam pro účastníky řízení, což nevede ani ke zvýšení, ani ke snížení základní částky odškodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012). Vede-li se spor o určitou peněžitou částku, bude vždy záležet na osobě účastníka řízení a na tom, nakolik je sporná částka důležitou součástí jeho života, tedy zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové poměry účastníka pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 101/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu rovněž nelze v případě, že předmětem posuzovaného řízení bylo peněžité plnění, odhlédnout od příslušenství požadovaného peněžitého nároku představovaného například úrokem z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013).
29. Dovolací soud se již také vyjádřil k situaci, kdy předmětem nepřiměřeně dlouhého řízení je zaplacení částky, která velmi významným způsobem souvisí s podnikatelskou aktivitou poškozeného, přičemž příjmy pramenící z této podnikatelské činnosti jsou jediným prostředkem obživy poškozeného. Pokud se jedná o částku natolik vysokou, že v případě neúspěchu je ohroženo pokračování jeho profesní aktivity, lze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu dovodit, že se posuzované řízení svým předmětem blíží sporu pracovněprávnímu, u něhož je presumován typově zvýšený význam pro poškozeného [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) tam citovanou, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014].
30. Konkrétně se pak v těchto souvislostech dovolací soud vyjádřil k typovému významu předmětu řízení o nezaplacené palmáre advokáta, když shodně s výše uváděnou judikaturou dovodil, že o významný předmět řízení se bude jednat tehdy, jestliže pokračování profesní aktivity poškozeného závisí do značné míry na řízení, což naznačuje – stejně jako v pracovněprávních sporech – že je vyžadováno rychlé rozhodnutí z pohledu toho, co je v sázce pro dotčenou osobu. Nebude-li se ve sporu jednat o částku zásadní pro další pokračování profesní aktivity poškozeného, pak se jedná spíše o běžný obchodněprávní spor než o spor, který by se svým významem blížil sporu pracovněprávnímu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1698/2014).
31. Na podkladě doposud dosažených judikaturních závěrů Nejvyšší soud vyslovuje názor, že řízení o přiznání obhajného advokátu ustanovenému v trestním řízení z důvodu nutné obhajoby není řízením, v němž by byl presumován typově zvýšený předmět řízení pro poškozeného. Zásadním rozdílem od sporů pracovněprávních je skutečnost, že poskytování právních služeb obhájcem ustanoveným ex offo nevykazuje definiční znaky závislé činnosti a nepředpokládá se, že advokát je na přiznání obhajného existenčně závislý. Není zcela vyloučeno, že při individuálním posouzení všech okolností případu nelze dojít k závěru o zvýšeném předmětu řízení pro poškozeného, nicméně se nejedná o situaci, kdy je význam předmětu řízení zvýšen typově a presumuje se. V poměrech projednávané věci je přitom (zejména s přihlédnutím k výši přiznaného obhajného) evidentní, že se o případ, kdy má pro poškozeného předmět posuzovaného řízení existenční význam, jednat nemůže.
32. Význam předmětu posuzovaného řízení o přiznání obhajného je tak pro dovolatele typově standardní, přičemž je velmi významně snižován konkrétními okolnostmi případu, což vedlo ke správnému závěru odvolacího soudu o formě přiznaného zadostiučinění (viz body 19 a 20).
33. Jelikož je dovolání přípustné, Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
34. Právo na spravedlivý proces dovolatele vydáním tzv. překvapivého rozhodnutí ve smyslu dovolatelem označené nálezové judikatury Ústavního soudu nemohlo být porušeno, neboť odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného již před soudem prvního stupně a jeho právní úvahy nejsou svévolné a vymykající se předmětu řízení. Řízení o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu je řízením, v němž je způsob vypořádání poměrů mezi účastníky dán právním předpisem a v němž soud rozhoduje o konkrétní formě, popřípadě výši zadostiučinění podle pravidel daných v § 31a odst. 2, 3 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy a výše zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. Dovolatel zastoupený advokátem a sám advokát tak od počátku řízení věděl, že budou ohledně jeho nároku brána v potaz a budou hodnocena všechna kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk, ve svém právu přednášet tvrzení, navrhovat k jejich prokázání důkazy, vyjadřovat se k dokazování, jakož i ke skutkové a právní stránce věci nebyl nijak omezen, naopak se z obsahu spisu podává, že v řízení své možnosti argumentovat ohledně kritérií přicházejících v úvahu pro stanovení formy a výše zadostiučinění důsledně využíval. Skutečnost, že odvolací soud zhodnotil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného odlišně od právního názoru dovolatele, porušení práva na spravedlivý proces nepředstavuje. Na jiné vady řízení přitom dovolatel nepoukazuje a z obsahu spisu se nepodávají.
VI. Závěr
35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, a proto Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 o. s. ř. dovolání zamítl.
36. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití argumentace a contrario. Procesně úspěšná žalovaná má nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, avšak žádné náklady jí v dovolacím řízení nevznikly.
Autor: -mha-