// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 02.06.2020
Pokračování v trestním řízení po pravomocném odložení věci
Ve skutečnosti, že po pravomocném usnesení o odložení věci, které však nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, bylo v trestním řízení pokračováno na základě provedeného vlastního šetření policie (bez ohledu na důvody, které vedly k dalšímu pokračování), byť z podnětu poškozené osoby, či z jiného trestním řádem přípustného důvodu, nelze spatřovat naplnění podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1469/2018, ze dne 26. 2. 2020
Dotčené předpisy:
§ 31a zák. č. 82/1998 Sb.
§ 159a odst. 1 zák. č. 141/1961Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se vůči každému ze žalovaných domáhala zaplacení částky 3 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, jež jí měla být způsobena ve vztahu k 1. žalované nesprávným postupem a věcnými závěry Policie ČR při vyšetřování úmrtí jejího syna, které bylo vedeno Policií ČR, Městským ředitelstvím policie Brno, 7. oddělením obecné kriminality, pod sp. zn. KRPB-111167/TČ-2013-060277, a ve vztahu ke 2. žalované arogantním a neetickým chováním příslušníků Policie ČR rovněž v rámci uvedeného vyšetřování.
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2016, č. j. 33 C 70/2014-110, zamítl žalobu vůči 1. žalované (výrok I), jakož i proti 2. žalované (výrok II) a uložil žalobkyni, aby na náhradě nákladů řízení zaplatila 1. žalované 849,50 Kč (výrok III) a 2. žalované 1 513 Kč (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že závěry orgánů Policie ČR učiněné v rámci vyšetřování úmrtí syna žalobkyně A. A. se promítly do rozhodnutí ve věci samé, a to do usnesení ze dne 27. 6. 2013, č. j. KRPB-I11167-50/TČ-2013-060277, kterým Policie ČR odložila trestní věc podezření ze spáchání blíže nespecifikovaného násilného trestného činu v souvislosti s nalezením oběšeného muže ztotožněného jako A. A. na adrese XY, s odůvodněním, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a že není na místě věc vyřídit jinak. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně stížnost, přičemž usnesením Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 9. 8. 2013, č. j. 5 ZN 2138/2013-13, byla tato stížnost jako nedůvodná zamítnuta. Na základě podnětu k výkonu dohledu se věcí dále zabývalo Krajské státní zastupitelství v Brně, které zaslalo po provedeném dohledu žalobkyni vyrozumění ze dne 5. 12. 2013, č. j. 1 KZN 1129/2013-8, ve kterém konstatovalo, že napadená usnesení Policie ČR ze dne 27. 6. 2013, č. j. KRPB-II1167-50/TČ-2013-060277, a Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 9. 8. 2013, č. j. 5 ZN 2138/2013-13, mají oporu v provedeném šetření. V závěru Krajské státní zastupitelství v Brně uzavřelo, že podnět žalobkyně jako nedůvodný odkládá.
4. Soud prvního stupně dále přihlédl k tomu, že žalobkyně v průběhu projednávaného řízení následně podala další stížnosti na postup a chování příslušníků Policie ČR v rámci vyšetřování úmrtí jejího syna, které byly opět řádně projednány a jako nedůvodné následně zamítnuty. K námitce žalobkyně ohledně předčasného zpopelnění těla jejího syna uvedl, že z úředního záznamu Policie ČR ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. KRPB-203897/ČJ-060066-1-S-TL, vyplynulo, že zaměstnankyně Pohřební a hřbitovní služby města Brna, a. s., J. L. telefonicky hovořila s K. S. ve věci převezení a následného zpopelnění těla A. A., přičemž následně bylo tělo pohřební službou převezeno a zpopelněno o týden dříve na pokyn J. L., aniž by byla žalobkyně o zpopelnění informována, za což se J. L. žalobkyni omluvila.
5. Ve vztahu k 1. žalované soud prvního stupně dospěl k závěru, že absentuje jedna ze základních podmínek odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, a to existence nezákonného rozhodnutí, k němuž by namítaný postup při vyšetřování musel vést, a zrušení takového rozhodnutí pro jeho nezákonnost s tím, že řízení o náhradu nemajetkové újmy v režimu zákona č. 82/1998 Sb. není řízením revizním, které by mohlo přezkoumávat zákonnost rozhodnutí vydaných orgány činnými v trestním řízení, a že představy žalobkyně, že orgány činné v trestním řízení snad měly postupovat jinak a dojít k jiným závěrům a vydat jiná rozhodnutí, byly z hlediska odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu bezvýznamné.
6. Ve vztahu k 2. žalované soud prvního stupně shledal opodstatněnou uplatněnou námitku promlčení, neboť k tvrzenému neprofesionálnímu jednání příslušníků Policie ČR mělo docházet v období od 7. 5. 2013 do 23. 8.2013 a šestiměsíční subjektivní promlčecí doba podle § 32 odst. 3 OdpŠk tak počala běžet nejpozději dnem 23. 8. 2013, avšak žaloba byla podána až dne 7. 4. 2014.
7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 44 Co 247/2017-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni, aby na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatila 1. žalované 300 Kč a 2. žalované 2 975 Kč (výrok II).
8. Odvolací soud z důvodu odvolacích námitek žalobkyně doplnil dokazování o skutečnost, že na základě pokynu Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 6. 1. 2015 na č. l. 115 spisu Policie ČR, Městského ředitelství policie Brno sp. zn. KRPB-111167-211-TČ-2013-060277, státní zástupce podle § 157 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), uložil Policii ČR provést ve věci poškozeného A. A. další úkony a že po jejich provedení byla věc opětovně podle § 159a odst. 1 trestního řádu usnesením Policie ČR ze dne 29. 7. 2015 na č. l. 345 odložena s odůvodněním, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak, přičemž stížnost žalobkyně proti tomuto usnesení byla usnesením Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 3. 9. 2015 jako nedůvodná zamítnuta.
9. Odvolací soud vzal za relevantní, že soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí ve vztahu k 1. žalované založil na absenci rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, a to jako základního předpokladu vzniku odpovědnosti státu za odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu § 8 OdpŠk. Své rozhodnutí odvolací soud založil na judikatuře Nejvyššího soudu, podle které případná pochybení v postupu policie při prověřování či vyšetřování trestné činnosti, vedoucí k rozhodnutí o věci samé, nelze považovat za nesprávný úřední postup, na jehož základě by mohlo být uvažováno o přiznání odškodnění nemajetkové újmy, neboť případná pochybení by musela vést ke zrušení či změně vydaného rozhodnutí jako nezákonného. K tomu odkázal na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 633/2004, sp. zn. 25 Cdo 2303/2009, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005 a sp. zn. 30 Cdo 370/2013.
10. Pokud se týká žalobkyní namítaného (z podnětu Z. L. v rámci jeho prošetření dané věci) faktického zrušení usnesení Policie ČR ze dne 27. 6. 2013 o odložení věci, kterým tak bylo znovu otevřeno vyšetřování smrti jejího syna, odvolací soud vycházel z názoru, že na usnesení Policie ČR ze dne 27. 6. 2013 o odložení věci nelze pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí, které bylo následně zrušeno, neboť usnesení o odložení věci vydané podle § 159a odst. 1 trestního řádu, nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté, a proto je možno v trestním řízení pokračovat případně na základě pokynu státního zástupce, jak se stalo v daném případě, aniž by původní usnesení bylo zrušeno, avšak že po skončení prověřování je třeba vydat nové rozhodnutí podle § 159a trestního řádu nebo zahájit trestní stíhání.
11. Podle odvolacího soudu rozhodnutí o odložení věci vydané § 159a odst. 1 trestního řádu je tak možné přirovnat k tzv. „rozhodnutí pro tentokrát“ vydanému na základě objasněného skutkového stavu a tomuto stavu po právní stránce odpovídajícímu, přičemž pokud je v šetření případné trestné činnosti či okolností úmrtí fyzické osoby pokračováno, nic to nemění na správnosti předchozího odložení věci s ohledem na úroveň tehdy získaných poznatků. V této souvislosti vzal odvolací soud za rozhodné, že v daném případě nedošlo k novému šetření ohledně okolností smrti syna žalobkyně a opakování těch úkonů, které byly terčem kritiky žalobkyně, ale jednalo se o doplnění šetření o další vyšetřovací úkony, které pak v konečném výsledku řízení opětovně vedly k rozhodnutí o odložení věci, z čehož bylo třeba dovodit, že i předchozí rozhodnutí v ničem nepochybilo, pokud další úkony v šetření učiněné nic nového a podstatného do věci nepřinesly a bylo lze je tak označit za nadbytečné.
12. Odvolací soud tedy uzavřel, že pokračování v trestním řízení po odložení věci nelze považovat za zrušení předchozího rozhodnutí o odložení věci pro jeho nezákonnost a nemůže zakládat odpovědnost státu za odškodnění nemajetkové újmy, což vedlo k zamítnutí žaloby ve vztahu k 1. žalované.
13. Ve vztahu k 2. žalované a k námitce žalobkyně, že uplatněná námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud vyjádřil názor, že není zřejmé, jak by 2. žalovaná uplynutí promlčecí doby zavinila tím, že žalobkyně se sice cítila dotčena chováním příslušníků Policie ČR, ale podání žaloby si ponechala jako krajní možnost (formu nátlaku), jak upozornit na podle jejího názoru nesprávný postup Policie ČR. Podle odvolacího soudu tak okamžik podání žaloby vyplynul ze subjektivních důvodů žalobkyně, které 2. žalovaná nemohla nijak ovlivnit a na nich se podílet. Z tohoto důvodu odvolací soud tvrzený důvod rozporu s dobrými mravy neshledal.
II. Dovolání a vyjádření k němu
14. Rozsudek odvolacího soudu napadla včasným dovoláním žalobkyně, jež přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalobkyně v dovolání vymezila otázky, (1) zda lze pod pojem nezákonného rozhodnutí státního orgánu ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk zahrnout faktické zrušení usnesení o odložení věci a (2) zda námitka promlčení vznesená 2. žalovanou byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy.
15. Žalobkyně v dovolání především nesouhlasila s restriktivním výkladem § 8 odst. 1 OdpŠk provedeným odvolacím soudem. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009, namítala, že trváním na formálním zrušení (změně) nezákonného rozhodnutí se v tomto případě přehlíží cíl právní úpravy odpovědnosti státu obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb., tedy aby škoda, způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi, byla odčiněna. Uvedla dále, že pokud by soudy nižší instance vycházely striktně ze znění § 8 odst. 1 OdpŠk, aniž náležitě zohlednily další významné skutečnosti, postupovaly by v rozporu se smyslem a účelem tohoto ustanovení, jakož i v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práva svobod. Podle žalobkyně v tomto případě je zásadní skutečností, kterou nalézací soudy ignorovaly, pokud ani k jejímu prokázání neprovedly navržený důkaz, konstatování profesního pochybení policistů náměstkem policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování Policejního prezídia Policie ČR, Z. L., které předcházelo novému prošetření případu vedoucímu k vydání nového rozhodnutí, přičemž nové prošetření věci nařídil potom v písemné podobě dozorový státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně dne 6. 1. 2015. V tomto ohledu vyjádřila názor, že pravomocným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, které bylo následně pro nezákonnost fakticky zrušeno, je usnesení Policie ČR ze dne 27. 6. 2013 o odložení věci, čímž byl splněn základní předpoklad pro náhradu škody. Dodala dále, že pokud nabytím právní moci usnesení o odložení věci ve smyslu § 159a odst. 1 trestního řádu trestní řízení končí, musí jít bez ohledu na argumentaci odvolacího soudu o tzv. konečné rozhodnutí ve věci. Navíc podle žalobkyně nebylo lze pominout, že důvodem dalšího vyšetřování nebylo zjištění nových skutečností, nýbrž zjištění profesního pochybení policistů v předchozí fázi vyšetřování.
16. Ve vztahu k 2. žalovanou vznesené námitce promlčení žalobkyně setrvala na názoru, že nalézací soudy nepodrobily námitku promlčení tzv. korektivu dobrých mravů, respektive že nezkoumaly, zda v dnešních poměrech nešlo o zjevné zneužití práva. K tomu odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04 a sp. zn. I. ÚS 718/11. Zdůraznila pak svůj status, jako matky zemřelého syna, která se opakovaně domáhala řádného prošetření jeho úmrtí a jež byla opakovaně konfrontována s neochotou, arogancí a pohrdáním ze strany příslušníků Police ČR, čehož výsledkem bylo, že se u ní vyvinula psychická porucha, pro kterou je v současné době v péči psychologa a psychiatra, a pro níž byla uznána částečně invalidní. Poukázala dále na to, že oprávněnost jejích výtek ke způsobu vyšetřování shledal až nejvyšší představitel Služby kriminální policie a vyšetřování, plukovník Z. L., jenž potvrdil jí tvrzená profesní pochybení policistů. Namítla dále, že do okamžiku uplynutí promlčecí doby dne 23. 2. 2014 byla opakovaně utvrzována různými pracovníky Policie ČR o správnosti postupů policie, aby až následně po uplynutí promlčecí doby dne 24. 9. 2014 konstatoval nejvyšší představitel Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR pochybení zapříčiněné profesním pochybením policistů na daném případě.
17. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
18. První žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
19. Druhá žalovaná navrhla zamítnutí dovolání z důvodu věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu. K rozhodnutím Ústavního soudu, na která žalobkyně v dovolání odkazovala, uvedla, že nejsou aplikovatelné na nyní posuzovanou věc. Dodala pak, že odvolací soud se s námitkou žalobkyně zcela srozumitelně vypořádal, pokud uvedl, že není zřejmé, jak by 2. žalovaná uplynutí promlčecí doby zavinila a že okamžik podání žaloby vyplynul ze subjektivních důvodů žalobkyně, které 2. žalovaná nemohla nijak ovlivnit. Vyjádřila dále názor, že marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinila, neboť počátek jejího běhu byl žalobkyni znám (v den tvrzeného neetického chování policistů vůči její osobě) a nic jí nebránilo uplatnit svůj nárok včas.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
21. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
22. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
23. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. V rozsahu nároku žalobkyně proti 2. žalované na odškodnění nemajetkové újmy v souvislosti s arogantním a neetickým chováním příslušníků Policie ČR při vyšetřování úmrtí syna žalobkyně se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že nebylo zřejmé, jak by 2. žalovaná uplynutí promlčecí doby zavinila tím, že se žalobkyně sice cítila dotčena chováním příslušníků Policie ČR, ale podání žaloby si ponechala jako krajní možnost (formu nátlaku), jak upozornit na, podle jejího názoru, nesprávný postup Policie ČR, přičemž okamžik podání žaloby tak vyplynul ze subjektivních důvodů žalobkyně, které 2. žalovaná nemohla nijak ovlivnit a na nich se podílet, a proto tvrzený důvod o rozporu s dobrými mravy pro uplatněnou námitku promlčení neshledal (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, a ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011).
25. Otázka posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska dobrých mravů tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
26. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. v rozsahu nároku žalobkyně vůči 1. žalované na náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 000 Kč, jež žalobkyni měla vzniknout nesprávným postupem a věcnými závěry Policie ČR při vyšetřování úmrtí jejího syna, pro řešení dovolací otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, zda lze pod pojem nezákonného rozhodnutí státního orgánu ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk zahrnout podnět policejního orgánu, na základě kterého bylo po pravomocném usnesení o odložení věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu pokračováno v trestním řízení, aniž by bylo rozhodnutí o odložení věci formálně zrušeno.
27. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
28. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
29. Podle § 159a trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 nejde-li ve věci o podezření z trestného činu, státní zástupce nebo policejní orgán věc odloží usnesením, jestliže není na místě vyřídit věc jinak. Takovým vyřízením může být zejména a) odevzdání věci příslušnému orgánu k projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, nebo b) odevzdání věci jinému orgánu ke kázeňskému nebo kárnému projednání (odst. 1). Státní zástupce nebo policejní orgán před zahájením trestního stíhání odloží usnesením věc, je-li trestní stíhání nepřípustné podle § 11 odst. 1 (odst. 2). Státní zástupce nebo policejní orgán může před zahájením trestního stíhání usnesením odložit věc, je-li trestní stíhání neúčelné vzhledem k okolnostem uvedeným v § 172 odst. 2 písm. a) nebo b) (odst. 3). Státní zástupce může věc odložit, jestliže z výsledků prověřování vyplývá, že nastaly okolnosti uvedené v § 172 odst. 2 písm. c) (odst. 4). Státní zástupce nebo policejní orgán věc odloží též tehdy, pokud se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání (§ 160). Pominou-li důvody odložení, trestní stíhání zahájí (odst. 5). Usnesení o odložení věci musí být doručeno poškozenému, pokud je znám. Usnesení o odložení věci podle odstavců 1 až 5 musí být doručeno do 48 hodin státnímu zástupci. Oznamovatel se o odložení věci vyrozumí, pokud o to podle § 158 odst. 2 požádal (odst. 6). Proti usnesení o odložení věci může poškozený uvedený v odstavci 6 podat stížnost, jež má odkladný účinek (odst. 7).
30. Soudní praxe je ustálena ve výkladu § 159a trestního řádu, podle kterého policejní orgán nebo státní zástupce rozhodne o odložení věci, nejde-li o podezření z trestného činu. Rozhodnutí o odložení věci má formu usnesení, proti němuž může poškozený, pokud je znám, podat stížnost, jež má odkladný účinek (§ 159a odst. 6, 7 trestního řádu). O stížnosti proti usnesení policejního orgánu rozhodne státní zástupce, který vykonává dozor v přípravném řízení, pokud k odložení věci nedal pokyn nebo souhlas. V takovém případě o stížnosti rozhodne nadřízený státní zástupce, tedy státní zástupce vyššího stupně státního zastupitelství. Pokud o odložení věci rozhodne státní zástupce, k rozhodnutí o stížnosti je příslušný nadřízený státní zástupce [§ 146 odst. 2 písm. a), b) trestního řádu]. Usnesení o odložení věci, pokud bylo vydáno policejním orgánem, je státní zástupce povinen přezkoumat, a pokud zjistí, že je nezákonné nebo neodůvodněné, může je zrušit podle § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu. Usnesení o odložení věci nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté [exceptio rei iudicatae; srov. též § 11 odst. 1 písm. h) až j), § 11a trestního řádu], proto je možné v řízení pokračovat i v případě, pokud nebylo zrušeno z podnětu stížnosti poškozeného (usnesení o odložení věci) nebo podle § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu. V řízení se pak pokračuje na základě pokynu státního zástupce, případně z jiného podnětu nebo z vlastní iniciativy policie (pak je namístě znovu sepsat záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu). Původní usnesení nebo opatření se neruší, nicméně po skončení prověřování je třeba vydat nové rozhodnutí podle § 159a trestního řádu nebo zahájit trestní stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu (JUDr. Igor Stříž – komentář k § 159a trestního řádu v ASPI, obdobně pak Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2035 – 2049).
31. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím není založena tehdy, jestliže rozhodnutí, od nějž žalobce odvozuje vznik škody, nebylo pro nezákonnost zrušeno. Podmínka zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost nemůže být splněna či nahrazena tím, že z důvodů zvláštního zřetele hodných není poškozenému přičítáno k tíži, že nevyužil možnosti podat proti dosud nepravomocnému rozhodnutí řádné opravné prostředky (srov. usnesení Nejvyššího soudu v ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3042/2007, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz).
32. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2526/2017, ohledně otázky posuzování zákonnosti rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek, v odškodňovacím řízení s odkazem na rozsudek ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, vyslovil závěr, že „I při využití veškerých prostředků nápravy je nutné připustit, že konečné rozhodnutí může být objektivně nesprávné. Za těchto okolností však stát za případnou škodu způsobenou tímto rozhodnutím, odpovědnost nenese. Ze zákona nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009).“
33. Nezákonnost rozhodnutí o odložení věci mohou namítat i poškození, kteří se do řízení přihlásili se svým nárokem na náhradu škody, v takovém případě však musí být splněna podmínka zrušení rozhodnutí o odložení věci pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 370/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1157/2013).
34. Soudní praxe připustila, že v některých případech stát odpovídal za škodu podle § 8 odst. 1 OdpŠk, aniž by bylo rozhodnutí pro nezákonnost změněno či zrušeno. Jednalo se však o výjimečné situace, kdy později vydaným rozhodnutím byly popřeny účinky rozhodnutí vydaného dříve, které pak bylo lze považovat za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Užití této výjimky ale bylo zásadně podmíněno tím, že poškozený v původním řízení neměl k dispozici žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, jehož nezákonnost namítal, anebo jej k dispozici měl, ale nešlo o opravný prostředek reálně účinný. Tak tomu bylo např. v situaci, kdy nezákonnost rozhodnutí byla deklarována v rozsudku Nejvyššího soudu vydaném na základě stížnosti pro porušení zákona, aniž došlo ke zrušení takového rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009). Odpovědnost státu byla také dovozena v případě rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu podle § 15 odst. 1 vyhlášky č. 87/1964 Sb., o řidičských průkazech, kdy bylo lze uvažovat o faktickém „odstranění“ tím, že k formálnímu zrušení správního rozhodnutí nedošlo jen proto, že dříve zadržený řidičský průkaz byl navrácen coby přímý důsledek určitého výsledku jiného řízení (zproštění obžaloby ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví) (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10). Obdobně se Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, vyjádřil k odpovědnosti za škodu v případě, kdy nedošlo ke zrušení nezákonného rozhodnutí státního orgánu, avšak jiným pozdějším rozhodnutím byl s ohledem na tuto nezákonnost znemožněn výkon práv vyplývajících z původního rozhodnutí. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5631/2015, uzavřel, že exekuční příkaz může být pro rozpor se zásadou přiměřenosti exekuce pokládán za nezákonné rozhodnutí i tehdy, nebyl-li odklizen, přičemž však vycházel z podmínky uvedené již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, podle které lze náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, využil-li poškozený možnosti podat návrh na zastavení exekuce, jakožto prostředku mu zákonem poskytnutého k ochraně práva, ledaže by se jednalo o případ zvláštního zřetele hodný. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009, vyslovil závěr, že při splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu je potřeba se vyvarovat takové formalistické interpretace § 8 odst. 1 OdpŠk, jež by odpovědnost státu fakticky (a neoprávněně) vyloučila, a to za situace, kdy Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 4 Tz 153/2005, jenž představoval relevantní důvod pro obnovu řízení v posuzované věci, byl konstatován nesprávný postup státní zástupkyně ohledně vrácení věci a s tím spojené otázky vlastnictví k věci (vozidlu), kdy byla dovozena existence příčinné souvislosti mezi nezákonným (a dosud nezhojeným) zásahem orgánu státu a vznikem požadované materiální újmy, přičemž poškozený reálné prostředky své obrany využil.
35. Shora citovaná judikatura však na daný případ nedopadá, neboť žalobkyně využila svého práva podat stížnost proti usnesení Policie ČR ze dne 27. 6. 2013 o odložení věci, která byla usnesením Městského státního zastupitelství ze dne 9. 8. 2013 zamítnuta jako nedůvodná, a trestní řízení skončilo opětovným odložením věci usnesením Policie ČR ze dne 29. 7. 2015.
36. V usnesení ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4431/2009, byť na rozdíl od nynější věci v řízení o nároku na náhradu škody, která měla být žalobci způsobena tím, že trestní stíhání nebylo zahájeno a žalobce se tak nemohl připojit s nárokem na náhradu škody, a navíc toliko v rovině posouzení přípustnosti dovolání, se Nejvyšší soud vyjádřil k procesní situaci, kdy po pravomocném usnesení o odložení věci bylo znovu v téže trestní věci rozhodnuto státním zastupitelstvím o odložení, a to se závěrem, že se v daném případě nejedná o zrušení předchozího rozhodnutí o odložení věci pro nezákonnost, přičemž skutečnost, že byl v posledním usnesení (o odložení) vyjádřen jiný skutkový názor ohledně splnění podmínek pro zahájení trestního stíhání, sama o sobě nestačí pro to, aby bylo požadavku na náhradu škody vyhověno.
37. Nejvyšší soud v projednávané věci navázal na shora citovanou judikaturu a setrval na závěru, že základní podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škody podle § 8 odst. 1 OdpŠk je zrušení či změna nezákonného rozhodnutí.
38. Nejvyšší soud tak uzavírá, že ve skutečnosti, že po pravomocném usnesení o odložení věci, které však nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, bylo v trestním řízení pokračováno na základě provedeného vlastního šetření policie (bez ohledu na důvody, které vedly k dalšímu pokračování), byť z podnětu poškozené osoby, či z jiného trestním řádem přípustného důvodu, jak bylo vysvětleno výše, nelze spatřovat naplnění podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.
39. Závěry odvolacího soudu, které jej vedly k potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k 1. žalované, tedy byly správné.
40. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
41. Námitka žalobkyně, že soudy obou stupňů ignorovaly pro věc zásadní skutečnost, a to konstatování plukovníka Z. L. o profesním pochybení policistů, a že k tomu neprovedly jí navržený důkaz, by s ohledem na právní posouzení ani při prokázání tvrzené skutečnosti nemohlo přivodit změnu napadeného rozhodnutí. Nadto, odvolací soud se s touto skutečností řádně vypořádal, pokud doplnil dokazování ohledně dalšího postupu (pokračování) v trestním řízení po usnesení o odložení věci ze dne 27. 6. 2013 z důvodu namítaného konstatování a následně právně posoudil otázku „faktického“ zrušení usnesení o odložení věci.
V. Závěr
42. Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání v rozsahu nároku žalobkyně vůči 2. žalované jako nepřípustné odmítl.
43. V rozsahu nároku žalobkyně proti 1. žalované Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Protože nebylo zjištěno, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání ve vztahu k 1. žalované zamítl.
44. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř.
45. Ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou bylo sice dovolání žalobkyně zamítnuto, avšak 1. žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
46. Ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou bylo dovolání žalobkyně odmítnuto, proto je žalobkyně povinna nahradit 2. žalované náklady potřebné k uplatňování jejího práva, a to ve výši 300 Kč podle § 1 odst. 1 a 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2013 Sb. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř.
Autor: -mha-