// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 02.08.2019
ÚS: Poplatek ve věci náhrady škody za nezákonné trestní stíhání
Vybírání soudního poplatku za odvolání podané žalobcem ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3668/18, ze dne 26. 6. 2019
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 11. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na zrušení části v záhlaví citované části právního předpisu.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost splňuje veškeré procesní předpoklady pro její projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
II.
3. Stěžovatel byl stíhán pro trestný čin podvodu, kdy rozhodnutím Městského soudu v Praze byl obžaloby pravomocně zproštěn. Žalobou ze dne 8. 9. 2011 se stěžovatel domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 2 náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nezákonným trestním stíháním. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 9. 2017, č. j. 27 C 249/2011-417, bylo výrokem I. v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 4.080 Kč, rozhodnuto tak, že se řízení zastavuje. Výrokem II. byla žalované České republice uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 257.400 Kč s příslušenstvím. Výrokem III. byla žaloba stěžovatele zamítnuta, a to v části, v níž se domáhal na žalované zaplacení částky 4.252.550 Kč. Výrokem IV., V. a VI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání do výroků III., IV., V. a VI. Usnesením ze dne 15. 2. 2018, č. j. 27 C 249/2011-451, byl stěžovateli vyměřen soudní poplatek za odvolání, a to ve výši 117.566 Kč. K tomuto usnesení se stěžovatel vyjádřil v tom smyslu, že s vyměřením soudního poplatku nesouhlasí, považoval jej za nezákonný a navrhl, aby shora uvedené usnesení bylo zrušeno.
5. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2018, č. j. 27 C 249/2011-457, bylo výrokem I. rozhodnuto tak, že návrh na zrušení usnesení vyměřující stěžovateli soudní poplatek za odvolání byl zamítnut. Výrokem II. bylo řízení o odvolání zastaveno, a to z důvodu neuhrazení soudního poplatku. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
6. Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2018, č. j. 27 C 249/2011-457, podal stěžovatel odvolání, v němž brojil proti zastavení odvolacího řízení. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 15. 8. 2018, č. j. 51 Co 198/2018-466, rozhodl o odvolání tak, že výrokem I. potvrdil usnesení soudu prvního stupně a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na skutečnost, že v době podání žaloby byl návrh na zahájení řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či rozhodnutím osvobozen od hrazení soudního poplatku [§ 11 odst. 1 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném k datu podání žaloby, tj. 8. 9. 2011]. Dne 30. 9. 2017 nabyla účinnosti novela zákona o soudních poplatcích č. 296/2017 Sb., jíž došlo ke zrušení osvobození od soudních poplatků. Novelou nebyla řešena úprava soudního poplatku pro odvolací řízení ve shora uvedené věci a obecné soudy tak zatížily stěžovatele soudním poplatkem, jako v případě běžné civilní věci.
8. S tímto však stěžovatel nesouhlasí a má za to, že v jeho věci došlo k porušení rovnosti stran a dobrých mravů. Zastavení soudního řízení považuje stěžovatel za nezákonné. Současně je toho názoru, že přijatá právní úprava je protiústavní, a proto se domáhá jejího zrušení.
III.
9. Obvodní soud pro Prahu 2 ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že novela 296/2017 Sb. přinesla koncepční změnu v případě stanovení soudních poplatků za žaloby o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., když reflektovala, že soudní poplatky mají i regulační a preventivní funkci. Obvodní soud poukázal na statistiku, podle níž má agenda náhrad škod podle zákona č. 82/1998 Sb. narůstající tendenci.
10. Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že předmětnou ústavní stížnost považuje za nedůvodnou s tím, že blíže rozebral zákonnou úpravu poplatkové povinnosti a rovněž odkázal na související usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4079/2018.
11. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se z pozice vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti vyjádřil ve stručnosti v tom smyslu, že obecné soudy postupovaly v projednávané věci správně, neboť samotný zákon o soudních poplatcích v § 4 odst. 1 přesně stanoví, kdy vzniká poplatková povinnost účastníka řízení.
12. Stěžovatel využil svého práva repliky, zopakoval svoji stížnostní argumentaci a reagoval na vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Úřadu pro zastupování státu ve věci majetkových.
IV.
13. Ústavní stížnost je důvodná.
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává- -li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
16. Podstatu předmětné ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v nesouhlasu stěžovatele se závěry obecných soudů stran existence poplatkové povinnosti za odvolání podané v řízení o žalobě proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb.
17. Ústavní soud se shora popsanou problematikou aplikace některých ustanovení novely zákona o soudních poplatcích č. 296/2017 Sb. v minulosti již zabýval ve věci I. ÚS 1415/18 a IV. ÚS 3283/18. První senát Ústavního soudu neshledává důvod, pro který by se měl od argumentace obsažené ve shora uvedených nálezech Ústavního soudu odchýlit, neboť se jedná o problematiku prakticky totožnou. V podrobnostech proto Ústavní soud toliko odkazuje na argumentaci obsaženou v uvedených nálezech Ústavního soudu.
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů při výkladu předmětných ustanovení zákona o soudních poplatcích byl nadměrným zásahem ztížen přístup stěžovatele k soudu při podání opravného prostředku při domáhání se ústavně zaručeného práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
19. Ústavní soud konstatuje, že vybírání soudního poplatku za odvolání podané žalobcem ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
20. Pokud se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených ustanovení zákona, má Ústavní soud za to, že v minulosti provedl ústavně konformní výklad sporných ustanovení zákona o soudních poplatcích a nespatřuje tak důvod pro uplatnění této své ústavní pravomoci.
21. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil, a to v souladu s ustanovením § 82 odst. 1 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů.
22. Návrhu stěžovatele na zrušení v záhlaví uvedených částí právního předpisu Ústavní soud nevyhověl, neboť ústavní stížnosti stěžovatele bylo možno vyhovět při využití ústavně konformního výkladu napadených zákonných ustanovení, aniž by bylo nutné jej rušit. Proto Ústavní soud v této části ústavní stížnosti odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Autor: US