// Profipravo.cz / Řízení o soudním prodeji zástavy 07.05.2018
Žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy
Žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy podaná podle ustanovení § 166 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2002, nemá na prodej zastavené nemovitosti v případě soudního prodeje zástavy vliv, neboť dopadá toliko na prodej zástavy ve veřejné dražbě konané podle zákona o veřejných dražbách. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2002 tedy již nelze podat žalobu na určení nepřípustnosti prodeje zástavy v případě soudního prodeje zástavy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4591/2017, ze dne 7. 2. 2018
Dotčené předpisy:
§ 165a odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2007
§ 166 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2007
§ 200z o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013
§ 36 zák. č. 26/2000 Sb.
Kategorie: řízení o soudním prodeji zástavy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Zlíně dne 3. 8. 2016 domáhal, aby bylo určeno, že „prodej zástavy k nemovitému majetku – pozemek, jehož součástí je stavba-budova, zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 20. prosince 2007, kdy nemovitost je zapsána na LV pro k. ú. M., obec Z., část obce M., u Katastrálního úřadu pro Z. kraj, Katastrální pracoviště Z. je nepřípustný“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že usnesením žalovaného 2) ze dne 1. 7. 2016 č. j. 137 Ex 305/14-85 bylo nařízeno elektronické dražební jednání na den 7. 9. 2016 v 11.30 hodin, že předmětem dražby je uvedená nemovitá věc ve vlastnictví žalobce, která je zatížena zástavním právem zřízeným zástavní smlouvou ze dne 20. 12. 2007 uzavřenou mezi společností IMMPROP s. r. o. se sídlem v Napajedlích, Svatoplukova č. 63, IČO 27667812, jako zástavním dlužníkem a Českou spořitelnou, a. s., jako zástavním věřitelem, že toto zástavní právo mělo zajišťovat pohledávku ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi společností IMMPROP s. r. o. a Českou spořitelnou, a. s., že společnost IMMPROP s. r. o. převedla vlastnické právo k uvedené nemovitosti na žalobce až dne 17. 12. 2012, a že prodej zástavy je proto nepřípustný, neboť v uvedeném usnesení žalovaného 2), jímž je nařízena dražba zástavy, je odkaz na tzv. vykonatelný titul, kterým je usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 12. 2012 č. j. 28 Nc 202/2012-48, jímž bylo rozhodnuto o nařízení prodeje zástavy „vůči“ společnosti IMMPROP s. r. o., avšak usnesení o nařízení prodeje zástavy vydané žalovaným 2) je „vedeno“ proti žalobci, proti němuž neexistuje žádné vykonatelné rozhodnutí o prodeji zástavy.
Žalovaní zejména namítali, že proti žalobci neprobíhá dražba v režimu zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, určení jejíž nepřípustnosti by se žalobce mohl domáhat, ale že v daném případě je proti žalobci jako povinnému podle vykonatelného usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 12. 2012 č. j. 28 Nc 202/2012-48, jímž bylo rozhodnuto o prodeji zástavy – budovy na pozemcích v k. ú. M., vedena exekuce, jejímž provedením byl pověřen žalovaný 2), který exekučním příkazem ze dne 14. 9. 2015 č. j. 137 Ex 305/14-26, jenž nabyl právní moci dne 15. 9. 2015, rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitých věcí ve vlastnictví povinného a který usnesením ze dne 1. 7. 2016 č. j. 137 Ex 305/14-85 rozhodl, že dražba nemovitých věcí povinného „se koná 7. 9. 2016 v 11:30:00 hod.“ Žalobce tedy podle názoru žalovaných není oprávněn domáhat se požadovaného určení nepřípustnosti prodeje zástavy, jelikož proti rozhodnutím vydaným v rámci exekučního řízení se lze domáhat ochrany pouze postupem v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, a ustanoveními občanského soudního řádu, a to výhradně jen v rámci exekučního řízení.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 6. 9. 2016 č. j. 35 C 225/2016-54 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 1) 4 356 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Buriána a žalovanému 2) 4 356 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Matějky. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že dne 29. 10. 2012 žalovaný 1) podal návrh na nařízení soudního prodeje zástavy, že dne 17. 12. 2012 byla uzavřena kupní smlouva, kterou společnost IMMPROP s. r. o. převedla s účinky vkladu práva ke dni 28. 12. 2012 zastavené nemovitosti do vlastnictví žalobce, že dne 18. 12. 2012, tedy v době, kdy ještě nebyly zapsány účinky převodu vlastnického práva k zastaveným nemovitostem a vlastníkem zastavené nemovitosti byla stále společnost IMMPROP s. r. o., proběhlo jednání a Okresní soud ve Zlíně vyhlásil usnesení č. j. 28 Nc 202/2012-48, kterým byl nařízen soudní prodej zástavy, že v záhlaví písemného vyhotovení tohoto usnesení je jako zástavní dlužník označena společnost IMMPROP s. r. o., že Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně odmítl odvolání společnosti IMMPROP s. r. o. proti tomuto usnesení okresního soudu, přičemž v intencích § 200y odst. 2 občanského soudního řádu od doby nastoupení účinků převodu vlastnického práva k zastaveným nemovitostem jednal se společností MAJOR REAL s. r. o. (se žalobcem) jako zástavním dlužníkem, aniž by o tom vydal zvláštní rozhodnutí, a uvedl tuto společnost také v záhlaví svého rozhodnutí, že žalovaný 2) na základě pověření vydaného Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 39 EXE 154/2014 vede pod sp. zn. 137 Ex 305/14 exekuci ve věci žalovaného 1) jako oprávněného proti žalobci jako povinnému, že exekučním příkazem ze dne 14. 9. 2015 č. j. 137 Ex 305/14-26 rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitých věcí ve vlastnictví povinného (zastavených nemovitostí) a že usnesením ze dne 1. 7. 2016 č. j. 137 Ex 305/14-85 nařídil elektronické dražební jednání na den 7. 9. 2016 v 11.30 hod. Soud prvního stupně dovodil, že „v právní úpravě do 31. 12. 2001“ bylo možné také proti prodeji zástavy soudním prodejem podat žalobu na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, avšak že novela občanského zákoníku č. 317/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002 tuto možnost omezila pouze na prodej zástavy ve veřejné dražbě, neboť řízení o soudním prodeji zástavy je samo o sobě soudním řízením, v rámci něhož se může zástavní dlužník bránit prodeji zástavy, a také v následujícím řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy má každý, kdo tvrdí, že výkon rozhodnutí je nepřípustný, možnost bránit se vylučovací žalobou podle § 267 odst. 1 občanského soudního řádu, a dospěl k závěru, že žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, kterou žalobce brojí proti provedení soudního prodeje zástavy, je nedůvodná, neboť v daném případě prodej zástavy probíhá nikoliv formou dražby nedobrovolné v režimu zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ale formou soudního prodeje zástavy, kdy žalovaný 1) navrhl „nařízení výkonu rozhodnutí, resp. exekuci“, jejímž provedením byl pověřen žalovaný 2) a která probíhá v režimu zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, jedním ze způsobů, které exekuční řád umožňuje, tzn. prodejem zastavených nemovitých věcí ve smyslu § 59 odst. 3 exekučního řádu, který je pak podrobně upraven v § 66 a násl. exekučního řádu; žalobce tedy sice podal žalobu ve lhůtě, kterou upravuje § 46b zákona č. 26/2000 Sb., ale žádná veřejná dražba, k jejímuž znemožnění taková žaloba směřuje, neprobíhá.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. 3. 2017 č. j. 58 Co 392/2016-91 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému 1) 2 178 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Buriána a žalovanému 2) 2 178 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Matějky. Námitku žalobce, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil omluvu a žádost o odročení jednání tehdejšího zmocněnce žalobce, odvolací soud neshledal důvodnou, neboť Z. J. není advokátem a argumentace tím, že vycházky v rámci pracovní neschopnosti slouží ke zcela jiným účelům, než k těm, aby pracovně nezpůsobilý člověk vykonával svou práci, jsou tedy nepřípadné, neboť zastupování účastníků v rámci soudních řízení není jeho prací. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil správně, dospěl-li k závěru, že předmětné nemovité věci jsou prodávány v rámci exekučního řízení vedeného podle zákona č. 120/2001 Sb., a proto se jejich prodeji nelze bránit žalobou o určení „nepříslušnosti“ takového prodeje. Odvolací soud uvedl, že určovací žaloba není institutem pro určení neplatnosti (procesního) rozhodnutí soudu (soudního exekutora), že jsou-li předmětné nemovité věci postiženy exekucí, nemůže ani případné rozhodnutí o určení nepřípustnosti jejich prodeje na prováděné exekuci ničeho změnit, neboť obrana proti nařízené exekuci je možná toliko prostředky exekučního práva (návrhem na odklad či zastavení exekuce), popřípadě může spočívat v podání excindační (vylučovací) žaloby podle § 267 občanského soudního řádu, a uzavřel, že žalobcem podaná určovací žaloba proto v souzené věci nemůže mít praktický dopad, že žalobce nemůže mít na takovém určení naléhavý právní zájem, a že je tak nadbytečné zabývat se jakýmikoli námitkami odvolatele, neboť jsou pro posouzení věci irelevantní.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, „zda při výkonu rozhodnutí o soudním prodeji zástavy prováděném formou exekučního řízení je připuštěna obrana proti prodeji zástavy v nedobrovolné (exekuční) dražbě i žalobou o nepřípustnosti prodeje zástavy a pokud ano, zda je podání této žaloby důvodem pro nekonání dražby, potažmo její neplatnost, pokud se i přesto konala“. Dovolatel se domnívá, že žaloba o nepřípustnost prodeje zástavy je důvodná a „použitelná“ i v případě soudního prodeje zástavy. Má za to, že byla-li by tato žaloba přípustná, „její účinky by byly i vůči soudnímu exekutorovi, který by tak měl přerušit řízení o prodeji nemovitosti v dražbě a měl dražbu odročit na neurčito, až do okamžiku, kdy bude o této žalobě pravomocně rozhodnuto“. Dovolatel považuje prodej zástavy za nepřípustný, neboť v usnesení žalovaného 2), kterým byla nařízena „dražba prodeje zástavy“, je odkaz na tzv. vykonatelný titul, kterým je usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 12. 2012 č. j. 28 Nc 202/2012-48, jímž bylo rozhodnuto o nařízení prodeje zástavy „vůči společnosti IMMPROP s. r. o.“, avšak usnesení o nařízení prodeje zástavy vydané žalovaným 2) je „vedeno proti žalobci“, proti němuž „neexistuje“ žádné vykonatelné rozhodnutí o prodeji zástavy. Dovolatel nesouhlasí ani se závěry soudů ohledně provedení jednání před soudem prvního stupně bez jeho účasti. Tím, že soud prvního stupně provedl jednání bez účasti žalobce, když zástupce žalobce se z jednání včas omluvil ze zdravotních důvodů, tyto důvody doložil lékařskými zprávami a dále také zdůvodnil, že v době, kdy se konalo jednání soudu, se účastnil lékařského vyšetření, a neodročil jednání na jiný termín, podle názoru dovolatele „znemožnil možnost účastníka být zastoupen při jednání a jednání soudu se účastnit, čímž byla dotčena jeho práva na spravedlivý proces“. Dovolatel dále poukazuje na to, že kupní smlouva, kterou předmětnou nemovitou věc nabyl do vlastnictví, byla „podepsána“ dne 17. 12. 2012 s právními účinky ke dni 28. 12. 2012, že soud usnesením č. j. 28 Nc 202/2012-48 rozhodoval až dne 25. 1. 2013, a že tedy o změně vlastnictví věděl, a předestírá dovolacímu soudu otázku, jak mohl soud zavázat žalobce k náhradě nákladů řízení, když tyto měla hradit společnost IMMPROP s. r. o. Závěrem uvedl, že „se necítí být zavázán k úhradě náhrady nákladů řízení, které bylo rozhodnutím Okresního soudu ve Zlíně č. j. 28 Nc 202/2012-48 uloženo hradit společnosti IMPROP s. r. o. ‚jen‘ z titulu toho, že převzal vlastnické právo k nemovitosti, jež byla předmětem zástavy, a že by se měl tak stát automaticky ze zákona i nositelem povinnosti k úhradě nákladů řízení, v němž byla účastníkem společnost IMPROP s. r. o. jako původní vlastník zástavy“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení (správně rozsudek) odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 20. 12. 2007 uzavřela Česká spořitelna, a. s., jako zástavní věřitel se společností IMMPROP s. r. o. jako zástavcem smlouvou o zastavení nemovitosti – pozemku, jehož součástí je budova, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Z. kraj, Katastrální pracoviště Z., pro katastrální území M., obec Z., na LV , k zajištění veškerých pohledávek zástavního věřitele vůči zástavci na splacení jistiny úvěru poskytnutého na základě smlouvy o úvěru a příslušenství a dále pohledávek zástavního věřitele vůči zástavci vyplývajících z odstoupení zástavního věřitele od smlouvy o úvěru a dále veškerých budoucích pohledávek zástavního věřitele vyplývajících ze smlouvy o úvěru a z neplatnosti této smlouvy, jakož i ze smlouvy o zastavení nemovitosti, kteréžto budoucí pohledávky vzniknou zástavnímu věřiteli v období od uzavření smlouvy o zastavení nemovitosti do 20. 12. 2027 až do celkové výše 15 500 000 Kč, že právním nástupcem věřitele z úvěru zajištěného tímto zástavním právem i právním nástupcem zástavního věřitele se stal žalovaný 1), že dne 29. 10. 2012 žalovaný 1) podal návrh na nařízení soudního prodeje zástavy, že dne 17. 12. 2012 byla uzavřena kupní smlouva, kterou společnost IMMPROP s. r. o. převedla s účinky vkladu práva ke dni 28. 12. 2012 uvedenou nemovitost do vlastnictví žalobce, že dne 18. 12. 2012, tedy v době, kdy ještě nebyly zapsány účinky převodu vlastnického práva k zastavené nemovitosti a jejím vlastníkem byla stále společnost IMMPROP s. r. o., Okresní soud ve Zlíně vyhlásil usnesení č. j. 28 Nc 202/2012-48, jímž byl nařízen soudní prodej zástavy, že v záhlaví písemného vyhotovení tohoto usnesení je jako zástavní dlužník označena společnost IMMPROP s. r. o., že Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně odmítl odvolání společnosti IMMPROP s. r. o. proti tomuto usnesení, přičemž od doby nastoupení účinků převodu vlastnického práva k zastavené nemovitosti jednal se žalobcem jako zástavním dlužníkem, aniž by o tom vydal zvláštní rozhodnutí, a uvedl žalobce také v záhlaví svého rozhodnutí, že žalovaný 2) na základě pověření vydaného Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 39 EXE 154/2014 vede pod sp. zn. 137 Ex 305/14 exekuci ve věci žalovaného 1) jako oprávněného proti žalobci jako povinnému, že žalovaný 2) exekučním příkazem ze dne 14. 9. 2015 č. j. 137 Ex 305/14-26 rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitých věcí ve vlastnictví povinného (předmětného pozemku) a že usnesením žalovaného 2) ze dne 1. 7. 2016 č. j. 137 Ex 305/14-85 bylo nařízeno elektronické dražební jednání na den 7. 9. 2016 v 11.30 hod. (dražební vyhláška).
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení právní otázky, zda lze podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2002 podat žalobu na určení nepřípustnosti prodeje zástavy v případě soudního prodeje zástavy. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že zástavní právo zatěžující předmětnou nemovitost ve vlastnictví žalobce vzniklo na základě zástavní smlouvy uzavřené dne 20. 12. 2007 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „obč. zák.“) [srov. § 3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů].
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 152 obč. zák.); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (srov. § 155 odst. 1 větu druhou obč. zák.). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě, nebo soudním prodejem zástavy; při nařízení soudního prodeje zástavy a při prodeji zástavy soudem se postupuje podle občanského soudního řádu (srov. § 165a odst. 1 obč. zák.).
Soudní prodej zástavy jako právní prostředek zpeněžení zástavy, předvídaný v ustanovení § 165a odst. 1 obč. zák., se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi, upravené v ustanoveních § 200y až § 200za zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OSŘ“) [s účinností od 1. 1. 2014 srov. ustanovení § 353a až § 358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“)], jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby (návrhu), jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě (návrhu) rozhodnuto. Nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze (prodeje zástavy soudem), která začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 251 a násl. o. s. ř., popřípadě podáním návrhu na nařízení exekuce (exekučního návrhu) podle ustanovení § 37 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), která smí být provedena jen prodejem zástavy; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na prodej zástavy soudem ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitých věcí, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 338a odst. 1 o. s. ř., § 52 exekučního řádu).
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou – jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1 OSŘ (s účinností od 1. 1. 2014 srov. ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s.) – v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné (srov. ve vztahu k právní úpravě v ustanoveních § 200y až 200za OSŘ například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo – ve vztahu k právní úpravě obsažené v ustanoveních § 353a až § 358 z. ř. s. – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2155/2016). Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že k vyhovění žalobě (návrhu) zástavního věřitele na nařízení soudního prodeje zástavy není třeba, aby měl zástavní věřitel proti zástavnímu dlužníkovi nebo proti dlužníkovi ze zajištěné pohledávky exekuční titul.
To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 200z odst. 1 OSŘ (s účinností od 1. 1. 2014 srov. ustanovení § 358 odst. 1 větu první z. ř. s.) a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též právní názor vyjádřený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004 nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které bylo uveřejněno pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011).
Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných dražbách“) dražba nedobrovolná je dražba prováděná na návrh dražebního věřitele, jehož pohledávka je přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo vykonatelným rozhodčím nálezem nebo doložena vykonatelným notářským zápisem, který obsahuje náležitosti stanovené zvláštním právním předpisem, anebo doložena jiným vykonatelným rozhodnutím, jehož soudní výkon připouští zákon, včetně platebních výměrů a výkazů nedoplatků.
Podle ustanovení § 36 odst. 3 věty první zákona o veřejných dražbách dražebním věřitelem je osoba, jejíž pohledávka je zajištěna zástavním právem k předmětu dražby, včetně soudcovského zástavního práva.
Podle zákona o veřejných dražbách se postupuje, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak (srov. § 1 zákona o veřejných dražbách). Právními předpisy, které upravují dražby způsobem odlišným od zákona o veřejných dražbách, jsou – jak výše uvedeno – například zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.
Nedobrovolnou dražbou se rozumí veřejná dražba, která se provádí proti vůli vlastníka předmětu dražby za účelem uspokojení pohledávky dražebního věřitele, jehož pohledávka je zajištěna zástavním právem k předmětu dražby (zástavního věřitele). Ve veřejné nedobrovolné dražbě lze zástavu zpeněžit – jak vyplývá z citovaných ustanovení § 36 odst. 1 a 3 zákona o veřejných dražbách – jen tehdy, byla-li zástavnímu věřiteli zajištěná pohledávka přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo vykonatelným rozhodčím nálezem nebo doložena vykonatelným notářským zápisem, který obsahuje náležitosti stanovené zvláštním právním předpisem, anebo doložena jiným vykonatelným rozhodnutím, jehož soudní výkon připouští zákon, včetně platebních výměrů a výkazů nedoplatků. Znamená to, že zástavní věřitel, který chce dosáhnout zpeněžení zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě, musí mít – na rozdíl od zástavního věřitele, který se domáhá zpeněžení zástavy žalobou (návrhem) na její soudní prodej podle ustanovení § 200y až § 200za OSŘ (s účinností od 1. 1. 2014 srov. ustanovení § 353a až § 358 z. ř. s.) – exekuční titul, z něhož dlužníku nebo zástavnímu dlužníku (je-li zároveň obligačním dlužníkem) vyplývá povinnost k zaplacení peněžité částky (zajištěné pohledávky) zástavnímu věřiteli, jejíhož splnění by se zástavní věřitel mohl domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí některým (kterýmkoli) ze způsobů uvedených v ustanovení § 258 odst. 1 o. s. ř. nebo exekučním návrhem podle ustanovení § 37 a násl. exekučního řádu, na základě něhož by mohla být provedena exekuce některým (kterýmkoli) ze způsobů uvedených v ustanovení § 59 odst. 1 exekučního řádu. Takovým exekučním titulem může být vykonatelné soudní rozhodnutí (např. rozsudek, platební rozkaz aj.), vykonatelný rozhodčí nález podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, vykonatelný notářský zápis podle § 71a nebo § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nebo jiné vykonatelné rozhodnutí, jehož soudní výkon připouští zákon (např. rozhodnutí správního orgánu, včetně platebních výměrů a výkazů nedoplatků).
Exekučním titulem, který je podmínkou zpeněžení zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách, však není vykonatelné usnesení soudu o nařízení soudního prodeje zástavy vydané v řízení podle ustanovení § 200y až § 200za OSŘ (s účinností od 1. 1. 2014 srov. ustanovení § 353a až § 358 z. ř. s.), neboť z tohoto rozhodnutí dlužníku (zástavnímu dlužníku, který je zároveň obligačním dlužníkem) nevyplývá povinnost k zaplacení peněžité částky (zajištěné pohledávky) zástavnímu věřiteli, jejíhož splnění by se zástavní věřitel mohl domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí některým (kterýmkoli) ze způsobů uvedených v ustanovení § 258 odst. 1 o. s. ř. nebo exekučním návrhem podle ustanovení § 37 a násl. exekučního řádu, na základě něhož by mohla být provedena exekuce některým (kterýmkoli) ze způsobů uvedených v ustanovení § 59 odst. 1 exekučního řádu. Výkon tohoto rozhodnutí (exekuci) je možné provést jen prodejem zástavy, a to – jak vyplývá z výše uvedeného – ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy (srov. § 258 odst. 3, § 338a odst. 1 o. s. ř., § 59 odst. 3, § 52 exekučního řádu) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1871/2017].
Podle ustanovení § 166 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2001 [tedy před nabytím účinnosti zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů], každý, kdo tvrdí, že prodej zástavy ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy není přípustný, je oprávněn podat žalobu u soudu proti zástavnímu věřiteli na určení nepřípustnosti prodeje zástavy.
Podle ustanovení § 166 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2002 do 31. 8. 2006 [tedy před nabytím účinnosti zákona č. 315/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], ten, kdo tvrdí, že prodej zástavy ve veřejné dražbě není přípustný, musí své právo uplatnit žalobou u soudu podanou proti zástavnímu věřiteli na určení nepřípustnosti prodeje zástavy.
Podle ustanovení § 166 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2013, ten, kdo tvrdí, že prodej zástavy ve veřejné dražbě není přípustný, musí své právo uplatnit žalobou u soudu podanou proti zástavnímu věřiteli a dražebníkovi na určení nepřípustnosti prodeje zástavy.
Z uvedeného vyplývá, že žalobu na určení nepřípustnosti prodeje zástavy v případě soudního prodeje zástavy bylo možné podat jen podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2001. Zákonem č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů, byl s účinností od 1. 1. 2002 okruh osob věcně legitimovaných k podání žaloby na určení nepřípustnosti prodeje zástavy omezen (zúžen) tak, že nadále je k podání této žaloby oprávněn (věcně legitimován) pouze „ten, kdo tvrdí, že prodej zástavy ve veřejné dražbě není přípustný“ (nikoli již ten, kdo tvrdí, že prodej zástavy soudním prodejem zástavy není přípustný). S účinností od 1. 1. 2002 tedy byla možnost podat žalobu na určení nepřípustnosti prodeje zástavy omezena pouze na prodej zástavy ve veřejné dražbě. Zákonem č. 315/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pak došlo k rozšíření okruhu pasivně věcně legitimovaných osob a vedle zástavního dlužníka je v tomto sporu podle výslovného znění zákona pasivně věcně legitimován také dražebník.
Zúžení možnosti obrany zástavního dlužníka proti prodeji zástavy prostřednictvím žaloby na určení nepřípustnosti prodeje zástavy pouze na případ prodeje zástavy ve veřejné dražbě je – jak správně uvádí soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku – důsledkem skutečnosti, že řízení o soudním prodeji zástavy je (na rozdíl od prodeje zástavy ve veřejné dražbě) samo o sobě soudním řízením a že v rámci soudního prodeje zástavy, a to zejména v jeho druhé fázi (v následujícím řízení o výkon rozhodnutí, popřípadě v exekučním řízení) má zástavní dlužník možnost bránit se prodeji zástavy prostředky, které mu poskytuje občanský soudní řád, popřípadě exekuční řád [zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.].
Z uvedeného zcela nepochybně vyplývá, že žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy podaná podle ustanovení § 166 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2002, nemá na prodej zastavené nemovitosti v případě soudního prodeje zástavy vliv, neboť dopadá toliko na prodej zástavy ve veřejné dražbě konané podle zákona o veřejných dražbách (srov. ustanovení § 166 odst. 3 obč. zák., z něhož plyne, že veřejnou dražbu lze vykonat až po uplynutí lhůty k podání žaloby na určení nepřípustnosti prodeje zástavy uvedené v ustanovení § 166 odst. 2 obč. zák., popřípadě – je-li v této lhůtě žaloba podána – až poté, kdy bylo o této žalobě pravomocně rozhodnuto). Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2002 tedy již nelze podat žalobu na určení nepřípustnosti prodeje zástavy v případě soudního prodeje zástavy.
Protože v projednávané věci se zástavní věřitel rozhodl zpeněžit zástavu soudním prodejem zástavy (nikoli tedy ve veřejné dražbě v režimu zákona o veřejných dražbách), a ke zpeněžení zástavy tak dochází v exekučním řízení vedeném žalovaným 2) pod sp. zn. 137 Ex 305/14 na základě pověření vydaného Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 39 EXE 154/2014, je závěr soudů, že se prodeji předmětné nemovitosti nelze bránit žalobou na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, správný.
Namítá-li dovolatel, že tím, že soud prvního stupně provedl jednání bez účasti žalobce, přestože jeho zástupce se z jednání včas omluvil ze zdravotních důvodů a tyto důvody doložil lékařskými zprávami, bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces, pak přehlíží, že měl možnost uplatnit všechna svá procesní práva, která mu občanský soudní řád jako účastníku řízení dává, v odvolacím řízení, neboť jednání před odvolacím soudem, které se konalo dne 27. 3. 2017, se osobně účastnila zástupkyně žalobce P. Ř. Protože žalobci nebyla nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem a protože případné pochybení soudu prvního stupně v tomto směru není významné, neboť mohlo být (a také bylo) napraveno v odvolacím řízení, nemůže se v projednávané věci jednat o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004 sp. zn. 29 Odo 55/2004, které bylo uveřejněno pod č. 71 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Správnost závěru odvolacího soudu o nedostatku věcné legitimace žalobce k podání žaloby na určení nepřípustnosti prodeje zástavy nejsou způsobilé zpochybnit ani námitky dovolatele, že proti němu „neexistuje“ žádné vykonatelné rozhodnutí o prodeji zástavy a že „se necítí být zavázán k úhradě náhrady nákladů řízení, které bylo rozhodnutím Okresního soudu ve Zlíně č. j. 28 Nc 202/2012-48 uloženo hradit společnosti IMMPROP s. r. o. ‚jen‘ z titulu toho, že převzal vlastnické právo k nemovitosti, jež byla předmětem zástavy, a že by se měl tak stát automaticky ze zákona i nositelem povinnosti k úhradě nákladů řízení, v němž byla účastníkem společnost IMMPROP s. r. o. jako původní vlastník zástavy“, ani jeho nesouhlas se závěry soudů týkajícími se účastenství v řízení o soudním prodeji zástavy, jimiž dovolatel zpochybňuje správnost rozhodnutí vydaných v rámci exekučního řízení (proti nimž se nelze bránit prostřednictvím žaloby na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, nýbrž toliko prostředky exekučního práva), popřípadě správnost rozhodnutí o soudním prodeji zástavy vydaného v rámci první fáze soudního prodeje zástavy, a nikoli správnost dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, jíž se žalobce domáhal určení nepřípustnosti prodeje zástavy. Protože tyto námitky dovolatele nejsou způsobilé zpochybnit věcnou správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu (nemohou nic změnit na tom, že žalobce není věcně legitimován k podání žaloby na určení nepřípustnosti prodeje zástavy podle ustanovení § 166 odst. 1 obč. zák., neboť v projednávané věci neprobíhá prodej zástavy ve veřejné dražbě podle zákona o veřejných dražbách), dovolací soud se jimi dále nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo, žalovanému 1) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly a náklady vzniklé žalovanému 2) v souvislosti se sepisem jeho vyjádření k dovolání advokátem nelze považovat – vzhledem k tomu, že toto vyjádření obsahuje pouze návrh, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, který není doprovázen žádnou argumentací – za účelně vynaložené ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-