// Profipravo.cz / Řízení o soudním prodeji zástavy 16.10.2006
K obraně zástavního dlužníka proti soudnímu prodeji zástavy
I. V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem.
Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy.
II. To, že v řízení o soudním prodeji zástavy soud zkoumá jen skutečnosti uvedené v ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř.) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.
III. Domnívá-li se zástavní dlužník, že zajištěná pohledávka sice vznikla, ale že již zanikla (například splněním, započtením apod.), a že tím zaniklo i zástavní právo podle ustanovení § 170 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, nejde o způsobilou obranu proti žalobě na nařízení soudního prodeje zástavy, ale jen o důvod k podání návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného prodeje zástavy podle ustanovení § 268 odst. 3 o.s.ř. (srov. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod č. R 37/2005).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2859/2005, ze dne 14.9.2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavního věřitele F. T. B.V., zastoupeného advokátem, proti zástavním dlužníkům 1) T. H., zastoupenému advokátem, a 2) M. H., zastoupené advokátkou, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 228/2004, o dovolání zástavních dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2005 č.j. 20 Co 58/2005-76, takto:
I. Dovolání zástavních dlužníků se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Zástavní věřitel se domáhal, aby k uspokojení jeho pohledávky "za dlužníkem P. C., s.r.o., ve výši 7.250.000,- Kč vzniklé na základě smlouvy o úvěru č. 200996157 ze dne 9.9.1996 uzavřené mezi I. A P. B., a.s. a dlužníkem" byl nařízen prodej zástavy, a to "rekreační chaty ev. č. 37 a pozemku par. č. 321 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 41 m2, dále pozemku par.č. 209/4 - zahrada o výměře 425 m2, které jsou zapsány na LV č. 155 u Katastrálního úřadu P. pro katastrální území Š.". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že I. A P. B., a.s. poskytla na základě úvěrové smlouvy ze dne 9.9.1996 a dodatků k této smlouvě dlužníku P. C., s.r.o. úvěr ve výši 7.800.000,- Kč, který měl být uhrazen do 20.8.2002, a že pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem k uvedeným nemovitostem, zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne 8.11.1996; zástavní věřitel zajištěnou pohledávku nabyl na základě smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi I. A P. B., a.s. a Č. o. b., a.s., podle níž přešla tato pohledávka dne 19.6.2000 spolu s celým podnikem I. A P. B., a.s. na Č. o. b., a.s., na základě smlouvy o postoupení pohledávky č. IPB 1005301 ze dne 8.11.2001 uzavřené mezi Č. o. b., a.s. a Č. k. a., na základě smlouvy o postoupení pohledávky č. P ČKA04 3055300555 ze dne 5.11.2002 uzavřené mezi Č. k. a. a společností E. G., a.s. a na základě smlouvy o postoupení pohledávky č. 5300555 ze dne 12.12.2002, kterou uzavřel se společností E. G., a.s. Protože zajištěná pohledávka nebyla řádně uhrazena, domáhá se zástavní věřitel uspokojení její části ve výši 7.250.000,- Kč (splatné po 31.8.1998) ze zástavy.
Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 16.9.2004 č.j. 6 C 228/2004-12 nařídil soudní prodej zástavy, a to "rekreační chaty ev. č. 37 na pozemku st. parc. č. 321 část obce Š., pozemku parc. č. 321 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 41 m2 a pozemku parc. č. 209/4 - zahrada o výměře 425 m2, vše v katastrálním území Š., obec Š., okres P., zapsané na listu vlastnictví č. 155 u Katastrálního úřadu pro S. kraj, pracoviště P. ve společném jmění manželů T. a M. H. pro pohledávku zástavního věřitele za dlužníkem P. C., s.r.o. ve výši 7.250.000,- Kč", a rozhodl, že zástavní dlužníci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení 7.650,- Kč k rukám advokáta. Při svém rozhodování vycházel z toho, že podle úvěrové smlouvy č. 200996157 uzavřené mezi I. A P. B. a.s. a společností P. C. s.r.o. ze dne 9.9.1996 byl dlužníku P. C. s.r.o. poskytnut úvěr ve výši 7.800.000,-Kč s konečným splacením ke dni 20.8.2002, že pohledávka z této úvěrové smlouvy byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví zástavních dlužníků zapsaným na LV č. 155 pro katastrálním území Š. podle zástavní smlouvy uzavřené dne 8.11.1996, že smlouvou o prodeji podniku uzavřenou mezi I. A P.B. a.s. a Č. o. b., a.s. přešel dne 19.6.2000 celý podnik na Č. o. b., a.s., že smlouvou o postoupení pohledávky č. IPB 1005301 ze dne 8.11.2001 uzavřenou mezi Č. o. b., a.s. a Č. k. a. byla postoupena pohledávka z úvěrové smlouvy za dlužníkem P. C. s.r.o. na Č. k. a., že smlouvou o postoupení pohledávky č. P ČKA04 3055300555 ze dne 5.11.2002 uzavřenou mezi Č. k. a. a společností E. G., a.s. byla postoupena tato pohledávka na společnost E. G., a.s., a že smlouvou o postoupení pohledávky č. 5300555 ze dne 12.12.2002, uzavřenou mezi společností E. G., a.s. a zástavním věřitelem přešla pohledávka z úvěrové smlouvy za dlužníkem P. C. s.r.o. na zástavního věřitele. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní věřitel ve smyslu ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. tímto způsobem doložil svoji zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a i to, kdo je zástavním dlužníkem; byly proto splněny všechny podmínky pro nařízení prodeje zástavy.
K odvolání zástavních dlužníků Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9.3.2005 č.j. 20 Co 58/2005-76 usnesení soudu prvního stupně potvrdil "s tím, že prodej zástavy se nařizuje na podkladě smlouvy o úvěru č. 2000996157 ze dne 9.9.1996 uzavřené mezi IPB a.s. P. a P. C., s.r.o. a smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 8.11.1996 uzavřené mezi IPB a.s. P. a zástavními dlužníky", a rozhodl, že zástavní dlužníci jsou povinni zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.533,50 Kč k rukám "zástupce zástavního věřitele". Soud prvního stupně nařídil podle názoru odvolacího soudu prodej zástavy v souladu s ustanoveními § 200y a násl. o.s.ř., neboť zajištěná pohledávka byla splatná po 1.9.1998 a návrh na prodej zástavy byl podán po 1.1.2001. V řízení o soudním prodeji zástavy se soud totiž zabývá jen tím, zda zástavní věřitel má pohledávku zajištěnou zástavním právem k zástavě, jejíž prodej se navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, přičemž "existenci zajištěné pohledávky soud posuzuje pouze z hlediska právního doložení vzniku této pohledávky, neboť jiné skutečnosti, ať již jde o zánik (částečný zánik) zajištěné pohledávky, a potažmo tedy i zástavního práva, promlčení zástavního práva a další, nejsou pro rozhodnutí o žalobě právně významné a lze je uplatnit až v rámci výkonu rozhodnutí prodejem zástavy"; smlouvou o úvěru, smlouvami o postoupení pohledávky, zástavní smlouvou a výpisem z katastru nemovitostí byly uvedené skutečnosti náležitě doloženy. Námitky zástavních dlužníků, kterými zpochybňovali účinnost zástavní smlouvy, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že z výkladu obsahu smlouvy bez pochybností vyplývá, že ujednání, podle kterého "účinnosti nabude smlouva dnem rozhodnutí o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí", nepředstavuje odkládací podmínku, ale "formulačně zmatečné prohlášení", jímž účastníci smlouvy "chtěli deklarovat zákonnou zásadu uvedenou v ustanovení § 151b odst.2 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000)". Tvrzení zástavních dlužníků o tom, že v době uzavření zástavní smlouvy ještě nebylo rozhodnuto o vkladu jejich vlastnického práva k nemovitostem, považoval za vyvrácené zjištěním, že právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch zástavních dlužníků nastaly ke dni 24.7.1996 a že tedy ke dni uzavření zástavní smlouvy (8.11.1996) již byli vlastníky zastavovaných nemovitostí. Zajištěná pohledávka byla podle odvolacího soudu "pro účely tohoto řízení dostatečně doložena úvěrovou smlouvou"; i kdyby věřitel poskytl na podkladě této smlouvy úvěr bez splnění všech sjednaných podmínek o zajištění úvěru, smlouva by tím nepozbyla svoji platnost a účinnost a nešlo by o žádnou jinou formu plnění, tedy ani o plnění bez právního důvodu, resp. z neplatné nebo zrušené smlouvy, jak dovozuje zástavní dlužník 1). K námitce, že při jednání před odvolacím soudem zástavní dlužník 1) odstoupil od zástavní smlouvy, odvolací soud uvedl, že zástavní dlužník 1) "neuvedl pro tento svůj postup žádný relevantní důvod" a že odstoupení nemůže být účinné pro nedostatek formy.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu ("všem jeho výrokům") podali oba zástavní dlužníci dovolání. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, podle kterého se soud v řízení o soudním prodeji zástavy zabývá jen tím, zda má zástavní věřitel pohledávku zajištěnou zástavním právem k zástavě, jejíž prodej se navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, a podle kterého existenci zajištěné pohledávky posuzuje pouze z hlediska právního doložení této pohledávky, neboť jiné skutečnosti (zánik zajištěné pohledávky a potažmo zástavního práva, promlčení zástavního práva a další) nejsou pro rozhodnutí o žalobě právně významné a lze je uplatnit až v rámci výkonu rozhodnutí prodejem zástavy (návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí). Zástavní dlužníci dovozují, že "odvolací soud zjevně zaměňuje princip řízení nalézacího se řízením vykonávacím, když základním účelem a principem řízení nalézacího je úplně zjistit skutkový stav věci, a řízení vykonávací pak má za účel pravomocné rozhodnutí soudu v řízení nalézacím vykonat"; tento princip se projevuje i v ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř., podle kterého soud nařídí prodej zástavy jen tehdy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Vedeny chybným právním názorem "soudy dostatečně v rámci uvedeného řízení nezkoumaly, zda věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zda zajištěná pohledávka vůbec vznikla, zda se tak stalo na základě příslušné úvěrové smlouvy a zda trvá". Soudy rovněž náležitě nepřihlédly "k tvrzeným skutečnostem a důkazům týkajícím se otázky vzniku zástavního práva na základě neúčinné úvěrové (správně zástavní) smlouvy" (v čl. 11 je stanoveno, že "tato smlouva nabude účinnosti dnem rozhodnutí o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P."), neboť "nemohlo zástavní právo platně vzniknout z důvodu odkládací podmínky". Protože "byla odložena účinnost úvěrové (správně zástavní) smlouvy, nemohlo platně vzniknout zástavní právo k nemovitostem, přičemž z čl. 3 úvěrové smlouvy (banka se zavázala poskytnout úvěr za podmínky jeho zajištění zástavním právem) je zřejmé, že pokud byly peněžní prostředky v daném případě poskytnuty, stalo se tak v rozporu s tímto ustanovením úvěrové smlouvy a mimo její režim, tj. v režimu bezdůvodného obohacení". Za nesprávné dovolatelé označili také hodnocení odstoupení od smlouvy zástavních dlužníků v odvolacím řízení, neboť tak bylo učiněno za přítomnosti právního zástupce zástavního věřitele, a "tento projev vůle nahrazuje nutnost případné písemné formy, včetně jejího doručení druhé smluvní straně". Zástavní dlužníci navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami (účastníky řízení), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Zástavní dlužníci dovoláními napadají usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání nejsou přípustná, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání zástavních dlužníků proti usnesení odvolacího soudu tedy mohou být přípustná jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
I když bylo zástavní právo zřízeno v době do 31.8.1998, řídí se podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003) uspokojení zajištěné pohledávky v době po 1.1.2002 právní úpravou účinnou od 1.1.2002, vzniklo-li právo (nárok) na uspokojení ze zástavy až po 1.9.1998. Protože v projednávané věci vzniklo právo (nárok) na uspokojení ze zástavy až po uplynutí splatnosti zajištěné pohledávky, správně odvolací soud dovodil, že při rozhodování o žalobě zástavního věřitele je třeba postupovat podle nyní (tj. v době od 1.1.2002) platné právní úpravy.
Podle ustanovení § 200y odst. 1 o.s.ř. řízení o soudním prodeji zástavy je zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní prodej zástavy.
Podle ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení § 200z odst. 2 o.s.ř. ve věci může být rozhodnuto bez nařízení jednání jen za podmínek uvedených v ustanovení § 115a o. s. ř. nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v odst.1 doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení § 200za odst. 3 o. s. ř. podle vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 152 občanského zákoníku). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 občanského zákoníku). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. § 165a odst. 1 občanského zákoníku).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, která začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 251 a násl. o.s.ř.; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na výkon rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 338a odst. 1 o.s.ř.).
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy - jak správně uvádí odvolací soud - prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
To, že v řízení o soudním prodeji zástavy soud zkoumá jen skutečnosti uvedené v ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř.) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.
Ze zákonného požadavku, aby zajištěnou pohledávku doložil zástavní věřitel, vyplývá (logicky vzato), že v řízení o soudním prodeji zástavy může být doloženo jen to, že zástavnímu věřiteli vznikla pohledávka a že je zajištěna zástavou, jejíž prodej navrhuje, jakož i závěr, že zástavní dlužník může v tomto řízení důvodně zpochybňovat jen to, zda tyto skutečnosti byly zástavním věřitelem opravdu doloženy. Domnívá-li se zástavní dlužník, že zajištěná pohledávka sice vznikla, ale že již zanikla (například splněním, započtením apod.), a že tím zaniklo i zástavní právo podle ustanovení § 170 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, nejde o způsobilou obranu proti žalobě na nařízení soudního prodeje zástavy, ale jen o důvod k podání návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného prodeje zástavy podle ustanovení § 268 odst. 3 o.s.ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Při vzniku zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus acquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus acquirendi). Zástavní smlouva představuje tzv. titulus acquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává (modus acquirendi) až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení, který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu, nebo zápisem do Rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky, zřizuje-li se zástavní právo k nemovitostem, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí.
Zákon v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. požaduje, aby zástavní právo k zástavě doložil - obdobně jako u zajištěné pohledávky - zástavní věřitel. Zástavní věřitel tomuto požadavku vyhoví (logicky vzato může vyhovět) - jde-li o zástavní právo zřízené na základě smlouvy - tím, že doloží tzv. titulus acquirendi a modus acquirendi; je-li podle právního důvodu a právního způsobu nabytí zástavního práva alespoň pravděpodobné, že zástavní právo k zástavě vzniklo, je odůvodněn - jak uvedeno výše - také závěr, že zástavní věřitel uvedenému požadavku zákona dostál.
V projednávané věci zástavní věřitel doložil jak tzv. titulus acquirendi (zástavní smlouvu ze dne 8.11.1996), tak i tzv. modus acquirendi (vklad do katastru nemovitostí provedený na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu P. dne 26.11.1996 s tím, že právní účinky vkladu vznikly dnem 13.11.1996).
Na zásadní význam napadeného usnesení odvolacího soudu po právní stránce nelze úspěšně usuzovat ani z toho, jak se odvolací soud vypořádal s ujednáním obsaženým v čl. 11 zástavní smlouvy ze dne 8.11.1996, podle kterého "tato smlouva nabude účinnosti dnem rozhodnutí o povolení vkladu do katastru nemovitostí". Podle ustálené judikatury soudů a závěrů Ústavního soudu (srov. obdobné věci se týkající nález Ústavního soudu ze dne 12.6.2000 sp. zn. I ÚS 331/98, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233) totiž k takovémuto ujednání nelze přihlížet, neboť se jedná o podmínku, jejíž splnění je nemožné, a dovolací soud na tomto výkladu nemá důvod cokoliv měnit. Námitkami dovolatelů, že "na základě neúčinné úvěrové (správně zástavní) smlouvy nemohlo platně vzniknout zástavní právo" a že, "pokud byly peněžní prostředky poskytnuty, v návaznosti na čl. 3 úvěrové smlouvy je zřejmé, že byly poskytnuty bez právního důvodu, tj. v režimu bezdůvodného obohacení", se dovolací soud nezabýval, neboť vycházejí (jsou odvozeny) z názoru dovolatelů o neúčinnosti zástavní smlouvy, který je - jak uvedeno výše - chybný, a samy o sobě nemohou obstát.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud projednávanou věc rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou soudů, že usnesení odvolacího soudu ve věci samé nemůže mít po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu nejsou dovolání přípustná ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.
Zástavní dlužníci dovoláním napadají usnesení odvolacího soudu rovněž ve výroku o náhradě nákladů řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 237 až § 239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. pak není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Protože dovolání zástavních dlužníků směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, neboť zástavní dlužníci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a zástavnímu věřiteli v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-