// Profipravo.cz / Řízení o soudním prodeji zástavy 28.08.2006
K uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem po 31.8.1998
Bylo-li zástavní právo zřízeno v době do 31. 8. 1998, řídí se uspokojení zajištěné pohledávky i v době po 1. 9. 1998 právní úpravou účinnou do 31. 8. 1998, jestliže v této době také vzniklo právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy; vzniklo-li však právo (nárok) na uspokojení ze zástavy až po 1. 9. 1998, řídí se po 1. 1. 2002 uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem, zřízeným v době do 31. 8. 1998, právní úpravou účinnou od 1. 1. 2002 (srov. R 70/2000, R 34/2001 a R 24/2003).
Žaloba o soudní prodej zástavy, podaná podle ustanovení § 200y až § 200za občanského soudního řádu (účinných od 1. 1. 2002), může být důvodná, jen jestliže právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo po 1. 9. 1998.
Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas nesplnil, tedy - řečeno jinak - marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky.
usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1730/2005, ze dne 20. července 2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavního věřitele K., s.r.o., proti zástavnímu dlužníku M. a.s., zastoupenému advokátem, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp.zn. 9 C 69/2003, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. února 2005, č.j. 40 Co 695/2004-36, takto:
I. Dovolání zástavního dlužníka se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 4.2.2004, č.j. 9 C 69/2003-16, nařídil „soudní prodej zástavy, a to budovy bydlení č.p. 1856 na pozemku p.č. 2030, pozemku p.č. 2030 zastavěná plocha a nádvoří a pozemku p.č. 2029 zahrada, vše zapsané na listu vlastnictví č. 1735 u Katastrálního úřadu v P. pro obec a k.ú. P., ve vlastnictví zástavního dlužníka M. a.s., k uspokojení pohledávky zástavního věřitele jako oprávněného vůči povinnému J. D., ve výši 4.508.904,12 Kč s 12% úrokem z prodlení z částky 2.737.837,19 Kč od 6.3.2003 do zaplacení“; rozhodl, že zástavní dlužník je povinen zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení 3.000,- Kč. Vycházel ze závěru, že „jsou zde splněny všechny zákonné podmínky pro nařízení prodeje zástavy, když zástavní věřitel v řízení doložil, že má jako oprávněný pohledávku vůči dlužníkovi J. D., která je zajištěna zástavním právem k nemovitostem, doložil existenci zástavního práva k zástavě a dále doložil, že žalovaný je zástavním dlužníkem“; že „rozhodl bez jednání, neboť zástavní věřitel doložil tyto skutečnosti listinami ověřenými notářem a listinou vydanou státním orgánem – výpisem z katastru nemovitostí“.
K odvolání zástavního dlužníka Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 28.2.2005, č. j. 40 Co 695/2004-36, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „v souzené věci právo zástavního věřitele na uspokojení jeho pohledávky, která je doložena úvěrovou smlouvou uzavřenou dne 16.10.1995, vzniklo podle obsahu této smlouvy až 21.9.1999, jelikož konečná splatnost úvěru byla dohodnuta k datu 20.9.1999“; že „zástavní právo k zajištění nesplaceného dospělého dluhu je doloženo zástavní smlouvou uzavřenou dne 18.10.1995 a vzniklo až vkladem do katastru nemovitostí dne 19.10.1995“; že „právo zástavního věřitele na uspokojení pohledávky ze zástavy, přestože zástavní právo k nemovitostem vzniklo podle právní úpravy platné do 31.8.1998, se řídí právní úpravou zástavního práva účinnou od 1.1.2001“; že „rozhodující skutečností k uvedenému právnímu posouzení je, že právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo 21.9.1999, to znamená již za účinnosti novely občanského zákoníku a občanského soudního řádu provedených zákonem č. 165/1998 Sb., s účinností od 1.9.1998“; že „právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy, které vzniklo 21.9.1999 … se řídí právní úpravou účinnou od 1.1.2001“; že „je zcela zřejmé, že v zástavní smlouvě došlo k písařské chybě, pokud jde o uvedení data, kdy věřitel podpisem finalizoval návrh smlouvy (16.9.1995) s ohledem na obsah úvěrové smlouvy ze dne 16.10.1995“ a že „z obou smluv vyplývá, že musely být uzavřeny v jeden den, neboť byly označeny shodným registračním číslem a obsahují nezaměnitelné vzájemné odkazy“; že „předmětem zástavní smlouvy byly nemovitosti vymezené ve výroku odstavce I. usnesení odvolacího osudu, jejichž vlastníkem byl tehdy J. D.“; že „pokud jde o osobu zástavního věřitele, je aktivní legitomace doložena smlouvou o postoupení pohledávky, uzavřenou mezi K. b., a.s. jako postupitelem a K., s.r.o., ze dne 25.3.2000, jako postupníkem, na základě které došlo 25.3.2000 k postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy ze dne 16.10.1995“; že „s postoupenou pohledávkou přešlo na postupníka i zástavní právo“; že „souhlasným prohlášením K. b., a.s. a zástavního věřitele ze dne 29.3.2000 vůči Katastrálnímu úřadu v P. došlo ke změně omezení vlastnického práva M., a.s. zápisem na listu vlastnictví č. 1735, pro k.ú. a obec P., a to ve prospěch zástavního věřitele“; že „smlouvou o postoupení pohledávky a smlouvou o úvěru ze dne 16.10.1995, ve znění doplňků, zástavní věřitel dokládá výši zajištěné pohledávky v částce 2.166.936,13 Kč s příslušenstvím vůči dlužníku J. D.“; že „podle údajů uvedených v listu vlastnictví č. 1735 pro k.ú. a obec Přerov došlo ke změně v osobě zástavního dlužníka, kterým je společnost M. a.s. B., jež vlastnictví k nemovitostem nabyla prohlášením vkladatele ze dne 24.7.2000 s právními účinky ke dni 18.10.2000“; že „za situace, kdy zajištěná pohledávka nebyla dlužníkem řádně a včas splněna, vzniklo zástavnímu věřiteli právo na uspokojení jeho pohledávky ze zástavy“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní dlužník dovolání. Namítá, že „zástavní smlouva byla uzavřena s účinností od 19.10.1995 a k prvnímu porušení úvěrového vztahu, pro které mohl věřitel žádat od úvěrového dlužníka splatnost celého závazku, a tím realizaci zástavy, vznikla dávno před 1.9.1998“ a že „z tohoto důvodu se domnívá, že mělo být použito právních předpisů platných před tímto datem“; že „datum 16.9.1995, uváděné jako termín uzavření zástavní smlouvy, na straně jedné, a datum podpisu této smlouvy, na straně druhé, mohou být způsobilé, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, učinit tento úkon neurčitým“; že „v usnesení odvolacího soudu je uváděno, že se jedná o zřejmou písařskou chybu“, že však „podle názoru dovolatele se jedná o nedbalé přehlédnutí termínu uzavření smlouvy, který byl již dříve na smlouvě označen“; že „ve spisu Okresního soudu v Přerově sp.zn. 9 C 36/2004, ve kterém se domáhá žalobce svých nároků přímo vůči úvěrovému dlužníkovi, je namítán nedostatek aktivní legitimace žalobce z důvodu neplatnosti dohody o postoupení pohledávky“, a že proto měl soud prvního stupně vyčkat „skončení uvedené věci“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Zástavní dlužník dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Dovolatel namítá, že „zástavní smlouva byla uzavřena s účinností od 19.10.1995 a k prvnímu porušení úvěrového vztahu, pro které mohl věřitel žádat od úvěrového dlužníka splatnost celého závazku, a tím realizaci zástavy, vznikla dávno před 1.9.1998“ a že „z tohoto důvodu se domnívá, že mělo být použito právních předpisů platných před tímto datem“.
Podle ustanovení § 151a odst.1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené.
Podle ustanovení § 152 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 2002) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Podle ustanovení § 165 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném ke dni 20. 9. 2001) není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky.
Podle ustanovení § 165a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 2002) zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy. Při nařízení soudního prodeje zástavy a při prodeji zástavy soudem se postupuje podle občanského soudního řádu.
Bylo-li zástavní právo zřízeno v době do 31. 8. 1998, řídí se uspokojení zajištěné pohledávky i v době po 1. 9. 1998 právní úpravou účinnou do 31. 8. 1998, jestliže v této době také vzniklo právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy; vzniklo-li však právo (nárok) na uspokojení ze zástavy až po 1. 9. 1998, z již ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003) a z ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů, vyplývá, že po 1. 1. 2002 se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem, zřízeným v době do 31. 8. 1998, řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2002. Žaloba o soudní prodej zástavy, podaná podle ustanovení § 200y až § 200za občanského soudního řádu (účinných od 1. 1. 2002), může být důvodná, jen jestliže právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo po 1. 9. 1998.
Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává - jak vyplývá zejména z ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000) a § 151f odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998) a podle nyní platné právní úpravy zejména z ustanovení § 152 a § 165 odst. 1 obč. zák. - tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy - řečeno jinak - marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že podle smlouvy o úvěru ze dne 16.10.1995, uzavřené mezi K. b. a.s. aj. D. jako dlužníkem, a jejích „dodatků“ byla účastníky smlouvy sjednána „konečná splatnost úvěru“ ke dni 20.9.2001. Z Obecných úvěrových podmínek K. b. a.s., které podle citované smlouvy o úvěru „tvoří nedílnou součást“ této smlouvy, pak vyplývá, že je-li dlužník v prodlení s vrácením více něž dvou splátek, nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je banka oprávněna požadovat, aby dlužník vrátil do bankou stanoveného termínu dlužnou částku s úroky, a jestliže dlužník neprovede úhradu v bankou stanoveném termínu, je banka oprávněna požadovat okamžité splacení celé pohledávky, případně přistoupit k realizaci zajištění; současně má banka do doby vyrovnání závazku nárok na smluvní pokutu z částky po splatnosti pohledávky včetně úroků ve výši vyhlašované K. b. a publikované v Oznámení K. b. a.s.
S názorem dovolatele, že „k prvnímu porušení úvěrového vztahu, pro které mohl věřitel žádat od úvěrového dlužníka splatnost celého závazku, a tím realizaci zástavy, vznikla dávno před 1.9.1998“, nelze souhlasit. Ocitl-li se dlužník „v prodlení s vrácením více něž dvou splátek, nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce\", nemělo to - jak je nepochybné z obsahu smlouvy o úvěru ze dne 16. 10. 1995, vč. jejích „dodatků“ - za následek, že by se stala (musela stát) splatnou celá pohledávka. Bylo totiž na zástavním věřiteli, zda a případně kdy využije svých oprávnění „požadovat, aby dlužník vrátil do bankou stanoveného termínu dlužnou částku s úroky, a jestliže dlužník neprovede úhradu v bankou stanoveném termínu, požadovat okamžité splacení celé pohledávky, případně přistoupit k realizaci zajištění“. Splatnost celé pohledávky nemohla nastat dříve, dokud zástavní věřitel tato svá oprávnění nevyužil, protože pro splatnost celé pohledávky není významné, kdy zástavní věřitel mohl (nejdříve) uvedená oprávnění realizovat, ale zda a kdy se rozhodl tato oprávnění využít a zda, popřípadě kdy je skutečně využil, neboť jinak by měl vůči dlužníku nadále nárok jen na sjednané splátky.
Z obsahu spisu je však zřejmé, že i přes to, že se v posuzovaném případě dlužník opakovaně ocitl v prodlení, věřitel svá výše citovaná oprávnění do „konečné splatnosti úvěru“ nerealizoval. Z toho pak vyplývá, že v dané věci právo na uspokojení ze zástavy nemohlo vzniknout v době do 31. 8. 1998, jestliže „konečná splatnost úvěru“ byla – jak shora uvedeno – sjednána až ke dni 20.9.2001 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.2.2006, sp.zn. 21 Cdo 616/2005; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000, sp.zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 2001; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002, sp.zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2003).
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže mít, z hlediska námitek uplatněných dovolatelem, zásadní význam, neboť je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatel dále namítá, že „datum 16.9.1995, uváděné jako termín uzavření zástavní smlouvy, na straně jedné, a datum podpisu této smlouvy, na straně druhé, mohou být způsobilé, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, učinit tento úkon neurčitým“; že „v usnesení odvolacího soudu je uváděno, že se jedná o zřejmou písařskou chybu“, že však „podle názoru dovolatele se jedná o nedbalé přehlédnutí termínu uzavření smlouvy, který byl již dříve na smlouvě označen“. Tyto námitky nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že usnesení odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2004, sp.zn. 30 Cdo 2428/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 72, ročník 2004).
Dovolatel konečně také namítá, že „ve spisu Okresního soudu v Přerově sp.zn. 9 C 36/2004, ve kterém se domáhá žalobce svých nároků přímo vůči úvěrovému dlužníkovi, je namítán nedostatek aktivní legitimace žalobce z důvodu neplatnosti dohody o postoupení pohledávky“, a že proto měl soud prvního stupně vyčkat „skončení uvedené věci“. Ani tyto námitky dovolatele nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, také nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání zástavního dlužníka není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavního dlužníka - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-