// Profipravo.cz / Řízení o dědictví 18.11.2024
Námitka nepominutelného dědice o neplatnosti závěti
I. Závěť nelze a priori vyloučit z těch jednostranných právních jednání, jež mohou být v extrémních případech postiženy neplatností pro jejich rozpor s dobrými mravy. Nejvyšší soud je s odvolacím soudem v obecné rovině zajedno v tom, že závěť bude možno s přihlédnutím k poměrně široké testovací svobodě zůstavitele, který je oprávněn se rozhodnout o tom, jak s jím nabytým jměním pro případ své smrti naloží, posoudit jako rozpornou s dobrými mravy jen za zcela výjimečných okolností.
II. Existuje-li listina o vydědění, jejíž platnost vyděděný potomek nezpochybňuje, pouze tvrdí, že nejsou dány důvody jeho vydědění, pak, dokud o tomto jeho tvrzení není soudem (míněno ve sporném řízení) rozhodnuto, je třeba na něho hledět jako na potomka vyděděného, tj. podle ustanovení § 1646 odst. 1 o. z. vyloučeného z práva na povinný díl. „Nepominutelný dědic“ bez práva na povinný díl pak zcela logicky nemůže být účastníkem řízení o pozůstalosti ani podle ustanovení § 113 z. ř. s.
Vztaženo do poměrů přítomné věci platí, že v rozsahu, v němž nepominutelné dědičky zpochybňují (vedle platnosti závěti pro její rozpor s dobrými mravy) též existenci důvodů svého vydědění, nemají (dokud nebude prokázán v jiném řízení o žalobě na plnění opak) právo ani na povinný díl z pozůstalosti. Nemají-li právo na povinný díl jako nepominutelní dědicové, nesvědčí jim (s výhradou potřeby předchozího posouzení závěti, co do povolání jiných dědiců, z hlediska dobrých mravů) postavení účastnic řízení podle ustanovení § 113 z. ř. s.
III. Z ustanovení § 169 odst. 1 a § 170 odst. 1 z. ř. s. vyplývá, že usnesení o tom, s kým bude dále jako s účastníkem řízení jednáno a komu bude účast ukončena, je v řízení o pozůstalosti na místě pouze v případě, závisí-li vyřešení sporu o dědické právo výlučně na právním posouzení (když skutková tvrzení dosavadních účastníků řízení o rozhodných okolnostech jsou shodná nebo když je zřejmé, že i prokázání veškerých sporných skutečností některého z účastníků by v rovině právního posouzení nemohlo jeho právní postavení v pozůstalostním řízení příznivě ovlivnit). Naproti tomu existující spor o rozhodujících skutkových okolnostech (relevantních pro výsledné právní posouzení) vyžaduje, aby ten z účastníků řízení o pozůstalosti, jehož dědické právo se jeví jako nejslabší, byl k uplatnění svého dědického práva (popř. popření dědického práva jiného účastníka) odkázán na podání žaloby ve sporném soudním řízení.
Jestliže žádná z tvrzení některého z účastníků pozůstalostního řízení nejsou ve svém souhrnu objektivně vzato způsobilá přivodit pochybnosti o tom, zda je možno pořízení pro případ smrti co do povolání dědiců považovat za právní jednání v rozporu s dobrými mravy, pak je možno postupovat podle § 169 z. ř. s., nicméně tomu musí - v poměrech projednávané věci - předcházet podrobnější hodnocení skutečností tvrzených o tom, že ke kolizi se zásadou výkonu práva v souladu s dobrými mravy údajně došlo.
Za nastalé procesní situace, kdy soudy obou stupňů se prozatím dostatečně nevyrovnaly s námitkou nepominutelných dědiček o neplatnosti závěti pro její rozpor s dobrými mravy a kdy odvolací soud vycházel z nesprávné úvahy, že korektivem dobrých mravů nelze „pojmově“ posuzovat závěť, je v projednávané věci předčasné zabývat se tím, zda a případně kterému z účastníků je namístě ukončit účast v pozůstalostním řízení.
IV. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud k argumentaci nepominutelných dědiček o nedůvodnosti vydědění podle § 1646 odst. 1 o. z. připomíná, že ať by byl závěr z hlediska vydědění jakýkoliv, nemůže mít sám o sobě vliv na okruh dědiců zůstavitele, který byl určen závětí. I pokud by bylo samo vydědění v rozporu s dobrými mravy či by vyšlo najevo, že důvod vydědění nebyl dán, měly by dovolatelky právo opět jen na povinný díl, což vyplývá ze znění § 1650 o. z., které stanoví, že nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo (jen) na povinný díl; byl-li zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění. Bude proto třeba v dalším řízení zaměřit pozornost k tomu, zda se tvrzení nepominutelných dědiček o jednání zůstavitele v rozporu s dobrými mravy vztahuje jen k jejich vydědění nebo (současně i) k povolání závětních dědiců a zda a jaké následky může mít neplatnost daného právního jednání (nebo jeho části) v rozsahu určení okruhu dědiců na osud projednávané pozůstalostní věci. Daná otázka přitom nebyla v judikatuře vyřešena a v nauce k ní existují značně protichůdné názory; její zodpovězení však bude namístě jen tehdy, pokud by bylo shledáno povolání závětních dědiček jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy a v právu by tak nastal stav, že by nepominutelné dědičky byly neplatně či nedůvodně vyděděny, aniž by byl závětí zůstavitele (platně) povolán jiný dědic.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2343/2024, ze dne 7. 10. 2024
Dotčené předpisy:
§ 580 odst. 1 o. z.
§ 586 o. z.
§ 1494 o. z.
§ 113 z.ř.s.
§ 169 z.ř.s.
§ 170 z.ř.s.
Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Řízení o pozůstalosti po M. K., zemřelému XY (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2023, č. j. 37 D 319/2022-3. Provedením úkonů v pozůstalostním řízení byl podle § 101 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z. ř. s.“) pověřen JUDr. M. N., notář se sídlem v P.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“), prostřednictvím JUDr. M. N., notáře v P. jako pověřeného soudního komisaře, usnesením ze dne 26. 6. 2023, č. j. 37 D 319/2022-99, ukončil účast pozůstalé dcery A. K. a pozůstalé dcery M. K. v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli (výrok I). Současně vyslovil, že nadále bude jednat pouze s nezl. pozůstalým synem AAAAA (pseudonym) a nezl. pozůstalou dcerou BBBBB (pseudonym), oběma jako jedinými dědici zůstavitele ze závěti pořízené dne 11. 11. 2016, a dále s pozůstalou manželkou K. K. (výrok II).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (jediný výrok usnesení odvolacího soudu).
4. Takto soudy obou stupňů rozhodly v rámci řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, a to na základě zjištění, že zůstavitel zemřel ženatý a zanechal čtyři děti – účastníky 2) až 5) a současně učinil pořízení pro případ smrti – závěť a prohlášení o vydědění ze dne 11. 11. 2016, sepsané formou notářského zápisu JUDr. J. B., notářkou v P., pod sp. zn. NZ 1189/2016 a N 1305/2016. V této listině povolal dědici veškeré své pozůstalosti rovným dílem své děti AAAAA a BBBBB (a „případně další potomky, kteří by se narodili z manželství s K. K.“). Dále zůstavitel v listině pro případ, že by částka, kterou dcery M. K. a A. K. získaly díky finanční podpoře zůstavitele na vysokoškolské vzdělání, byla nižší, než činí jejich podíl nepominutelného dědice, své dcery vydědil podle § 1646 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/29012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
5. Soud prvního stupně řešil v řízení vyvstalý spor o dědické právo (§ 168 z. ř. s.) mezi účastníky 2) a 3) na straně jedné (jako závětními dědici) a účastnicemi 4) a 5) na straně druhé založený na sporu o platnost závěti ze dne 11. 11. 2016 (dále též „předmětná závěť). Soud prvního stupně postupoval podle § 169 odst. 1 z. ř. s. a konstatoval, že závěť a prohlášení o vydědění má formu notářského zápisu, tj. veřejné listiny, u níž platí domněnka pravdivosti toho, co je v listině osvědčeno nebo potvrzeno. Soud prvního stupně pak neshledal, že by závěť a prohlášení o vydědění neobsahovala zákonem předepsané náležitosti, či že by se podle obsahu nejednalo o závěť a prohlášení o vydědění. Proto ukončil účast účastnic 4) a 5) v pozůstalostním řízení s tím, že jako s dědici bude nadále jednáno pouze s účastníky 2) a 3), které k dědění povolává předmětná závěť. S odkazem na argumentaci obsazenou v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020, doplnil, že účastnice 4) a 5), které byly vyděděny, se pozůstalostního řízení neúčastní ani v rozsahu dle § 113 z. ř. s., tj. jako nepominutelné dědičky s právem na povinný díl. Vyděděné účastnice 4) a 5), popírající existenci důvodů vydědění, nemohou být pokládány za účastníky v pozůstalostním řízení a svého práva na povinný díl se mohou domoci jen žalobou ve sporném občanském soudním řízení.
6. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podaly účastnice 4) a 5) odvolání, v němž namítaly neplatnost závěti a prohlášení o vydědění minimálně pro rozpor s dobrými mravy a absenci zákonných náležitostí a současně namítaly neexistenci zákonného důvodu vydědění. Dále argumentovaly, že závěť obsahuje rozvazovací podmínku (v bodě 11) a že závěť nepokrývá celou pozůstalost.
7. Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně po jeho přezkoumání správným. Konstatoval, že rozhodnutí o dědickém právu účastnic vůbec nezávisí na zjištění, zda jsou pravdivá jakákoliv tvrzení uváděná účastnicemi 4) a 5) o podílu zůstavitele na nepříznivých rodinných vztazích mezi nimi a zůstavitelem. Pro právní závěr, zda se dědí dle předmětné závěti nebo dle zákona není podstatné, zda pravdivost tvrzení účastnic 4) a 5) účastníci 2) a 3) potvrzují, a není tedy třeba, aby pravdivost uvedených tvrzení kterýkoliv z účastníků pozůstalostního řízení prokazoval ve sporném řízení dle části třetí o. s. ř. Účastnicemi 4) a 5) naznačované skutečnosti totiž nelze právně posoudit tak, že předmětná závět je neplatným právním jednáním, protože se příčí dobrým mravům. Výslovně zmínil, že „samotné pořízení závěti a prohlášení o vydědění, kterým zůstavitel nepamatuje na své děti či je z dědění svého majetku vyloučí, za žádných okolností nepředstavuje jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť jde o projev zákonem zaručené testovací svobody“. Doplnil konečně, že předmětná závěť vyhovuje všem formálním i obsahovým náležitostem a že zjevně pokrývá veškerý majetek zůstavitele a neobsahuje rozvazovací podmínku v podobě uznání pravosti a platnosti závěti ze strany účastnic 4) a 5). Závěrem konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil ani tím, že účastnicím 4) a 5) nepřiznal postavení účastníků podle § 113 z. ř. s., neboť jeho rozhodnutí bylo v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, reprezentovanou rozhodnutím ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020.
8. Po vydání výše označených rozhodnutí byl podán ještě návrh na soupis pozůstalosti. Soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 9. 2023, č. j. 37 D 319/2022-149, rozhodl tak, že zamítl návrh pozůstalé dcery A K. a pozůstalé dcery M. K. [účastnic 4) a 5)] na nařízení soupisu pozůstalosti.
9. K odvolání účastnic 4) a 5) odvolací soud usnesením ze dne 7. 12. 2023, č. j. 15 Co 279/2023-168, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že účast účastnic 4) a 5) byla v pozůstalostním řízení pravomocně ukončena podle § 196 odst. 1 z. ř. s. usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 6. 2026, č. j. 37 D 319/2022-99, které bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 3. 10. 2023, č. j. 15 Co 221/2023-127. Protože účastnice 4) a 5) nadále nejsou účastnicemi pozůstalostního řízení shledal odvolací soud jejich návrh na nařízení soupisu pozůstalosti bezpředmětným.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti rozhodnutí o ukončení účasti (srov. záhlaví tohoto usnesení a odstavec 7 odůvodnění tohoto usnesení) podaly účastnice 4) a 5) [dále jen „dovolatelky“] včasné dovolání, jehož přípustnost shledávají ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Dovolatelky dovozují, že soudy nesprávně ukončily jejich účast v pozůstalostním řízení, neboť při zjevném zneužití institutu vydědění dochází k odnětí postavení účastníka řízení, což zasahuje zásadním způsobem do procesních práv nepominutelného dědice, který se svého povinného dílu může domáhat až po skončení pozůstalostního řízení. Dále dovolatelky namítají, že v závěti zůstavitele a jeho jednání spatřují rozpor se zákonem i s dobrými mravy a také zneužití práva, neboť zůstavitel si skrze závěť a dovolatelky, jakožto jeho dospělé děti, chtěl vyrovnat spory z předchozího manželství se svou bývalou rodinou a tím zneužil institut k účelu ryze neprávnímu a šikanóznímu. Napjaté vztahy z dětství ve vztahu s otcem – zůstavitelem způsobily dovolatelkám dodnes přetrvávající psychické problémy, kdy byly diagnostikovány s posttraumatickou stresovou poruchou. Úvahy, ke kterým se zůstavitel v závěti uchýlil, jsou zjevně nepřiměřené okolnostem a skutečným rodinným poměrům, ba dokonce v části závěti, které se týká dovolatelek, účelově nepravdivé. Dovolatelky rovněž zpochybňují důvody vydědění podle § 1646 odst. 1 o. z., neboť mají za to, že jde o neúplný, jednostranný a účelný výčet událostí, setkání a komunikace mezi dovolatelkami a zůstavitelem, přičemž tento výčet obsahuje i události, které nelze za běžných okolností považovat za neprojevování opravdového zájmu. Dále dovolatelky namítají procesní pochybení ze strany odvolacího soudu, a to zejména při doručování písemností. Vzhledem k obavě dovolatelek, že cenné hodnoty z pozůstalosti budou ze strany zastoupených závětních dědiců zatajeny či zcizeny a ony budou závažně ohroženy na svých dědických právech, dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí a následně, aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. K podanému dovolání se vyjádřili účastníci 2) a 3) s tím, že v pozůstalostním nesporném řízení není možné řešit sporné skutečnosti mezi stranami, v důsledku čehož nelze argumentaci dovolatelek pokládat za relevantní a dovolací námitky nelze považovat za opodstatněné. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
12. K podanému dovolání se vyjádřila rovněž JUDr. D. L., Ph. D., vykonavatelka závěti a správkyně pozůstalosti povolaná k dané činnosti předmětnou závětí. Ta vyjádřila názor, že argumentaci dovolatelek nelze pokládat za relevantní a dovolací námitky za opodstatněné. Rozhodnutí odvolacího soudu je dle jejího přesvědčení správné a odpovídá ustanovením zákona a ustálené praxi přijaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
14. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Vzájemně provázané otázky pod bodem 1) a 2) dovolání, zda zůstavitelem vyděděný nepominutelný dědic, který nezpochybnil pravost pořízení pro případ smrti (svědčícího jinému dědici), a který v rozporu se stanovisky ostatních účastníků rozporuje existenci důvodů vydědění, je či není účastníkem pozůstalostního řízení (alespoň v rozsahu vyplývajícím z § 113 z. ř. s.), byť je dovolacímu soudu kvalifikovaně předkládána s náležitou argumentací, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud [stejně jako soud prvního stupně] – s výhradou úvah o neplatnosti závěti /vydědění/ pro její rozpor s dobrými mravy – neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k závěrům vyplývajícím z usnesení ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020, uveřejněného (za účelem sjednocení rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů) pod číslem 13/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 13/2023 Sb.“. Nejvyšší soud tamtéž vyložil, že za současné hmotněprávní úpravy nepominutelný dědic, na kterého zůstavitel v pořízení pro případ smrti nepamatoval, již nemůže požadovat odpovídající podíl na dědictví, jako tomu bylo dříve. Jeho ochrana, nezpochybňuje-li platnost takového pořízení, spočívá v tom, že má (obligační) právo na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu.
17. Nelze-li mít důvodně za to, že je „nepominutelný dědic“ dědicem zůstavitele, není ani účastníkem při projednání pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s. Omezenou účast při projednání pozůstalosti - ve vyjmenovaných fázích řízení (při soupisu pozůstalosti, při určení obvyklé ceny pozůstalosti a při vypořádání povinného dílu) - mu přiznává ustanovení § 113 z. ř. s. Při aplikaci tohoto procesního ustanovení však nelze přehlédnout, že podle ustanovení § 1646 odst. 1 o. z. je vyděděný potomek vyloučen z práva požadovat výplatu povinného dílu. Existuje-li tedy listina o vydědění, jejíž platnost vyděděný potomek nezpochybňuje, pouze tvrdí, že nejsou dány důvody jeho vydědění, pak, dokud o tomto jeho tvrzení není soudem /míněno ve sporném řízení/ rozhodnuto, je třeba na něho hledět jako na potomka vyděděného, tj. podle ustanovení § 1646 odst. 1 o. z. vyloučeného z práva na povinný díl. „Nepominutelný dědic“ bez práva na povinný díl pak zcela logicky nemůže být účastníkem řízení o pozůstalosti ani podle ustanovení § 113 z. ř. s., neboť není důvod při projednání pozůstalosti provádět výpočet povinného dílu ani povinný díl vypořádávat, k čemuž jinak nepochybně směřuje tímto ustanovením založené účastenství skutečného nepominutelného dědice (tj. nevyděděného, ale platným pořízením pro případ smrti opomenutého potomka, popř. potomka, který byl vyděděn, ale jen za situace, kdy mezi všemi účastníky pozůstalostního řízení není skutkový spor o tom, že důvody vydědění dány nejsou).
18. Vztaženo do poměrů přítomné věci platí, že v rozsahu, v němž dovolatelky zpochybňují existenci důvodů svého vydědění, nemají (dokud nebude prokázán v jiném řízení o žalobě na plnění opak) právo ani na povinný díl z pozůstalosti. Nemají-li právo na povinný díl jako nepominutelní dědicové, nesvědčí jim (s výhradou potřeby předchozího posouzení závěti, co do povolání jiných dědiců, z hlediska dobrých mravů) postavení účastnic řízení podle ustanovení § 113 z. ř. s.
19. V řízení o pozůstalosti (které podle zařazení mezi řízení upravená zákonem o zvláštních řízeních soudních je v zásadě řízením nesporným) není prostor pro rozhodování o sporných skutečnostech mezi účastníky, a to ani jako řešení otázky předběžné pro rozhodnutí o věci samé (v dané věci by šlo o vypořádání povinného dílu nepominutelného dědice). Od uvedených závěrů (nikoliv „ojedinělého“ rozhodnutí Nejvyššího soudu, srov. např. jeho usnesení ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2823/2023) se potom odvolací soud nikterak neodchýlil. Primárním účelem pozůstalostního řízení je rozhodnout o dědickém právu po zůstaviteli, a to tak, aby se v přiměřené době najisto postavil okruh jeho právních nástupců a aby se jednotliví věřitelé (nepominutelné dědice nevyjímaje) mohli domoci vůči zjištěným dědicům svých nároků. Okolnost, že zákon na úkor jiných zůstavitelových věřitelů procesně mírně privileguje nepominutelné dědice tím, že jim přiznává omezené účastenství v pozůstalostním řízení (§ 113 z. ř. s.) spojené s potřebou rozhodnutí o jimi uplatněném nároku na povinný díl (§ 185 odst. 3 písm. b/ z. ř. s.) je však spojena s tím, že není skutkového sporu o tom, že nepominutelný dědic nebyl zůstavitelem vyděděn.
20. Nejvyšší soud současně nevyhověl požadavku dovolatelek aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Argumentace obsažená v dovolání nemá potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy cestou aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak, zvláště za situace, kdy dovolatelem zpochybňované rozhodnutí bylo do sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jednomyslně přijato po jeho projednání v občanskoprávním a obchodním kolegiu Nejvyššího soudu konaném dne 14. 12. 2022.
21. K argumentům obsaženým v dovolání Nejvyšší soud na vysvětlenou dodává, že zmiňované R 13/2023 Sb. v jím uplatněné argumentační linii, navazovalo na předchozí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, který se postavením nepominutelného dědice s obdobným závěrem zabýval a doplnil, že není-li právo nepominutelného dědice vypořádáno v rámci pozůstalostního řízení, může se svého práva domáhat žalobou na plnění (vyplacení povinného dílu) ve sporném řízení, ve kterém se soud jako předběžnou otázkou zabývá mimo jiné i důvodností vydědění. Tedy nedůvodně vyděděný nepominutelný dědic není, stejně jako jiní věřitelé, zbaven práva na soudní ochranu, jen je třeba ji uplatnit v odpovídajícím typu řízení.
22. V dané věci byla pro rozhodnutí soudů mimo jiné významná i otázka posouzení platnosti předmětné závěti zůstavitele (jejíž součástí je vydědění) pro dovolatelkami tvrzený rozpor závěti s dobrými mravy (na níž závisí rozhodnutí o dědickém právu po zůstaviteli) a s tím související otázka další účasti dovolatelek v řízení o pozůstalosti. Jelikož dané otázky odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, je tím dán ve smyslu § 237 o. s. ř. závěr o přípustnosti dovolání.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4260/2018, ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 formuloval závěr, že není pojmově vyloučeno, aby zůstavitel pořídil závětí o svém majetku pro případ smrti v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), neboť platná závěť musí jako kterýkoliv /tehdy/ právní úkon musí splňovat i tuto obecnou náležitost platného právního úkonu, tedy že nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Proto při posouzení platnosti závěti je tak nezbytné se zabývat také tím, zda neodporuje dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2513/2022 pak dovolací soud uvedl, že uvedené závěry se přiměřeně prosadí i za současné právní úpravy (tj. pokud jde o závěti sepsané po 1. 1. 2013).
25. Dle § 1494 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, příp. i odkaz.
26. Závěť je právním jednáním, a proto je třeba ji rovněž hodnotit podle § 574 a násl. o. z., týkající se neplatnosti právních jednání.
27. Dle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
28. Dle § 586 odst. 1 o. z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.
29. Dle § 586 odst. 2 o. z., nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.
30. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 14, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
31. Přestože dovolatelky v řízení opakovaně neplatnost předmětné listiny obsahující závěť pro rozpor s dobrými mravy zpochybňovaly (k tomu podrobněji např. č. l. 84, 94, 107 spisu), soudy obou stupňů se jejich argumentací v rozporu s výše uvedeným podrobněji (konkrétněji) nezabývaly. Soud prvního stupně se tvrzenou námitkou o tom, že závěť je v rozporu s dobrými mravy nezabýval vůbec, popř. jeho navazující úvahy byly k dovolatelkám předestřené argumentaci zcela mimoběžné. Soud prvního stupně (pověřený soudní komisař) sice správně konstatoval, že notářský zápis, jež obsahuje závěť (listinu o vydědění) je veřejnou listinou, nelze s ním však souhlasit v tom, že jen pro svou vyšší formu takový notářský zápis zakládá vyvratitelnou domněnku o existenci důvodů vydědění.
32. Podle § 568 o. z. platí, že je-li nějaká skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá to vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak (odstavec 1). Zachycuje-li veřejná listina projev vůle osoby při právním jednání [jako je tomu i v poměrech projednávané věci] a je-li jednajícím podepsána, zakládá to vůči každému plný důkaz o takovém projevu vůle (odstavec 2 věta prvá). V dané věci notář jako původce notářského zápisu jím nikterak neosvědčoval, že existují důvody vydědění v zápisu uvedené, nýbrž jen zachytil projev vůle zůstavitele, který jejich existenci pouze tvrdil. Řečeno jinak ve smyslu § 134 o. s. ř. in fine tedy veřejná listina v daném případě neosvědčuje nic jiného, než že důvody vydědění /jejichž existenci notář nijak neověřoval/ prohlásil zůstavitel (jež sám ale nebyl orgánem veřejné moci). Vyvratitelná domněnka pravosti listiny se tak vztahuje výlučně k tomu, co a jak před notářem zůstavitel prohlásil, nikoliv k vlastnímu obsahu (pravdivosti) takového prohlášení. Očividnou nesprávnost úvahy soudu prvního stupně lze demonstrovat na srovnatelném případu, kdy by v určitém závazkovém vztahu dlužník svým jednostranným prohlášením zachyceným ve formě notářského zápisu před notářem uvedl, že dluh již svému věřiteli splatil. I v takovém případě by veřejná listina osvědčovala jen to, že dlužník pouze učinil zachycené prohlášení, nikoliv, že skutečně došlo k právnímu jednání v ní zachycenému (tedy prohlášení by v žádném případě nezakládalo vyvratitelnou domněnku o splnění závazku). Lakonicky řečeno, soud prvního stupně se neměl ve svých úvahách zabývat formou vydědění, ale měl v odpovídajícím rozsahu reagovat na právní argumentaci dovolatelek, že pořízení pro případ smrti spojené s jejich vyděděním je neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
33. Odvolací soud (jenž vycházel z rozhodnutí soudu prvního stupně), pouze stručně konstatoval, že pravdivost tvrzení odvolatelů není třeba prokazovat ve sporném řízení, neboť „naznačované skutečnosti nelze právně posoudit tak, že předmětná závěť je neplatným právním jednáním, které se příčí dobrým mravům“ (k tomu odkázal na § 588 o. z., dle nějž soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek; to platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému).
34. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za nesprávné především pro v něm obsaženou úvahu, podle níž „samotné pořízení závěti a prohlášení o vydědění, kterým zůstavitel nepamatuje na své děti či je z dědění svého majetku vyloučí, za žádných okolností nepředstavuje jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť jde o projev zákonem zaručené testovací svobody“. Daná úvaha je v rozporu s ustálenou judikaturou /reprodukovanou výše/, podle níž nelze závěť a priori vyloučit z těch jednostranných právních jednání, jež mohou být v extrémních případech postiženy neplatností pro jejich rozpor s dobrými mravy. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom není patrné, jakou váhu na výsledném závěru přikládal odvolací soud právě této úvaze a jakou naopak pozdější stručnější zmínce, že důvody uváděné tehdejšími odvolatelkami nelze podřadit pod jednání contra bonos mores. Následně odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020, uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil ani tím, že tehdejším odvolatelkám nepřiznal postavení účastníků podle § 113 z. ř. s., neboť vyděděný potomek popírající existenci důvodů vydědění, nemůže být pokládán za účastníka pozůstalostního řízení a svého práva na povinný díl se může domoci jen mimo pozůstalostní řízení cestou standardního občanského řízení.
35. Podle odvolacím soudem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020, existuje-li tedy listina o vydědění, jejíž platnost vyděděný potomek nezpochybňuje, pouze tvrdí, že nejsou dány důvody jeho vydědění, pak, dokud o tomto jeho tvrzení není soudem rozhodnuto (přičemž se tak nemůže stát prostřednictvím odkazu podle § 170 z. ř. s. na podání žaloby ve sporném soudní řízení, když nejde o dědické právo, srov. názor vyslovený Nejvyšším soudem ve výše označených rozhodnutích), je třeba na něho hledět jako na potomka vyděděného, tj. podle ustanovení § 1646 odst. 1 o. z. vyloučeného z práva na povinný díl.
36. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, domáhají-li se žalobci jako nepominutelní dědici zůstavitele toliko svého povinného dílu tím, že zpochybňují důvodnost jejich vydědění listinou ze dne 6. 8. 2014, avšak současně uznávají platnost zůstavitelem téhož dne sepsané závěti, ve které ustanovil jediným dědicem žalovaného 1), je nutné dovodit, že zde nevzniká spor o dědické právo, nýbrž pouze spor o nárok nepominutelných dědiců (žalobců) na povinný díl.
37. Z odůvodnění právě citovaných rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud nesprávně vycházel z judikatury, která dopadá na případy, v nichž platnost listiny o vydědění (v nyní posuzovaném případě předmětné závěti obsahující současně prohlášení o vydědění) není vyděděnými potomky zpochybňována, o takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná, neboť dovolatelky jednoznačně uvedly, že závěť nepovažují za platnou mimo jiné pro její rozpor s dobrými mravy a tato námitka nebyla, jak uvedeno výše, prozatím ze strany soudů obou stupňů náležitě vypořádána.
38. Pro předmětnou věc je dále významné, zda měly soudy platnost závěti pro rozpor s dobrými mravy posoudit samy (§ 169 z. ř. s.), či zda měly dovolatelky odkázat k uplatnění svého práva žalobou (§ 170 odst. 1 z. ř. s.), tedy řečeno jinak, zda je posouzení dobrých mravů otázkou právní, či otázkou skutkovou.
39. Závisí-li vyřešení sporu o dědické právo na právním posouzení pouze takových skutečností, které jsou mezi dědici nesporné, soud usnesením rozhodne, s kterými účastníky bude nadále jednáno a kterým z účastníků se účast v řízení ukončuje (§ 169 odst. 1 z. ř. s.).
40. V případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce (§ 170 odst. 1 z. ř. s.).
41. Z ustanovení § 169 odst. 1 a § 170 odst. 1 z. ř. s. vyplývá, že usnesení o tom, s kým bude dále jako s účastníkem řízení jednáno a komu bude účast ukončena, je v řízení o pozůstalosti na místě pouze v případě, závisí-li vyřešení sporu o dědické právo výlučně na právním posouzení (když skutková tvrzení dosavadních účastníků řízení o rozhodných okolnostech jsou shodná nebo když je [jak v podstatě správně uvedl v této věci i odvolací soud] zřejmé, že i prokázání veškerých sporných skutečností některého z účastníků by v rovině právního posouzení nemohlo jeho právní postavení v pozůstalostním řízení příznivě ovlivnit). Naproti tomu existující spor o rozhodujících skutkových okolnostech /relevantních pro výsledné právní posouzení/ vyžaduje, aby ten z účastníků řízení o pozůstalosti, jehož dědické právo se jeví jako nejslabší, byl k uplatnění svého dědického práva (popř. popření dědického práva jiného účastníka) odkázán na podání žaloby ve sporném soudním řízení. Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje dílčí a zcela přiléhavou úvahu odvolacího soudu, že jestliže žádná z tvrzení některého z účastníků nejsou ve svém souhrnu objektivně vzato způsobilá přivodit pochybnosti o tom, zda je možno pořízení pro případ smrti co do povolání dědiců považovat za právní jednání v rozporu s dobrými mravy, pak je možno postupovat podle § 169 z. ř. s., nicméně tomu musí – v poměrech projednávané věci - předcházet podrobnější hodnocení skutečností tvrzených o tom, že ke kolizi se zásadou výkonu práva v souladu s dobrými mravy údajně došlo (ostatně obdobný postup Nejvyšší soud v rámci pozůstalostního řízení aproboval v již zmiňovaném usnesení ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2513/2022). Nejvyšší soud je přitom s odvolacím soudem v obecné rovině zajedno i v tom, že závěť bude možno s přihlédnutím k poměrně široké testovací svobodě zůstavitele, který je oprávněn se rozhodnout o tom, jak s jím nabytým jměním pro případ své smrti naloží, posoudit jako rozpornou s dobrými mravy jen za zcela výjimečných okolností. Tak kupř. v rakouské nauce (vycházející z právní úpravy, jíž se inspiroval i nyní účinný tuzemský občanský zákoník) se ve sledovaných souvislostech hovoří o „raritních případech“ [srov. GRAF, G. Komentář k § 879. In: A. Kletečka – M. Schauer et al. ABGB-ON. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. Wien: Manz, 2010, s. 1760].
42. Nejvyšší soud nicméně přisvědčuje dovolatelkám, že usnesení soudu prvního stupně, pokud jde o jeho odůvodnění vážící s k námitce rozporu závěti /povolání dědiček a vydědění/ s dobrými mravy, je pro absenci jakéhokoliv právně hodnotící úvahy zcela nepřezkoumatelné (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), přičemž přes jinak chvályhodnou snahu odvolacího soudu naplnit zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení (s 1 odst. 1 a 3 z. ř. s. ve spojení s § 6 o. s. ř.) nelze pominout, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně (zvláště v otázce, která měla představovat těžiště jeho rozhodování) pojmově brání jeho věcnému přezkumu a naopak představuje obligatorní důvod k jeho zrušení v odvolacím řízení (§ 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), k tomu přiměřeně srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015. Za nastalé procesní situace, kdy soudy obou stupňů se prozatím dostatečně nevyrovnaly s námitkou dovolatelek o neplatnosti závěti pro její rozpor s dobrými mravy a kdy odvolací soud vycházel z nesprávné úvahy, že korektivem dobrých mravů nelze „pojmově“ posuzovat závěť, je předčasné zabývat se tím, zda a případně kterému z účastníků je namístě ukončit účast v pozůstalostním řízení.
43. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud k argumentaci dovolatelek o nedůvodnosti vydědění podle § 1646 odst. 1 o. z. připomíná, že ať by byl závěr z hlediska vydědění jakýkoliv, nemůže mít sám o sobě vliv na okruh dědiců zůstavitele, který byl určen závětí. I pokud by bylo samo vydědění v rozporu s dobrými mravy či by vyšlo najevo, že důvod vydědění nebyl dán, měly by dovolatelky právo opět jen na povinný díl, což vyplývá ze znění § 1650 o. z., které stanoví, že nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo (jen) na povinný díl; byl-li zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění. Bude proto třeba v dalším řízení zaměřit pozornost k tomu, zda se tvrzení dovolatelek o jednání zůstavitele v rozporu s dobrými mravy vztahuje jen k jejich vydědění nebo (současně i) k povolání závětních dědiců a zda a jaké následky může mít neplatnost daného právního jednání (nebo jeho části) v rozsahu určení okruhu dědiců na osud projednávané pozůstalostní věci. Daná otázka přitom nebyla v judikatuře vyřešena a v nauce k ní existují značně protichůdné názory (které přehledně shrnuje Kittel, In: Kittel, David.: Prohlášení o vydědění bez naplnění zákonných důvodů, časopis Ad Notam, ročník 2024, č. 1, str. 8 a násl.); její zodpovězení však bude namístě jen tehdy, pokud by bylo shledáno povolání závětních dědiček jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy a v právu by tak nastal stav, že by dovolatelky byly neplatně či nedůvodně vyděděny, aniž by byl závětí zůstavitele /platně/ povolán jiný dědic. Touto doplňující úvahou však Nejvyšší soud nikterak nehodnotí, zda je či není závěť spojená s vyděděním ať už zcela či jen zčásti platným či neplatným právním jednáním zůstavitele.
44. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud shledal opakované vady v doručování písemností, které však byly po výzvě Nejvyššího soudu (čl. 188 spisu) odstraněny. Žádné další vady v řízení shledány nebyly.
45. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení výše uvedených právních otázek neúplné (a tudíž i nesprávné) a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
46. Tímto rozhodnutím je též konzumován návrh dovolatelek na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí.
47. Nejvyšší soud dále postupoval podle § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř., podle něhož dovolací soud zruší též další rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, která jsou na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu závislá. Po vydání nyní přezkoumávaného usnesení odvolacího soudu bylo ještě rozhodováno o návrhu dovolatelek na soupis pozůstalosti, a to usnesením ze dne 6. 9. 2023, č. j. 37 D 319/2022-149, jímž byl daný návrh poz. dcer A. K., a M. K. zamítnut a k odvolání účastnic 4) a 5) odvolací soud usnesením ze dne 7. 12. 2023, č. j. 15 Co 279/2023-168, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil právě a jen tím, že účast účastnic 4) a 5) byla v pozůstalostním řízení pravomocně ukončena podle § 196 odst. 1 z. ř. s., a to usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 6. 2026, č. j. 37 D 319/2022-99, které bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 3. 10. 2023, č. j. 15 Co 221/2023-127 [tedy rozhodnutím nyní přezkoumávaným]. Protože účastnice 4) a 5) nadále nebyly v době rozhodování odvolacího soudu účastnicemi pozůstalostního řízení shledal odvolací soud jejich návrh na nařízení soupisu pozůstalosti bezpředmětným. Lze tedy shrnout, že později vydaná rozhodnutí v otázce soupisu pozůstalosti měla svůj původ v usnesení nyní rušeném a byla na něm obsahově závislá (nebýt dřívějšího ukončení účasti dovolatelek v pozůstalostním řízení, nebylo by o jejich návrhu rozhodnuto negativně). Nejvyšší soud proto i ona pozdější rozhodnutí pro jejich akcesorický poměr vůči nynějšímu předmětu dovolacího řízení z úřední povinnosti zrušil.
48. Soudy jsou ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
49. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-