// Profipravo.cz / Řízení o dědictví 11.06.2020
Nepřiměřenost zákazu zcizení nebo zatížení zděděné či odkázané věci
Ustanovením § 1569 odst. 2 o.z. daná možnost, aby zákazem zcizení obtížená osoba namítala nepřiměřenost příkazu spojeného s pořízením zůstavitele v její prospěch, je na místě především již v řízení o pozůstalosti v rámci „posouzení příkazu jako rozvazovací podmínky“. Rozhodování o nepřihlížení k zákazu zcizení či zatížení dědictvím nabyté věci až po skončení řízení o pozůstalosti by mělo přicházet v úvahu jen při podstatné změně poměrů, oproti poměrům, jaké byly v průběhu řízení o pozůstalosti na straně obtížené osoby.
Bude-li tedy již v řízení o pozůstalosti namítáno, že se k zákazu nemá přihlížet právě proto, že byl zůstavitelem nařízen na nepřiměřenou dobu a není odůvodněn vážným zájmem hodným právní ochrany, nezbude pozůstalostnímu soudu (soudnímu komisaři) než rozhodnout. Bude-li mít za to, že se k zákazu nemá přihlédnout, nebude zákaz obsažen ve výroku usnesení o potvrzení nabytí dědictví, pouze v jeho odůvodnění uvede soud vše, co jej vedlo k závěru o tom, že k zákazu nepřihlédl. Bude-li mít pozůstalostní soud za to, že zákaz platí, uvede jej do výroku usnesení o potvrzení nabytí dědictví. Proti usnesení lze podat odvolání.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 z.ř.s. pro řízení o pozůstalosti jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. Úkony soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti přitom provádí jako soudní komisař notář, kterého tím soud pověřil, není-li stanoveno jinak.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2864/2019, ze dne 5. 3. 2020
Dotčené předpisy:
§ 1569 odst. 1, 2 o. z.
§ 3 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb.
§ 100 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb.
Kategorie: dědické řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové dne 8.3.2018 se žalobce domáhal určení, že „k zákazu zcizení a zatížení nemovitých věcí nacházejících se v katastrálním území XY, obec XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY ke dni úmrtí V. V., nar. XY a zemřelé dne 5.1.2017, dle bodu 3.1 závěti ze dne 11.11.2015 se nepřihlíží“ a rovněž že „se nepřihlíží k vedlejší doložce v části čtvrté závěti ze dne 11.11.2015, tedy k omezení dispozičních práv žalobce do dosažení třicátého roku jeho života“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „zůstavitelka zřídila závětí zákaz jakéhokoliv zcizení a zatížení všech nemovitostí v katastrálním území XY, které ke dni svého úmrtí vlastnila“, a to „do doby, dokud pravnuk AAAAA nedosáhne 60. (šedesátého) roku svého života“, a tudíž „nebude oprávněn do této doby s nemovitostmi jakkoli nakládat a disponovat, tj. zejména nebude oprávněn nemovitosti zcizit, darovat či jakýmkoliv způsobem zatížit či zastavit“, přičemž „zákaz zcizení a zatížení nebyl zapsán do veřejného seznamu“. Dále uvedl, že „vedlejší doložka v podobě omezení dispozičního oprávnění nakládání s majetkem do minimálně dosažení třicátého roku jeho věku je stejně jako příkaz v podobě zákazu zcizení a zatížení nařízena na nepřiměřenou dobu a není odůvodněna vážným zájmem hodným právní ochrany a je projevem zjevné zůstavitelčiny svévole“.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6.6.2018, č.j. 9 C 57/2018-39, rozhodl, že se žaloba zamítá, jak pokud se žalobce domáhal určení, že „k zákazu zcizení a zatížení nemovitostí v kat. území XY, zapsaných na LV XY ke dni úmrtí V. V. (zemřelé dne 5.1.2017), dle bodu 3.1 závěti ze dne 11.11.2015, se nepřihlíží“ (výrok I.), tak pokud se domáhal určení, že „se nepřihlíží k vedlejší doložce dle bodu 4 závěti ze dne 11.11.2015, zakazující dispoziční oprávnění žalobce ke zděděnému majetku do dosažení třicátého roku jeho života s tím, že správu majetku bude vykonávat jeho otec P. V.“ (výrok II.), a dále že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Vycházel přitom ze zjištění, že „zůstavitelka v závěti formulovala účel zůstavení předmětných nemovitostí žalobci i důvod příkazu tím, že vyjádřila přání, aby žalobce majetek po odpadnutí zákazu převáděl mezi přímými potomky, neboť i zůstavitelka tyto nemovitosti dostala od svých rodičů“. Konstatoval, že „zůstavitelka při stanovení doby zákazu zcizení nemovitostí (tj. do 60 let věku žalobcova života) dozajista vycházela z úvahy, že moudrost přichází s věkem“, že „zakázala tudíž zcizení a zatížení majetku po dobu, než žalobce získá ty životní zkušenosti a nadhled, které zpravidla mají osoby tohoto věku a které ovlivňují rozhodování o osudu majetku, o jehož nabytí a udržení se podílelo několik generací“, a že „příkaz zůstavitelky tedy nesměřuje k nemorální šikaně žalobce, ale k zajištění mezigenerační kontinuity majetkových cílů“. Uvedl rovněž, že „zůstavitelka poskytla žalobci dostatečný časový prostor jednak ke studiu doma i v zahraničí, k cestování a bezstarostnému životu nezatíženému péčí o rodový majetek, jednak k nabytí životních a odborných znalostí potřebných ke správě majetku“, a že „z tohoto úhlu pohledu se jeví soudu příkaz v podobě zákazu dispozičního oprávnění ke zděděnému majetku do dosažení 30. roku věku žalobce jako benefit, nikoliv nemravná šikana žalobce“.
K odvolání žalobce (směřujícímu do výroků I. i II. rozhodnutí soudu prvního stupně) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19.2.2019, č.j. 26 Co 214/2018-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud při hodnocení předmětných příkazů zůstavitelky vzal v úvahu „zřejmé okolnosti případu“ a dospěl k názoru, že „omezení dispozičních oprávnění k předmětnému majetku do 30 let věku žalobce nepředstavuje jeho obtěžování, ani to, že by se zůstavitelka dopustila zjevné svévole“, naopak, „příkaz svědčí o tom, že zůstavitelka postupovala promyšleně s vysokou mírou odpovědnosti k předmětnému rodinnému majetku, jehož si vysoce cenila a jenž chtěla své rodině zachovat, vycházela ze svých životních zkušeností“. V zásadě shodný závěr učinil i tehdy, pokud se jednalo o zákaz zcizení a zatížení majetku. Uvedl, že ze zůstavitelčina pohledu „60. rok věku představuje teprve začátek druhé poloviny života“, že „jde o období, kdy je možno začít uvažovat o zvolnění pracovní aktivity a orientaci na vlastní potřeby a kdy je člověk schopen docenit význam rodinné tradice a není již ochoten podstupovat neuvážená rizika“, že „objektivně vzato, z pohledu celého lidského života jde o dobu, kterou nelze považovat za situaci a účelu příkazu neodpovídající“. Co se týká praktických dopadů zákazu nemovitosti zatížit a zastavit, zmínil zejména, že „jeho důsledkem není zákaz úvěrování, jak bylo v řízení namítáno, ale zákaz zřízení zástavního práva či jiného omezení vlastnického práva“, že „zůstavitelka při jeho formulaci nepochybně vycházela ze znalosti výsledků hospodaření s domem a z vlastní zkušenosti, kdy po restituci jen s využitím vlastních příjmů, které dům přinášel, jej zrekonstruovala do současné podoby“, že „ostatně v závěti též přikazuje, aby prostředky získané z nájmu její dědic prvotně použil na opravy a údržbu nemovitostí“, že „svojí závětí zůstavitelka žalobce zajistila natolik, že si sám bude moci velmi brzo akumulovat své prostředky a vytvářet majetkové rezervy, jež bude moci pro své záměry se zděděným majetkem využít i bez jeho zatížení“, že „hypotetickou možnost, že v budoucnu nastane změna poměrů a dům nebude přinášet zisk, nelze v současném rozhodnutí nijak zohlednit, neboť pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení“, a že „protože zůstavitelka zákaz zcizení a zatížení zřídila jako věcné právo, není do budoucna vyloučena možnost, aby žalobce, nastane-li změna poměrů a převýší-li zájem na zrušení zákazu zřejmě zájem na jeho zachování, požadoval u soudu jeho zrušení“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, v jakém případě je zákaz zcizení a zatížení nařízen na určitou přiměřenou dobu a odůvodněn vážným zájmem hodným právní ochrany, a zda při změně poměrů lze tuto skutečnost znovu posuzovat, či zda musí být splněna již v době pořízení závěti“. Je přesvědčen, že „uvedené otázky nebyly dosud judikaturou řešeny“, že „se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly otázkou, co tedy vážný zájem hodný právní ochrany znamená, co znamená určitá a přiměřená doba“, že „podmínky uvedené v § 1569 odst. 2 NOZ musí být splněny kumulativně“, že „nikterak nerozvíjí úvahu, jaká doba by byla přiměřená“, že „se v napadeném rozsudku soud pohybuje v rovině subjektivních úvah“ a že „dospěl-li by soud k závěru, že doba 45 let (což je doba, kdy žalobce dosáhne věku 60 let) není dobou přiměřenou, pak by nemusel zkoumat, zda je zákaz zcizení a zatížení odůvodněn vážným zájmem hodným právní ochrany“. Vytýká dále odvolacímu soudu, že „se zabýval nesprávně otázkou, zda zájem na zrušení zákazu převyšuje nad zájmem na jeho zachování“, že „se však uvedené nepoužije na daný případ, neboť žalobce se nedomáhal zrušení, nýbrž určení, že se k němu nepřihlíží, neboť se nejedná o zákaz, který by byl zapsán ve veřejném rejstříku“. Namítá, že soudy „zcela opomíjí praktický dopad věci“, že „v situaci, kdy nájem nebude postačovat na úhradu běžných oprav, se může stát, že nájem nebude příjmem žalobce vůbec“, a vznáší otázku, zda „lze pak po něm požadovat, aby v takovém případě majetek nezcizil“. Upozorňuje, že „zákaz zcizení a zatížení se nevztahuje pouze na případy, kdy by bylo třeba nemovitost rekonstruovat, ale i na případy, kdy by třeba chtěl zřídit věcné břemeno dožití pro svého otce či matku, kteří se o něho starali (tento zákaz platí i vůči otci, který po poměrně dlouhou dobu bude majetek spravovat), či na případy, kdy bude třeba zřídit věcné břemeno pro správce sítí apod.“. Neztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že „v současném rozhodnutí nelze nijak zohlednit hypotetickou možnost, že v budoucnu nastane změna poměrů a dům nebude přinášet zisk, neboť pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení“, a má za to, že „soud měl zkoumat, zda doložka v závěti tuto podmínku splňuje již v době jejího pořízení“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná 2) považuje dovolání za „nepřípustné a také za zcela nedůvodné“. Zmiňuje, že žalobce „mylně usuzuje na pohnutky zůstavitelky, vztahy v rodině a z toho dedukuje své osobní závěry“, že „ze závěti jednoznačně vyplývá pouze to, že jedinou motivací a záměrem bylo nedělit majetek“ a že „pokud by tento záměr zůstavitelka neměla, zvolila by jako dědice vnoučata – tedy žalovaného 1) a žalovanou 2)“. Navrhuje, aby dovolací soud „dovolání odmítl, popř. aby dovolání zamítl a napadený rozsudek jako věcně i právně správný potvrdil“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že V. V., zemřelá dne 5.1.2017, posledně bytem v XY (dále též jen „zůstavitelka”), byla vdova a měla syna P. V., st., který ji dne 25.3.1999 předemřel. Zůstavitelka závětí ze dne 11.11.2015 (sepsanou notářským zápisem) ustanovila dědici svého pravnuka (žalobce), vnuka (žalovaného 1/) a svou vnučku (žalovanou 2/). Současně vydědila svého vnuka P. V., narozeného dne XY, neboť ho „naposledy viděla přibližně v roce 1999”, „od té doby ji nenavštívil, nenapsal či jinak nezkontaktoval”, a tudíž „o ni jako o svou babičku neprojevuje dostatečný zájem, který by jako potomek projevovat měl”. Žalobci zůstavila „všechen nemovitý majetek, který ke dni svého úmrtí bude vlastnit v katastrálním území XY, a to z důvodu, že jeho otec – její vnuk P. V. se o její osobu od počátku jejích potíží s nemocí vždy velmi pečlivě staral a poskytoval jí veškerou pomoc v nemoci i ve stáří”, a zároveň „jako věcné právo” zřídila „zákaz jakéhokoli zcizení či zatížení všech nemovitostí v katastrálním území XY, které ke dni svého úmrtí bude vlastnit”, a to „do doby, dokud její pravnuk AAAAA nedosáhne 60. (šedesátého) roku svého života”, přičemž „nebude oprávněn do této doby s nemovitostmi jakkoli nakládat a disponovat, tj. zejména nebude oprávněn nemovitosti zcizit, darovat či jakýmkoliv způsobem zatížit či zastavit” (bod 3.1 závěti). Rovněž přikázala, aby „použil prvotně finanční prostředky získané z nájmu těchto nemovitostí na opravy a údržby těchto nemovitostí a dále na vyplacení finančních částek níže specifikovaných”, a vyslovila přání, aby „se tento majetek převáděl vždy pouze mezi jejími přímými potomky, tj. nechť pravnuk AAAAA převede nemovitosti dál na své děti, resp. děti jeho dětí tak, jak i ona sama dostala darem tyto nemovitosti od svých rodičů”. Ve čtvrtém bodě závěti uvedla, že „po dobu, po kterou nebude její pravnuk AAAAA oprávněn vykonávat svá dispoziční práva s majetkem, tj. minimálně do dosažení 30. (třicátého) roku svého života, bude je za tohoto vykonávat jeho otec P. V., narozený dne XY, pobyt a bydliště na adrese XY, který je povinen pečovat o svěřený majetek s péčí řádného hospodáře, a to dle svého nejlepšího svědomí a vědomí”. V závěru závěti (bod sedmý) „výslovně zakázala dědicům odchýlit se od ustanovení této závěti svou vzájemnou dohodou” a žádala je, aby „tuto závěť v plném rozsahu respektovali, zejména její vnuk P. V.“.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, za jakých okolností lze dovodit, že závětí zřízený zákaz zcizení nebo zatížení zděděné (či odkázané) věci ve smyslu ustanovení § 1569 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zavazuje obtíženého, neboť je zůstavitelem nařízen na určitou přiměřenou dobu a je zdůvodněn vážným zájmem hodným právní ochrany. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 5.1.2017, je třeba v řízení o pozůstalosti postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“).
Podle ustanovení § 1569 odst. 1 o.z. zůstaví-li zůstavitel někomu něco s připojením příkazu, posuzuje se příkaz jako rozvazovací podmínka, takže se zůstavení práva zmaří, nebude-li příkaz proveden, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli. Zákaz zcizení nebo zatížení zavazuje obtíženého, jen je-li nařízen na určitou přiměřenou dobu a odůvodněn vážným zájmem hodným právní ochrany, jinak může soud na návrh obtíženého rozhodnout, že se k zákazu nepřihlíží. Byl-li zákaz zapsán do veřejného seznamu, může obtížený požadovat, aby soud zákaz zrušil; soud návrhu nevyhoví, neprokáže-li se, že zájem na zrušení zákazu zřejmě převyšuje zájem na jeho zachování (§ 1569 odst. 2 o.z.).
Dovolací soud již ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že ustanovením § 1569 odst. 2 o.z. daná možnost, aby zákazem zcizení obtížená osoba namítala nepřiměřenost příkazu spojeného s pořízením zůstavitele v její prospěch, je na místě především již v řízení o pozůstalosti v rámci „posouzení příkazu jako rozvazovací podmínky“ (srov. § 1569 odst. 1 o.z.). Rozhodování o nepřihlížení k zákazu zcizení či zatížení dědictvím nabyté věci až po skončení řízení o pozůstalosti by mělo přicházet v úvahu jen při podstatné změně poměrů, oproti poměrům, jaké byly v průběhu řízení o pozůstalosti na straně obtížené osoby (k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.12.2019, sp. zn. 24 Cdo 2956/2019).
S tím korespondují i aktuální závěry právní teorie, která sice dříve uváděla, že by v takovém případě (stejně jako v případě zrušení zákazu) měl rozhodovat obecný soud, nikoli soud pozůstalostní, postupně však dospěla k závěru, že lze očekávat, že o této otázce bude jednáno již v řízení o pozůstalosti, kdy budou dědici namítat, že se k zákazu nemá přihlížet právě proto, že byl zůstavitelem nařízen na nepřiměřenou dobu a není odůvodněn vážným zájmem hodným právní ochrany. Pozůstalostnímu soudu (soudnímu komisaři) nezbude než rozhodnout. Bude-li mít za to, že se k zákazu nemá přihlédnout, nebude zákaz obsažen ve výroku usnesení o potvrzení nabytí dědictví, pouze v jeho odůvodnění uvede soud vše, co jej vedlo k závěru o tom, že k zákazu nepřihlédl. Bude-li mít pozůstalostní soud za to, že zákaz platí, uvede jej do výroku usnesení o potvrzení nabytí dědictví. Proti usnesení lze podat odvolání [k tomu srov. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV (§ 1475 až 1720). 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 221].
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li však dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Taková vada řízení je dána například i tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni (věcně) nepříslušný soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2000, sp. zn. 20 Cdo 840/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2000; dále rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.4.2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35, ročník 2019; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.8.2019, sp. zn. 29 Cdo 843/2018).
Podle ustanovení § 3 odst. 1 z.ř.s. pro řízení o pozůstalosti jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy.
Úkony soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti přitom provádí jako soudní komisař notář, kterého tím soud pověřil, není-li stanoveno jinak (§ 100 odst. 1 z.ř.s.).
Z připojeného spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 34 D 125/2017, vedeného v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce, bylo na základě sdělení pověřené soudní komisařky ze dne 13.9.2018 (č.l. 202) a ze dne 1.7.2019 (č.l. 223) zjištěno, že „nikdo z účastníků dosud neučinil prohlášení o neodmítnutí dědictví“, že dosud „není stanoven okruh dědiců“, a že tedy „pozůstalostní řízení dosud nebylo pravomocně ukončeno“.
V projednávané věci tak nejde o rozhodování po skončení řízení o pozůstalosti, ani o tom, že se nepřihlíží k zákazu zcizení či zatížení zděděné věci na základě podstatné změny poměrů oproti pozůstalostnímu řízení, ani o zrušení zákazu již zapsaného do veřejného seznamu, tedy o žádný ze sporů (či jiných právních věcí s institutem zákazu zcizení spojených), které přísluší projednat obecnému soudu v občanském soudním řízení podle ustanovení o.s.ř. Námitky (nesouhlas) žalobce se závětním příkazem v podobě zákazu zcizení a zatížení nemovitých věcí proto bylo třeba řešit v řízení o pozůstalosti, které probíhá podle ustanovení z.ř.s.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí o žalobě o určení, že se k zákazu zcizení a zatížení nemovitostí nepřihlíží, ve sporném řízení bylo předčasné, a tudíž nesprávné. Rozsudek odvolacího soudu proto trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí či zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky, aniž se zabýval právní otázkou dovoláním otevřenou, napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud české republiky rovněž tento rozsudek a věc vrátilsoudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Autor: -mha-