// Profipravo.cz / Rozsudek pro uznání 22.09.2017

ÚS: Ke splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání

Při vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 114b odst. 5 občanského soudního řádu je třeba mít na zřeteli, že tento institut, založený na právní fikci, podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce. Proto jeho vydání musí být vázáno na řádné, nepochybné a prokazatelné naplnění zákonných podmínek dle § 153a občanského soudního řádu. To konkrétně též znamená, že při posuzování vyjádření na kvalifikovanou výzvu dle ustanovení § 114b odst. 1 občanského soudního řádu je možno dospět k závěru o její nekvalifikovanosti jen v případech vyjádření nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti, resp. o tom, že se žalovaný nehodlá řádně (tj. i bez obstrukcí) bránit nároku uplatněnému žalobou.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1298/17, ze dne 18. 8. 2017

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I. Průběh řízení před Ústavním soudem, jím učiněná zjištění z vyžádaného spisového materiálu a rekapitulace návrhu stěžovatele

I/A

1. Dne 27. 4. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož součástí je i právo účastnit se jednání před soudem dle čl. 38 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 26 C 369/2015 se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem pro uznání uložil Obvodní soud pro Prahu 10 stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit žalobci (A.T.L. consulting s.r.o., dále též "vedlejší účastník") částku 103.459 Kč (výrok I) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 18.189 Kč (výrok II). Takto nalézací soud rozhodl o žalobě na zaplacení uvedené částky z titulu smluvní pokuty za opožděné zaplacení faktur za zpracování účetnictví v letech 2011 a 2012 podle smlouvy o vedení účetnictví ze dne 7. 4. 2008 a zpracování daňového přiznání za rok 2011. Soud vyšel z toho, že usnesením ze dne 23. 6. 2015, č. j. 26 C 369/2015-9, vyzval stěžovatele podle ustanovení § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád") k podání vyjádření k žalobě. Stěžovatel v podání ze dne 14. 8. 2015 soudu sdělil, že pohledávku žalobce neuznává, že na ni žalobce nemá nárok a že se k žalobě vyjádří po nahlédnutí do spisu prostřednictvím svého advokáta. Další vyjádření však již stěžovatel soudu ve stanovené lhůtě nepodal. Soud prvního stupně měl proto za to, že stěžovatel nesplnil svou povinnost vyjádřit se k žalobě ve smyslu ustanovení § 114b o. s. ř., neboť takovou povinnost žalovaný splní tehdy, pokud v písemném podání vylíčí alespoň v základních obrysech rozhodné skutečnosti, na nichž staví svou obranu. Proto rozhodl rozsudkem pro uznání.

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). I podle městského soudu totiž obrana stěžovatele nedostatečná, jelikož nespočívala v tom, aby konkrétními údaji vyvracela pravdivost tvrzení žalobce, popřípadě aby uváděla další skutečnosti, které žalobce netvrdil a na jejichž základě by spor měl být ovlivněn ve prospěch žalovaného - tedy stěžovatele. Obranu proti nároku uplatněnému v žalobě není třeba rozvádět do všech podrobností; postačí, jestliže žalovaný postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě. To však v dané věci naplněno nebylo. Stěžovatel totiž ve svém vyjádření uvedl, že nárok žalobce neuznává a že na žalovanou částku žalobce nemá nárok, nijak však nevylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž by stavěl svoji obranu. Proto nelze jeho vyjádření považovat za dostačující a soud prvního stupně proto rozhodl rozsudkem pro uznání správně.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I), když stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (výrok II). Neuznal-li totiž stěžovatel podle Nejvyššího soudu nárok uplatněný v žalobě, muselo písemné vyjádření obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Obranu proti nároku uplatněnému v žalobě přitom stěžovatel nemusel rozvádět do všech podrobností a postačilo, uvedl-li by proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení, z nichž by vyplýval základ jeho obrany.

I/B

5. Stěžovatel se s odkazem na judikaturu Ústavního soudu domnívá, že v jeho věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Jestliže totiž včas podal vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu, kterým uplatnění nároku žalobce zcela popíral a odmítal ho, pak nemohla nastat fikce uznání nároku a nemohly být splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Ze samotného ustanovení § 114b o. s. ř. totiž mimo jiné vyplývá, že bylo-li (jako v právě projednávané věci) o věci rozhodnuto (elektronickým) platebním rozkazem, může předseda senátu žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává. K podání tohoto vyjádření předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto (elektronickým) platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku musí být poučen.

6. Dané ustanovení tak podle stěžovatele sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se k dané věci vyjádří. Stěžovatel přitom k výzvě soudu ve svém vyjádření uvedl, že pohledávku žalobce neuznává s tím, že prostřednictvím zmocněného advokáta, jehož plnou moc připojil, nahlédne do spisu a zdůvodní své stanovisko. Stěžovatel tak údajně dal ve svém vyjádření jednoznačně najevo, že s žalobou nesouhlasí a že se hodlá procesně bránit. Přesto však soud prvního stupně vydal rozsudek pro uznání a k nápravě nedošlo v odvolacím ani dovolacím řízení. Tímto postupem ovšem obecné soudy nerespektovaly nálezovou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je nutno k fikci uznání přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlnitelné jen v případech skutečně nesporných [srov. k tomu například nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1252/16 ze dne 6. 9. 2016 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

II. Vyjádření účastníků, vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatele

7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili (s výjimkou Obvodního soudu pro Prahu 10) účastníci řízení a vedlejší účastník řízení.

8. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku (jakož i navazujícího usnesení Nejvyššího soudu), když zdůraznil, že vyjádření stěžovatele na kvalifikovanou výzvu soudu prvního stupně neobsahovalo žádné skutečnosti, ze kterých by se dala dovodit jakákoliv obrana proti žalobou uplatněnému nároku.

9. Nejvyšší soud setrval na stanovisku, že žalovaný ve svém vyjádření musí uvést rozhodující skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci, což znamená, že konkrétními tvrzeními vyvrací pravdivost tvrzení žalobce. V právě projednávaném případně však vyjádření stěžovatele, kdy tento uvedl jen to, že pohledávku neuznává, není řádným a kvalifikovaným vyjádřením ve smyslu § 114b o. s. ř. Výzva k doplnění vyjádření tak v daném případě nepřicházela v úvahu, neboť soud prvního stupně stěžovatele dostatečně poučil o tom, co má ve svém vyjádření uvést a jaké důsledky nastanou, nevyjádří-li se takto kvalifikovaným způsobem a včas.

10. Vedlejší účastník zejména uvedl, že stěžovatel ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně do vyjádření pouze napsal, že jeho pohledávku neuznává a toto své tvrzení nikterak nerozvedl, natož aby k němu doložil jakékoliv důkazy. Takto postupoval i přesto, že prostor k vyjádření měl dostatečný (tj. lhůtu 30 dnů). Ústavní stížnost by tak měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

11. Stěžovatel ve své replice k rekapitulovaným vyjádřením zejména uvedl, že setrvává na tom, že v jeho případě vůbec nebyly dány podmínky pro použití kvalifikované výzvy, resp. nebyly dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Stěžovatelovo vyjádření ke kvalifikované výzvě nebylo podmínkou pro zdárný průběh prvního jednání ve věci před soudem a skutečnost, že se stěžovatel k výzvě soudu obratem nevyjádřil, nebyla z jeho strany projevem žádného taktizování. V tomto směru stěžovatel poukázal i na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16.

12. Ústavní soud konstatuje, že ve věci není nutno nařizovat jednání ve smyslu § 44 zákona o Ústavním soudu, neboť od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud v řízení neprováděl žádné dokazování.

III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti

13. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V nyní posuzovaném případě takové porušení shledal, a to konkrétně porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, včetně práva být slyšen dle čl. 38 odst. 2 Listiny, k němuž došlo postupem a rozhodnutím obvodního soudu, kteréžto pochybení posléze nenapravily ani městský soud a Nejvyšší soud.

14. Předmětem ústavněprávního posouzení v dané věci byla otázka, zda s ohledem na procesní aktivitu stěžovatele v řízení před obvodním soudem skutečně byly dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání při aplikaci ustanovení § 114b odst. 5 občanského soudního řádu, a tedy zda tímto postupem nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

15. Ústavní soud se v nedávné době zabýval ústavností shora citované úpravy zakotvené v ustanovení §114b občanského soudního řádu, přičemž v nálezu pléna sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 (č. 211/2016 Sb.) akceptoval ústavní konformitu ustanovení § 114b odst. 5 občanského soudního řádu, podle něhož "[j]estliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby." Citované ustanovení tedy upravuje nástup fikce uznání nároku uplatněného žalobou, vedoucí k vydání tzv. rozsudku pro uznání, v případě absence včasného vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu dle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu. Ústavní soud ve zmíněném plenárním nálezu zdůraznil, že tímto způsobem je sankcionována pasivita žalovaného a nedochází tudíž k omezení autonomie vůle žalovaného. Dotčená právní úprava navíc sleduje významný legitimní cíl, a to projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), a posiluje rovněž zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), v souladu s níž není možnost žalovaného pouhou svou pasivitou prodlužovat řízení.

16. Z citovaného plenárního nálezu i z dřívější rozhodovací praxe Ústavního soudu je nicméně patrné též zdůraznění významných následků institutu rozsudku pro uznání, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce. Proto jeho vydání musí být vázáno na řádné, nepochybné a prokazatelné naplnění zákonných podmínek dle § 153a občanského soudního řádu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 454/04 ze dne 30. 3. 2006 (N 75/40 SbNU 755)]. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2503/13 ze dne 1. 4. 2014 (N 49/73 SbNU 29) pak Ústavní soud doplnil, že "dikce ustanovení § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. sice zdánlivě neposkytuje rozhodujícímu soudci prostor pro diskreci při jejich aplikaci, avšak obecná pravidla spravedlivého procesu včetně ústavních kautel podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být i v takovém případě respektována tak, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale i přístup k soudu" (bod 26).

17. Ústavní soud se také již v minulosti vyjádřil ke skutečnosti, že v ustanovení § 114b odst. 5 občanského soudního řádu jde o právní fikci, jejímž důsledkem je vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 občanského soudního řádu, ačkoliv žalovaný nárok fakticky neuznal [nález sp. zn. II. ÚS 230/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 38/36 SbNU 419)]. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že právní fikce je právně technický postup, pomocí něhož se považuje za existující situace, jež je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu. Z tohoto důvodu se jedná o nástroj výjimečný, striktně určený k dosažení právní jistoty jako jednoho z hlavních ústavních postulátů v podmínkách právního státu. Aby přitom mohla právní fikce svůj takto vymezený účel splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz též nález sp. zn. IV. ÚS 883/15 ze dne 1. 10. 2015 a další judikatura tam uvedená).

18. Co se týče obsahových nároků na vyjádření žalovaného ke kvalifikované výzvě, i komentářová literatura uvádí, že "[z]ákon v § 114b odst. 5 sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil" (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 794; a obdobně též Králík, M., Vašíček, J. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, s. 499).

19. Obdobně i z důvodové zprávy k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým byl § 114b zaveden do občanského soudního řádu, se podává, že dotčená právní úprava má za cíl zabránit možnosti žalovaného prodlužovat soudní řízení svým záměrným jednáním a motivovat jej ke spolupráci při projednání věci, a tak vyrovnat postavení stran sporu: "... povinnost žalovaného se k žalobě vyjádřit, byla-li mu vůbec soudem uložena, není podle dosavadní úpravy účinně vynutitelná; žalovaný, který nemá zájem na urychleném projednání věci, může opožděným podáním vyjádření k žalobě prodlužovat soudní řízení, popřípadě, nepodá-li vyjádření vůbec, znemožnit nebo alespoň ztížit řádnou přípravu jednání ze strany soudu. K odstranění těchto disproporcí v postavení žalobce a žalovaného se v novém § 114b navrhuje poskytnout předsedovi senátu oprávnění uložit ... žalovanému usnesením, aby se ve věci písemně vyjádřil..." (důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb., sněmovní tisk č. 257/0, Poslanecká sněmovna, 3. volební období, 1998-2002, www.psp.cz).

20. Konečně Ústavní soud připomíná svou judikaturu k povinnosti obecných soudů volit při posuzování podání účastníků řízení postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, resp. přístup k soudu (viz například nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015). Ústavní soud rovněž opakovaně upozorňuje, že obecné soudy jsou při použití zákonem stanovených procesních pravidel povinny tato pravidla interpretovat a aplikovat tak, aby dodržely maximy práva na spravedlivý proces vymezené Listinou; musí tedy přihlížet k tomu, že účastník řízení svým podáním sleduje ochranu svých subjektivních práv, a nezapomínat, že základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu podústavního práva, nýbrž i rámec jeho interpretace a aplikace. Uvedené pak platí tím spíše za situace, pokud postup obecných soudů implikuje tak významný zásah do procesního postavení účastníka řízení, jehož důsledkem je nezvratné odepření meritorního přezkumu podání tohoto účastníka [nález sp. zn. II. ÚS 475/13 ze dne 24. 6. 2014 (N 129/73 SbNU 941), bod 13]. Tak kupř. ve vztahu k posuzování dovolání Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015 konstatoval, že odmítnutí dovolání pro nedostatek náležitostí znamená nezvratné odepření jeho meritorního přezkumu, neboli přístupu k dovolacímu soudu, které lze z pohledu ústavně zaručených práv jednotlivců akceptovat jen v případech podání nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných náležitostí dovolání.

21. Ústavní soud poukazuje na to, že obdobná situace nastává i v případě posuzování náležité "kvalifikovanosti" vyjádření na kvalifikovanou výzvu ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 občanského soudního řádu. Shledání nedostatečné "kvalifikovanosti" takového vyjádření žalovaného totiž znamená nezvratné odepření přezkumu námitek a tvrzení žalovaného, jakož i úplné odepření dalšího meritorního zkoumání sporu a vydání rozsudku pro uznání v souladu s tvrzeními a požadavky žalobce. Takovýto vůči žalovanému vskutku přísný postup lze proto akceptovat jen v případech vyjádření nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti, resp. o tom, že se žalovaný nehodlá řádně (tj. i bez obstrukcí) bránit nároku uplatněnému žalobou.

22. Toto základní východisko k výkladu ustanovení § 114b o. s. ř. plyne rovněž z aktuální judikatury Ústavního soudu (na kterou ostatně stěžovatel odkazuje - viz replika k vyjádřením k ústavní stížnosti). Jak se podává z nálezu ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13, při posuzování závažnosti tohoto důvodu by měl mít soud na zřeteli skutečnost, že "nevyjádření se ve stanovené lhůtě fakticky finguje dispoziční úkon žalovaného, kterým je uznání nároku žalobce, ačkoliv ze skutečností známých soudu je zřejmé, že žalovaný není s nárokem uplatněným v žalobě srozuměn a aktivně v tomto směru v řízení vystupuje. [...] Obecná zásada audiatur et altera pars jako výraz kontradiktorního řízení je vnímána též jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníku řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí vypořádat. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nepochybných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně (nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016). Soud by proto měl při posuzování vážnosti důvodu volit výklad spíše vstřícnější ve prospěch žalovaného a dát mu prostor k uplatnění jeho námitek." Ve shora zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2693/16 Ústavní soud dále uvedl, že "[p]oužití fikce uznání je významným zásahem do procesního postavení účastníka řízení, jehož důsledkem je nezvratné odepření meritorního přezkumu věci. Obecný soud je povinen citlivě zacházet s fikcí uznání nároku a "kontumačním rozsudkem pro uznání", musí zejména pečlivě vážit, zda je přes splnění formálních procesních podmínek vydání rozsudku pro uznání namístě, a zda ostatní okolnosti nenasvědčují tomu, že se o procesní obstrukce ani celkovou pasivitu žalovaného nejedná. V případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 občanského soudního řádu neslučitelná se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i právem na spravedlivý proces. Fikce uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal."

23. Shora citovanou judikaturu lze proto zjednodušeně shrnout tak, že fikce uznání podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. může nastat jen tehdy, je-li v konkrétním případě zcela zřejmé, že je žalovaný k žalobě lhostejný, případně je obstrukčně pasivní, zjevně taktizuje a jeho jednáním dochází k průtahům.

24. V nyní posuzovaném případě nicméně žádnou z těchto variant v jednání stěžovatele nelze bez zřejmých pochybností dovodit. Jak se totiž podává z obsahu spisu, dne 17. 7. 2015 bylo stěžovateli doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 6. 2015, č. j. 26 C 369/2015-9, obsahující kvalifikovanou výzvu ve smyslu ustanovení § 114b o. s. ř. s tím, že se má k žalobě vedlejšího účastníka ve lhůtě 30 dnů vyjádřit (č. l. 9). Stěžovatel se podáním datovaným 14. 8. 2015 k výzvě soudu vyjádřil zejména tak, že žalovanou částku neuznává, žalobce (vedlejší účastník) na ni nemá právo a stěžovatel je připraven prostřednictvím zmocněného advokáta nahlédnout do spisu a své odmítavé stanovisko k žalobě následně odůvodnit (č. l. 12). Současně soudu zaslal plnou moc udělenou advokátovi JUDr. Brenkovi. Dne 26. 8. se pak zaměstnankyně příslušné advokátní kanceláře skutečně dostavila k nahlížení do spisu k obvodnímu soudu (č. l. 17). Prvostupňový soud však na další stanovisko stěžovatele nevyčkal a rozhodl shora citovaným rozsudkem pro uznání.

25. Podle názoru Ústavního soudu tak obvodní soud rozhodl za situace, kdy stěžovatel svým podáním jednoznačně prokázal svůj nesouhlas s žalovaným nárokem, jakož i připravenost se aktivně účastnit projednávání předmětného sporu, a ani z dalších okolností případu nebyly dány zřejmé indicie, které by svědčily o snaze stěžovatele činit procesní obstrukce či jinak prodlužovat soudní řízení ve smyslu citované judikatury. Za této situace proto obecné soud nemohly dospět k závěru o opodstatněnosti fikce uznání jakožto výjimečného procesního institutu.

26. Ústavní soud tedy konstatuje, že shledal ústavní stížnost důvodnou pro porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, včetně práva být slyšen dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu zrušil. V dalším řízení jsou obecné soudy vázány shora popsaným právním názorem k výkladu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů