// Profipravo.cz / Rozsudek pro uznání 04.11.2016

ÚS: Vyšší nároky na obsah žaloby při užití kvalifikované výzvy

V řízení o stanovení výživného zletilé osobě obvykle již povaha věci a okolnosti případu (§ 114b odst. 1 o. s. ř.), s výjimkou věcí skutkově prima vista zcela jednoznačných, nepovedou k dílčímu závěru nalézacího soudu o reálné možnosti aplikace ustanovení o kvalifikované výzvě s následnou fikcí uznání nároku na výživné respektovanou v rozsudku. Okruh podle zákona nezbytných dokazovaných skutečností zde takřka nevyhnutelně povede k využití adekvátních důkazních prostředků.

K fikci uznání nároku je tedy nutné přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech procesně přiléhavých, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně (nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016).

Při aplikaci ustanovení § 114b o. s. ř. musí soud vždy pečlivě zvážit, zda žaloba poskytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání za situace, že se žalovaný na kvalifikovanou výzvu řádně a včas nevyjádří. Na žalobu je tedy v případě, že soud zvažuje využití kvalifikované výzvy, nutné klást zvýšené nároky a požadovat, aby obsahovala všechny právně významné skutečnosti. V opačném případě vzniklá situace brání aplikaci kvalifikované výzvy a nejsou tak ani splněny podmínky pro případné vydání rozsudku pro uznání.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1261/15, ze dne 13. 10. 2016

vytisknout článek

UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.

Průběh řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 4. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na řádné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. Z obsahu rozhodnutí napadeného ústavní stížností a z vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud, že rozsudkem pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 6. 2014 č. j. 41 C 139/2014-12 bylo rozhodnuto o změně vyživovací povinnosti stěžovatelky vůči žalobci - zletilému synovi - tak, že se vyživovací povinnost stanovená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 12. 2007 č. j. 0 P 397/2014-264 mění tak, že matka je povinna platit výživné (dosud stanovené částkou 1 800 Kč) žalobci ve výši 25 000 Kč vždy do každého desátého dne v měsíci počínaje 1. 8. 2012. Usnesením ze dne 29. 4. 2014 soud žalovanou již předtím vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřila k žalobě, která jí byla zároveň doručena. Zároveň soud žalovanou uvedeným usnesením poučil o následcích nesplnění této výzvy - soud bude mít za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává, a proto ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání. Dne 7. 5. 2014 bylo usnesení doručeno žalované do vlastních rukou. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud proto s odkazem na ustanovení § 114b odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.

3. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání. Namítla, že se nemohla vyjádřit k předmětné výzvě vzhledem k hospitalizaci v denním psychoterapeutickém sanatoriu a uvedla, že žaloba na zvýšení výživného neobsahuje skutková tvrzení o poměrech otce ani matky a též žádné tvrzení o výdělkových schopnostech otce. Vzhledem k tomu nejsou splněny parametry ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. Na podporu svého tvrzení poukázala na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008 č. j. 27 Co 336/2008-59, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro uznání se nevydává; v této věci se jednalo o obdobný návrh. Dále v odvolání namítala, že napadeným rozsudkem jí byla stanovena povinnost platit výživné zpětně počínaje dnem 1. 8. 2012, ač výživné zletilého dítěte lze požadovat zpětně až po nabytí účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Městský soud v Praze však nyní napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že i s vědomím jiného názoru téhož soudu v jiné věci je přesvědčen, že je-li tvrzena změna jen v poměrech účastníků a nejsou-li poměry druhého rodiče oprávněného žalobce zmíněny, je přípustné vycházet pouze z tvrzení žalobce. Zjištění poměrů otce žalobce tak může nabýt jen podružný charakter a nemusí bránit pokračování v řízení a vydání rozhodnutí.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že v důsledku postupu obecných soudů jí nebyla dána možnost, aby se osobně projednání věci zúčastnila a vyjádřila k tvrzením žalobce i k případným důkazům. Namítla, že žaloba na zvýšení výživného neobsahovala skutková tvrzení o poměrech otce ani matky žalobce včetně tvrzení o výdělkových schopnostech otce. Podle přesvědčení stěžovatelky nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Na podporu svých argumentů stěžovatelka dále opakovala námitky shodné s těmi, jež zmínila v odvolání proti meritornímu rozhodnutí prvostupňového soudu.

II.

Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

5. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka řízení. Městský soud v Praze setrval na svém stanovisku uvedeném v napadeném rozsudku, vedlejší účastník navrhl ústavní stížnost zamítnout. Tato vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice. V ní stěžovatelka setrvala na tvrzeních obsažených v ústavní stížnosti a k vyjádření vedlejšího účastníka doplnila, že žaloba sice obsahovala některé údaje o její majetkové situaci (měla zdědit rozsáhlý majetek), neobsahovala však ani zmínku o stavu majetku otce žalobce a o jejím zdravotním stavu.

III.

Předpoklady projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud, dříve než přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda tato splňuje všechny formální předpoklady podle zákona o Ústavním soudu. V dané věci bylo zřejmé, že ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), stěžovatelka byla řádně zastoupena (§ 30 odst. 1 téhož zákona) a ústavní stížnost byla přípustná (75 odst. 1 téhož zákona). Proto Ústavnímu soudu nic nebránilo v projednání věci, a to bez nařízení jednání, neboť toto by nevedlo k dalšímu objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

IV.

Právní posouzení

7. Ústavně konformní výklad rozhodného ustanovení o. s. ř., jímž je § 114b odst. 1, musí vyjít z jeho relevantních pasáží, jež zní následovně:
Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu (...), může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2).
V intencích ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. je pak následkem procesní pasivity žalovaného, tj. jeho nevyjádření se k předmětné výzvě bez vážného důvodu sděleného soudu ve stanovené minimálně 30 denní soudcovské lhůtě podle odst. 2 téhož ustanovení, fikce uznání nároku uplatněného žalobou; o tomto následku musí být žalovaný poučen.

8. Tzv. kvalifikovaná výzva podle § 114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání, jejímž hlavním účelem je dostát jedné ze základních zásad soudnictví i civilního procesu, a to zásadě rychlosti řízení jako jednoho z komponentů práva na spravedlivý proces. Pokud se předseda senátu rozhodne při splnění zákonem stanovených podmínek využít kvalifikované výzvy, musí počítat s alternativou "krácení" řízení, ač jde o řízení o meritu věci; ve prospěch žalobních tvrzení a uplatněného nároku nebude realizována celá řada procesních zásad a sporné řízení ex lege i fakticky pozbude - ve prospěch rychlosti rozhodnutí - svůj kontradiktorní charakter.

9. Souladem následků nevyjádření se žalovaného na kvalifikovanou výzvu v podobě fikce dispozičního úkonu uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání s ústavním pořádkem České republiky se již zabývalo plénum Ústavního soudu [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 (211/2016 Sb.)]. Ačkoliv zamítlo návrh na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a slov "§ 114b odst. 5" v ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., bylo současně konstatováno, že v případě fikce uznání nároku jde o institut, se kterým je nutné zacházet velmi citlivě (k tomu viz nedávno vydaný nález sp. zn. IV. ÚS 842/16 ze dne 19. 7. 2016, stejně tak i nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016).

10. Primárně je nutné pečlivě zvážit, zda jsou pro aplikaci kvalifikované výzvy splněny podmínky. Je nutné již na samotnou žalobu a tvrzení pro věc významných skutečností klást zvýšené nároky. ,,Skutkový základ věci je při dokazování vymezen okruhem právně významných skutečností, jež předurčuje skutková podstata odpovídající hmotněprávní normy. Ohledně všech těchto právně významných skutečností musí účastníci přednést (sdělit) svou skutkovou verzi. Povinnost soudu dbát o to, aby pro účely dokazování byla známa skutková verze všech právně významných skutečností, nahrazuje z hlediska podmínek pro vydání rozsudku pro uznání péče soudu o kvalitu žaloby." (Bureš, J. In Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 791). Jinak - a též slovy relevantního ustanovení (viz bod 7) - vyjádřeno, kvalifikovanou výzvu s případným důsledkem v podobě rozsudku pro uznání je přípustné použít, jestliže to vyžaduje, resp. umožňuje povaha věci a okolnosti konkrétního případu.

11. Ve věcech, jejichž předmětem je stanovení, zvýšení či snížení vyživovací povinnosti, je nezbytně třeba zjištění v podstatě standardního okruhu rozhodných skutečností. Relevantními faktory jsou odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (§ 913 občanského zákoníku). Je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich zjištěnému vztahu jejich majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních (§ 914 občanského zákoníku). O vyživovací povinnosti jednoho z rodičů tak nelze rozhodnout izolovaně bez relevantních informací o druhém z rodičů.

12. Jakkoli je řízení o výživném pro zletilé dítě, na rozdíl od doby před nabytím zletilosti, řízením sporným a soud je vázán žalobním návrhem co do rozsahu výživného, okruhu povinných i doby plnění, musí se týž soud zabývat osobními i majetkovými poměry všech povinných přicházejících v úvahu (Králíčková, Z. In Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1072). V úvahu tu přichází i důkazní iniciativa soudu ve smyslu ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. Relevantní jsou tedy například i poměry otce vyživované osoby a skutečnost, jakým způsobem plní otec svou vyživovací povinnost (srov. též stěžovatelkou uváděný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008 č. j. 27 Co 336/2008-59).

13. V nyní posuzované věci však obsah žaloby, jenž přitom vedl soud k postupu ve směru k fikci uznání nároku, nesplňuje ani zdaleka všechny výše vypočtené podmínky. Je již otázkou, nakolik podrobně jsou v žalobě popsány poměry oprávněného; k tomu se však Ústavní soud nechce v této fázi přezkumu blíže vyjadřovat. Každopádně trpí nedostatečností tvrzení žalobce o osobních a majetkových poměrech matky, ač právě zvýšení její vyživovací povinnosti žalobce žádal. V návrhu je sice akcentována skutečnost nabytí dědictví matkou ve značném finančním rozsahu, dost dobře však ani nemohlo být uvedeno, jak bylo či je s touto částkou nakládáno, zda nebyla použita k úhradě těch či oněch závazků a podobně. Jakákoli tvrzení o osobních a majetkových poměrech otce oprávněného pak v žalobě absentují zcela. Nabízí se tu oprávněné zobecnění, že v řízení o stanovení výživného zletilé osobě obvykle již povaha věci a okolnosti případu (§ 114b odst. 1 o. s. ř.), s výjimkou věcí skutkově prima vista zcela jednoznačných, nepovedou k dílčímu závěru nalézacího soudu o reálné možnosti aplikace ustanovení o kvalifikované výzvě s následnou fikcí uznání nároku na výživné respektovanou v rozsudku. Okruh podle zákona nezbytných dokazovaných skutečností zde takřka nevyhnutelně povede k využití adekvátních důkazních prostředků.

14. Jen k námitce stěžovatelky týkající se přiznání výživného zpětně i za dobu tří let od zahájení řízení Ústavní soud dodává, že v postupu obecných soudů nespatřuje žádné vady, jejichž následkem by bylo porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Výživné pro děti - i zletilé - lze přiznat (tedy i zvýšit) i za dobu nejdéle tří let zpět ode dne zahájení řízení; tento postup umožňuje jak nyní § 922 odst. 1 občanského zákoníku, tak i dříve ustanovení § 98 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění novely provedené zákonem č. 259/2008 Sb. (s účinností od 1. 9. 2008). Uvedená námitka, obsažená již v odvolání stěžovatelky, navíc nebyla způsobilým odvolacím důvodem (§ 205b o. s. ř.).

V.

Závěr

15. Dikce ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. sice poskytuje nalézacímu soudu relativně zúžený prostor pro diskreci při jejich aplikaci, avšak obecné zásady a pravidla spravedlivého procesu včetně ústavních kautel musí být respektovány. Jinak dojde jak k porušení obecných garancí spravedlivého procesu vycházejících z čl. 36 odst. 1 Listiny, tak i ke znemožnění realizace principu kontradiktornosti řízení, spočívajícího zejména v právech být přítomen při veřejném projednání věci a mít možnost se vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), nehledě na možnost důkazy navrhovat a v širším pohledu tedy na otázku zachování rovných práv účastníků [blíže např. též nález sp. zn. IV. ÚS 2503/13 ze dne 1. 4. 2014 (N 49/73 SbNU 29)]. Obecná zásada audiatur et altera pars jako výraz kontradiktorního řízení je vnímána také jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníku řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí vypořádat. K fikci uznání nároku je tedy nutné přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech procesně přiléhavých, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně (nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016).

16. Při aplikaci ustanovení § 114b o. s. ř. musí soud vždy pečlivě zvážit, zda žaloba poskytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání za situace, že se žalovaný na kvalifikovanou výzvu řádně a včas nevyjádří. Na žalobu je tedy v případě, že soud zvažuje využití kvalifikované výzvy, nutné klást zvýšené nároky a požadovat, aby obsahovala všechny právně významné skutečnosti. V opačném případě vzniklá situace brání aplikaci kvalifikované výzvy a nejsou tak ani splněny podmínky pro případné vydání rozsudku pro uznání.

17. V posuzované věci nebyly na straně obecného soudu splněny podmínky pro vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. Následným vydáním rozsudku pro uznání a jeho potvrzením odvolacím soudem, jehož rozsudek byl v intencích znění petitu ústavní stížnosti zrušen, bylo zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a rozsudek Městského soudu v Praze zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: US