// Profipravo.cz / Rozsudek pro uznání 18.04.2013

K odůvodnění rozsudku pro uznání (§ 157 odst. 3 o. s. ř.)

Odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř., jestliže z něho dovodil povinnost soudu, vydávajícího rozsudek pro uznání, uvést - a to pod sankcí nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů - v odůvodnění rozsudku pro uznání, „jakou právní normu na skutkový základ věci, jenž nastal v důsledku fikce uznání nároku, aplikoval“. Příčilo by se zásadě rychlosti a soustředěnosti řízení, pokud by výkladem příslušných ustanovení měla být omezována účinnost těch procesních institutů, které byly do procesního práva inkorporovány právě za účelem zjednodušení a zrychlení občanského soudního řízení. Ustanovení o možnosti vydat rozsudek pro uznání (§ 153a o. s. ř.) k těmto institutům zajisté patří.

Úvahy, vedoucí odvolací soud k závěru, že absence právní kvalifikace fikcí zjištěného skutkového stavu činí rozsudek pro uznání nepřezkoumatelným, jsou nesprávné. Požadavek zkráceného odůvodnění rozsudku pro uznání reflektuje jeho zvláštní charakter; je-li jím obligatorně rozhodováno v případě uznání nároku či v případě, že nastala fikce uznání nároku, bez ohledu na dosavadní výsledky řízení, nejsou skutkové ani právní závěry soudu pro jeho vydání podstatné. Hovoří-li ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. o náležitostech odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání, zmiňuje výslovně pouze předmět řízení (popis čeho se žalobce po žalovaném domáhá a proč, tj. vymezení skutku) a stručný výklad důvodů pro postup podle § 153a odst. 3 o. s. ř., pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání (tj. zdůvodnění, že došlo ke splnění podmínek).

Lze sice souhlasit s názorem, že skutkové okolnosti vylíčené v žalobě musí být podřaditelné pod příslušná ustanovení právních norem (je totiž nutné zvažovat, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít smír), není však třeba tvrzené skutkové okolnosti v rozsudku pro uznání podřazovat pod příslušnou první normu, neboť soud není povolán posuzovat důvodnost či oprávněnost žalobního návrhu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3498/2012, ze dne 27. 3. 2013

vytisknout článek


(kategorie: rozsudek pro uznání; zdroj: www.nsoud.cz)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Hartl Haus Czech s. r. o. se sídlem v Praze 1, Haštalská 1072, identifikační číslo 632 75 988, zastoupené JUDr. Ivanem Radou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1683/41, proti žalovanému J. N., zastoupenému Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, o zaplacení 362.073,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 371/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2012, č. j. 68 Co 91/2012-123, ve znění opravného usnesení ze dne 21. června 2012, č. j. 68 Co 91/2012-126, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2012, č. j. 68 Co 91/2012-123, ve znění opravného usnesení ze dne 21. června 2012, č. j. 68 Co 91/2012-126, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 362.073,66 Kč s příslušenstvím z několika titulů, které v žalobě podrobně rozvedla.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12. září 2011, č. j. 11 C 371/2010-40, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 362.073,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 357.321,66 Kč za dobu od 1. 10. 2010 do zaplacení, a s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 4.752,- Kč za dobu od 17. 6. 2011; současně rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že součástí jím vydaného platebního rozkazu ze dne 1. 3. 2011, č. j. 11 C 371/2010-24, bylo i usnesení s výzvou podle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., (dále jen „o. s. ř.“), aby se žalovaný - v případě, že podá odpor - ve lhůtě třiceti dnů ode dne podání odporu písemně vyjádřil ve věci samé s uvedením rozhodujících skutečností o věci samé, na nichž staví svoji obranu proti žalobě, a s označením důkazů k prokázání svých tvrzení, pokud nárok uplatněný žalobou zcela neuzná. Současně byl žalovaný poučen, že „podá-li proti platebnímu rozkazu včas odpor a jestliže se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává“, a soud proto rozhodne ve věci samé rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. Podá-li proti platebnímu rozkazu včas odpor a nebudou-li splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, soud k projednání a rozhodnutí věci nařídí jednání. Platební rozkaz spolu s výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a s žalobou byl žalovanému doručen do vlastních rukou dne 17. 6. 2011. Žalovaný (prostřednictvím svého zástupce) podal dne 1. 7. 2011 proti platebnímu rozkazu odpor, který neodůvodnil. Ve stanovené lhůtě, která uplynula dne 1. 8. 2011, se žalovaný k věci písemně nevyjádřil ani soudu nesdělil, jaké závažné důvody mu v tom brání. Soud prvního stupně proto dovodil, že nastala fikce uznání nároku žalovaným a na jejím základě při jednání dne 12. 9. 2011 rozhodl rozsudkem pro uznání (§ 114b odst. 5 ve spojení s 153a odst. 3 o. s. ř.).

Městský soud v Praze rozsudkem 26. dubna 2012, č. j. 68 Co 91/2012-123, ve znění opravného usnesení ze dne 21. června 2012, č. j. 68 Co 91/2012-126, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, „že se rozsudek pro uznání nevydává“. Dospěl k závěru, že v písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně „absentuje právní posouzení věci, což je vada, pro kterou ho nelze přezkoumat“,  a to, že nastala fikce nezpochybněných tvrzení žalobkyně o skutkových okolnostech, nemůže vést samo o sobě k přiznání nároku, není-li možné tyto skutkové okolnosti podřadit pod příslušná ustanovení právních norem. Ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud vyložil tak, že pojem „důvody, pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání“, v sobě nezahrnuje pouze procesní podmínky, pro jejichž naplnění byl rozsudek pro uznání vydán, nýbrž též hmotně právní předpoklady, tj. existující platná pravidla chování, pod něž lze zjištěný skutkový stav přiřadit. Dovodil proto, že je povinností soudu, uvést v odůvodnění rozsudku pro uznání vedle důvodů, pro které byly naplněny podmínky pro postup podle § 153a odst. 3 o. s. ř., rovněž jakou právní normu na v žalobě popsaný skutkový stav věci soud aplikoval; v opačném případě je takový rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že odůvodnění rozsudku pro uznání musí obsahovat rovněž právní posouzení věci. Je přesvědčena, že odvolací soud ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. vyložil příliš extenzivně. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2656/2008, a ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 906/2009), prosazuje názor, že jsou-li naplněny podmínky vydání rozsudku pro uznání, je soud povinen rozsudkem pro uznání rozhodnout, a to bez ohledu na to, zda se žalobcovy nároky jeví podle dosavadních výsledků řízení oprávněné či nikoliv. Má za to, že absence hmotně právního posouzení věci v odůvodnění rozsudku pro uznání nemůže být důvodem pro jeho zrušení, nadto za situace, kdy by byl takový odvolací přezkum rozsudku pro uznání v rozporu s ustanovením § 205b o. s. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. pak spatřuje v tom, že odvolací soud postupoval podle § 220 o. s. ř., tzn. změnil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro jeho zrušení podle § 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným (vyhlášeným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 23. 3. 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že v důsledku nesprávného (příliš extenzivního) výkladu ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. změnil, resp. zrušil rozsudek pro uznání, přestože byly splněny podmínky pro jeho vydání. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že v odůvodnění rozsudku pro uznání nemusí soud uvádět i právní kvalifikaci skutkových tvrzení obsažených v žalobě.

Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Podle § 114b odst. 5 o. s. ř., jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

Podle § 157 odst. 3 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání uvede pouze předmět řízení a stručně vyloží důvody, pro které rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání.

Nejvyšší soud již v usneseních ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004, ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004, a ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 906/2009, dovodil, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání, která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného. Činí tak bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 93/2001). Jinak řečeno, bez zřetele k tomu, v jaké fázi řízení nastala právní fikce uznání nároku, nebo byl nárok uznán, soud v rozsudku pro uznání nečiní žádná skutková zjištění ani je nehodnotí. Vzhledem k tomu, že je rozsudek pro uznání vydán na základě uznání nároku (§ 153a odst. 1 o. s. ř.) nebo právní fikce uznání nároku (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), a že je jím soud v případě existence některé z těchto skutečností povinen rozhodnout, ukládá mu zákon formu tzv. zkráceného odůvodnění rozsudku. Občanský soudní řád omezuje v § 157 odst. 3 náležitosti odůvodnění rozsudku pro uznání na předmět řízení a důvody, pro něž bylo rozhodnuto právě touto formou rozsudku. V této části odůvodnění rozsudku je třeba stručně uvést, proč má soud za to, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a o. s. ř. (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1082).

V posuzované věci vydal soud prvního stupně rozsudek pro uznání, v jehož odůvodnění podrobně rozvedl, čeho se žalobkyně žalobou domáhá a z jakých důvodů (vylíčení předmětu řízení), a zhodnotil, že v posuzovaném případě byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání (konstatoval, že žalovaný sice podal dne 1. 7. 2011 tzv. blanketní odpor proti soudem vydanému platebnímu rozkazu, který mu byl doručen dne 17. 6. 2011, avšak ve stanovené lhůtě se k věci písemně nevyjádřil, ani neuvedl rozhodující skutečnosti, ačkoliv k tomu byl řádně vyzván usnesením podle § 114b odst. 1 o. s. ř. obsaženém v platebním rozkazu).

Lze přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. nesprávně vyložil, jestliže z něho dovodil povinnost soudu, vydávajícího rozsudek pro uznání, uvést - a to pod sankcí nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů - v odůvodnění rozsudku pro uznání, „jakou právní normu na skutkový základ věci, jenž nastal v důsledku fikce uznání nároku, aplikoval“. Příčilo by se zásadě rychlosti a soustředěnosti řízení (§ 6 o. s. ř.), pokud by výkladem příslušných ustanovení (v posuzovaném případě § 157 odst. 3 o. s. ř.) měla být omezována účinnost těch procesních institutů, které byly do procesního práva inkorporovány právě za účelem zjednodušení a zrychlení občanského soudního řízení. Ustanovení o možnosti vydat rozsudek pro uznání (§ 153a o. s. ř.) k těmto institutům zajisté patří (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1555/2003). Úvahy, vedoucí odvolací soud k závěru, že absence právní kvalifikace fikcí zjištěného skutkového stavu činí rozsudek pro uznání nepřezkoumatelným, jsou nesprávné. Požadavek zkráceného odůvodnění rozsudku pro uznání reflektuje jeho zvláštní charakter; je-li jím obligatorně rozhodováno v případě uznání nároku či v případě, že nastala fikce uznání nároku, bez ohledu na dosavadní výsledky řízení, nejsou skutkové ani právní závěry soudu pro jeho vydání podstatné. Hovoří-li ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. o náležitostech odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání, zmiňuje výslovně pouze předmět řízení (popis čeho se žalobce po žalovaném domáhá a proč, tj. vymezení skutku) a stručný výklad důvodů pro postup podle § 153a odst. 3 o. s. ř., pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání (tj. zdůvodnění, že došlo ke splnění podmínek). Lze sice souhlasit s názorem, že skutkové okolnosti vylíčené v žalobě musí být podřaditelné pod příslušná ustanovení právních norem (je totiž nutné zvažovat, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít smír), není však třeba tvrzené skutkové okolnosti v rozsudku pro uznání podřazovat pod příslušnou první normu, neboť soud není povolán posuzovat důvodnost či oprávněnost žalobního návrhu.

Protože se žalobkyni prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolacímu soudu nezbylo než podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vzhledem k důvodu, který vedl dovolací soud ke zrušení napadeného rozhodnutí, již bylo nadbytečné zabývat se další námitkou, kterou žalobkyně ve svém dovolání uplatnila v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.

Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů