// Profipravo.cz / Rozsudek pro zmeškání 01.03.2019
ÚS: Včasnost podání návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání
Vadná aplikace procesního předpisu, spočívající v nesprávném určení délky lhůty k učinění procesního úkonu, se odráží v odmítnutí spravedlnosti stěžovateli a zakládá porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 755/16, ze dne 29. 1. 2019
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem pro zmeškání Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 6. 2012 č. j. 7 EC 507/2010-94 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 152 697 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal odvolání, o němž Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 24. 9. 2014 č. j. 16 Co 473/2012-119 tak, že rozsudek okresního soudu se potvrzuje.
3. Stěžovatel podáním ze dne 13. 10. 2014 navrhl zrušení uvedeného rozsudku pro zmeškání, usnesením okresního soudu ze dne 27. 10. 2015 č. j. 7 EC 507/2010-147 byl však zamítnut. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že podle § 153b odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), soud na návrh žalovaného rozsudek pro zmeškání usnesením zruší a nařídí jednání, zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl vynesen tento rozsudek, přičemž takový návrh může účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání. V nyní posuzované věci se již krajský soud při rozhodování o odvolání proti rozsudku pro zmeškání podrobně zabýval uvedenými předpoklady a vzhledem k tomu, že stěžovatel podle okresního soudu ani v následném návrhu neuvedl žádné nové důvody zrušení rozsudku, zamítl okresní soud i tento návrh. Okresní soud v odůvodnění rovněž zdůraznil, že návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání byl podán více než dva roky po jeho vydání.
4. Stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu odvolání. V něm uvedl, že se nařízeného prvního jednání nezúčastnil z omluvitelného důvodu. Usnesením krajského soudu ze dne 15. 12. 2015 č. j. 16 Co 354/2015-154 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Krajský soud v odůvodnění zejména zohlednil, že zatímco byl rozsudek pro zmeškání stěžovateli doručen dne 21. 7. 2012, k podání návrhu na jeho zrušení došlo až 13. 10. 2014, tedy po uplynutí patnáctidenní odvolací lhůty. Krajský soud v odůvodnění dále odkázal na závěry Ústavního soudu vztahující se k doručování.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě uvádí, že nařízeného jednání se nezúčastnil z toho důvodu, že předvolání ze dne 23. 4. 2012 mu bylo doručováno do datové schránky, kterou má zřízenou nikoliv jako fyzická osoba, ale jako podnikatel, a to výlučně pro účely svého podnikání. V tomto předvolání měl být navíc identifikován nesprávně, neboť byla uvedena adresa odlišná od jeho bydliště. Z ústavní stížnosti rovněž vyplývá tvrzení stěžovatele, že v době doručení předvolání se účastnil školení a následně byl na dovolené v zahraničí a že doručování do datové schránky kontrolovala jím pověřená osoba, která mu však informaci o nařízeném jednání nepředala, neboť se domnívala, že předvolání je s ohledem na nesprávně uvedené bydliště doručené chybně. Podle stěžovatele tak objektivně neměl možnost se nařízeného jednání zúčastnit a jeho absence nebyla vědomá.
6. Rozhodnutí okresního soudu stěžovatel vytýká, že jeho odůvodnění je naprosto nedostatečné, neboť se omezuje pouze na konstatování, že již krajský soud se v rozhodnutí o odvolání proti rozsudku pro zmeškání zabýval i předpoklady jeho vydání.
7. Jde-li o rozhodnutí krajského soudu, odkazuje stěžovatel na ustanovení § 153b odst. 4 o. s. ř., podle nějž je třeba návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání. V nyní posuzované věci nabyl rozsudek krajského soudu o odvolání proti rozsudku pro zmeškání právní moci nejdříve dne
5. 10. 2015, proto závěr krajského soudu, který nesprávně vycházel z předpokladu podání v odvolací lhůtě, o opožděném podání návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání považuje za nesprávný.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice
8. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníky a vedlejší účastnici k vyjádření k ústavní stížnosti.
9. Okresní a krajský soud ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění jak ústavní stížností napadených usnesení, tak i rozhodnutí krajského soudu o potvrzení rozsudku pro zmeškání.
10. Vedlejší účastnice v rámci vyjádření uvedla, že stěžovatel měl správně postupovat podle ustanovení § 50d o. s. ř. a podat návrh na neúčinnost doručení, neboť ustanovení § 153b odst. 4 o. s. ř. dopadá na procesně odlišné situace. Dále upozornila na pravidlo zakotvené v § 153b odst. 5 o. s. ř., s ohledem na nějž by i v nyní posuzované věci mělo být upřednostněno zrušení rozsudku pro zmeškání v odvolacím řízení. Bylo-li o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání rozhodováno až po jeho pravomocném potvrzení odvolacím soudem, bylo podle vedlejší účastnice pro obecné soudy jedinou možností návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání zamítnout. Vedlejší účastnice se v obsahu svého vyjádření dále zabývala samotnými důvody, pro které stěžovatel navrhl zrušení rozsudku pro zmeškání, a zdůraznila, že doručované předvolání se včas dostalo do jeho právní sféry.
11. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice doručil Ústavní soud stěžovateli k případné replice, ten však svého oprávnění nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyjádřeními účastníků a vedlejší účastnice a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
14. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
15. Předmětem ústavní stížnosti je jednak nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o nenaplnění omluvitelných důvodů pro zrušení rozsudku pro zmeškání, jednak tvrzení stěžovatele o nesprávném závěru o opožděném podání návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání.
16. Z ustanovení § 153b odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného tento rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání. Takový návrh může účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání. Lze uvést, že účastník řízení při naplnění uvedených předpokladů důvodně očekává, že soud se bude jeho návrhem věcně zabývat.
17. Ochrana legitimního očekávání účastníků náleží dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního sodu mezi základní principy spravedlivého procesu (srov. např. nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10, nález ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 nebo nález ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na nalus.usoud.cz). Ústavní soud rovněž tradičně připomíná, že ke znakům právního státu patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který zahrnuje především efektivní ochranu práv.
18. Z předložených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že rozsudek pro zmeškání okresního soudu ze dne 21. 6. 2012 č. j. 7 EC 507/2010-94 nabyl právní moci 5. 10. 2015, zatímco návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání byl podán dne 13. 10. 2014, tedy před nabytím právní moci. Z pohledu ustanovení § 153b odst. 4 o. s. ř. tak šlo o včasné podání, a proto již z tohoto důvodu nelze považovat závěry krajského soudu za správné. Takto učiněný závěr má zřejmě svůj původ v chybné záměně časového předpokladu pro podání návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, neboť jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, vychází tento z předpokladu podání v odvolací patnáctidenní lhůtě, což je však v rozporu se zněním citovaného ustanovení o. s. ř. Tvrdí-li krajský soud, že z důvodu opožděného podání již nebylo třeba zabývat se omluvitelností důvodů zmeškání nařízeného jednání, je zřejmé, že vadná aplikace procesních předpisů se odráží v odmítnutí spravedlnosti stěžovateli, neboť krajský soud se vůbec nezabýval odvolací argumentací stěžovatele, ač pro takový postup neměl žádný zákonný důvod.
19. Vzhledem k uvedenému pochybení se Ústavní soud další argumentací stěžovatele již nezabýval, neboť posouzení přezkoumatelnosti usnesení okresního soudu a samotné omluvitelnosti zmeškání nařízeného jednání stěžovatelem bude předmětem dalšího řízení před krajským soudem. Ze stejného důvodu Ústavní soud nepřistoupil ani k přezkumu ústavnosti usnesení okresního soudu.
20. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto bylo podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti částečně vyhověno, a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl nálezem tak, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2015 č. j. 16 Co 354/2015-154 se ruší. Jde-li o ústavní stížnost proti usnesení okresního soudu ze dne 27. 10. 2015 č. j. 7 EC 507/2010-147, byla tato odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Autor: US