// Profipravo.cz / Rozsudek pro zmeškání 22.02.2011
K důvodnosti omluvy zmeškání soudního jednání
I. Příčina, pro kterou žalovaný zmeškal první jednání ve věci, musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci omluvit). Omluvitelným důvodem jsou nejen události objektivního charakteru, ale i okolnosti žalovaným způsobené či jinak zaviněné, jestliže je lze v dané situaci považovat za omluvitelné – za důvod ospravedlňující zmeškání jednání.
Samotný omluvitelný důvod musí být vždy uplatněn ve vztahu k jednání, při němž byl rozsudek pro zmeškání vydán.
Omluva účastníka ve smyslu § 153b odst. 1 o.s.ř. je důvodná jen tehdy, jestliže jsou soudu oznámeny konkrétní údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné konkrétní okolnosti mu brání v účasti, kdy se o nich dozvěděl, a že časovou kolizi nebylo možné vyřešit jinak.
II. Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání, resp. při rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání, soudy musí brát v úvahu rovněž např. předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. Soud by měl v každém jednotlivém případě přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (NS ČR sp. zn. 30 Cdo 3825/2007).
III. V posuzované věci (o vyklizení družstevního bytu) má dovolací soud za to, že omluva, a to i s přihlédnutím k předchozí procesní aktivitě žalované, byla důvodná (ve smyslu § 153b odst. 1 o.s.ř.). V podání totiž žalovaná uvedla konkrétní důvod neúčasti při jednání (zdravotní problémy) a objektivizovala ho lékařskou zprávou, v níž praktická lékařka doporučuje, aby se žalovaná vzhledem ke svému onemocnění (kolísavá hypertenze) vyhýbala stresovým situacím, a sdělila, že její účast u soudního jednání není ze zdravotních důvodů vhodná.
Přitom podle názoru dovolacího soudu si lze jen stěží představit jiné natolik ospravedlnitelné důvody, než jsou zdravotní problémy, vyžadující vyhýbání se stresovým situacím, které mohou nastat u účastníka (a to i s přihlédnutím k jeho věku) v důsledku soudního jednání, při němž se řeší pro něj závažná otázka (otázka jeho bydlení). Nebyla-li správnost údajů uvedených v lékařské zprávě nijak (ani) zpochybněna, nelze se ztotožnit s ničím nepodloženými (poněkud demagogickými) úvahami, že takovou zprávu by mohl předložit v podstatě každý účastník řízení a že lékařská zpráva účast žalované u jednání nevylučovala. Z tohoto pohledu je pak nerozhodné, že odvolacího jednání se žalovaná (zřejmě také vzhledem k výsledku prvostupňového řízení) i přes nepříznivý zdravotní stav zúčastnila.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, ze dne 13. 1. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce DRUŽBY, stavebního bytového družstva, se sídlem v Brně, Kapucínské nám. 100/6, okres Brno-město, IČ: 00047708, proti žalované L. H., zastoupené JUDr. Janou Drexlerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bratislavská 193/7, o vyklizení družstevního bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 55/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. května 2010, č. j. 19 Co 335/2009-107, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. května 2010, č. j. 19 Co 335/2009-107, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. května 2009, č. j. 15 C 55/2009-51, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem pro zmeškání ze dne 25. května 2009, č. j. 15 C 55/2009-51, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalované povinnost vyklidit a předat žalobci do tří dnů od zajištění přístřeší „byt č. 6, o velikosti 2+1, ve 2. podlaží domu na ulici Ukrajinská č. 544/17 v Brně, 625 00“ (dále jen „družstevní byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
V dané věci rozhodl soud prvního stupně o žalobě na vyklizení družstevního bytu po zániku členství žalované v bytovém družstvu rozsudkem pro zmeškání s odůvodněním, že předvolání k nařízenému jednání na 25. května 2009 spolu se stejnopisem žaloby byly žalované doručeny do vlastních rukou dne 18. března 2009, že žalovaná se k jednání bez důvodné a včasné omluvy nedostavila (pouze písemně oznámila, že se k jednání nedostaví, neboť chrání své zdraví), ačkoliv byla o následcích nedostavení poučena, a že při jednání přítomný žalobce navrhl, aby bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Vyklizovací povinnost žalované z bytu vázal na poskytnutí přístřeší.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. května 2010, č. j. 19 Co 335/2009-107, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I. změnil jen tak, že vyklizovací povinnost žalované z bytu vázal na delší (jednoměsíční) lhůtu od zajištění přístřeší; jinak ho v tomto výroku i v nákladovém výroku II. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že byly splněny všechny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. K otázce omluvy konstatoval, že žalovaná pouze dvakrát (18. května 2009 a 20. května 2009) písemně sdělila, že se jednání nezúčastní, neboť si chrání své zdraví; o odročení jednání nežádala. K podání ze dne 20. května 2009 připojila lékařskou zprávu z téhož dne, v níž praktická lékařka doporučila, aby se vzhledem ke zdravotním potížím vyhýbala stresovým situacím, a sdělila, že její účast u soudního jednání není ze zdravotních důvodů vhodná. Odvolací soud konstatoval, že zde nejde o důvodnou omluvu, neboť lékařská zpráva účast žalované u soudního jednání nevylučovala (v této souvislosti uvedl, že takovou lékařskou zprávu by mohl předložit „v podstatě každý účastník řízení“) a navíc k odvolacímu jednání, konanému o rok později, se žalovaná již dostavila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnila správnost právního názoru, že se k jednání u soudu prvního stupně dne 25. května 2009 nedostavila bez důvodné omluvy. Zdůraznila, že původně měla v úmyslu se jednání zúčastnit, že však při soudním jednání v jiné věci se jí vzhledem k věku a zdravotnímu stavu přitížilo, že lékař jí proto nedoporučil vystavovat se stresovým situacím při soudních jednáních a že z tohoto důvodu podáním ze dne 20. května 2009 soudu prvního stupně sdělila, že se jednání dne 25. května 2009 ze zdravotních důvodů nezúčastní; k tomu připojila zprávu ošetřující lékařky MUDr. H. H., která její účast u soudního jednání pokládala ze zdravotních důvodů za nevhodnou. Měla za to, že vzhledem k věku a zdravotnímu stavu nelze k její tíži vyhodnotit to, že odvolacího jednání se zúčastnila. Nakonec soudům rovněž vytkla, že se nezabývaly otázkou, zda v dané věci lze vůbec vydat rozsudek pro zmeškání. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně délky lhůty k plnění (k vyklizení bytu), není přípustné podle žádného z citovaných ustanovení již proto, že výrok o lhůtě k plnění není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto (v daném případě vyklizení bytu).
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (tj. v části týkající se vyklizení družstevního bytu s vázaností na poskytnutí přístřeší), by mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v této části rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že zásadně právně významná nemůže být otázka, zda v dané věci lze vůbec vydat rozsudek pro zmeškání. Byť žádný ze soudů se k této otázce výslovně nevyjádřil, musely oba soudy – vzhledem k tomu, jak rozhodly – vycházet z názoru, že ve věci týkající se vyklizení (družstevního) bytu lze vydat rozsudek pro zmeškání.
Ustálená soudní praxe v tomto ohledu dovodila (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, z 1. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004, z 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, a z 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005), že o návrhu na vyklizení bytu lze rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť se jedná o věc, v níž jsou účastníci v typickém dvoustranném vztahu, jehož úprava je již podle jeho povahy a tím i podle příslušného hmotněprávního předpisu dána plně do dispozice účastníků těchto vztahů; jinými slovy hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Vzhledem k dikci ustanovení § 153a odst. 3 a § 153b odst. 3 o.s.ř. není žádného rozumného důvodu, proč uvedený závěr nevztáhnout i na rozsudek pro zmeškání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1391/2006). Ve věci vyklizení bytu (§ 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) nejde ani o vznik, změnu či zánik hmotněprávního vztahu, ale pouze o deklaraci stavu, kdy je byt užíván bez právního důvodu; rozsudek v takovéto věci vydaný nemá tedy povahu konstitutivní (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 5107/2007).
Dovolací soud však dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda lze pokládat za důvodnou (§ 153b odst. 1 o.s.ř.) omluvu žalované ze dne 20. května 2009 k jednání u soudu prvního stupně dne 25. května 2009; otázka důvodnosti omluvy ve smyslu citovaného ustanovení je totiž soudy neustále rozhodována rozdílně, byť již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně řešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze namítnout, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 153a odst. 1 o.s.ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním názoru, že v dané věci byly splněny všechny procesní podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, a to včetně absence důvodné omluvy (§ 153b odst. 1 o.s.ř.) žalované.
Nejvyšší soud České republiky již dříve dovodil, že příčina, pro kterou žalovaný zmeškal první jednání ve věci, musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci omluvit). Omluvitelným důvodem jsou nejen události objektivního charakteru, ale i okolnosti žalovaným způsobené či jinak zaviněné, jestliže je lze v dané situaci považovat za omluvitelné – za důvod ospravedlňující zmeškání jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. června 1998, sp. zn. 21 Cdo 672/98, uveřejněné pod č. 104 v sešitě č. 15 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Samotný omluvitelný důvod musí být vždy uplatněn ve vztahu k jednání, při němž byl rozsudek pro zmeškání vydán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. září 1999, sp. zn. 20 Sco 330/98). Nejvyšší soud dospěl rovněž k závěru, že omluva účastníka ve smyslu § 153b odst. 1 o.s.ř. je důvodná jen tehdy, jestliže jsou soudu oznámeny konkrétní údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné konkrétní okolnosti mu brání v účasti, kdy se o nich dozvěděl, a že časovou kolizi nebylo možné vyřešit jinak (analogicky srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 2432/98). Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání, resp. při rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání, soudy musí brát v úvahu rovněž např. předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. Soud by měl v každém jednotlivém případě přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007)).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že stejnopis žaloby a předvolání k prvnímu jednání nařízenému na 25. května 2009 žalovaná obdržela 18. března 2009. Žádosti o vyjádření vyhověla a k žalobě se vyjádřila v podáních doručených soudu prvního stupně ve dnech 30. března 2009 a 13. května 2009. Dne 18. května 2009 doručila soudu prvního stupně další podání, v němž mimo jiné sdělila, že jednání dne 25. května 2009 se ze zdravotních důvodů nezúčastní. Shodné sdělení obsahuje rovněž podání, které soudu prvního stupně doručila dne 20. května 2009 (dále jen „podání z 20. května 2009“). K podání z 20. května 2009 připojila zprávu z téhož dne, v níž praktická lékařka MUDr. H. H. doporučuje, aby se žalovaná vzhledem ke svému onemocnění (kolísavá hypertenze) vyhýbala stresovým situacím, a sdělila, že její účast u soudního jednání není ze zdravotních důvodů vhodná.
Na první pohled by se mohlo zdát, že podání z 20. května 2009 není – vzhledem k jeho kategorické formulaci – omluvou ve smyslu jejího tradičního chápání. Při důkladnějším pohledu na věc je však zapotřebí toto podání za omluvu pokládat, jak to nakonec dovodil i odvolací soud. V podání z 20. května 2009 totiž žalovaná jednoznačně sděluje, že se jednání dne 25. května 2009 nezúčastní ze zdravotních důvodů. Dovolací soud shodně s odvolacím soudem zastává rovněž názor, že šlo o omluvu včasnou; na rozdíl od něj má však za to, že omluva, a to i s přihlédnutím k předchozí procesní aktivitě žalované, byla také důvodná (ve smyslu § 153b odst. 1 o.s.ř.). V podání z 20. května 2009 totiž žalovaná uvedla konkrétní důvod neúčasti při jednání (zdravotní problémy) a objektivizovala ho lékařskou zprávou z téhož dne. Přitom podle názoru dovolacího soudu si lze jen stěží představit jiné natolik ospravedlnitelné důvody než jsou zdravotní problémy, vyžadující vyhýbání se stresovým situacím, které mohou nastat u účastníka (a to i s přihlédnutím k jeho věku) v důsledku soudního jednání, při němž se řeší pro něj závažná otázka (otázka jeho bydlení). Nebyla-li správnost údajů uvedených v lékařské zprávě nijak (ani) zpochybněna, nelze se ztotožnit s ničím nepodloženými (poněkud demagogickými) úvahami, že takovou zprávu by mohl předložit v podstatě každý účastník řízení a že lékařská zpráva účast žalované u jednání nevylučovala. Z tohoto pohledu je pak nerozhodné, že odvolacího jednání se žalovaná (zřejmě také vzhledem k výsledku prvostupňového řízení) i přes nepříznivý zdravotní stav zúčastnila.
S přihlédnutím k uvedenému proto nemůže obstát právní názor, že omluvu žalované obsaženou v podání z 20. května 2009 nelze pokládat za omluvu důvodnou ve smyslu § 153a odst. 1 o.s.ř. V tomto směru tedy byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-