// Profipravo.cz / Procesní nástupnictví 31.03.2022
Procesní nástupce zaniklé právnické osoby
I. V případě ztráty způsobilosti být účastníkem řízení ve smyslu § 19 o. s. ř. v průběhu soudního řízení (tedy po zahájení řízení a zároveň před tím, než je řízení pravomocně skončeno) nemá soud na výběr, zda bude postupovat podle § 107 o. s. ř., nebo – v případě, že byl učiněn příslušný návrh ze strany účastníka řízení – podle § 107a o. s. ř. V takové situaci musí soud z úřední povinnosti posoudit, zda a s kým může být v řízení pokračováno, a to v intencích § 107 o. s. ř. Podle § 107 odst. 2, nebo odst. 3 o. s. ř. pak soud především zvažuje, zda je tu taková osoba, která vstoupila do práv či povinností „zaniklého“ účastníka, o něž se řízení vede.
II. Ustanovení § 107 odst. 3 o. s. ř. není možné vykládat ryze formalistickým způsobem tak, že procesním nástupcem zaniklé právnické osoby může být v občanském soudním řízení jen ten, kdo vstoupil do práv a povinností této právnické osoby, popřípadě vstoupil do práva či povinnosti, o které se řízení vede, až po jejím zániku. Vždy je třeba dbát na to, aby procesním rozhodnutím nedůvodně nedošlo k zamezení přístupu účastníka k soudu, resp. k zabránění projednání a rozhodnutí právního případu soudem.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 726/2021, ze dne 18. 1. 2022
Dotčené předpisy:
§ 107 o. s. ř.
§ 107a o. s. ř.
Kategorie: procesní nástupnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 3. 4. 2012 domáhá po žalované odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, které mu měly být způsobeny v průběhu léčení salmonely, a to přílišným utažením prstů levé ruky při fixaci infuze, a v důsledku toho žalobci odumřely konečné a střední články druhého a třetího prstu levé ruky, které musely být následně amputovány.
Okresní soud v Litoměřicích (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 21. 8. 2020, č. j. 17 C 11/2012-259, řízení zastavil (výrok I) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že žalovaná byla dne 3. 7. 2019 vymazána z obchodního rejstříku na základě rozhodnutí zřizovatele o jejím zrušení. Do jejích práv a povinností po jejím zániku žádná jiná osoba nevstoupila. K prodeji podniku (obchodního závodu) žalované došlo za její existence, a to dlouho před jejím výmazem. Proto tato skutečnost nemůže mít vliv na vstup do práv a povinností či na převzetí práv a povinností po zániku žalované. Vzhledem k tomu, že žalovaná ztratila způsobilost být účastníkem řízení a zanikla bez právního nástupce, soud řízení zastavil podle § 107 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Nad rámec odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že toto rozhodnutí vydal jsa vázán závazným pokynem odvolacího soudu, přičemž jinak se domnívá, že pokud již před zánikem žalované došlo k přechodu práv a povinností, o něž v tomto řízení jde, na Nemocnici Litoměřice, a. s., IČO 06199518, (na základě smlouvy o koupi obchodního závodu ze dne 14. 9. 2017), mělo mít přednost rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. (jehož vydání navrhl žalobce v podání ze dne 6. 4. 2020), neboť v době svého zániku nebyla již žalovaná v tomto sporu pasivně legitimována.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 10. 2020, č. j. 10 Co 233/2020-268, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o tom, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Podle odvolacího soudu nastane-li překážka v řízení z toho důvodu, že účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení, je soud povinen z moci úřední postupovat podle § 107 o. s. ř. a rozhodnout, s kým bude v řízení pokračováno. Přitom však procesním nástupcem právnické osoby podle § 107 odst. 3 o. s. ř. je ten, kdo po zániku právnické osoby vstoupil do jejích práv a povinností, popřípadě ten, kdo po zániku právnické osoby převzal práva a povinnosti, o něž v řízení jde. Procesní nástupnictví z tohoto důvodu je třeba odlišovat od procesního nástupnictví z důvodu převodu či přechodu práva nebo povinnosti účastníka řízení na jiného v době po zahájení řízení v situaci, kdy účastník neztrácí způsobilost být účastníkem řízení. V takovém případě soud rozhoduje pouze na návrh žalobce podle § 107a o. s. ř. V nastalé procesní situaci nemohl podle odvolacího soudu soud prvního stupně rozhodnout jinak než podle § 107 odst. 5 o. s. ř. a řízení zastavit. Žalovaná totiž ztratila způsobilost být účastníkem řízení nejen před rozhodnutím Okresního soudu ze dne 8. 4. 2020, č. j. 17 C 11/2012-248, (jímž soud prvního stupně zamítl návrh žalobce podaný podle § 107a o. s. ř. – pozn. Nejvyššího soudu), ale dokonce ještě před tím, než žalobce tento návrh podal. V době podání tohoto návrhu tedy neexistoval žádný subjekt na straně žalované a nebyl dán prostor pro rozhodnutí o procesním nástupnictví ve smyslu § 107a o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadl v plném rozsahu žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž pro rozhodnutí stěžejní problematika nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech ohledech zcela vyřešena. Tato otázka spočívá v tom, zda v případě, kdy před zánikem žalovaného jako právnické osoby došlo k převodu závodu s tím, že smluvními stranami byla deklarována potřeba učinit relevantní procesní změny v soudních řízeních, jichž byl ke dni převodu závodu žalovaný jako převodce účastníkem, je namístě pokračovat v soudním řízení s nabyvatelem závodu a aplikovat § 107 odst. 3 o. s. ř. anebo § 107a o. s. ř. Dovolatel namítá, že tato otázka byla odvolacím soudem nesprávně posouzena. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že v přílohách smlouvy o koupi závodu žalovaného ze dne 14. 9. 2017 je přímo identifikován předmětný spor s tím, že dle téže smlouvy měla na místo žalované do řízení vstoupit nabyvatelka závodu Nemocnice Litoměřice, a. s. Žalobce v souvislosti se svým návrhem na postup podle § 107a o. s. ř. navrhoval, aby soud provedl důkaz uvedenou smlouvou (včetně příloh), která nebyla zveřejněna. Tomuto návrhu však nebylo vyhověno, a jedná se tudíž podle dovolatele o opomenutý důkaz. Dovolatel rovněž namítá, že i kdyby nebylo možno rozhodnout o procesním nástupnictví Nemocnice Litoměřice, a. s., mělo být za tohoto nástupce považováno přinejmenším město Litoměřice jako zřizovatel žalovaného, a to podle § 27 odst. 9 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila vedlejší účastnice na straně žalované, která navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl. Vedlejší účastnice uvedla, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ani se nejedná o otázky dosud dovolacím soudem neřešené. Z tohoto pohledu nepanují žádné pochybnosti, že v soudním řízení nelze pokračovat s jiným účastníkem na straně žalované, jestliže návrh na záměnu účastníků byl podán v době, kdy původní žalovaný již neexistoval a zanikl bez právního nástupce. Za této situace nebylo k dispozici jiné rozhodnutí než podle § 107 odst. 5 o. s. ř., a okresní soud tudíž postupoval správně, jestliže řízení zastavil.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem, a je přípustné podle § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na zodpovězení otázky procesního práva, která nebyla v daných procesních souvislostech tohoto případu v judikatuře dovolacího soudu vyřešena.
Nejprve je nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně akcentoval závěr, že občanské soudní řízení může být vedeno jen tehdy, jsou-li splněny tzv. podmínky řízení, tj. podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé. Nedostatek některé z podmínek řízení musí být soudem v průběhu řízení z úřední povinnosti řešen, přičemž výsledek postupu závisí na tom, zda je nedostatek odstranitelný či nikoliv. Mezi podmínky řízení na straně účastníka se řadí i způsobilost subjektu, který v řízení vystupuje, být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.). Dojde-li k zániku této podmínky v průběhu řízení tím, že účastník ztratil po podání žaloby způsobilost být účastníkem řízení, musí soud rozhodnout o procesním nástupnictví postupem podle § 107 o. s. ř.
Z tohoto pravidla Nejvyšší soud dovodil, že je-li tento stav modifikován převodem či přechodem práva nebo povinnosti, o něž se řízení vede, na jiný subjekt před tím, než došlo k zániku účastníka, rozhodování o procesním nástupnictví z titulu tzv. singulární sukcese podle § 107a o. s. ř. se uplatní až poté, co je odstraněn nedostatek podmínky řízení spočívající v zániku subjektivity účastníka (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 906/2004, publikované pod C 3270 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Ztratila-li tedy osoba, která v občanském soudním řízení podala návrh na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř., způsobilost být účastníkem řízení dříve, než soud o tomto jejím návrhu rozhodl, musí soud nejprve vydat (v intencích § 107 o. s. ř.) rozhodnutí o tom, s kým bude v řízení pokračováno. Teprve po právní moci usnesení, jímž určí procesního nástupce takové osoby, může soud rozhodnout o jejím návrhu podle § 107a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 117/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/2010, pod č. 79, či usnesení ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 316/2010).
V usnesení ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3910/2010, Nejvyšší soud upřesnil, že ztratila-li žalobkyně (Krajská nemocnice Liberec, příspěvková organizace) v průběhu řízení způsobilost být účastnicí řízení, bylo nezbytné rozhodnout nejprve podle § 27 odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb. o procesním nástupnictví Libereckého kraje, na který přešla práva a povinnosti příspěvkové organizace po jejím zrušení. Protože však žalobkyně před svým zánikem podala k soudu podle § 107a o. s. ř. návrh, aby do řízení na její místo vstoupila Krajská nemocnice Liberec, a. s., bylo třeba po právní moci rozhodnutí podle § 107 o. s. ř. rozhodnout (a to již vůči Libereckému kraji coby „navrhovateli“ takového postupu) o návrhu podle § 107a o. s. ř.
I v souzeném případě dovolací soud setrvává na obecném východisku plynoucím z výše uvedené judikatury, že v případě ztráty způsobilosti být účastníkem řízení ve smyslu § 19 o. s. ř. v průběhu soudního řízení (tedy po zahájení řízení a zároveň před tím, než je řízení pravomocně skončeno) nemá soud na výběr, zda bude postupovat podle § 107 o. s. ř., nebo – v případě, že byl učiněn příslušný návrh ze strany účastníka řízení – podle § 107a o. s. ř. V takové situaci musí soud z úřední povinnosti posoudit, zda a s kým může být v řízení pokračováno, a to v intencích § 107 o. s. ř. Podle § 107 odst. 2, nebo odst. 3 o. s. ř. pak soud především zvažuje, zda je tu taková osoba, která vstoupila do práv či povinností „zaniklého“ účastníka, o něž se řízení vede.
Zbývá proto zodpovědět, zda v daném případě taková osoba existuje a zároveň, kdo takovou osobou je. Podle výše citované judikatury by se nabízel přinejmenším závěr, že do práv a povinností dosavadní žalované vstoupil její zřizovatel, tedy město Litoměřice, a to podle § 27 odst. 9 věty druhé zákona č. 250/2000 Sb., dle níž platí, že „rozhodne-li zřizovatel o zrušení organizace, přechází uplynutím dne uvedeného v jeho rozhodnutí o zrušení její majetek, práva a závazky na zřizovatele.“ Nelze však pominout tvrzení žalobce, že ještě před zánikem dosavadní žalované došlo k převodu povinnosti, o kterou se v tomto řízení jedná, na Nemocnici Litoměřice, a. s. Jestliže by Městská nemocnice v Litoměřicích, příspěvková organizace, (dosavadní žalovaná) vystupovala na straně žalující, a před svým zánikem by navrhla postup podle § 107a o. s. ř., avšak soud by do doby jejího zániku nestihl o tomto návrhu rozhodnout, jednalo by se o totožný případ, o němž již Nejvyšší soud rozhodoval ve výše citovaném usnesení sp. zn. 25 Cdo 3910/2010; soud by tedy nejprve rozhodl o procesním nástupnictví města Litoměřice podle § 107 o. s. ř. a následně by rozhodl o dřívějším návrhu na postup podle § 107a o. s. ř., přičemž za navrhovatele tohoto procesního rozhodnutí by nově bylo považováno město Litoměřice.
V právě souzeném případě je však situace odlišná, neboť zaniklým účastníkem je žalovaná (nikoliv žalobce) a bylo-li by postupováno důsledně podle shora uvedených judikaturních závěrů, došlo by na straně žalované k založení účastenství subjektu, ve vztahu k němuž by již nebylo následně možno rozhodnout o návrhu podle § 107a o. s. ř., neboť tento subjekt (město Litoměřice) nebyl a není nositelem povinnosti, o kterou v řízení jde, a nemohl ji tudíž převést na Nemocnici Litoměřice, a. s., přičemž by logicky nemohl vystupovat jako navrhovatel rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. Z tohoto důvodu by již nebyly naplněny podmínky zakotvené v § 107a odst. 1 o. s. ř., a dřívějšímu návrhu žalobce by proto nebylo možno vyhovět.
Dovolací soud tedy uzavírá, že za dané procesní situace je třeba zodpovědět otázku, zda je v daném případě možno rozhodnout o procesním nástupnictví subjektu, který vstoupil do práv a povinností, o které se předmětné řízení vede, na základě dřívějšího právního jednání (smlouvy o koupi závodu) a zda je právě tento subjekt tím, s kým by v řízení mělo být pokračováno jako s účastníkem na straně žalované ve smyslu § 107 odst. 3 o. s. ř.
Přitom dovolací soud dospěl k závěru, že není možné vykládat § 107 odst. 3 o. s. ř. ryze formalistickým způsobem tak, že procesním nástupcem zaniklé právnické osoby může být v občanském soudním řízení jen ten, kdo vstoupil do práv a povinností této právnické osoby, popřípadě vstoupil do práva či povinnosti, o které se řízení vede, až po jejím zániku. Není zřejmé, z jakého důvodu se svou textací § 107 odst. 3 o. s. ř. odlišuje od § 107 odst. 2 o. s. ř., který v případě ztráty způsobilosti být účastníkem řízení u fyzické osoby obdobnou podmínku nestanoví. Důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, kterým bylo uvedené ustanovení do občanského soudního řádu vloženo, k této odlišnosti ničeho neuvádí a ani odborná literatura či judikatura se k této otázce explicitně nevyjadřuje. V každém případě je však třeba dbát na to, aby procesním rozhodnutím nedůvodně nedošlo k zamezení přístupu účastníka k soudu, resp. k zabránění projednání a rozhodnutí právního případu soudem (zásada zákazu odepření spravedlnosti zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž v § 3 větě druhé o. s. ř.). Ústavní soud v tomto směru, a zvláště pak ve vztahu k aplikaci § 107 a § 107a o. s. ř., akcentoval pravidlo, podle něhož „nemáš-li jistotu, zda můžeš věc skončit procesně nebo po meritorním projednání, musí mít vždy přednost meritorní projednání.“ V tomto kontextu Ústavní soud zdůraznil, že je „…povinností obecných soudů, aby se v rámci rozhodování vyvarovaly odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) v podobě zamezení přístupu k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy“, a v souvislostech jím posuzovaného případu dodal: „Bylo jejich povinností vyložit procesní úpravu způsobem vstřícným ke stěžovatelce, která opakovaně a oprávněně usilovala o vstup do řízení; je nepřípustné, aby jí obecné soudy "zahnaly do slepé uličky procesního práva", aniž by ji o procesním právu náležitě poučily podle § 5 o. s. ř., navedly ji a umožnily jí v řízení vymáhat spornou pohledávku“ (nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3359/17, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 43/2018).
I v souvislostech předmětného sporu se rozhodnutí soudů nižších stupňů o zastavení řízení jeví nesouladnými s právě uvedeným ústavněprávním principem, neboť v konečném důsledku neumožňuje žalobci vést jím zahájený spor, přestože je jím tvrzeno, že povinnost, jejíhož uložení se domáhá, byla z dosavadní žalované převedena na jiný subjekt, který má způsobilost být účastníkem řízení. To platí tím spíše, že žalobce v rámci svého procesního postupu uplatňuje okolnosti, které nenastaly na jeho straně, nýbrž jsou spojeny s činností subjektu, od nějž požaduje náhradu újmy na zdraví. Výše uvedeným výkladem soudů nižších stupňů byla pro žalobce vytvořena nezdolatelná překážka, neboť ačkoliv sám žalobce navrhl, aby v řízení bylo pokračováno se současným nositelem jím tvrzené povinnosti, řízení bez dalšího zastavily jen z toho důvodu, že uvedený subjekt se nositelem této povinnosti nestal až po zániku dosavadní žalované, nýbrž již dříve. Taková interpretace by podle názoru dovolacího soudu kladla na žalobce nebývale náročný úkol spočívající v tom, aby neustále zjišťoval, zda povinnost, o kterou se řízení vede, z nějakého důvodu nepřešla nebo nebyla převedena na jinou osobu (a otázkou je, zda by takovou skutečnost vždy zjistit objektivně mohl), a aby v takovém případě neprodleně podával návrh podle § 107a o. s. ř. a přitom doufal, že soudy o jeho návrhu rozhodnou dříve, než dosavadní žalovaný ztratí způsobilost být účastníkem řízení.
Přitom pro takový postup není podle přesvědčení dovolacího soudu jakýkoliv smysluplný důvod. Smysl a účel § 107 o. s. ř. spočívá v tom, aby (je-li to možné) byla odstraněna překážka v postupu řízení spočívající ve ztrátě způsobilosti dosavadního účastníka řízení. Jestliže tedy je možné učinit závěr, že právo či povinnost, o které v řízení jde, (nově) přísluší jiné osobě, která může být účastníkem řízení, pak překážka v řízení je odstraněna a smysl a účel uvedeného ustanovení je naplněn tím, že bude rozhodnuto o pokračování v řízení právě s takovou osobou a že bude možné rozhodnout věcně.
Odvolací soud tedy nepochybil, rozhodoval-li o procesním nástupnictví podle § 107 o. s. ř., avšak za daných procesních souvislostí dospěl k nesprávnému výsledku, neboť chybně nedovodil, že existuje-li takový subjekt, jenž je nositelem povinnosti, o kterou se v předmětném řízení jedná, je nezbytné rozhodnout o jeho procesním účastenství bez ohledu na to, zda se nositelem povinnosti stal před nebo po zániku dosavadního účastníka řízení (žalované).
Jelikož z právě vyložených důvodů vyplývá, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, a jelikož dovolacímu soudu nebyl dán prostor pro změnu dovoláním napadeného rozhodnutí ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně ani soud odvolací dosud neučinily předmětem svého zkoumání, zda v předmětném sporu vymáhaná povinnost byla skutečně převedena smlouvou o koupi obchodního závodu ze dne 14. 9. 2017 na Nemocnici Litoměřice, a. s., a z obsahu spisu zároveň nelze bez jakýchkoliv pochyb takovou skutečnost dovodit (zejména chybí příloha č. 9 uvedené smlouvy obsahující seznam soudních sporů, jichž byla prodávající žalovaná účastníkem), přistoupil dovolací soud ke zrušení usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. Jelikož se důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-