// Profipravo.cz / Procesní nástupnictví 27.02.2019

Zneužití práva při postoupení vymáhané pohledávky

Jestliže byl návrh na vstup nové oprávněné do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. (resp. ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu) podán v době, kdy v řízení vyplynuly okolnosti, na jejichž základě je možné učinit závěr, že exekuce bude zastavena pro nevykonatelnost exekučního titulu z důvodu neplatné rozhodčí doložky a že povinnost nahradit náklady řízení bude uložena oprávněné, lze mít důvodně za to, že postoupení vymáhané pohledávky a v návaznosti na to podání návrhu na procesní nástupnictví oprávněné je s ohledem na ustanovení § 8 o. z. i § 2 o. s. ř. zneužitím práva.

V projednávané věci svědčí pro tento závěr i další okolnosti, například to, že k postoupení pohledávky došlo již podruhé v průběhu exekučního řízení, přičemž smlouvy o postoupení pohledávky na současnou oprávněnou a postoupení pohledávky na její procesní nástupkyni byly uzavřeny v jeden den, dále že procesní nástupkyní je cizozemská společnost se sídlem v Seychelské republice, jakož i předchozí postup oprávněné v téměř tisíci obdobných exekučních řízeních (vedených taktéž na základě neplatného rozhodčího nálezu), ve kterých oprávněná podala hromadný návrh na zastavení exekuce.

Jestliže lze v projednávané věci s ohledem ke všem dalším okolnostem učinit závěr, že zneužitím práva bylo již samotné postoupení pohledávky, nebylo nezbytné zabývat se solventností procesní nástupkyně oprávněné (srov. NS 20 Cdo 3537/2016).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3911/2018, ze dne 27. 11. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 2 o. s. ř.
§ 8 o. z.
§ 107a o. s. ř.
§ 36 odst. 5 předpisu č. 120/2001Sb.

Kategorie: procesní nástupnictví; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 12. května 2010, č. j. 147 EXE 1191/2010-13, k návrhu tehdejší oprávněné Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 33/969, identifikační číslo osoby 45317054 (dále též jen „původní oprávněná“) nařídil podle pravomocného rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. T. K. ze dne 24. srpna 2009, sp. zn. K/2009/02433, exekuci na majetek povinného k uspokojení nákladů předcházejícího řízení ve výši 12 537,84 Kč s příslušenstvím a k uspokojení nákladů exekučního řízení. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. T. V., Exekutorský úřad P. (dále též jen „soudní exekutor“).

Soudní exekutor JUDr. T. V., Exekutorský úřad P., usnesením ze dne 27. srpna 2014, č. j. 103 EX 15675/10-37, připustil, aby do řízení na místo původní oprávněné vstoupila nová oprávněná Bohemia Faktoring, s. r. o. se sídlem v Praze 1, Letenská č. 121/8, identifikační číslo osoby 27242617 (dále též jen „oprávněná“), a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. června 2014, uzavřené mezi původní oprávněnou jako postupitelkou a oprávněnou jako postupnicí.

Soudní exekutor JUDr. T. V., Exekutorský úřad P. (jemuž po podání dovolání zanikl dnem 31. března 2016 výkon exekutorského úřadu, do uvolněného exekutorského úřadu byl jmenován soudní exekutor JUDr. L. J., od kterého převzal vedení exekuce výše uvedený soudní exekutor Mgr. M. K., Exekutorský úřad Šumperk), usnesením ze dne 18. prosince 2014, č. j. 103 Ex 15675/10-38, zamítl návrh oprávněné, aby na její místo vstoupila do řízení společnost PARADISE ISLANDS HOLDING LTD., reg. č. 008477, se sídlem Suite 13, First Floor, Oliaji Trade Centre, Francis Rachel Street, Victoria, Mahé, Seychelská republika (dále též jen „procesní nástupkyně oprávněné“), který byl podán na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. června 2014, uzavřené mezi oprávněnou jako postupitelkou a společností PARADISE ISLANDS HOLDING LTD. jako postupnicí. Soudní exekutor uvedl, že jde o další (v pořadí již druhý) převod pohledávky v průběhu exekučního řízení, nyní na cizozemský subjekt, přičemž návrh na procesní nástupnictví byl podán v době, kdy bude exekuce nepochybně zastavena, jelikož byla nařízena na základě rozhodčího nálezu, který vydal rozhodce určený na základě neplatné rozhodčí doložky. Oprávněná si byla této skutečnosti vědoma, a proto v 969 exekučních věcech, které byly (stejně jako toto exekuční řízení) zahájeny na základě neplatných rozhodčích nálezů, podala hromadný návrh na zastavení exekuce odůvodněný nemajetností povinných. Soudní exekutor za těchto okolností dospěl k závěru, že připuštěním vstupu nového účastníka do řízení by byly porušeny zásady spravedlivého procesu a zásada úspěchu ve věci.

K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 35 Co 447/2015, potvrdil usnesení soudního exekutora. Odvolací soud uvedl, že návrh na vstup nové oprávněné do řízení byl podán v okamžiku, kdy na základě ustálené rozhodovací praxe soudů je zjevné, že exekuce bude zastavena pro nevykonatelnost exekučního titulu (rozhodčího nálezu) pro neplatnost rozhodčí doložky (rozhodce byl určen odkazem na rozhodčí řád právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem), když zastavení exekuce zřejmě bude (při rozhodování o náhradě nákladů exekuce) vyhodnoceno k tíži oprávněné. Probíhající exekuce tak postrádá způsobilý exekuční titul a stávající oprávněná na sebe převedla nevymožitelné pohledávky, aby je vzápětí převedla na právnickou osobu se sídlem v zahraničí se zřejmým cílem ztížit případné vymáhání nákladů řízení a nákladů exekuce, aniž by měla skutečný zájem pokračovat v exekuci a vymáhat pohledávku. Předmětné smlouvy o postoupení pohledávek byly uzavřeny účelově s cílem eliminovat negativní důsledky zastavení exekuce pro oprávněnou zejména v oblasti nákladů exekuce. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že návrh oprávněné na procesní nástupnictví je za dané situace třeba hodnotit jako zneužití práva, protože oprávněná návrhem sleduje jediný cíl, kterým je zbavit se povinnosti k náhradě nákladů řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, ve kterém namítala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího osudu, a to především od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, protože v řízení nebylo s jistotou prokázáno (a ani náležitě zkoumáno), že návrh na vstup nové oprávněné do řízení je zneužitím procesní úpravy. Procesní nástupkyně oprávněné je solventní společností, která „v ČR vlastní několik tisíc pohledávek nemovitosti, má zde účty se stabilními zůstatky v milionech Kč,“ a soudní exekutor i odvolací soud tak došli k nesprávnému závěru, že převod pohledávek na zahraniční společnost je účelový a slouží ke ztížení případného vymáhání nákladů řízení a exekuce. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudního exekutora a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanský soudní řád) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. ledna 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále též jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 238a o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání oprávněné není důvodné.

Pro posouzení dovolání je nejdříve nutné zodpovědět otázku, zda je exekuce vedena na základě nevykonatelného exekučního titulu a zda tedy lze učinit závěr, že jsou dány důvody pro zastavení exekuce a pro uložení povinnosti oprávněné nahradit náklady řízení.

Exekučním titulem je v projednávané věci rozhodčí nález ze dne 24. srpna 2009, sp. zn. K/2009/02433, který vydal rozhodce JUDr. T. K. a jímž bylo žalovanému (zde povinnému) uloženo uhradit žalované (zde původní oprávněné) částku ve výši 15 800,56 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 12 537,84 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Z odůvodnění nálezu je zřejmé, že pravomoc rozhodce k rozhodování tohoto sporu byla dána rozhodčí doložkou sjednanou mezi stranami, podle které budou veškeré spory vzniklé ze smlouvy rozhodovány před rozhodcem, jmenovaným Správcem Seznamu rozhodců, kterého jmenuje a odvolává představenstvo Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s., se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 60, podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s. Rozhodce byl jmenován v souladu s tímto Jednacím řádem.

Dovolací soud již v řadě rozhodnutí (srov. například usnesení ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, publikované pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010) uzavřel, že byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (tj. i bez návrhu - srov. dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 3670/2014, dále ze dne 9. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3965/2014, dále ze dne 4. března. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3396/2014, rovněž i usnesení Ústavního soudu ze dne 25. února. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/2015) zastavit. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že dojde-li k zastavení exekuce z důvodu, že exekuční tituly nikdy nedisponovaly materiální a formální vykonatelností, neboť byly vydány orgány (zde rozhodci), které k tomu neměly příslušnou pravomoc, lze z takové skutečnosti vyvozovat procesní zavinění oprávněného na zastavení exekuce, protože nezachoval potřebnou míru pečlivosti jednak před podáním návrhu na nařízení exekuce a již při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců a dále, když přistoupil k vymáhání pohledávky přiznané exekučními tituly vydanými orgány (rozhodci) na základě těchto pravidel určenými. V takovém případě nese náklady exekučního řízení oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce navrhl (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014).]

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se o takový případ jedná (není pochyb o tom, že Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s. není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona – k tomu srovnej již výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012), byl právní závěr odvolacího soudu, že probíhající exekuce postrádá způsobilý exekuční titul, zcela správný a v souladu s výše uvedenou judikaturou. K zastavení exekuce nebylo přistoupeno toliko proto, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze rozhodnout o zastavení exekuce dříve, než je pravomocně rozhodnuto o návrhu účastníka podle ustanovení § 107a o. s. ř., resp. ustanovení § 36 ex. řádu, na vstup jeho procesního nástupce do řízení. V opačném případě by řízení bylo zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2015 sp. zn. 26 Cdo 2824/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 5291/2008). Za těchto okolností lze důvodně předpokládat, že exekuce bude zastavena pro nevykonatelný exekuční titul a že oprávněné bude uložena povinnost nahradit náklady exekučního řízení.

Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, že v řízení nebylo s jistotou prokázáno (a ani náležitě zkoumáno), že návrh na vstup nové oprávněné do řízení je zneužitím procesní úpravy.

Podle ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění od 1. ledna 2014 - dále též jen „o. z.“, zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Podle ustanovení § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.

Podle ustanovení § 36 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „ex. řád“, prokáže-li se, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namísto dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.

Podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).

Ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu neobsahuje komplexní úpravu procesního nástupnictví. Podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Dojde-li proto v exekučním řízení k právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod práva nebo povinnosti účastníka, o něž v řízení jde, rozhoduje o procesním nástupnictví soudní exekutor přiměřeně podle ustanovení § 107a o. s. ř., které se uplatní jen v rozsahu, v němž otázku procesního nástupnictví neřeší exekuční řád. Navrhne-li oprávněný, aby do řízení vstoupil na jeho místo nabyvatel práv, musí soud, resp. soudní exekutor, o takovém návrhu rozhodnout, jestliže tak neučiní, odnímá sukcesorovi možnost jednat před soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 29 Odo 343/2001).

Nejvyšší soud se v usnesení velkého senátu ze dne 18. října 2017, sp. zn. 31 Cdo 4427/2016, zabýval (mimo jiné) předpoklady pro vstup jiného oprávněného do vykonávacího řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. v situaci, kdy ke změně v osobě oprávněného z titulu dojde až poté, co výkon rozhodnutí – v jeho prospěch – byl již nařízen. Dovolací soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že soud při posuzování splnění podmínek pro vstup nového oprávněného do řízení posuzuje toliko kvalifikované listiny, ze kterých se podává, že právo z exekučního titulu přešlo na jiného, přičemž existence zvláštních právních skutečností, na jejichž základě oprávněný není v řízení aktivně legitimován, a které nevyplývají ze samotné listiny o postoupení pohledávky (například tvrzení povinného o neplatném postoupení pohledávky) může být efektivně uplatněna až k návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., přičemž uvedené platí i pro poměry exekuce vedené dle ex. řádu, jehož ustanovení § 36 odst. 3, 4 a 5 jsou rozhodným ustanovením § 107a a § 256 odst. 1, 2 o. s. ř. obdobná.

Přes výše uvedené závěry se připouští, aby soud ve výjimečných případech zamítl návrh oprávněného podle ustanovení § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř., přičemž takový postup by byl namístě tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) obdobný závěr Ústavní soud, jenž ve svém nálezu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř., tedy zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy (srov. například též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013). Účelovost postoupení pohledávky přitom nelze ztotožňovat s pouhou obavou, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, hrozba zneužití postoupení pohledávky z pohledu náhradu nákladů řízení musí v návaznosti na konkrétní okolnosti nabýt reálné podoby (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013). Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi dle § 107a o. s. ř. přitom může dle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013), postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013). Soudy by svou pozornost měly soustředit i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, na patrný nedostatek typického „komerčního“ motivu postoupení (jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, je-li nejasný jeho majetkový a obchodní substrát atd.) a na případném podezřelém základě by se měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky - procesním uznáním tvrzeného postoupení pohledávky - mohou pro dané řízení nastat.

Promítnuto do poměrů projednávané věci odvolací soud nepochybil, jestliže se zabýval okolnostmi postoupení pohledávky za účelem zodpovězení otázky, zda návrh oprávněné podle ustanovení § 107a o. s. ř. není zneužitím práva. Návrh na procesní nástupnictví byl totiž podán v době, kdy bylo zjištěno, že exekuce je vedena na základě neplatného rozhodčího nálezu, přičemž (v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) tak bylo zřejmé, že dojde k zastavení exekuce a k uložení povinnosti oprávněné nahradit náklady řízení. Dovolací soud má shodně s odvolacím soudem za to, že došlo-li za této situace k postoupení pohledávky a podání návrhu na vstup nové oprávněné do řízení, existuje zcela reálná hrozba, že postoupení pohledávky bylo účelové s cílem učinit případnou pohledávku na náhradu nákladů řízení nedobytnou, a postup oprávněné proto lze hodnotit jako zneužití práva. Jinými slovy jestliže byl návrh na vstup nové oprávněné do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. (resp. ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu) podán v době, kdy v řízení vyplynuly okolnosti, na jejichž základě je možné učinit závěr, že exekuce bude zastavena pro nevykonatelnost exekučního titulu z důvodu neplatné rozhodčí doložky a že povinnost nahradit náklady řízení bude uložena oprávněné, lze mít důvodně za to, že postoupení vymáhané pohledávky a v návaznosti na to podání návrhu na procesní nástupnictví oprávněné je s ohledem na ustanovení § 8 o. z. i § 2 o. s. ř. zneužitím práva. V projednávané věci svědčí pro tento závěr i další okolnosti, například to, že k postoupení pohledávky došlo již podruhé v průběhu exekučního řízení, přičemž smlouvy o postoupení pohledávky na současnou oprávněnou a postoupení pohledávky na její procesní nástupkyni byly uzavřeny v jeden den, dále že procesní nástupkyní je cizozemská společnost se sídlem v Seychelské republice, jakož i předchozí postup oprávněné v téměř tisíci obdobných exekučních řízeních (vedených taktéž na základě neplatného rozhodčího nálezu), ve kterých oprávněná podala hromadný návrh na zastavení exekuce.

Tento závěr koresponduje i s názorem uvedeným v usnesení Ústavního soudu ze dne 27. září 2016, sp. zn. IV. ÚS 1431/2016, který v typově obdobné věci konstatoval, že „samotná fáze řízení, v níž byly návrhy podány, vypovídá spíše o tom, že šlo o návrhy obstrukční… Právu zneužívajícímu postupu nenáleží ochrana v řízení před obecnými soudy.“

Jako nadbytečná se pak jeví další námitka dovolatelky, že odvolací soud (ani soudní exekutor) nezkoumal otázku solventnosti jejího procesního nástupce, avšak pro úplnost dovolací soud uvádí, že uvedenou problematikou se zabýval ve svém usnesení ze dne 13. října 2016, č. j. 20 Cdo 3537/2016-360, ve kterém uvedl, že ke zneužití práva v souvislosti s návrhem na vstup nového oprávněného do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. může dojít ve dvou různých situacích. První situací je stav, kdy zneužitím práva je tento procesní návrh sám o sobě (nikoli ve spojení se smlouvou o postoupení pohledávky, která je hmotněprávním důvodem pro jeho podání), a to s ohledem na skutečnosti, které existovaly v době jeho podání a z jejichž existence bylo třeba vyvodit, že cílem návrhu je výhradně nastolení průtahů v řízení nebo způsobení újmy jiným účastníkům řízení (případně exekutorovi), jež může spočívat i v tom, že případná pohledávka na náhradu nákladů exekuce bude vůči novému oprávněnému obtížně vymahatelná. Druhou situací je stav, kdy zneužitím práva podle ustanovení § 8 obč. zák. s cílem poškodit zájmy jiných účastníků exekuce nebo exekutora bylo již samotné postoupení pohledávky, na jehož základě byl posléze podán návrh na vstup nového oprávněného do řízení. Návrh na procesní nástupnictví pak navazuje na smlouvu o postoupení pohledávky a pro účely posouzení, zda se jedná o zneužití práva, s ní vytváří jeden celek. Jestliže je zneužitím práva samotná smlouva o postoupení pohledávky, musí být zneužitím práva i na postoupení navazující návrh na vstup jiného oprávněného do řízení. Zatímco v prvé situaci může být věcně projednán opětovný návrh na vstup téhož subjektu do řízení na straně oprávněné, odůvodněný změněnými okolnostmi na straně tohoto subjektu (např. v tom, že v mezidobí se stal solventním a jeho majetek se nachází na území České republiky, takže již není důvodná obava, že by případná pohledávka na náhrady nákladů exekuce byla nevymahatelná), ve druhé situaci existuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, a proto ani např. změna v majetkových poměrech tohoto subjektu nemůže ničeho změnit na tom, že již samotná smlouva o postoupení pohledávky je zneužitím práva, takže zneužitím práva musí být i na postoupení navazující návrh na vstup jiného oprávněného do řízení.

Jestliže lze v projednávané věci s ohledem ke všem dalším okolnostem učinit závěr, že zneužitím práva bylo již samotné postoupení pohledávky, nebylo s ohledem k výše uvedenému nezbytné zabývat se solventností procesní nástupkyně oprávněné, a i tato námitka dovolatelky je proto nedůvodná. Kromě toho přezkoumání finanční situace nastupujícího účastníka není obligatorní součástí ani při posuzování, zda se nejedná o účelové zneužití procesní úpravy podle ustanovení § 2 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017, sp. zn. 33 Cdo 1925/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 33 Cdo 3997/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 33 Cdo 353/2015).

Dovolací soud tak má za to, že odvolací soud vzal v úvahu všechny okolnosti daného případu, a jeho závěry tak (oproti tvrzení dovolatelky) nebyly založeny na základě domněnek či konstrukcí. Odvolací soud respektoval výše uvedené judikaturní závěry, jak postupovat v případě důvodných pochybností o tom, že návrh podle § 107a o. s. ř. je účelovým zneužitím procesní úpravy, a beze zbytku se jimi řídil. Závěr odvolacího soudu, že postoupení vymáhané pohledávky, na jehož základě byl posléze podán návrh na vstup nové oprávněné do řízení, je zneužitím práva, tak nejenže není zjevně nepřiměřený ani založený na pouhé obavě, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, ale je logickou odpovědí na řetězec nejasných a podivných okolností předcházející návrhu na procesní nástupnictví a nelze mu v tomto směru vytknout žádné pochybení.

Dovolatelka se proto mýlí, domnívá-li se, že se obecné soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť rozhodly zcela v souladu s ní. Nadto dovolací soud dodává, že vzhledem k výše uvedenému vyvstává otázka, zda zneužitím práva nebylo již prvé postoupení pohledávky z původní oprávněné na oprávněnou, avšak její zodpovězení není předmětem tohoto dovolacího řízení.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání oprávněné podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů