// Profipravo.cz / Přistoupení, záměna účastníků 14.02.2017
Přistoupení ručitele do řízení vůči dlužníku
Jestliže po zahájení řízení, v němž se věřitel domáhá splnění dluhu vůči dlužníku, nastane právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují vznik zajištění předmětného dluhu ručením, může žalobce navrhnout přistoupení ručitele do řízení jako dalšího žalovaného podle § 92 odst. 1 o. s. ř. Institut přistoupení dalšího účastníka dle § 92 odst. l o. s. ř. má tradičně procesní smysl při odstraňování mezer v žalobcem původně vymezeném účastenství na straně žalované tehdy, jestliže žalobci až po podání žaloby vyšlo najevo, že dosavadní zaměření žaloby neodpovídá pluralitě subjektů – nositelů pasivní legitimace, a to pro skutečnosti nastalé před podáním žaloby. Není důvodu, proč by se tyto závěry neměly uplatnit též v případě, kdy nastane až v průběhu řízení vedeného proti dlužníku o splnění dluhu skutečnost, s níž právní předpisy pojí vznik zajištění uplatněné pohledávky ručením, tj. vznik dalšího, věcně souvisejícího, leč jiného závazku osoby odlišné od žalovaného dlužníka.
Tím, zda další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je ve věci legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení do řízení nezabývá; věcnou legitimací účastníků řízení řeší až v rozhodnutí ve věci samé. Je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, proto je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně, a rozpor se zásadou procesní ekonomie či nedostatek věcné legitimace dosavadního účastníka řízení musí být zjevný (nepochybný). Nelze-li pro účely rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení posuzovat jeho věcnou legitimaci, pak zásadně (s výjimkou jejího zjevného nedostatku) nelze vyřešit ani otázku věcné legitimace dosavadního účastníka řízení. Soud nemůže přebírat odpovědnost žalobce za volbu žalovaného a naopak by zásadně měl respektovat postup žalobce odůvodnitelný procesní obezřetností.
Závěr, že žalobci návrhem na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované zjevně sledují obejití institutu záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř., v souzené věci spolehlivě dovodit nelze. Zkoumat, zda přeměna žalované společnosti měla či nikoliv za následek přechod předmětného závazku na novou společnost, soud pro účely rozhodnutí o návrhu podle § 92 odst. 1 o. s. ř. nemůže (jde o otázku pasivní věcné legitimace, kterou lze řešit až v rozhodnutí o věci samé) a z úpravy obsažené v § 257 odst. 1 věty první zákona č. 125/2008 Sb. vyplývá, že v případě, že dlužníkem zůstala i po přeměně žalovaná, stala se nová společnost ručitelem.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 5406/2014, ze dne 30. 11. 2016
Dotčené předpisy:
§ 92 odst. 1 o. s. ř.
§ 257 odst. 1 zák. č. 125/2008 Sb.
Kategorie: přistoupení, záměna účastníků; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
V souzené věci se žalobci žalobou podanou dne 9. 8. 2012 po žalované domáhají zaplacení částky 4 948 000 Kč z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
V průběhu řízení vyšlo najevo, že došlo k rozdělení žalované společnosti odštěpením se vznikem nové společnosti MF MEDICAL & DIGITAL MEDIA s. r. o. se sídlem v Praze 4 – Modřanech, Mezi vodami 1952/9, PSČ 143 00, identifikační číslo osoby 01847082 (dále též jen „nová společnost“), s rozhodným dnem 1. 10. 2012; nástupnická společnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 1. 7. 2013.
V reakci na to žalobci navrhli, aby nová společnost do řízení přistoupila jako další žalovaná. Argumentovali, že podle jejich názoru je Mladá fronta a. s. i nadále ve věci pasivně legitimovaná a její rozdělení s odštěpením je zcela zřejmým zneužitím práva, v důsledku čehož nepožívá právní ochrany. Uvedli, že každý z nich požaduje po stávající žalované a po nové společnosti zaplacení částky 2 474 000 Kč s tím, že plnění jedné z nich zaniká v rozsahu plnění povinnost druhé.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 3. 2014, č. j. 19 Cm 59/2012-182, rozhodl, že se nepřipouští, aby nová společnost vstoupila do řízení na stranu žalovanou jako další žalovaná. Vrchní soud v Praze pak k odvolání žalobců v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud zdůraznil, že smyslem institutu přistoupení účastníka do řízení zakotveného v § 92 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) je možnost žalobce odstranit nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení. Konstatoval, že k realizaci projektu rozdělení žalované odštěpením se vznikem nové společnosti došlo až po zahájení řízení, a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že bez ohledu na to, zda tato změna měla nebo neměla vliv na věcnou legitimaci, je na daný případ nepoužitelné ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř., nýbrž by se za splnění zákonných podmínek uplatnilo procesní nástupnictví ve smyslu § 107a o. s. ř. Uzavřel, že návrh žalobců na přistoupení dalšího účastníka do řízení proto nemůže být úspěšný. Podpůrně upozornil, že žalobci v odvolání argumentují, že institut přistoupení účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. je jediným možným řešením vzniklé procesní situace, zároveň však tvrdí, že k přechodu věcné legitimace ze žalované na novou společnost nemohlo dojít. Pak ovšem není podle jeho názoru zřejmé, proč by nová společnost měla v řízení figurovat jako další žalovaný.
Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Těmi mají být „otázka vlivu přeměny společnosti na přechod nebo převod závazku vzniklého z kvazideliktu a dále vliv přeměny společnosti na procesní účastenství při zohlednění toho, že dochází ke zneužití práva“.
Dovolatelé především prosazují názor, že žalovaná v důsledku přeměny neztratila pasivní věcnou legitimaci, neboť podle projektu přeměny předmětný závazek na novou společnost nepřešel, vzhledem k jeho kvazideliktní povaze, pro niž se váže k osobě, na ni ani přejít nemohl, a kdyby měl být „na základě přeměny převeden na nástupnickou společnost“, šlo by o zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Argumentují zároveň, že nová společnost je přesto pasivně legitimována v tomto řízení, a to jako ručitel podle § 257 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 125/2008 Sb.“), přičemž „primárním dlužníkem tohoto závazku“ zůstává žalovaná. Nadto pokud by předmětný závazek žalované přešel v důsledku přeměny na novou společnost, je tato společnost povinna uhradit tento závazek jako „primární dlužník“ a žalovaná je povinna uhradit jej jako ručitel podle § 257 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb. V obou těchto případech je proto možná pluralita účastníků na straně žalované a nároky vznesené proti oběma žalovaným jsou tak schopny obstát vedle sebe. Z toho dovolatelé dovozují, že žalovaná neztratila pasivní věcnou legitimaci a nová společnost je v důsledku přeměny také pasivně věcně legitimována. Pak se podle jejich mínění § 107a o. s. ř. nepoužije, neboť dosavadní žalovaný je i nadále účastníkem řízení. Pokud není možné užít § 107 a o. s. ř., neuplatní se ani § 92 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na zachování procesní ekonomie a zejména právních účinků podané žaloby proti žalované mají dovolatelé použití institutu přistoupení do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. za jediné možné řešení dané procesní situace.
Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu, které považuje za souladné s judikaturou Nejvyššího soudu (včetně soudem prvního stupně citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 337/2007, uveřejněného pod číslem 12/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání v souzené věci přípustným, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda v situaci, kdy po zahájení řízení, v němž se věřitel domáhá splnění dluhu vůči dlužníku, nastane právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují vznik zajištění předmětného dluhu ručením, může žalobce navrhnout přistoupení ručitele do řízení jako dalšího žalovaného podle § 92 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 92 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (odstavec 1). Na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit (odstavec 2). Ustanovení odstavců 1 a 2 se nepoužije v případech uvedených v § 107a (odstavec 3).
Ustanovení § 107a o. s. ř. stanoví, že má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
Podle § 257 odst. 1 věty první zákona č. 125/2008 Sb. každá z nástupnických společností nebo každé z nástupnických družstev ručí za dluhy, jež přešly v důsledku rozdělení ze zaniklé nebo rozdělované společnosti nebo družstva na ostatní nástupnické společnosti nebo družstva nebo zůstaly rozdělované společnosti nebo družstvu při odštěpení, společně a nerozdílně s ostatními nástupnickými společnostmi až do částky ocenění jmění, jež na ni mělo přejít podle projektu rozdělení uvedené v posudku znalce pro ocenění jmění.
Podle § 548 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), ručitel je povinen dluh splnit, nesplnil-li jej dlužník, ačkoliv byl k tomu věřitelem písemně vyzván.
Dovolatelé v dovolání upřesňují, co mínili argumentací uplatněnou v odvolání, kterou odvolací soud shledal rozpornou, totiž že k přechodu „věcné legitimace“ dojít nemohlo, nastala však skutečnost, v jejímž důsledku byl v souladu s § 257 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb. „rozšířen počet účastníků“, nejde tudíž o situaci předvídané ustanovením § 107a o. s. ř.
Již bývalý Nejvyšší soud ČSSR v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 2/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že nestojí nic v cestě tomu, aby se věřitel domáhal splnění dluhu jak proti hlavnímu dlužníkovi, který se existencí ručitelského závazku své povinnosti nijak nezbavil, tak i proti ručiteli, který ručením vzal na sebe povinnost vůči věřiteli, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník. Tomu nebrání ani skutečnost, že nejde o závazek solidárního charakteru. Z téhož názoru vychází ve své rozhodovací praxi též Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 499/2002, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz, a důvody rozsudku ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1520/2001, uveřejněného pod číslem 65/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Věřitel může uplatnit svá práva vůči dlužníku a vůči ručiteli již žalobou podanou proti oběma (§ 92 odst. 1 o. s. ř.). Nic ovšem nebrání tomu, aby věřitel, který žaloval, ať již z jakýchkoliv důvodů, pouze dlužníka o splnění dluhu, uplatnil dodatečně též vůči ručiteli právo na splnění jeho ručitelského závazku. Věřitel tak může učinit samostatnou žalobou, a jestliže byly obě věci zahájeny u téhož soudu, může je pak soud podle § 112 odst. 1 o. s. ř. v zájmu hospodárnosti spojit ke společnému řízení, neboť je splněna podmínka, že věci spolu skutkově souvisí. Není přitom rozumného důvodu, proč by tohoto výsledku (tzv. subjektivní kumulace) nemohl dosáhnout svým procesním postupem v rámci realizace svého dispozičního oprávnění již sám věřitel tím, že nárok vůči ručiteli uplatní v řízení zahájeném vůči dlužníku (popřípadě opačně). Příslušným procesním nástrojem je pak právě návrh na přistoupení dalšího účastníka podle § 92 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud k tomu vysvětlil v usnesení ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2026/2005, a poté v důvodech usnesení ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 337/2007, uveřejněného pod číslem 12/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že institut přistoupení dalšího účastníka dle § 92 odst. l o. s. ř. má tradičně procesní smysl při odstraňování mezer v žalobcem původně vymezeném účastenství na straně žalované tehdy, jestliže žalobci až po podání žaloby vyšlo najevo, že dosavadní zaměření žaloby neodpovídá pluralitě subjektů – nositelů pasivní legitimace, a to pro skutečnosti nastalé před podáním žaloby.
Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se tyto závěry neměly uplatnit též v případě, kdy nastane až v průběhu řízení vedeného proti dlužníku o splnění dluhu skutečnost, s níž právní předpisy pojí vznik zajištění uplatněné pohledávky ručením, tj. vznik dalšího, věcně souvisejícího, leč jiného závazku osoby odlišné od žalovaného dlužníka. Že procesním nástrojem, jímž by žalující věřitel mohl řešit popsanou situaci, není § 107a o. s. ř., je zcela zřejmé; nejde tu o převod nebo o přechod žalobou uplatněné povinnosti, nýbrž o vznik jiné povinnosti zavazující jinou osobu, než žalovaného dlužníka. V úvahu přichází právě jen postup upravený v § 92 odst. 1 o. s. ř., tj. návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení.
Výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalované, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je přitom nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení byl obcházen institut záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod číslem 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím, zda další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je ve věci legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení do řízení nezabývá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 847); věcnou legitimací účastníků řízení řeší až v rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, číslo sešitu 4, pod číslem 47).
Nejvyšší soud k tomu zdůraznil, např. v usneseních ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 825/2009, ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2087/2012, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1676/2013, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, proto je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně, a rozpor se zásadou procesní ekonomie či nedostatek věcné legitimace dosavadního účastníka řízení musí být zjevný (nepochybný). Nelze-li pro účely rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení posuzovat jeho věcnou legitimaci, pak zásadně (s výjimkou jejího zjevného nedostatku) nelze vyřešit ani otázku věcné legitimace dosavadního účastníka řízení. Soud nemůže přebírat odpovědnost žalobce za volbu žalovaného a naopak by zásadně měl respektovat postup žalobce odůvodnitelný procesní obezřetností.
Závěr, že žalobci návrhem na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované zjevně sledují obejití institutu záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř., v souzené věci spolehlivě dovodit nelze. Zkoumat, zda přeměna žalované společnosti měla či nikoliv za následek přechod předmětného závazku na novou společnost, soud pro účely rozhodnutí o návrhu podle § 92 odst. 1 o. s. ř. nemůže (jde o otázku pasivní věcné legitimace, kterou lze řešit až v rozhodnutí o věci samé) a z úpravy obsažené v § 257 odst. 1 věty první zákona č. 125/2008 Sb. vyplývá, že v případě, že dlužníkem zůstala i po přeměně žalovaná, stala se nová společnost ručitelem.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu není správné a předpoklady pro změnu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř. v souzené věci dány nejsou (odvolací soud se v důsledku mylného názoru ostatními předpoklady pro vyhovění návrhu podle § 92 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud toto rozhodnutí, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-