// Profipravo.cz / Přistoupení, záměna účastníků 10.09.2009

ÚS: Pojetí vedlejšího účastenství podle § 93 OSŘ

Analytická právní věta

Ačkoliv pojem právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení ve smyslu ustanovení § 93 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, není v zákoně blíže specifikován, a zákonodárce tak ponechává jeho interpretaci a aplikaci v konkrétním případě na úvaze soudu, soulad s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžaduje, aby výše uvedený právní zájem byl interpretován z hlediska existujícího právního zájmu třetí osoby na výsledku sporu ve vztahu k posuzovanému hmotnému právu, v konkrétním případě potom i s přihlédnutím k širším hodnotovým hlediskům vztahujícím se k projednávané věci.

PRÁVNÍ VĚTY

Z hlediska podstaty sporu je v prvé řadě namístě zdůraznit blízkou souvislost s obdobnou procesní problematikou, zkoumanou v již zmíněné věci, vedené pod sp. zn. I. ÚS 553/03, kde Ústavní soud, na rozdíl od soudů obecných, umožnil vstup VUT do řízení jako vedlejšího účastníka na straně stěžovatelů. Pokud tehdy Ústavní soud vyslovil, že soudy obou stupňů zvolily příliš restriktivní výklad ustanovení § 93 o. s. ř. a že nepřiměřeně formálně vyložily pojem „právní zájem na výsledku řízení“, lze v nyní zkoumaném případě podle názoru Ústavního soudu naopak konstatovat, že soudy postupovaly při výkladu nepřiměřeně extenzivně. Nezbývá proto, než znovu připomenout základní myšlenky, na kterých je dřívější nález založen, neboť obecné soudy se tohoto nálezu, i když z něj citovaly, nedržely, resp. vyvodily z něj závěry, které neobsahoval.

Ústavní soud připomněl, že pojem „právní zájem na výsledku řízení“ není v občanském soudním řádu (o. s. ř.) blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Hlavním účelem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu z účastníků řízení a jeho smyslem je tedy posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Zkoumání právního zájmu na výsledku sporu má za účel vyloučit z vedlejšího účastenství subjekty, u kterých je neexistence právního zájmu na věci evidentní a nezatěžovat tak zbytečně občanské soudní řízení sporné.

Podstata tehdy (ve věci sp. zn. I. ÚS 553/03) řešené otázky spočívala v tom, zda nepřipuštění VUT do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných bylo porušením základních práv a svobod (žalovaných) stěžovatelů, kteří byli studenty VUT v době, kdy byl vytvořen psaný text (vyjádření nedůvěry), jejž stěžovatelé podepsali. Ústavní soud zdůraznil, že se k posuzované věci přímo vztahuje čl. 15 Listiny, který zaručuje svobodu myšlení, vědeckého bádání a umělecké tvorby a zejména pak čl. 17, garantující základní politická práva, to znamená svobodu projevu, právo vyjadřovat své názory, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace. Pro oblast vysokoškolského vzdělávání realizuje tyto základní ústavní principy zákon o vysokých školách č. 111/1998 Sb. Tímto zákonem je dáno specifické postavení vysokých škol v našem státě, jako nejvyššího článku vzdělávací soustavy. Vzhledem k takto právně zakotvenému postavení, organizaci a činnosti vysokých škol bylo nutno podle Ústavního soudu souhlasit s názorem, že zákon o vysokých školách přímo zakotvuje úzké propojení vzájemných vztahů mezi studenty a učiteli vysoké školy, které je dáno jednak uspořádáním vnitřní samosprávy školy, jednak i působením vysoké školy navenek. Právní zájem VUT na výsledku sporu o ochranu osobnosti, ve smyslu ustanovení § 93 odst.1 o. s. ř., lze tak spatřovat v zájmu této vysoké školy na permanentním hájení akademických práv a svobod a na ochraně politických práv studentů. Vysoké škole nelze odepřít možnost podílet se na ochraně politických práv a svobod studentů podle Listiny a spolupůsobit jako garant toho, že studenti nebudou šikanování, ani jinak postihováni za své názory vyslovené (dokonce) na akademické půdě, a to jak v zájmu ochrany těchto jejich práv, tak i v zájmu dobré pověsti VUT. Jak Ústavní soud uvedl, v této souvislosti není významné, že se dnes jedná o bývalé studenty VUT, protože podstata sporu se odvíjí od událostí v roce 1989, kdy studovali. Je třeba uvážit, že stěžovatelé (nyní bývalí studenti VUT) tehdy nevystupovali pouze jako soukromé osoby svým jménem, ale že dokument „Vyjádření nedůvěry“ podepsali za studenty - členy akademické obce VUT jako jejich mluvčí, tedy prezentovali stanovisko studentské obce v postupně se rozvíjejícím demokratickém procesu po listopadu 1989.

Ústavní soud rovněž zdůraznil, že při posuzování otázky právního zájmu vedlejších účastníků na výsledku řízení nelze akcentovat pouze hledisko hmotněprávní, neboť právní zájem na výsledku řízení podle § 93 odst. 1 o. s. ř. je nutno posuzovat, v tomto konkrétním případě, rovněž z širšího hlediska přirozenoprávního, resp. hodnotového a ve všech souvislostech daného případu; připomněl, že bez povšimnutí nemůže zůstat ani skutečnost, že sám Parlament České republiky v zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, považoval za nutné právně charakterizovat povahu minulého totalitního systému, kterým bylo ovládáno i prostředí univerzit, jež bylo třeba - za aktivní účasti studentů a nového vedení vysokých škol - zásadně a urychleně změnit.

Pokud by obecné soudy pojímaly vedlejší účastenství takovým způsobem, jaký zaujaly v nyní řešeném případě, vytvořily by při použité extenzivní interpretaci situaci, kdy by ve sporech na ochranu osobnosti mohly vstupovat do řízení i celé rodiny, protože ze subjektivního hlediska mohou jejich členové (někdy) oprávněně pociťovat možný soudní výrok úkorně ve vztahu ke své osobě.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2036/08, ze dne 05.08.2009

vytisknout článek


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. arch. J. S., Ing. arch. M. L. a Ing. arch. Z. H., všech zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2008, sp. zn. 13 Co 142/2008, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 17 C 24/2003, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Ing. arch. J. S., CSc. a Ing. arch. J. S., obou zastoupených JUDr. Čestmírem Kubátem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Maiselova 19, a Vysokého učení technického v Brně, se sídlem v Brně, Antonínská 1, zastoupeného JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem, se sídlem v Brně, Mezníkova 262/2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2008, sp. zn. 13 Co 142/2008, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 17 C 24/2003, se zrušují.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2008, sp. zn. 13 Co 142/2008, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 17 C 24/2003. Uvedeným usnesením Městského soudu v Brně byl ve sporu mezi žalobcem Ing. arch. J. S., CSc., a stěžovateli připuštěn vstup Ing. arch. J. S. (mladšího) jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce. Soud dovodil, že jelikož mezi žalobcem a vedlejším účastníkem existuje rodinněprávní vztah otce a syna a s přihlédnutím k předmětu sporu, tj. žalobě na ochranu osobnosti, je zde právní zájem syna žalobce na výsledku řízení ve smyslu § 93 o. s. ř.

Krajský soud v Brně uvedené usnesení potvrdil. Zdůraznil, že právní zájem vedlejšího účastníka na vstupu do tohoto řízení na straně žalobce shledal v rodinně právním a obchodním vztahu k žalobci. Odvolací soud nepochybuje o tom, že tyto existující vzájemné vztahy žalobce a vedlejšího účastníka odůvodňují závěr, že vedlejšímu účastníku, který je synem a společníkem žalobce, nelze upřít možnost podílet se na ochraně otcovy osobnosti a na obhajobě jeho občanské cti a důstojnosti. Jestliže soud prvního stupně připustil vstup vedlejšího účastníka do řízení na straně žalobce, umožnil tím na straně jedné realizovat žalobci základní právo na spravedlivý proces, spočívající v pomoci vedlejšího účastníka ve sporu, a na straně druhé realizovat vedlejšímu účastníku totéž právo ve formě poskytnutí pomoci účastníku řízení, s nímž je spjat nikoliv pouze přímým příbuzenským vztahem, ale také podnikatelskými aktivitami, jejichž úspěch může být výsledkem tohoto sporu ovlivněn.

II.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že Městský soud v Brně rozhoduje na základě žaloby ze dne 9. 4. 1991 o ochraně osobnosti žalobce Ing. arch. J. S., CSc., proti žalovaným, jejíž podstatou má být zásah do osobnostních práv žalobce vyjádřením nedůvěry žalovanými jako mluvčími studentské obce v polistopadových dnech roku 1989 za jeho dosavadní činnost na půdě fakulty architektury. Stěžovatelé připomenuli podstatu zkoumaného případu, jakož i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/03 ze dne 8. 4. 2004, jehož závěry prý obecné soudy dezinterpretovaly; stěžovatelé uvedli, že ani rodinněprávní vztah ani vztah žalobce a jeho syna jako společníků při podnikání - se zřetelem ke konkrétním okolnostem projednávaného sporu, resp. k jeho podstatě - právní zájem na výsledku sporu nezakládají. Právní nauka obecně dovozuje, že o právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (tedy jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva; lze se odvolat i na komentář k § 93 občanského soudního řádu, díl I., 7. vydání, C. H. Beck 2006, Bureš, Drápal, Krčmář a kol.). Posuzováno měřítkem konkrétních okolností případu je třeba - podle stěžovatelů - uvážit, že v inkriminovanou dobu výkonu politických práv žalovaných za celou studentskou obec zachyceného v tzv. vyjádření nedůvěry ze dne 11. 1. 1990, bylo vedlejšímu účastníku 10 let a neměl s listopadovými událostmi co do činění, než že mu připravily budoucí život v jiných politických poměrech. Zaměňovat morální a citovou vazbu vedlejšího účastníka na výsledku otcova sporu se zákonným předpokladem právního zájmu na jeho výsledku je s ohledem na jeho skutečnou povahu zjevně nepřípadné. Ačkoliv se žalobce dovolává ochrany proti domnělému zásahu do jeho práva na ochranu osobnosti, je podle stěžovatelů opětovně nutno zdůraznit, že podstata sporu má dimenzi výkonu politických práv ze strany žalovaných, jak to akcentuje i zmíněný nález Ústavního soudu I. ÚS 553/03.

Neudržitelnost právního názoru vyjádřeného v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2008, sp. zn. 13 Co 142/2008, ve spojení s napadeným rozhodnutím Městského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 17 C 24/2003, vyplývá podle stěžovatelů z porovnání zájmu Vysokého učení technického v Brně (VUT) na straně žalovaných a Ing. arch. J. S. ml. na straně žalobce, pokud jde o výsledek sporu. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 553/03 jasně vymezil dimenzi předmětného sporu mezi žalobcem a žalovanými a doložil právní zájem na výsledku sporu VUT jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, bývalých studentů. Obecné soudy tedy nemohly vycházet z pouhého, formálního vymezení věci jako sporu o ochranu osobnosti, ale měly - s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, jsouce vázány závazností rozhodnutí Ústavního soudu a naplňujíce materiální pojetí nalézání práva - posoudit právní status možného vedlejšího účastníka na straně žalobce právě porovnáním s právním statusem přiznaného vedlejšího účastenství VUT na straně žalovaných; to má význam se zřetelem na pozadí skutečné podstaty sporu, která se koncentruje do způsobilosti zásahu do cti žalobce při výkonu politických práv žalovaných jako reprezentantů studentské obce v revolučním období roku 1989.

Stěžovatelé s ohledem na to dovozují, že připuštěním Ing. arch. J. S. (syna žalobce) do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce došlo k zásahu do rovného postavení hlavních účastníků sporu před zákonem a tedy k porušení článku 1 Listiny, podle kterého lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Nerovné postavení v právech zakládá podle nich rovněž porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Proto navrhli zrušení napadených usnesení.

III.
Účastník řízení, Krajský soud v Brně, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že zatímco v ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2003, č. j.17 C 24/2003-245, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 47 Co 207/2003, jimiž nebylo připuštěno vedlejší účastenství Vysokého učení technického v Brně na straně žalovaných a která byla posléze zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03, vytýkali stěžovatelé oběma obecným soudům příliš restriktivní a nepřiměřeně formální výklad ustanovení § 93 o. s. ř. (v čemž jim Ústavní soud přisvědčil), lze v obsahu stížnosti projednávané v této věci spatřovat naopak výtku přílišně extenzivního výkladu téhož ustanovení. V souvislosti s těmito výtkami stěžovatelů ve vztahu k rozhodnutím vydaným dosud k otázce vedlejšího účastenství připomněl účastník řízení i některé závěry Ústavního soudu vyjádřené ve shora citovaném nálezu; ten v souvislosti s výkladem pojmu právního zájmu na výsledku řízení uzavřel, že institut vedlejšího účastenství neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil a jemuž má být nápomocen. Z toho krajský soud dovozuje, že jsou-li předmětem sporu v této věci osobnostní práva žalobce (právo na zachování jeho osobní cti, dobré pověsti a jména) garantovaná čl. 11 Listiny, resp. jejich střet s právy žalovaných na svobodu projevu vůle a vyjadřování názorů zaručené v čl. 17 Listiny, má - podle jeho názoru - vedlejší účastník na straně žalobce Ing. arch. J. S. mladší, nejbližší příbuzný žalobce, především z titulu rodinněprávního vztahu zájem na výsledku sporu, neboť čest, dobrá pověst a jméno jeho otce se jej bezprostředně dotýkají a lze v nich spatřovat onu morální dimenzi, o níž se zmiňuje Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu. Totéž platí i pro podnikatelské aktivity vedlejšího účastníka, jejichž úspěch může být i vzhledem ke značné publicitě, jíž se sporu ve věci samé dostává, jeho výsledkem ovlivněn. Proto krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník řízení, Vysoké učení technické v Brně, uvedl, že se plně ztotožňuje s argumentací stěžovatelů; odůvodnění obsažené ve výše uvedených rozhodnutích, kterým se připouští Ing. arch. J. S. mladší jako vedlejší účastník na straně žalobce a jež je postaveno na rodinněprávních vztazích žalobce a jeho syna a na jejich vztazích obchodních (vztah společníků při podnikání), považuje s ohledem na konkrétní okolnosti daného sporu za bezpředmětné, neboť právní postavení Ing. arch. J. S., syna žalobce, nebude rozhodnutím ve věci dotčeno a nelze z něj tedy dovozovat právní zájem jako nezbytnou podmínku vstupu vedlejšího účastníka do sporu. S ohledem na to VUT v Brně usuzuje, že postupem účastníků - Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně - tj. vyslovením přípustnosti vstupu Ing. arch. J. S. jako vedlejšího účastníka na straně žalobce do řízení došlo k zásahu do rovného postavení účastníků sporu. čímž bylo porušeno i právo stěžovatelů na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny.

Další vedlejší účastníci řízení, kterými jsou Ing. arch. J. S., CSc. (žalobce v dané věci) a Ing. arch. J. S. (jeho syn) ve svém vyjádření uvedli, že stěžovatelé absolutizuji politický moment jednání, při němž sice uplatnili svá politická práva, ale zároveň nerespektovali žalobcovo právo na ochranu osobnosti. Ačkoliv jde o jednočinný souběh, lze obě jeho zmíněné stránky pro potřeby soudního řízení snadno oddělit. Stačí si položit otázku, zda žalobci mohli realizovat svá práva, aniž by zasáhli do žalobcova práva na ochranu osobnosti. Odpověď je podle nich jednoznačná: ano. Mohli prý vyjádřit nedůvěru svému učiteli a pracovníkovi fakulty bez toho, že by ho uráželi. Jejich soustavné politizováni věci a odvádění pozornosti od její skutečné občanskoprávní podstaty je prý jen laciným povrchním klamem, kterým se snaží vyhnout odpovědnosti a kterého se po tolika letech chytá kromě nich snad už jen bulvární tisk. Z hlediska posuzování právního zájmu na výsledku sporu je podle vedlejších účastníků irelevantní, kolik bylo synovi žalobce let v době tzv. vyjádření nedůvěry, podstatný je aktuální stav. Stěžovatelé jsou jen bývalými studenty architektury VUT v Brně a návrat před listopad 1989 nehrozí, zatímco vztah otce k synovi stále trvá a navíc spolu oba působí i jako podnikatelé a při výkonu svého povolání. Výkon práv s tím spojených závisí na otcově dobré pověsti, kterou se slušný syn přirozeně snaží obhájit. Bylo by prý zjevně nespravedlivé, pokud by Ústavní soud žalobce v daném sporu opětovně poškodil a nepřiznal mu toto právo za situace, kdy pro to předpoklady skutečně jsou.

IV.
Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát připomněl, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je tedy oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak z její hlavy páté. Pokud ve své judikatuře respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak i zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.

V posuzovaném případě však Ústavní soud shledal, že k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů došlo, což jeho ingerenci plně odůvodňuje.

Z hlediska podstaty sporu je v prvé řadě namístě zdůraznit blízkou souvislost s obdobnou procesní problematikou, zkoumanou v již zmíněné věci, vedené pod sp. zn. I. ÚS 553/03, kde Ústavní soud, na rozdíl od soudů obecných, umožnil vstup VUT do řízení jako vedlejšího účastníka na straně stěžovatelů. Pokud tehdy Ústavní soud vyslovil, že soudy obou stupňů zvolily příliš restriktivní výklad ustanovení § 93 o. s. ř. a že nepřiměřeně formálně vyložily pojem "právní zájem na výsledku řízení", lze v nyní zkoumaném případě podle názoru Ústavního soudu naopak konstatovat, že soudy postupovaly při výkladu nepřiměřeně extenzivně. Nezbývá proto, než znovu připomenout základní myšlenky, na kterých je dřívější nález založen, neboť obecné soudy se tohoto nálezu, i když z něj citovaly, nedržely, resp. vyvodily z něj závěry, které neobsahoval.

Ústavní soud připomněl, že pojem "právní zájem na výsledku řízení" není v občanském soudním řádu (o. s. ř.) blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Hlavním účelem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu z účastníků řízení a jeho smyslem je tedy posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Zkoumání právního zájmu na výsledku sporu má za účel vyloučit z vedlejšího účastenství subjekty, u kterých je neexistence právního zájmu na věci evidentní a nezatěžovat tak zbytečně občanské soudní řízení sporné.

Podstata tehdy (ve věci sp. zn. I. ÚS 553/03) řešené otázky spočívala v tom, zda nepřipuštění VUT do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných bylo porušením základních práv a svobod (žalovaných) stěžovatelů, kteří byli studenty VUT v době, kdy byl vytvořen psaný text (vyjádření nedůvěry), jejž stěžovatelé podepsali. Ústavní soud zdůraznil, že se k posuzované věci přímo vztahuje čl. 15 Listiny, který zaručuje svobodu myšlení, vědeckého bádání a umělecké tvorby a zejména pak čl. 17, garantující základní politická práva, to znamená svobodu projevu, právo vyjadřovat své názory, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace. Pro oblast vysokoškolského vzdělávání realizuje tyto základní ústavní principy zákon o vysokých školách č. 111/1998 Sb. Tímto zákonem je dáno specifické postavení vysokých škol v našem státě, jako nejvyššího článku vzdělávací soustavy. Vzhledem k takto právně zakotvenému postavení, organizaci a činnosti vysokých škol bylo nutno podle Ústavního soudu souhlasit s názorem, že zákon o vysokých školách přímo zakotvuje úzké propojení vzájemných vztahů mezi studenty a učiteli vysoké školy, které je dáno jednak uspořádáním vnitřní samosprávy školy, jednak i působením vysoké školy navenek. Právní zájem VUT na výsledku sporu o ochranu osobnosti, ve smyslu ustanovení § 93 odst.1 o. s. ř., lze tak spatřovat v zájmu této vysoké školy na permanentním hájení akademických práv a svobod a na ochraně politických práv studentů. Vysoké škole nelze odepřít možnost podílet se na ochraně politických práv a svobod studentů podle Listiny a spolupůsobit jako garant toho, že studenti nebudou šikanování, ani jinak postihováni za své názory vyslovené (dokonce) na akademické půdě, a to jak v zájmu ochrany těchto jejich práv, tak i v zájmu dobré pověsti VUT. Jak Ústavní soud uvedl, v této souvislosti není významné, že se dnes jedná o bývalé studenty VUT, protože podstata sporu se odvíjí od událostí v roce 1989, kdy studovali. Je třeba uvážit, že stěžovatelé (nyní bývalí studenti VUT) tehdy nevystupovali pouze jako soukromé osoby svým jménem, ale že dokument "Vyjádření nedůvěry" podepsali za studenty - členy akademické obce VUT jako jejich mluvčí, tedy prezentovali stanovisko studentské obce v postupně se rozvíjejícím demokratickém procesu po listopadu 1989.

Ústavní soud rovněž zdůraznil, že při posuzování otázky právního zájmu vedlejších účastníků na výsledku řízení nelze akcentovat pouze hledisko hmotněprávní, neboť právní zájem na výsledku řízení podle § 93 odst. 1 o. s. ř. je nutno posuzovat, v tomto konkrétním případě, rovněž z širšího hlediska přirozenoprávního, resp. hodnotového a ve všech souvislostech daného případu; připomněl, že bez povšimnutí nemůže zůstat ani skutečnost, že sám Parlament České republiky v zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, považoval za nutné právně charakterizovat povahu minulého totalitního systému, kterým bylo ovládáno i prostředí univerzit, jež bylo třeba - za aktivní účasti studentů a nového vedení vysokých škol - zásadně a urychleně změnit.

Je tedy zřejmé, že Ústavní soud souhlasí s názorem stěžovatelů, kteří konstatovali, že povinností soudů v nyní řešené procesní otázce o přistoupení Ing. arch. J. S. (syna žalobce v dané věci) do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, bylo posoudit právní status vedlejšího účastníka na straně žalobce právě porovnáním s právním statusem dříve přiznaného vedlejšího účastenství VUT na straně žalovaných; to platí zejména na pozadí skutečné podstaty sporu, která se koncentruje do způsobilosti zásahu do cti žalobce při výkonu politických práv žalovaných jako reprezentantů studentské obce v revolučním období roku 1989. Rovněž je třeba akceptovat argument, že zájem Ing. S. mladšího na výsledku sporu je sice pochopitelný; jde však o zájem po výtce citový, nikoli o zájem právní.

Ústavní soud za tohoto stavu usuzuje - vycházeje z obsahu odůvodnění napadených usnesení obecných soudů, jakož i z vyjádření Krajského soudu v Brně k této ústavní stížnosti - že obecné soudy podstatu věci, objasněnou v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 553/03, dostatečně nepochopily, respektive vyložily celou věc způsobem, který je ve vztahu k danému případu naprosto nepřiléhavý.

Ústavní soud znovu připomíná, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak i podústavního práva je třeba respektovat jejich význam z hlediska účelu a smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv izolovaně. Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že jednotlivá základní práva je zapotřebí hodnotit podle principu vyváženosti, jelikož absolutizací jednoho práva by mohlo zároveň dojít k porušení práva jiného.

Pokud by obecné soudy pojímaly vedlejší účastenství takovým způsobem, jaký zaujaly v nyní řešeném případě, vytvořily by při použité extenzivní interpretaci situaci, kdy by ve sporech na ochranu osobnosti mohly vstupovat do řízení i celé rodiny, protože ze subjektivního hlediska mohou jejich členové (někdy) oprávněně pociťovat možný soudní výrok úkorně ve vztahu ke své osobě. Ani tvrzená související podnikatelská činnost žalobce a jeho syna - v obecné rovině - pak vstup Ing. arch. J. S. mladšího do řízení zásadně odůvodnit nemůže. Ostatně, v tomto směru nic prokázáno ani nebylo.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu.

Autor: ÚS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů