// Profipravo.cz / Přistoupení, záměna účastníků 20.11.2008
K podmínkám připuštění dalšího účastníka do řízení
I. Výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
Nehospodárnost připuštění dalšího účastníka do řízení je podle konstantní judikatury dovolacího soudu dána zejména tehdy, jestliže by takový postup vyvolal další dokazování, které by jinak nebylo potřebné a ve svých důsledcích by vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky řízení.
Vzhledem k tomu, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně, a proto též judikatura vyžaduje, že rozpor se zásadou procesní ekonomie musí být zjevný.
II. Odlišná právní kvalifikace nároku nemůže mít z hlediska úvah o připuštění dalšího účastníka do řízení relevanci, neboť posouzení žalobního nároku po právní stránce je povinností soudu, nikoliv žalobce.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2940/2008, ze dne 9. 10. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně S. s. M. p. h. m. P., zastoupené advokátem, proti žalované A.K., o zaplacení částky 141.450,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 419/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2008, č. j. 30 Co 126/2008-39, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2008, č. j. 30 Co 126/2008-39, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. ledna 2008, č. j. 14 C 419/2006-30, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2008, č. j. 30 Co 126/2006-39, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 1. 2008, č. j. 14 C 419/2006-30, jímž soud prvního stupně zamítl návrh, aby do řízení na straně žalované přistoupil T. K., Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který s odkazem na rozhodnutí publikované pod R 9/2002, podle něhož soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka řízení, jde-li o zjevně procesně neekonomický postup, dospěl k závěru, že vyhověním návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení by došlo k neúměrnému prodloužení řízení. Odvolací soud dodal, že žalobkyně uplatňuje svůj nárok na úhradu nákladů spojených s odtahem vozidla podle ustanovení § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. a jeho následným umístěním na střeženém parkovišti vůči žalované jako vlastnici dotčeného automobilu, vůči T. K. však žalobou uplatněný nárok vymezuje jako nárok na náhradu škody. Dle odvolacího soudu by soud byl pro jiné skutkové vymezení žalobou uplatněného nároku ve vztahu k T. K. povinen zkoumat předpoklady vzniku tvrzené škody, tudíž by se zabýval zcela jinými otázkami než při posuzování nároku, jak byl uplatněn proti žalované, čímž by nepochybně rovněž vyvstala potřeba dalšího dokazování, což by mělo za následek neúměrné protahování řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka namítá, že skutkové vymezení žalobou uplatněného nároku na úhradu nákladů za odtah vozidla a jeho následné umístění na střeženém parkovišti je u žalované i T. K. shodné. Právní kvalifikace uplatněného nároku je povinností soudu, nikoli žalobce. Dle dovolatelky není zřejmé, z jakých důvodů by došlo k prodloužení řízení v případě připuštění dalšího účastníka, když ve věci doposud proběhlo jedno jednání a dokazování vůči žalované i T. K. by nepochybně bylo vedeno ve stejném rozsahu. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., je důvodné.
Podle ustanovení § 90 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný.
Podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Výklad podávaný soudní praxí je pak ustálen v závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, publikované pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002). Nehospodárnost připuštění dalšího účastníka do řízení je podle konstantní judikatury dovolacího soudu dána zejména tehdy, jestliže by takový postup vyvolal další dokazování, které by jinak nebylo potřebné a ve svých důsledcích by vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2005, sp. zn. 33 Odo 503/2004). Vzhledem k tomu, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně, a proto též výše citovaná judikatura vyžaduje, že rozpor se zásadou procesní ekonomie musí být zjevný.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně vychází z toho, že žalovaná je vlastníkem vozidla, které v době odtahu byl s jejím svolením oprávněn užívat její syn T. K., skutkové vymezení žalobního nároku vůči nim není zásadně rozdílné, jak ostatně dovolatelka v dovolání uvádí. Odlišná právní kvalifikace tohoto nároku nemůže mít z hlediska úvah o připuštění dalšího účastníka do řízení relevanci, neboť posouzení žalobního nároku po právní stránce je povinností soudu, nikoliv žalobce. Odvolací soud nijak blíže nezdůvodnil, jakými „zcela jinými otázkami“ by se musel soud zabývat a jaké dokazování by vůči žalované bylo nadbytečné v případě, že by přistoupení dalšího žalovaného do řízení připustil.
Pokud v dané věci, jak vyplývá z obsahu spisu, doposud proběhlo jedno ústní jednání před soudem prvního stupně, které trvalo jeden a čtvrt hodiny, byly při něm prováděny výlučně listinné důkazy a bylo odročeno na neurčito za účelem zjištění stanoviska žalobkyně po seznámení se s novými důkazy, a žalobkyně svůj nárok vůči žalované i T. K. uplatňuje na základě v zásadě shodných skutkových okolností, respektive takových skutkových tvrzení, jež bude nutno prokazovat za účelem zjištění, zda, případně v jakém rozsahu je v řízení pasivně legitimována dosavadní žalovaná či T. K., nelze uzavřít, že připuštěním přistoupení T. K. jako účastníka řízení na straně žalované by vznikla potřeba rozsáhlého, jinak (ve vztahu k žalované) nadbytečného dokazování, ani že by přistoupení mohlo vést k nepřiměřenému oddálení rozhodnutí sporu mezi dosavadními účastníky, a že by tudíž tento postup byl ve zjevném rozporu se zásadou procesní ekonomie.
Jelikož byly námitky uplatněné v dovolání shledány opodstatněnými, dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Dovolací důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí a o všech dosavadních i dalších nákladech řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-