// Profipravo.cz / Zastoupení 12.11.2021
ÚS: Rozhodující příčiny nedoložení procesní plné moci
Zahájil-li soudní řízení zástupce účastníka, aniž by byl k tomu řádně zmocněn a aniž by takto jednal úmyslně či z nedbalosti, takže náklady řízení mohly vzniknout v důsledku náhodné okolnosti, pak musí jít o náhodu „na jeho straně“; v případě, že nesplnění procesní povinnosti předložit plnou moc k zastupování mělo více příčin, je povinností soudu při stanovení náhrady nákladů následně zastaveného řízení podle § 147 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (tj. při jejich tzv. separaci) určit, která z nich je právně relevantní, a tedy komu lze takové porušení spojené s náhradou nákladů řízení „přičítat“, jinak soud poruší právo zástupce účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s právem na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1109/21, ze dne 19. 10. 2021
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 9. 12. 2016 č. j. 45 Cm 216/2013-973, vydaným v řízení o žalobě vedlejší účastnice (právní nástupce A, dále též jen "žalobkyně") proti vedlejšímu účastníkovi (dále též jen "žalovaný") o zaplacení 40 837 687 Kč s příslušenstvím, nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků (výrok I), podle § 104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), řízení zastavil (výrok II) a podle § 146 odst. 2 a § 150 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud vyšel z toho, že stěžovatel k podání žaloby a zastupování v tomto sporu přijal dne 30. 9. 2013 plnou moc od jednatele žalobkyně J. Š., ač ten byl již dne 22. 8. 2012 z funkce jednatele odvolán, tedy od osoby, která nebyla oprávněna za žalobkyni činit žádné úkony.
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 28. 2. 2017 č. j. 6 Cmo 43/2017-997 usnesení ve výroku III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání, načež Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 4. 2019 č. j. 27 Cdo 3260/2017-1035 zrušil jak usnesení vrchního soudu, tak usnesení krajského soudu ve výroku III (dále jen "kasační usnesení"). V jeho odůvodnění konstatoval, že stěžovatel z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, neboť ani přes opatření soudu nedoložil své právo zastupovat žalobkyni, a lze mu tak podle § 147 odst. 1 o. s. ř. uložit, aby žalovanému nahradil náklady řízení, případně za podmínek uvedených v § 150 o. s. ř. žalovanému náhradu nákladů (vůči stěžovateli) nepřiznat.
5. Následně krajský soud napadeným usnesením ("v řízení o zaplacení 40 837 687 Kč s příslušenstvím") uložil stěžovateli podle § 147 odst. 1 o. s. ř. nahradit žalovanému na nákladech řízení 703 005,70 Kč (výrok I), a dále rozhodl, že vedlejší účastníci nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), že se stěžovateli ukládá povinnost nahradit žalovanému na nákladech řízení 139 004,80 Kč (výrok III) a že (v něm) stěžovatel a žalobkyně nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že stěžovatel z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, neboť nedoložil právní zastoupení žalobkyně, a tudíž mu podle uvedeného ustanovení lze uložit, aby žalovanému uhradil náklady řízení (tzv. separace nákladů řízení), a dále neshledal, že by majetkové poměry stěžovatele či žalovaného odůvodnily aplikaci § 150 o. s. ř.
6. K odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka vrchní soud napadeným usnesením usnesení krajského soudu ve výrocích I a III potvrdil a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 10 083 Kč. Vrchní soud se plně ztotožnil s názorem krajského soudu, že stěžovatel zavinil zastavení řízení a že nelze aplikovat ani § 150 o. s. ř., neboť jej - jakožto výjimku z pravidla - nutno vykládat restriktivně, a navíc neobstojí-li důvody jeho použití ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, tím méně mohou obstát důvody ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení.
II.
Stěžovatelova argumentace
7. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že po vrácení věci Nejvyšším soudem jej krajský soud předvolal jako svědka na jednání dne 2. 10. 2019, na tomto jednání mu sdělil, že je účastníkem řízení a ve zhruba jeho polovině jednání se mu dostalo poučení, že je povinen tvrdit, jak se případné uložení povinnosti zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení projeví v jeho majetkové sféře. Následně nevyhověl jeho návrhu na přiznání svědečného. V této souvislosti stěžovatel krajskému soudu a vrchnímu soudu vytýká, že mu nevysvětlily, kdy a jak se jeho procesní postavení mělo změnit, resp. jaké bylo jeho procesní postavení. Krajský soud mu měl odepřít četná procesní práva, např. se na dané jednání připravit, nechat se právně zastoupit, doručovat listiny či nahlížet do soudního spisu, navrhovat důkazy a reagovat na důkazy již provedené. Krajský soud jej dále nepoučil ani k meritu věci, ani k separaci nákladů řízení, a potlačil jeho právo navrhovat důkazy a reagovat na důkazy již provedené, resp. všechny jeho důkazní návrhy zamítl. Vrchnímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval souvisejícími odvolacími důvody.
8. Podle stěžovatele soudy obou stupňů také pominuly, že nebyl vyzván, aby doložil své oprávnění zastupovat žalobkyni. Výzva byla adresována opatrovníkovi žalobkyně a ten mu názor krajského soudu, že žalobu podal jako neoprávněná osoba, nesdělil. On sám vycházel ze zápisu v obchodním rejstříku, podle něhož mu plnou moc udělil řádný jednatel žalované. Nebylo mu doručeno ani usnesení krajského soudu o zastavení řízení, ač to bylo avizováno ve sdělení ze dne 9. 12. 2016. Zastavení řízení nemohl nijak ovlivnit, a přesto má hradit jeho náklady. V této souvislosti poukazuje na to, že až s časovým odstupem po udělení plné moci bylo zjištěno, že se konala valná hromada, která měla jednatele odvolat ještě před udělením této plné moci, a namítá, že v dané věci postupoval správně při zahájení řízení a z procesního hlediska nezavinil ani jeho zastavení. Obecné soudy pominuly rovněž, že opatrovník dne 24. 5. 2016 dodatečně schválil všechny jeho úkony. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy přistoupily k mechanické aplikaci práva, tedy že nezvážily, zda jejich rozhodnutí přinese také racionální a spravedlivé uspořádání vztahů, přičemž se odvolává na nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 170/11 (N 1/64 SbNU 3) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz.
9. Dále stěžovatel tvrdí, že vrchní soud se nevypořádal s jeho argumenty obsaženými v odvolání a že nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, resp. že ignoroval jeho podání a předložené důkazy. V návaznosti na to konkretizuje své odvolací námitky, přičemž uvádí, jak se s nimi vrchní soud vypořádal, resp. namítá, že se s nimi vypořádal nedostatečně, vadně či vůbec. Dále tvrdí, že krajský soud dostatečně neodůvodnil své závěry o jeho majetkových poměrech, jakož i to, proč nemůže být aplikován § 150 o. s. ř. Obecné soudy tak postupovaly v rozporu s právním názorem Ústavního soudu, jak plyne z nálezu ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16 (N 223/83 SbNU 481), týkajícího se povinnosti obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí.
10. Stěžovatel následně opět vytýká vrchnímu soudu, že se nezabýval jeho odvolací argumentací, s tím, že v odvolání argumentoval jednak zásadou právní jistoty, resp. předvídatelnosti práva, a to s poukazem na nález ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 420/09 (N 131/53 SbNU 647), jednak tím, že případný nedostatek procesní plné moci lze odstranit, a to výzvou tomu, kdo v řízení vystupuje jako zmocněnec, přičemž poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (mj. na usnesení ze dne 29. 8. 2002 sp. zn. 29 Odo 733/2001), a konečně tím, že opatrovník po svém ustanovení do funkce jeho úkony schválil, přičemž poukázal na e-mailové zprávy ze dne 24. 5. 2016 a 8. 6. 2016 a judikaturu Nejvyššího soudu (např. na rozsudek ze dne 3. 2. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1883/2003). Má za to, že vrchní soud nedostál své povinnosti vypořádat se s námitkami účastníka řízení, jak plyne z judikatury Ústavního soudu [nálezy ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 593/17 (N 157/86 SbNU 589) a ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 2568/07 (N 20/48 SbNU 213)].
III.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení
11. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
12. Vrchní soud uvedl, že ve svém rozhodování byl limitován závazným právním názorem Nejvyššího soudu, tedy že stěžovatel zavinil zastavení řízení, když nedoložil své zastoupení v řízení. Z tohoto důvodu zastává právní názory vyjádřené v napadeném usnesení s tím, že podmínky pro vyhovění ústavní stížnosti nejsou dány.
13. Podle názoru krajského soudu nebyla stěžovatelova procesní práva porušena. K prvnímu jednání po zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu byl sice volán jako svědek, ale při tomto jednání mu bylo sděleno, že s ním bude jednáno jako s účastníkem, kdy mu naopak toto postavení přiznávalo širší okruh jeho procesních práv. V řízení o náhradě nákladů řízení proběhlo několik jednání, při nichž byl stěžovatel přítomen a vždy se mohl řádně vyjadřovat a ke svým tvrzením navrhovat důkazy, které byly následně posuzovány podle zásady volného hodnocení důkazů. V ostatním krajský soud odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
14. Vedlejší účastnice uvedla, že nelze opomenout, že to byl sám stěžovatel, kdo způsobil zastavení řízení, neboť jako advokát podal žalobu, pro jejíž podání nebyl zmocněn, a tato vada nebyla zhojena ani následně, kdy její hmotněprávní opatrovník nové zmocnění neudělil. Stěžovatelovy námitky, jimiž zpochybňuje tento závěr s poukazem na komunikaci s opatrovníkem, jakož i námitky další jsou irelevantní. Vedlejší účastnice odmítla porušení základních práv stěžovatele, neboť ten byl vyrozumíván o nařízených jednáních, na kterých se mu od soudu dostalo plného a úplného poučení o projednávání věci, stěžovatel se mohl vyjádřit ke všem rozhodným otázkám, což také hojně činil před soudy obou stupňů. Nutno zohlednit i stěžovatelovo zvláštní postavení, tedy že nebyl žalobcem, a bylo-li rozhodováno v řízení o nákladech řízení i za její účasti jako žalobkyně, je pochopitelné, že tato skutečnost musela být rozlišena v předvolání nebo při jednání samotném např. v rozsazení osob v jednací síni. Kromě těchto zvláštností nebyl stěžovatel nijak krácen na svých ústavně zaručených právech, tato uplatnit mohl a také je uplatnil, takže nemohla být porušena zásada rovnosti účastníků. Závěry soudů jsou v souladu s příslušnou právní úpravou, rozhodně nešlo o mechanickou aplikaci práva, ale uložení povinnosti stěžovateli bylo pečlivě soudy zvažováno, jak plyne z příslušných rozhodnutí i soudního spisu. Z těchto důvodů považuje vedlejší účastnice ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a navrhuje, aby ji Ústavní soud odmítl.
15. Vedlejší účastník vyjádřil názor, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatel opakuje svou argumentaci uplatněnou v odvolání, kteréžto tvrzení se zakládá pouze na formálních aspektech, které jsou z materiálního hlediska nepodstatné, nemající s právy osoby v postavení obdobném jako účastník řízení nic do činění. Stěžovateli byl poskytnut dostačující prostor k vyjádření a předložení důkazů, bylo mu umožněno nahlížet do spisu a vykonávat práva účastníka řízení i jinak, a to za stejných podmínek jako jemu. V odmítnutí důkazních návrhů nelze spatřovat porušení stěžovatelových práv, neboť se tak stalo pro nadbytečnost a jejich odmítnutí bylo řádně odůvodněno. Namítl-li stěžovatel, že mu bylo upřeno se na jednání soudu připravit, podle vedlejšího účastníka na tomto jednání i později byl stěžovateli poskytnut dostatečný prostor na další přípravu a uplatnění procesních práv, stejně tak mu nic nebránilo od chvíle, kdy mu byla sdělena informace o jeho postavení v řízení, nechat se zastoupit.
16. Důvodná podle vedlejšího účastníka není ani námitka, že se stěžovateli nedostalo poučení k meritu věci, fázi řízení či separaci nákladů řízení, neboť tyto skutečnosti vyplývaly z kasačního usnesení, se kterým byl seznámen, stejně tak jako námitka, že nebyl vyzván, aby doložil oprávnění k zastupování, neboť stěžovatel je osobou práva znalou, u níž se předpokládá znalost práva, navíc sám činil kroky k doložení plné moci, když oslovil opatrovníka žalobkyně. Kromě toho jej mohl J. Š. zmocnit z pozice společníka v souladu s § 108 (pozn. správně "§ 157") zákona o obchodních korporacích, k doložení takové plné moci nedošlo, přičemž stěžovatel na jejím základě mohl jménem žalobkyně požádat soud o připuštění změny žaloby již na počátku sporu, případně v jeho průběhu, což lze hodnotit i jako profesní pochybení. Aplikaci práva nelze považovat za mechanickou, protože obecné soudy se zabývaly všemi okolnosti podstatnými pro rozhodování o nákladech řízení, včetně okolností, jež by umožňovaly aplikaci § 150 o. s. ř. Stěžovatelova námitka nevypořádání se s jeho námitkami vrchním soudem představuje v převážné části polemiku se závěry vrchního soudu, která postrádá ústavněprávní rozměr. Závěrem vedlejší účastník vyjádřil přesvědčení, že se napadená rozhodnutí opírají o jednoznačné normy a ve zbývající části jsou dostačujícím způsobem odůvodněna a že stěžovatelova argumentace s ohledem na nízkou míru relevance byla vypořádána dostatečně, načež navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
IV.
Stěžovatelova replika
17. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Této možnosti stěžovatel využil a uvedl, že Nejvyšší soud neměl k dispozici podklady pro svůj závěr, zejména neznal okolnosti údajné valné hromady ze dne 22. 8. 2013, stejně jako skutečnost, že byl v dobré víře při převzetí zastupování. Nejvyšší soud neměl ani podrobné informace k tomu, že "v případě podání společnické žaloby by žalovaný nebyl zřejmě pasivně legitimován", neměl informace k pokynům žalobkyně, čeho se snažila v řízení dosáhnout, a že jejím cílem bylo znemožnění dalšího vyvedení finančních prostředků. Neměl informaci ani o tom, že podle orgánů činných v trestním řízení měla být v předmětném období žalovaným páchána trestná činnost. Ve spise nebyla žádná informace ani o komunikaci mezi ním a opatrovníkem, podle níž opatrovník souhlasil s tím, aby žalobkyni dále zastupoval a úkony dosud učiněné odsouhlasil. Nejvyšší soud neměl ani informace, že finanční prostředky byly záhy po ustanovení opatrovníka do funkce převedeny zpět a opatrovník jej (stěžovatele) o tom neinformoval. Právní názor Nejvyššího soudu se tak nemůže uplatnit.
18. Dále stěžovatel opakuje, že nebyl vyzván k doložení zastoupení, toto mu nesdělil ani klient, sdělení ze dne 21. 11. 2016 mu opatrovník nezaslal, nebylo mu ani doručeno rozhodnutí o zastavení řízení. Z toho plyne, že zastoupení doložit nemohl, neboť to nevěděl, zásadní pak je, že plnou moc přiložil při zahájení řízení. Potlačeno bylo i jeho právo navrhovat důkazy, neboť všechny jeho návrhy soud zamítl. Krajský soud mu materiálně nedal možnost se procesně relevantně řízení účastnit, takže byl v pozici, že nemohl řízení ovlivnit. Vrchní soud zcela rezignoval, jde-li o související odvolací důvody, soudy obou stupňů se nevypořádaly s jeho argumenty a své rozhodnutí řádně neodůvodnily. Ačkoliv mu bylo uloženo zaplatit částku, která má zásadní dopad do jeho majetkových poměrů, nebylo mu umožněno se v řízení bránit. S ohledem na tyto důvody stěžovatel uvedl, že na podané ústavní stížnosti trvá.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
19. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
21. Stěžovatel v ústavní stížnosti mj. namítá, že vrchní soud se řádně či vůbec nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Jak lze zjistit ze stěžovatelova odvolání reprodukovaného vrchním soudem v napadeném usnesení, stěžovatel uplatnil celkem 16 námitek, které lze rozdělit do čtyř skupin. První skupinu představují námitky, jejichž podstatou bylo, že v daném řízení krajský soud upřel stěžovateli jeho procesní práva. Ve druhé stěžovatel zpochybňuje závěr krajského soudu, že jako zástupce účastnice (žalobkyně) ve smyslu § 147 odst. 1 o. s. ř. zavinil vznik nákladů řízení. Třetí skupinu tvoří námitky týkající se (ne)použití moderačního práva ve smyslu § 150 o. s. ř. a čtvrtá se týká stanovení výše náhrady nákladů řízení.
22. Z odůvodnění napadeného usnesení je následně patrno, že vrchní soud pouze konstatoval stěžovatelovo zavinění z důvodu, že nedoložil své zastoupení, dále vyloučil možnost použití moderačního práva ve smyslu § 150 o. s. ř., a následně se vyjádřil k otázce namítaného nesprávného vyčíslení nákladů řízení. Řadu argumentů přitom ponechal bez povšimnutí nebo se s nimi nevypořádal důsledně, a první skupinu námitek dokonce pominul úplně (jako celek).
23. Jde-li o druhou skupinu námitek, jimiž stěžovatel zpochybňuje závěr krajského soudu, že jako zástupce účastnice (žalobkyně) "zavinil" vznik nákladů řízení, zde vrchní soud toliko stroze konstatoval, že stěžovatel své zastoupení nedoložil, a tudíž postup podle § 147 odst. 1 o. s. ř. je namístě. Vůbec přitom nereagoval na stěžovatelovu výtku, že se krajský soud nezabýval otázkou, že to nebyl on, kdo zastavení řízení způsobil, která byla doplněna o řadu argumentů, mimo jiné, že stěžovatel nebyl vyzván, aby danou vadu odstranil, že J. Š., který mu plnou moc udělil, byl v době udělení plné moci jako jednatel žalobkyně zapsán v obchodním rejstříku, že o jeho odvolání valnou hromadou z funkce jednatel nevěděl, že valná hromada, na které byl tento jednatel odvolán, je nicotná, že soudem ustanovený opatrovník žalobkyně jím učiněné úkony nejprve schválil, jakož i že se nezabýval vztahy ve společnosti a podílem žalovaného na vzniku sporu.
24. Nejde přitom o argumentaci zjevně irelevantní. Stěžovatel v soudním řízení argumentoval mimo jiné tak, že mu plnou moc udělila osoba, která byla jako jednatel žalobkyně zapsána v obchodním rejstříku, resp. že nevěděl o tom, že byla z této funkce odvolána valnou hromadou dříve, než mu tuto plnou moc udělila. Jak Ústavní soud nastínil již ve svém usnesení ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 563/01 (U 8/30 SbNU 519), pojem "zavinění" obsažený v § 147 odst. 1 o. s. ř. nelze interpretovat v doslovném jazykovém smyslu, ale ve vztahu příčinné souvislosti, kdy musí existovat vztah příčinné souvislosti mezi jednáním (opomenutím) tohoto účastníka nebo jeho zástupce a náklady jiného účastníka, které by tomuto (jinak) nevznikly. Jde tedy o tzv. objektivní odpovědnost, jejímiž předpoklady jsou porušení (nesplnění) určité procesní povinnosti bez ohledu na to, zda k ní došlo v důsledku zaviněného jednání (opomenutí) účastníka či jeho zástupce anebo náhody, "která se mu přihodila" (tj. nezaviněné objektivní události, kterou nebylo možné předvídat a která spočívala na jeho straně), dále pak vznik "zbytečných" nákladů jiného účastníka a existence příčinné souvislosti mezi nimi.
25. Nejvyšší soud v kasačním usnesení konstatoval, že je-li návrh na zahájení řízení podepsán pouze zástupcem účastníka na základě plné moci, který ani přes opatření soudu podle § 104 odst. 2 věty první o. s. ř. vůči němu učiněné toto zastoupení nedoložil, soud řízení podle § 104 odst. 2 věty třetí o. s. ř. zastaví; zástupce je pak osobou, která zastavení řízení zavinila, a proto tomuto lze podle § 147 odst. 1 o. s. ř. uložit, aby nahradil náklady řízení, které by bez jeho zavinění nevznikly. Odvolal se přitom na svou judikaturu a následně uzavřel, že stěžovatel své zastoupení nedoložil, a lze mu tudíž uložit, aby žalobci nahradil náklady daného řízení. Soudy nižších stupňů se tímto právním názorem bez dalšího řídily.
26. Jak ale plyne z výše uvedeného, povinnost účastníka nebo zástupce sice nastupuje bez ohledu na to, co bylo příčinou vzniku "zbytečných" nákladů řízení, tedy zda šlo o zaviněné jednání či toliko o náhodu, nicméně musí jít o jednání (opomenutí) právě tohoto účastníka nebo zástupce, které je v příčinné souvislosti se zastavením řízení nebo musí jít o náhodu na jeho straně (opět v příčinné souvislosti se zastavením řízení). V posuzované věci z ničeho neplyne, že by stěžovatel úmyslně či z nedbalosti zahájil dané řízení, aniž by byl k tomu (řádně) zmocněn, a tudíž bylo třeba se zabývat otázkou, zda příčinu vzniku nákladů lze spatřovat v náhodě, k níž došlo (znovu nutno zdůraznit) na jeho straně. Rozumí-li se náhodou objektivní událost, kterou nešlo předvídat (viz výše), pak tuto definici jistě splňuje např. zpoždění hromadného dopravního prostředku, v důsledku kterého se zástupce nedostaví na jednání soudu, anebo dopravní nehoda, i když ji zástupce sám nezavinil; naopak o náhodě na straně zástupce lze stěží hovořit např. tehdy, když protistrana sama vytvoří překážku, která mu zabrání zúčastnit se soudního jednání. Z tohoto důvodu je povinností obecných soudů, má-li porušení (nesplnění) procesní povinnosti účastníkem nebo jeho zástupcem několik příčin, určit, jaká z nich je právně relevantní (a komu tedy lze takové porušení "přičítat").
27. Tímto určením se však obecné soudy nezabývaly, ač stěžovatel v soudním řízení tvrdil, že nevěděl, a ani vědět nemohl, a to s ohledem na tehdy platný zápis v obchodním rejstříku, že plná moc, kterou mu společník a domnělý jednatel vedlejší účastnice udělil, není platná, a že ani tento jednatel nemohl na tuto skutečnost usuzovat, protože o konání valné hromady, na níž byl z funkce jednatele odvolán, nevěděl, protože nebyl na valnou hromadu pozván. Současně ze soudního spisu plyne, že společníci žalobkyně mají mezi sebou mnohaletý spor, přičemž mj. svolávají valné hromady, kde odvolávají druhého společníka z funkce jednatele, aniž by o tom tento druhý společník věděl, a sami se do této funkce jmenují, což vedlo mj. právě k tomu, že plná moc udělená stěžovateli nebyla platná. Otázkou tedy je, v čem tkví rozhodující příčina nesplnění dané procesní povinnosti, tedy zda tato skutečně spočívá na stěžovateli anebo (především) na společnících žalobkyně, tj. na žalovaném (a potažmo i vedlejší účastnici).
28. Dlužno dodat, že poukaz Nejvyššího soudu na svou předchozí judikaturu není (nemusí být) případný, neboť jím uváděná rozhodnutí se týkala poněkud odlišné situace, ve které procesní úkony učinil zástupce, i když si byl vědom toho, že mu k tomu chybí oprávnění, případně si měl/musel být vědom toho, že zmocnění není platné (a ani přes výzvu soudu nebyl schopen oprávnění jednat za účastníka doložit). Zjevně tak bylo možné zastavení řízení přičítat zástupci účastníka řízení, zatímco v posuzované věci zástupce (stěžovatel) zmocněn byl a nemohl (nemusel) si být (třeba jen v části řízení) neplatnosti plné moci vědom (viz níže).
29. Přitom lze souhlasit se stěžovatelem, že právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v kasačním usnesení může být pro soudy nižších stupňů závazný jen potud, nevyjdou-li v následujícím řízení najevo další právně relevantní skutečnosti; nyní je na vrchním soudu, aby posoudil, zda za takové skutečnosti (s ohledem na právní názor, který Ústavní soud vyslovil výše) nelze považovat ty, které stěžovatel uvedl. To platí i pro argument žalovaného, že domnělý jednatel žalobkyně mohl zmocnit stěžovatele k podání tzv. společnické žaloby a stěžovatel následně mohl navrhnout soudu změnu žaloby a že neučinil-li tak, zavinil zastavení řízení; takový argument v soudním řízení dosud nezazněl, resp. se jím obecné soudy nezabývaly (neměly k tomu důvod), a Ústavní soud se necítí oprávněn jakkoliv závěry obecných soudů v tomto ohledu předjímat, neboť by tím zasahoval do jejich rozhodování.
30. Bez posouzení výše naznačené otázky jde o stěžovatelem vytýkaný projev mechanické aplikace práva (a judikatury) obecnými soudy, jejímž důsledkem může být neracionální či "nespravedlivé" uspořádání vztahů mezi účastníky, což je předmětem opakované kritiky Ústavního soudu (např. v již zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 170/11). Takový postup je o to více překvapující právě v daném případě, kdy stěžovateli bylo uloženo uhradit značnou částku a splnění této povinnosti bude zásahem do jeho majetku.
31. Jde-li o třetí skupinu námitek týkající se (ne)použití moderačního práva ve smyslu § 150 o. s. ř., z napadeného usnesení je patrno, že krajský soud se touto otázkou zabýval z toho hlediska, zda použití uvedeného ustanovení neodůvodňují stěžovatelovy majetkové poměry. Vrchní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu a současně uvedl, že v dané věci neobstojí důvody použití uvedeného ustanovení ve vztahu žalobkyně - žalovaný, a tudíž tím méně mohou obstát tyto důvody ve vztahu ke stěžovateli. Tímto způsobem se ale vrchní soud nevypořádal se stěžovatelovou argumentací, kterou není možné považovat za irelevantní, neboť pod pojmem důvody zvláštního zřetele hodné se nerozumí jen důvody spočívající v majetkových poměrech, ale podle právní teorie i praxe může třeba jít o okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, apod.
32. Ke zmíněnému argumentu vrchního soudu dlužno podotknout, že není příliš srozumitelný, neboť Nejvyšší soud ve svém kasačním usnesení nevyšel z toho, že by ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nebyly naplněny důvody ve smyslu § 150 o. s. ř., ale že toto ustanovení nelze použít, protože zastavení řízení nezavinila žalobkyně, ale stěžovatel, a naopak uložil soudům nižších stupňů se existencí zmíněných důvodů na straně stěžovatele zabývat, přičemž se nabízí, že Nejvyšší soud považoval za nutné upozornit na možnost postupu podle uvedeného ustanovení právě (i) s ohledem na okolnosti, jimiž se Ústavní soud zabýval výše právě v souvislosti s otázkou "zavinění" (vyloučil-li a priori jinou možnost, než že zastavení řízení zavinil stěžovatel).
33. Čtvrtá skupina námitek se týkala samotné výše nákladů řízení. Vrchní soud v této souvislosti nejprve akceptoval rozdělení řízení o nákladech krajským soudem do dvou fází, dále pouze akceptoval jeho závěry o důvodnosti provedení každého jednotlivého úkonu právní služby, resp. označil vyčíslení nákladů řízení za vycházející z dostatečných tvrzení a dokladů a za odpovídající advokátnímu tarifu. Vyjde-li Ústavní soud z předpokladu, že z napadeného usnesení krajského soudu dostatečně plyne, s ohledem na jaké konkrétní úkony byla výše náhrady stanovena, a že se vrchní soud mohl po přezkoumání příslušných závěrů s nimi toliko ztotožnit, pak nelze pominout, že stěžovatel v odvolání namítl i to, že i když žalovaný postupně snižoval výši nároku na náhradu nákladů řízení, krajský soud nevzal v úvahu zásadu úspěchu ve věci. S touto námitkou se však vrchní soud vůbec nevypořádal.
34. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (viz výše) z ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny pramení (i) právo účastníků v soudním řízení skutkově a právně argumentovat, s čímž koresponduje povinnost obecných soudů na tuto argumentaci reagovat, resp. se s ní náležitě (tj. srozumitelně, racionálně, v rozsahu odpovídající jejich relevanci a významu) vypořádat v odůvodnění svých rozhodnutí (a zajistit tak jejich "přezkoumatelnost"); to rovněž platí pro námitky, které účastník řízení vznese proti rozhodnutí soudu nižšího stupně v opravném prostředku. Neučiní-li tak, jde o projev libovůle v soudním rozhodování, který není slučitelný s výše uvedeným ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení.
35. S ohledem na již uvedené Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud v záhlaví označeným usnesením porušil ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona toto rozhodnutí zrušil.
36. Směřuje-li ústavní stížnost proti napadenému usnesení krajského soudu, je třeba konstatovat, že v důsledku zmíněného procesního pochybení vrchního soudu nelze považovat stěžovatelovo odvolání za řádně projednané a že se v něm uplatněnými námitkami bude vrchní soud znovu zabývat. Kasační zásah Ústavního soudu ve větším rozsahu tak není z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele nezbytný, resp. by se ani neslučoval se zásadou minimalizace zásahů tohoto soudu do činnosti soudů obecných a principem subsidiarity ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
37. Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US