// Profipravo.cz / Zastoupení 26.08.2016
ÚS: Povinnost ustanovit nezletilému účastníku řízení opatrovníka
Skutečnost, že v řízení před obecnými soudy, jehož účastníkem je nezletilý, je jednáno s jeho rodičem jako zákonným zástupcem, nevylučuje vznik situace, kdy na takovéto zastoupení nebude možné z hlediska zájmu nezletilého nahlížet jako na řádné. Bude tomu tak zejména tehdy, jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně, fakticky však se soudem nijak nekomunikuje, ani si nepřebírá zaslané písemnosti na žádné známé adrese. Takovýto zástupce nečiní žádné procesní úkony k ochraně práv nezletilého, v důsledku čehož jedná v rozporu s jeho zájmy, jakož i samotným účelem zastoupení. S ohledem na omezenou schopnost nezletilého porozumět významu řízení tento navíc nemusí mít vůbec možnost na nečinnost svého zákonného zástupce upozornit nebo se proti ní bránit, ačkoliv případný nepříznivý výsledek řízení půjde k jeho tíži. Jde v podstatě o srovnatelnou situaci, jako kdyby tento nezletilý nebyl vůbec zastoupen. Z těchto důvodů je povinností obecného soudu vždy zvážit, zda se v konkrétní věci nejedná právě o tuto situaci a zda nejsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 1 občanského soudního řádu. Jeho neustanovení v této věci mělo za následek, že stěžovatelce bylo znemožněno v řízení před obecným soudem jakkoliv jednat, tedy bylo porušeno její právo plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2736/15, ze dne 12. 7. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena práva stěžovatelky zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
II.
2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 EC 351/2010 a sp. zn. 17 P 71/98 následující skutečnosti.
3. Okresní soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 22. 3. 2012, č. j. 8 EC 351/2010-33, poté, co jemu předcházející elektronický platební rozkaz ze dne 27. 1. 2011, č. j. 8 EC 351/2010-11, byl zrušen z důvodu jeho nedoručení stěžovatelce, resp. její zákonné zástupkyni, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit obchodní společnosti Loan Park I. s.r.o. (zde vedlejší účastník) částku ve výši 1.008,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále povinnost zaplatit jí na náhradě nákladů řízení částku ve výši 8.220,- Kč (výrok II.). Žalovaná částka představovala nezaplacené jízdné a přirážku k němu, neboť stěžovatelka se při cestě prostředkem městské hromadné dopravy dne 7. 4. 2009 neprokázala pověřenému pracovníkovi právního předchůdce vedlejšího účastníka platným cestovním dokladem, čímž porušila povinnost vyplývající z § 18a odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů. Vedlejší účastník se stal nabyvatelem pohledávky na základě jejího postoupení.
4. Ze spisu vedeného Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 EC 351/2010 (níže uvedená čísla listů se týkají tohoto spisu), který si Ústavní soud vyžádal pro potřeby řízení o ústavní stížnosti, se dále podává, že v době podání žaloby bylo stěžovatelce 13 let, pročež řízení bylo vedeno s její zákonnou zástupkyní - matkou O. K. Dne 27. 1. 2011 soud žalobě svým elektronickým platebním rozkazem vyhověl. Toto rozhodnutí však bylo dne 29. 8. 2011 usnesením soudu zrušeno, neboť se jej nepodařilo doručit zákonné zástupkyni stěžovatelky, jak již bylo uvedeno shora. Zákonné zástupkyni stěžovatelky byla následně zaslána žaloba s výzvou k vyjádření, zda stěžovatelka (resp. její zákonná zástupkyně) souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání (č. l. 24). Tuto výzvu se zákonné zástupkyni stěžovatelky opět nepodařilo doručit a z tohoto důvodu došlo k jejímu doručení fikcí podle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu. Dne 22. 3. 2012 pak soud vydal ústavní stížností napadený rozsudek, a to aniž by ve věci nařizoval jednání. Ani tento rozsudek se zákonné zástupkyni stěžovatelky nepodařilo doručit, pročež došlo k jeho vyvěšení na úřední desce soudu a doručení fikcí dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (č. l. 39). Rozsudek nabyl právní moci dne 31. 5. 2012.
5. Podáním ze dne 3. 7. 2015 (č. l. 41) požádala právní zástupkyně stěžovatelky Mgr. et Mgr. Alena Vlachová Okresní soud v Ústí nad Labem, aby stěžovatelce byly jejím prostřednictvím doručeny všechny písemnosti vydané v předmětném řízení včetně žaloby a rozsudku, neboť stěžovatelka žádnou z písemností pro řízení relevantních nikdy neobdržela. Této výzvě soud vyhověl a požadované listiny stěžovatelce cestou její právní zástupkyně doručil dne 26. 8. 2015.
6. Za této situace stěžovatelka dne 8. 9. 2015 podala proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2012, č. j. 8 EC 351/2010-33, žalobu pro zmatečnost, byť v ní vyjádřila přesvědčení, že není přípustná. Současně podala proti uvedenému rozsudku i ústavní stížnost.
7. O žalobě pro zmatečnost nebylo do dne vydání rozhodnutí Ústavního soudu rozhodnuto, a to ani v prvním stupni.
8. Z opatrovnického spisu vedeného týmž soudem, tj. Okresním soudem v Ústí nad Labem, pod sp. zn. 17 P 71/98 bylo dále zjištěno, že opatrovnické řízení týkající se stěžovatelky bylo u tohoto soudu zahájeno již v roce 1997, kdy byla tehdy šestiměsíční stěžovatelka na základě předběžného opatření předána do péče Dětského domova v Mostě. V době, kdy byly stěžovatelce tři roky, byla tato svěřena do výchovy své babičky z matčiny strany a následně v roce 2005 do výchovy matky. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2009, č. j. 17 P 71/98-250, byla stěžovatelka znovu svěřena do péče své babičky, tentokráte babičky z otcovy strany, neboť bylo zjištěno, že matka stěžovatelky není s to náležitým způsobem zajistit její řádnou výchovu. V roce 2011 bylo soudem rozhodnuto o nařízení ústavní výchovy stěžovatelky, která byla umístěna do Dětského domova v Krupce, kde zůstala až do své plnoletosti.
III.
9. Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2012, č. j. 8 EC 351/2010-33, stěžovatelka napadla ústavní stížností. Jejím úvodem poukázala na skutečnosti shora uvedené, tj. že byla rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2009, č. j. 17 P 71/98-250, svěřena do výchovy své babičky, neboť její matka o ni řádně nepečovala a nevychovávala ji, a následně byla umístěna do dětského domova, a to na základě rozsudku téhož soudu ze dne 2. 9. 2011, č. j. 17 P 71/98-285, jímž byla nařízena její ústavní výchova.
10. Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že její ústavní stížnost je přípustná, třebaže se jedná o bagatelní věc. Namítla, že jí Okresní soud v Ústí nad Labem v řízení sp. zn. 8 EC 351/2010 svým postupem zcela odňal možnost jednat před soudem, čímž bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, přičemž podotkla, že žaloba pro zmatečnost podaná z tohoto důvodu (tj. z důvodu dle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu) v jejím případě patrně nebude efektivním prostředkem k ochraně jejích práv, neboť nebude přípustná. To proto, že možnost jejího podání proti pravomocnému rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné, byla do občanského soudního řádu zakotvena až na základě novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., který nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2013 (k tomu srov. i čl. II. odst. 6 přechodných ustanovení k zákonu č. 404/2012 Sb.). V této souvislosti stěžovatelka poukázala na to, že Ústavní soud v obdobných případech [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1056/09 ze dne 18. 11. 2009 (N 238/55 SbNU 305)] žalobu pro zmatečnost za efektivní prostředek nápravy nepovažuje. Stěžovatelka dále uvedla též to, že o existenci ústavní stížností napadeného rozhodnutí se dozvěděla z vlastní iniciativy, přičemž možnost seznámit se s jeho obsahem měla až dne 26. 8. 2015 poté, co jí toto rozhodnutí bylo k její žádosti soudem doručeno. Stěžovatelka proto uzavřela, že ústavní stížnost je též včasná.
11. K vlastnímu tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelka uvedla, že soud neoprávněně zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, když jí odňal možnost jednat před soudem a být přítomen na projednání její věci tím, že s ní v řízení vůbec nejednal a namísto toho jednal pouze s její matkou jakožto zákonnou zástupkyní, ačkoliv mu musely být známy okolnosti, které takové zastoupení vylučovaly. Těmito okolnostmi byl v prvé řadě střet zájmů mezi stěžovatelkou a její matkou ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, neboť to měla být právě matka stěžovatelky, která měla povinnost žalovanou částku za stěžovatelku zaplatit. Dále stěžovatelka poukázala na účel institutu zastoupení účastníka, jímž je zajištění řádného výkonu práv a povinností. Uvedla, že pokud její matka nebyla schopna se o ni postarat a zajistit jí alespoň základní potřeby, pročež byla stěžovatelka svěřena nejprve do péče babičky a posléze do ústavní výchovy, tím spíše nemohla ani hájit její zájmy v probíhajícím soudním řízení. Soud, kterému byla z jeho vlastní činnosti známa situace stěžovatelky, měl stěžovatelce dle jejího názoru s ohledem na nejlepší zájem dítěte ustanovit opatrovníka, nejlépe advokáta. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217). Dále namítla, že o projednávání věci navíc nebyla nikterak informována a do řízení jakkoliv zapojena, čímž rovněž došlo k odnětí možnosti být přítomen na jednání před soudem. Soud na jedné straně, aniž by zkoumal, zda by stěžovatelka nebyla schopna vyjádřit své názory, ji vyloučil z účasti na řízení, na druhé straně mu však nízký věk stěžovatelky nebránil v tom uložit jí povinnost k zaplacení žalované částky včetně příslušenství a náhrady nákladů řízení.
12. Stěžovatelka dále vyslovila přesvědčení, že napadeným rozsudkem bylo neoprávněně zasaženo i do jejího práva na ochranu vlastnictví, a to tím, že soud nespojil souběžně probíhající řízení mezi týmiž účastníky se stejným skutkovým základem ke společnému řízení. Vzhledem k tomu, že se ve všech případech jednalo o typizované formulářové žaloby, označila stěžovatelka dále za nespravedlivé, že jí byla uložena povinnost hradit náklady řízení mnohonásobně převyšující částku jistiny (a to navíc za každé jednotlivé řízení samostatně). Zde stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), v němž byl vyjádřen názor, že vzhledem k principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů řízení je spravedlivé určit výši odměny za zastupování jako ekvivalent jednonásobku vymáhané částky.
IV.
13. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil Okresní soud v Ústí nad Labem i obchodní společnost Loan Park I. s.r.o.
14. Okresní soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření ze dne 22. 6. 2016 podrobně zrekapituloval průběh nalézacího řízení. Dále uvedl, že při zvažování svého procesního postupu vycházel ze stavu, že stěžovatelka v době, kdy řízení probíhalo, sice zřejmě byla schopna pochopit skutečnost, že jízda bez platného cestovního dokladu "není v pořádku" a že za takové jednání je namístě sankce ve formě přirážky k jízdnému, ale s ohledem na svůj věk by zřejmě obtížně chápala průběh jednání samotného, pročež soud v řízení jednal s její zákonnou zástupkyní.
15. Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 13. 6. 2016 pouze uvedl, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že by se v řízení jednalo o formulářovou žalobu, a tedy nesouhlasí s jejím názorem, že by zde byl důvod pro případné ponížení výše jemu přiznaných nákladů řízení či dokonce pro jejich úplné nepřiznání.
16. S ohledem na to, že účastník řízení ani vedlejší účastník ve svých vyjádřeních neuvedli žádné nové skutečnosti, které by byly pro posouzení ústavní stížnosti relevantní, a že Ústavní soud shledal důvody pro vyhovění ústavní stížnosti, nezasílal již shora uvedená vyjádření stěžovatelce k případné replice.
V.
17. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti. Přitom dospěl (stejně jako ve věci ústavní stížnosti téže stěžovatelky, o níž již bylo rozhodnuto nálezem sp. zn. II. ÚS 2748/15 ze dne 31. 5. 2016) k následujícím závěrům.
18. Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jak bylo Ústavním soudem z vyžádaného spisového materiálu zjištěno, stěžovatelka dne 8. 9. 2015 podala proti ústavní stížností napadenému rozsudku rovněž žalobu pro zmatečnost. Tuto skutečnost pak ve svém vyjádření potvrdil i Okresní soud v Ústí nad Labem s tím, že o ní ke dni zaslání jeho vyjádření (22. 6. 2016) dosud nebylo rozhodnuto. Za dané procesní situace proto přicházelo v úvahu odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost z důvodu souběhu řízení o ústavní stížnosti a řízení o žalobě pro zmatečnost [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud však v nálezu sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 uvedl, že žaloba pro zmatečnost, ať již podaná na základě § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, nebo podle § 229 odst. 1 písm. c) téhož zákona v tomto případě nepředstavuje efektivní prostředek nápravy pro odstranění pochybení, v němž jsou spatřovány výše uváděné zmatečnostní vady, jehož vyčerpáním by byla podmíněna ústavní stížnost. V případě žaloby pro zmatečnost podané podle § 229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu [účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§ 29 odst. 2 občanského soudního řádu) a nebyl řádně zastoupen] je tomu z důvodu, že již uplynula tříletá objektivní promlčecí lhůta stanovená v § 234 odst. 2 občanského soudního řádu a v případě žaloby podané na základě § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, ve rozhodném znění, tj. ve znění účinném do 31. 12. 2012 (odnětí možnosti jednat před soudem nesprávným postupem soudu v průběhu řízení) z důvodu, že citované ustanovení umožňovalo napadnout žalobou pro zmatečnost toliko pravomocný rozsudek nebo usnesení odvolacího soudu (nikoli tedy i pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž je odvolání dle § 202 odst. 2 občanského soudního řádu nepřípustné), když možnost napadnout žalobou pro zmatečnost i pravomocný rozsudek soudu prvního stupně byla do uvedeného ustanovení doplněna až novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2013.
19. Ve stávající věci jde o obdobnou situaci jako v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3598/14 (a o situaci téměř shodnou jako v nálezu sp. zn. II. ÚS 2748/15 ze dne 31. 5. 2016, jímž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti téže stěžovatelky). Stěžovatelka obdobně namítá odnětí možnosti jednat před soudem, což mělo být způsobeno nesprávným postupem soudu v průběhu řízení, kdy soud se stěžovatelkou vůbec nejednal, o řízení ji nikterak neinformoval a naopak jednal toliko s její zákonnou zástupkyní, a to přesto, že řádnému zastoupení stěžovatelky její matkou bránily důležité okolnosti. Nyní napadený rozsudek byl přitom vydán dne 22. 3. 2012 a nabyl právní moci 31. 5. 2012. Stěžovatelka nabyla vědomost o předmětném nalézacím řízení zcela náhodně, přičemž o existenci ústavní stížností napadeného rozsudku se dozvěděla až dne 26. 8. 2015, kdy jí byl tento rozsudek soudem zaslán. Z této skutečnosti vyplývá, že jediným prostředkem, kterým se stěžovatelka za dané situace mohla domoci ochrany svých práv proti napadenému rozsudku, je ústavní stížnost. To proto, že žaloba pro zmatečnost podaná z důvodu dle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, v rozhodném znění, tj. ve znění účinném do 31. 12. 2012, není přípustná, přičemž žaloba pro zmatečnost podaná z důvodu dle § 229 odst. 1 písm. c) téhož zákona rovněž nemůže být považována za efektivní procesní prostředek k ochraně práv stěžovatelky za situace, kdy objektivní lhůta pro její podání dle § 234 odst. 2 občanského soudního řádu stěžovatelce uplynula dne 31. 5. 2015, tj. dříve, než stěžovatelka měla možnost se s předmětným rozhodnutím soudu seznámit. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že podmínka přípustnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu byla v daném případě splněna.
20. Ústavní soud se dále zabýval otázkou včasnosti ústavní stížnosti. Pro její posouzení byl s ohledem na čl. IV. odst. 2 zákona č. 404/2012 Sb. relevantní § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle něhož lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Takto určený počátek běhu lhůty je třeba nicméně vykládat způsobem, který nebude bránit věcnému projednání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu, jestliže jí stěžovatel namítá porušení práva jednat v řízení před soudem v důsledku takového postupu, který z povahy věci vylučoval, aby mu bylo doručováno toto rozhodnutí. Pokud za této situace měly právní účinky doručení nastat doručením jiné osobě, pak nelze pod pojmem "doručení" ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumět skutečnost, s níž příslušné procesní předpisy spojují účinky doručení nebo na základě které tyto účinky, byť nesprávně, konstatoval příslušný soud, nýbrž až okamžik, kdy se tato osoba o rozhodnutí poprvé dozvěděla nebo mohla dozvědět a od kterého tak měla reálnou možnost tento právní prostředek využít [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233), nález sp. zn. IV. ÚS 811/05 ze dne 9. 5. 2006 (N 98/41 SbNU 279), nález sp. zn. IV. ÚS 1685/11 ze dne 21. 11. 2011 (N 198/63 SbNU 307), bod 16, nebo nález sp. zn. III. ÚS 272/13 ze dne 11. 6. 2013 (N 106/69 SbNU 733), bod 12]. Tato východiska se uplatní i v nyní projednávané věci.
21. Z vyžádaného spisu má Ústavní soud za prokázané, že po celou dobu řízení nebylo se stěžovatelkou, jež byla tou dobou nezletilá, jednáno přímo, nýbrž bylo jednáno s její matkou jakožto její zákonnou zástupkyní, které bylo také doručováno. Se stěžovatelkou, resp. s její právní zástupkyní (advokátkou), bylo jednáno až na základě její žádosti ze dne 3. 7. 2015, kterou požádala mj. o doručení napadeného rozsudku (č. l. 41). Této žádosti bylo vyhověno a uvedený rozsudek byl jí, resp. její právní zástupkyni, doručen dne 26. 8. 2015 (č. l. 46). Ústavní soud neměl v nyní posuzovaném případě (stejně jako v případě ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto již několikráte zmíněným nálezem sp. zn. II. ÚS 2748/15 ze dne 31. 5. 2016) důvod nevěřit tvrzení stěžovatelky, že nejdříve tímto okamžikem se mohla seznámit s jeho obsahem. Tento den byl proto z pohledu Ústavního soudu rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012), která tak byla podána včas.
VI.
22. Ústavní stížnost je důvodná.
23. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jednou z funkcí Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její prostupování celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.
24. I co se týče vlastního věcného posouzení ústavní stížnosti, Ústavní soud vychází ze závěrů vyslovených ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3598/14, který má oporu v předešlé judikatuře Ústavního soudu a jehož nosné důvody, resp. právní názory, je vhodné zopakovat i v tomto případě.
25. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítala porušení práva na spravedlivý proces. Součástí zásad spravedlivého procesu je podle čl. 38 odst. 2 Listiny i právo každého, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, tedy aby mu bylo ve vlastní věci, kdy je rozhodováno o jeho právech a povinnostech, umožněno před soudem jednat. Toto právo má jakákoliv fyzická nebo právnická osoba, což však ještě neznamená, že je může v příslušném řízení kdokoliv i samostatně uplatňovat. V případě fyzické osoby, jež s ohledem na svůj nízký věk nebo zdravotní stav není schopna porozumět významu předmětného řízení a projevovat v něm vážně svou vůli, je nezbytné její zastoupení osobou, která bude uplatňovat její práva a hájit její zájmy.
26. Je-li účastníkem řízení nezletilé dítě, vztahuje se na toto řízení povinnost státu plynoucí z čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí (odst. 1) a musí mu být zajištěna taková ochrana a péče, jaká je nezbytná pro jeho blaho (odst. 2). Nezletilé dítě tedy musí požívat ochrany i v rámci soudního řízení a nelze je považovat za účastníka řízení plně srovnatelného s dospělým. Je naopak pravidlem, že nezletilé děti nemají plnou procesní způsobilost, přičemž opačný závěr lze přijmout pouze v konkrétních zcela výjimečných situacích a vždy je nutno jej řádně odůvodnit [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014].
27. K naplnění těchto základních práv v občanském soudním řízení stanoví občanský soudní řád, že fyzická osoba, která nemůže před soudem jednat samostatně, musí být zastoupena svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem (§ 22 občanského soudního řádu). Odpověď na otázku, kdo může jednat před soudem samostatně, vyplývá z hmotněprávních předpisů, přičemž rozhodující je svéprávnost účastníka řízení (dříve způsobilost k právním úkonům), resp. rozsah jejího případného omezení (§ 20 občanského soudního řádu). Vyžadují-li to ale okolnosti případu, může předseda senátu rozhodnout, že fyzická osoba, která není plně svéprávná, musí být v řízení zastoupena, i když jde o věc, v níž by jinak mohla jednat samostatně (§ 23 občanského soudního řádu). Tím není dotčeno právo nezletilého dítěte, aby bylo vyslyšeno (ať už přímo nebo prostřednictvím zástupce), pokud je schopno formulovat své názory a řízení se ho dotýká, a aby jeho názorům byla věnována patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni vyspělosti (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte).
28. Skutečnost, že v řízení před obecnými soudy, jehož účastníkem je nezletilý, je jednáno s jeho rodičem jako zákonným zástupcem, nevylučuje vznik situace, kdy na takovéto zastoupení nebude možné z hlediska zájmu nezletilého nahlížet jako na řádné. Bude tomu tak zejména tehdy, jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně, fakticky však se soudem nijak nekomunikuje, ani si nepřebírá zaslané písemnosti na žádné známé adrese. Takovýto zástupce nečiní žádné procesní úkony k ochraně práv nezletilého, v důsledku čehož jedná v rozporu s jeho zájmy, jakož i samotným účelem zastoupení. S ohledem na omezenou schopnost nezletilého porozumět významu řízení tento navíc nemusí mít vůbec možnost na nečinnost svého zákonného zástupce upozornit nebo se proti ní bránit, ačkoliv případný nepříznivý výsledek řízení půjde k jeho tíži. Jde v podstatě o srovnatelnou situaci, jako kdyby tento nezletilý nebyl vůbec zastoupen. Z těchto důvodů je povinností obecného soudu vždy zvážit, zda se v konkrétní věci nejedná právě o tuto situaci a zda nejsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 1 občanského soudního řádu. Pakliže se obecnému soudu zároveň nepodařilo zjistit vedle místa pobytu zákonného zástupce ani místo pobytu nezletilého účastníka řízení, musí posoudit i splnění podmínek pro ustanovení opatrovníka z důvodu uvedeného v § 29 odst. 3 občanského soudního řádu. Vždy je přitom třeba dbát nejlepšího zájmu dítěte [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217)].
29. Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci příslušný soud této své povinnosti nedostál. Je sice pravdou, že se soud pokoušel doručit žalobu vedlejšího účastníka a následně vydané rozhodnutí matce stěžovatelky coby její zákonné zástupkyni, jak se však podává z obsahu vyžádaného spisového materiálu, tyto písemnosti se matce stěžovatelky nepodařilo doručit, pročež byly doručeny fikcí podle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu a předmětné zásilky byly vráceny soudu, který na své úřední desce vyvěsil sdělení o možnosti jejich vyzvednutí. Ústavní soud tak byl nucen uzavřít, že matka stěžovatelky zájmy své tehdy nezletilé dcery v řízení nikterak nehájila, když v řízení neučinila jediný aktivní úkon. Předmětné nalézací řízení bylo navíc zahájeno až v době, kdy se stěžovatelka z rozhodnutí soudu již nacházela v péči své babičky, a to proto, že opatrovnický soud již dříve dospěl k závěru, že matka stěžovatelky o tuto nepečuje ani do té míry, aby bylo zajištěno uspokojení jejích základních životních potřeb. V průběhu nalézacího řízení, které vyústilo ve vydání nyní napadeného rozhodnutí, pak bylo opatrovnickým soudem rozhodnuto o nařízení ústavní výchovy stěžovatelky a tato byla umístěna v dětském domově. Tato skutečnost přitom mohla (a měla) být nalézacímu soudu známa z jeho úřední činnosti. Všechny tyto okolnosti ve svém kontextu ukazovaly na to, že stěžovatelce není poskytována dostatečná ochrana v probíhajícím soudním řízení.
30. Za této situace proto dle názoru Ústavního soudu nemělo být v řízení pokračováno bez toho, aby byla stěžovatelka řádně zastoupena opatrovníkem, k jehož ustanovení mělo dojít podle § 29 odst. 1 občanského soudního řádu. Jeho neustanovení mělo za následek, že stěžovatelce bylo znemožněno v řízení před obecným soudem jakkoliv jednat, tedy bylo porušeno její právo plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny (shodně viz nález sp. zn. II. ÚS 2748/15 ze dne 31. 5. 2016).
VII.
31. Ústavní soud uzavírá, že nikterak nepředjímá výsledek řízení poté, co bude se stěžovatelkou řádně jednáno, nicméně bude na Okresním soudu v Ústí nad Labem, aby zohlednil argumentaci stěžovatelky (jakož i argumentaci vedlejšího účastníka) jak ve vztahu k věci samé, tak ohledně přiměřenosti výše nákladů řízení, kterou stěžovatelka rozporovala s ohledem na formulářovou povahu této žaloby a závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767).
32. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že Okresní soud v Ústí nad Labem napadeným rozhodnutím porušil právo stěžovatelky, aby věc byla projednána v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US