// Profipravo.cz / Procesní jednání za účastníka 28.03.2008
K pasivní legitimaci u zásahu do osobnostních práv při výkonu soudní moci
Došlo-li k zásahu do osobnostních práv fyzické osoby chráněných ustanovením § 11 násl. obč. zák. při výkonu soudní moci, neboli při výkonu veřejné moci, je nutno při řešení otázky pasivní legitimace postupovat analogicky, jako je tomu při odpovědnosti státu za škodu způsobenou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. To znamená, že i při vzniku nemajetkové újmy ve smyslu § 13 obč. zák. je pasivně legitimován stát, za nějž jedná Ministerstvo spravedlnosti České republiky (§ 21a odst. 1 o.s.ř.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, ze dne 31. 1. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce V. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – M. s. ČR, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 55/2005, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2006, č.j. 1 Co 194/2006-194, t a k t o :
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalované se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. března 2006, č.j. 34 C 55/2005-30, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaslat do spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 32/03, toto sdělení: “Dne 17.10.2003 písemně informoval B. H., státní zástupce Vrchního státního zastupitelství J. K., předsedu senátu Vrchního soudu v Praze ke sp. zn. 5 To 32/03 o postupu pátrání po obžalovaném – uprchlém M. Ř. a uvedl v listině mimo jiné i toto tvrzení: “z podání vysvětlení bývalého obhájce V. ze dne 23.4.2004, z podání vysvětlení M. S. ze dne 21.5.2003 a J. T. z téhož dne vyplývá, že obžalovaný M. Ř. reálně mohl uprchnout z České republiky do Š., kde má mít deponováno cca 140,000.000,- Kč až 150,000.000,- Kč na G. zřejmě v bance B. B. Tato suma pochopitelně umožňuje reálně obžalovanému M. Ř. vést slušnou existenci v zahraničí po řadu let.“ Ve vztahu k V. V. advokátovi se jedná o tvrzení nepravdivé, nepodal ve věci M. Ř. nikdy vysvětlení a uvedené údaje nikdy neřekl“. Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaslat žalobci tuto omluvu: “Dne 17.10.2003 písemně informoval B. H., státní zástupce Vrchního státního zastupitelství J. K., předsedu senátu Vrchního soudu v Praze ke sp. zn. 5 To 32/03 o postupu pátrání po obžalovaném – uprchlém M. Ř. a uvedl v listině mimo jiné i toto tvrzení: “Z podání vysvětlení bývalého obhájce V. ze dne 23.4.2004, z podání vysvětlení M. S. ze dne 21.5.2003 a J. T. z téhož dne vyplývá, že obžalovaný M. Ř. reálně mohl uprchnout z České republiky do Š., kde má mít deponováno cca Kč 140,000.000,- až Kč 150,000.000,- na G. zřejmě v bance B. B. Tato suma pochopitelně umožňuje reálně obžalovanému M. Ř. vést slušnou existenci v zahraničí po řadu let.“ Ve vztahu k V. V. advokátovi se jedná o tvrzení nepravdivé, nepodal ve věci M. Ř. nikdy vysvětlení a uvedené údaje nikdy neřekl. Za tato nepravdivá tvrzení se Vám omlouváme“. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobcem tvrzený protiprávní zásah do jeho osobnostních práv, je legitimní úvahou státního zástupce, která nevyplývala jen z úředního záznamu z rozhovoru se žalobcem, ale i z dalších materiálů a byla výkonem práva v rámci zákonné licence dané trestním řádem. Nešlo proto o neoprávněný zásah do práv chráněných ustanovením § 11 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). K námitce žalované o nedostatku pasivní legitimace České republiky v tomto sporu, a o tom, že Ministerstvo spravedlnosti ČR není organizační složkou, která by měla v dané věci jednat jménem státu, soud prvního stupně poukázal na judikaturu Vrchního soudu v Praze týkající se této otázky. Připomněl že vychází z toho, že pokud předmětem sporu je výkon soudnictví, pak organizační složkou, která je oprávněná zastupovat Českou republiku, je Ministerstvo spravedlnosti ČR.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 2006, č.j. 1 Co 194/2006-194, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil zaslat žalobci tuto omluvu: “Dne 17.10.2003 písemně informoval B. H., státní zástupce Vrchního státního zastupitelství J. K., předsedu senátu Vrchního soudu v Praze ke sp. zn. 5 To 32/03 o postupu pátrání po obžalovaném – uprchlém M. Ř. a uvedl v listině mimo jiné i toto tvrzení: “Z podání vysvětlení bývalého obhájce V. ze dne 23.4.2004, z podání vysvětlení M. S. ze dne 21.5.2003 a J. T. z téhož dne vyplývá, že obžalovaný M. Ř. reálně mohl uprchnout z České republiky do Š., kde má mít deponováno cca Kč 140,000.000,- až Kč 150,000.000,- na G. zřejmě v bance B. B.“ Ve vztahu k V. V. advokátovi se jedná o tvrzení nepravdivé, nepodal ve věci M. Ř. nikdy vysvětlení a uvedené údaje nikdy neřekl. Za uvedená nepravdivá tvrzení se Vám omlouváme.“, jinak jej potvrdil. Rozhodl též, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně učiněným z obsahu záznamu Policie České republiky, OŘ Praha-východ, služba kriminální policie a vyšetřování ze dne 23.4.2003, že tento záznam neobsahuje žádné z tvrzení obsažených v dopise Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 17.10.2003. Nesouhlasil však se závěrem soudu prvního stupně, že napadená část dopisu, resp. její první věta, je legitimní úvahou státního zástupce. Odvolací soud vyslovil názor, že nejde o úvahu, ale o nepravdivé skutkové tvrzení o tom, že uvedené závěry státního zástupce vyplývají i z vysvětlení žalobce. Podle odvolacího soudu je sice nepochybné, že předmětný dopis byl napsán v rámci výkonu pravomoci státního zástupce a že výkon práva je zásadně okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, avšak na druhé straně o výkonu práva lze hovořit pouze tam, kde je nade vší pochybnost zřejmé, že je vykonáváno v souladu s čl. 2 Ústavy, resp. s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud dále uvedl, že přijetí argumentu, že jakýkoliv výkon práva vylučuje protiprávnost, by zakládalo prostor pro svévoli státních orgánů, dávající možnost k nepřípustným zásahům do ústavně zaručených práv fyzických osob. Podle názoru odvolacího soudu je předmětné nepravdivé tvrzení i objektivně způsobilé ohrozit profesní čest žalobce jako advokáta, neboť navozuje dojem porušení základní povinnosti mlčenlivosti, na níž je založena důvěra mezi advokátem a jeho klientem. Odvolací soud proto, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že předmětným nepravdivým tvrzením došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, a je proto dána i odpovědnost žalované podle ustanovení § 13 o.z. Jako přiměřené zadostiučiněním ve smyslu § 13 odst. 1 o.z. pak shledal omluvu žalobci ve znění uvedeném ve výroku rozsudku, které neobsahuje druhou větu napadené části dopisu, neboť ta, podle v ní použitých slov, je již úvahou státního zástupce. Požadované zaslání prohlášení do trestního spisu Vrchního soudu v Praze odvolací soud neshledal přiměřeným zadostiučiněním, neboť nic nebrání ani dříve nebránilo žalobci, aby sám do trestního spisu prohlášení o nepravdivosti napadených tvrzení zaslal.
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku rovněž zabýval námitkami žalované, že M. s. není organizační složkou oprávněnou v dané věci jednat za žalovanou. Uvedl, že ze žádného právního předpisu nevyplývá, která organizační složka zastupuje stát ve věcech ochrany osobnosti. Organizačními složkami státu s odkazem na § 3 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, jsou m.j. i ministerstva a státní zastupitelství, takže obě tyto organizační složky jsou způsobilé za žalovanou jednat. Která z nich však bude stát zastupovat ve věci ochrany osobnosti, záleží podle názoru odvolacího soudu vždy na okolnostech případu. Rozhodující je, zda k tvrzenému neoprávněnému zásahu došlo v souvislosti s výkonem pravomoci státního zastupitelství či v souvislosti s výkonem jeho správy. V dané věci tomu tak bylo v souvislosti s výkonem pravomoci státního zastupitelství, proto podle názoru odvolacího soudu je M. s. organizační složkou oprávněnou jednat za stát.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. listopadu 2006, kdy byl doručen žalované i zástupci žalobce.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali včasná dovolání oba účastníci.
Dovolání žalované bylo podáno na poštu ve lhůtě stanovené pro dovolání dne 23. ledna 2007. Žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uvádí důvod obsažený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci. To spatřuje ve vadné aplikaci občanského zákoníku a dalších právních předpisů, která vyústila do závěru, že Česká republika je způsobilá být účastníkem řízení na ochranu osobnosti, v němž je namítáno pochybení státního zástupce jako orgánu činného v trestním řízení. Tento názor odůvodňuje tím, že stát je primárně subjektem práva veřejného a účastníkem občanskoprávních vztahů je jen tehdy, jestliže ze zvláštního právního předpisu vyplývá, že vystupuje jako soukromoprávní subjekt, takže žalován může být pouze, je-li účastníkem občanskoprávních vztahů. V daném případě ale šlo o výkon veřejné moci. Žalovaná nesouhlasí ani s názorem, že je to právě M. s., kdo je oprávněn jednat za stát – Českou republiku – před soudem v řízení o ochranu osobnosti, jestliže neoprávněný zásah do osobnostních práv spočívá v postupu orgánu příslušného činit úkony v trestním řízení, konkrétně Státního zastupitelství, které je rovněž organizační složkou státu. Dále se žalovaná domnívá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Pro případ, že by se dovolací soud neztotožnil s těmito důvody dovolání, namítá, že správné bylo posouzení soudu prvního stupně, který uzavřel, že ze strany Vrchního státního zastupitelství v Praze, resp. ze strany státního zástupce B. H. nedošlo k excesu. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud buď zrušil rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu a zastavil řízení pro nedostatek podmínek řízení spočívající v nezpůsobilosti žalované strany být účastníkem tohoto řízení, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném měnícím výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním podaným na poštu dne 26. ledna 2007, a to ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a kterým bylo rozhodnuto, že mu nenáleží náhrada nákladů soudního řízení. Dovolání odůvodnil ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. To spatřuje v argumentaci odvolacího soudu, že své stanovisko mohl žalobce zaslat do spisu Vrchního soudu sám. Rozhodnutí odvolacího soudu v nenapadené části přiznává právo na přiměřené zadostiučinění (satisfakci) zasláním písemné omluvy přímo žalobci, ale v napadené části mu upírá právo na odstranění trvajících následků neoprávněného zásahu, kterým je zaslání písemné omluvy odpovědným subjektem do trestního spisu.
Dovolací soud uvážil, že u obou dovolání jsou splněny předpoklady obsažené v ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. Obě též byla podána ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud dále vzal v úvahu, že dovolání jsou charakterizována obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jejich přípustnosti.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání žalované proti části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Naproti tomu dovolání žalobce směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti výroku o náhradě nákladů řízení přípustné není, o čemž bude pojednáno v závěru tohoto rozhodnutí.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním žalované dotčeném výroku jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je třeba v této části považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto případné vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou žalované, že Česká republika není způsobilá být účastníkem řízení na ochranu osobnosti, pokud k zásahu do osobnostních práv mělo dojít při výkonu veřejné moci, resp. otázkou, pokud by stát byl způsobilým být účastníkem tohoto řízení, pak která organizační složka má za stát jednat. Je třeba dovodit, že došlo-li k zásahu do osobnostních práv fyzické osoby chráněných ustanovením § 11 násl. o.z. při výkonu soudní moci, neboli při výkonu veřejné moci, je nutno při řešení naznačené otázky postupovat analogicky, jako je tomu při odpovědnosti státu za škodu způsobenou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. To znamená, že i při vzniku nemajetkové újmy ve smyslu § 13 o.z. je pasivně legitimován stát, za nějž jedná M. s. České republiky (§ 21a odst. 1 o.s.ř.).
Pokud se týče námitky, že M. s. ČR není organizační složkou státu, která měla před soudem jménem České republiky v této věci jednat, pak je třeba připomenout, že podle ustanovení § 21a o.s.ř. za stát před soudem vystupuje a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu, b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech (odst. 1). Vystupuje-li před soudem za stát Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jedná před soudem jménem státu zaměstnanec zařazený v Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, pověřený jeho generálním ředitelem (odst. 2). Vystupuje-li před soudem za stát organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, jedná před soudem jménem státu vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec působící u této nebo jiné organizační složky státu (odst. 3).
Obecně platí, že má-li za stát jednat organizační složka, je žalobce povinen označit řádně též tuto příslušnou organizační složku, jíž se věc týká.
Organizační složky státu podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů nejsou právnickými osobami a tvoří je úřady, instituce a další útvary - jak vyplývá zejména z ustanovení § 3 a 51 cit. zákona. Soud je povinen zjistit, která z organizačních složek je podle zákona č. 201/2002 Sb. nebo zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu nebo jiné právní věci, a tuto organizační složku přibere (pokud se ho již neúčastní) do řízení. Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat. Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace. Případný chybný závěr soudu o této otázce se projeví jako vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Podle § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. organizačními složkami státu jsou ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§ 51); obdobné postavení jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu.
Podle § 11 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky ve znění pozdějších předpisů, je m. s. ústředním orgánem státní správy pro soudy a státní zastupitelství. Je tedy nesporné, že M. s. je v daném případě organizační složkou státu, jíž se věc týká, i když takovou organizační složkou je, jak jinak správně uvádí žalovaná, i Vrchní státní zastupitelství v P.
Pokud tedy žalobce označil jako organizační složku České republiky M. s., které, jak bylo vyloženo, tento status má, správně z této skutečnosti soudy obou stupňů vycházely. Lze proto rozhodnutí odvolacího soudu považovat při řešení této otázky za správné.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle § 11 násl. o.z. Podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi neoprávněným zásahem a vzniklou újmou na osobnostních právech postižené fyzické osoby.
Závěry odvolacího soudu, o míře dotčení cti a důstojnosti žalobce jsou pak s ohledem k učiněným skutkovým zjištěním přiléhavé. Odpovídající jsou i úvahy tohoto soudu o formě přisouzené náhrady nemajetkové újmy.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z uvedených důvodů pokládat v této části za správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované jako nedůvodné v uvedeném rozsahu zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Pokud se týče dovolání žalobce, pak z již podaného výkladu je zřejmé, že se odvolací soud nedostal do výkladových obtíží při aplikaci ustanovení § 11 násl. o.z. Dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé tak není důvodu hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Proto nelze uzavřít, že by v případě žalobcem napadeného výroku ve věci samé bylo dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pokud pak dovolatel napadl výrok o náhradě nákladů řízení, ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. přípustnost dovolání proti takovémuto rozhodnutí neupravují. Protože tedy není v označené věci dána přípustnost dovolání žalobce, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto toto dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151, § 142 a 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco dovolání žalované bylo zamítnuto.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -pkr-