// Profipravo.cz / Přikázání věci 18.03.2010
ÚS: K delegaci věci z důvodu vhodnosti
Analytická právní věta
Právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a základní právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 2 Listiny) v sobě obsahují právo účastníků řízení vyjádřit se k návrhu na delegaci věci z důvodu vhodnosti, tedy možnost v dané věci právně i skutkově argumentovat.
Pokud je účastníkům řízení toto právo upřeno tím, že obecné soudy nesprávně aplikují předpisy upravující doručování, dochází k porušení nejen kogentní normy obsažené v § 12 odst. 3 o. s. ř., ale také uvedených základních práv.
PRÁVNÍ VĚTY
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy nesprávnou aplikací předpisů upravujících doručování právnickým osobám porušily kogentní normu obsaženou v ustanovení § 12 odst. 3 o. s. ř. v tehdy platném znění, neboť nedaly stěžovatelce možnost vyjádřit se k návrhu na delegaci věci z důvodu vhodnosti, tedy možnost v dané věci právně i skutkově argumentovat. Proto nelze ani jejich postup, ani napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2009, č.j. Ncd 275/2009-205, kvalifikovat jinak než jako libovolnou aplikaci podústavního práva, a tím jako porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jež v sobě zahrnuje i právo na reálnou a efektivní možnost účastníků řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2570/09, ze dne 13.01.2010
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky FINAR, spol. s r. o., se sídlem Praha 5, Vrázova 2243/7, zastoupené Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem Praha 5, Vrázova 2243/7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2009, č. j. Ncd 275/2009-205, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2009, č. j. Ncd 275/2009-205, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze. Opírá jí zejména o následující důvody:
Stěžovatelka tvrdí, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2009, č. j. Ncd 275/2009-205, jímž bylo rozhodnuto o delegaci věci jinému soudu ve smyslu § 12 o. s. ř., porušil vrchní soud její právo na spravedlivý proces. Návrh na delegaci jí totiž nepředložil k vyjádření, ač - v souladu s ustanovením § 12 odst. 3 o. s. ř. -stěžovatelka měla právo (jako účastník řízení) se k návrhu vyjádřit. V této souvislosti v ústavní stížnosti upozornila na to, že již od 19. 2. 2009 má v obchodním rejstříku uvedenu novou adresu svého sídla; doručoval-li jí obvodní soud návrh na delegaci jinam, porušil tím její procesní práva. Nadto má stěžovatelka zato, že usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla věc přikázána Okresnímu soudu v Litoměřicích, je z ústavněprávního hlediska neodůvodněno, a to zvláště vzhledem k tomu, že delegací dochází k prolomení jejího ústavního práva na zákonného soudce.
Stěžovatelka proto navrhla, aby bylo ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušeno.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený Okresním soudem v Litoměřicích, sp. zn. 14 C 132/2009 (dříve vedený Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 619/2008). Z něho zjistil, že stěžovatelka (v řízení před obecnými soudu první žalovaná) byla I. S. (v řízení před obecnými soudy žalobkyní, v řízení před Ústavním soudem první vedlejší účastnicí - dále též "první vedlejší účastnice") žalována o v žalobě vyčíslenou částku s příslušenstvím představující náhradu nevyplacené mzdy z konkurzní podstaty úpadce. První vedlejší účastnice žalovala stěžovatelku jako ručitelku za závazky JUDr. Jiřího Kadeřábka, jenž byl správcem konkurzní podstaty úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, a.s. (což byl právní nástupce zaměstnavatele první vedlejší účastnice). JUDr. Jiří Kadeřábek (v řízení před obecnými soudy druhý žalovaný, v řízení o ústavní stížností druhý vedlejší účastník - dále též "druhý vedlejší účastník") během řízení o žalobě první vedlejší účastnice navrhl svým podáním došlým Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 17. 6. 2009 delegaci věci dle § 12 odst. 2 o. s. ř., a to Okresnímu soudu v Litoměřicích. Jak plyne z citovaného soudního spisu [č.l. 171-203], Obvodní soud pro Prahu 5 zaslal návrh druhého vedlejšího účastníka k vyjádření první vedlejší účastníci (žalobkyni); ta obvodnímu soudu sdělila, že s delegací nesouhlasí a vedle toho informovala obvodní soud, že stěžovatelka změnila svoje sídlo - nově zapsané v obchodním rejstříku od 19. 2. 2009 - jež je nyní na adrese Vrázova 2243/7, Praha 5 (č.l. 196, 200 a násl.). Stěžovatelce však Obvodní soud pro Prahu 5 uvedený návrh na delegaci zaslal na adresu jejího předešlého sídla Praha 5, Wasermannova 922. V soudním spise přitom není založena výzva, aby se stěžovatelka k návrhu na delegaci vyjádřila; toliko na čísle listu 199 je založena zalepená obálka s nedoručeným dopisem určeným stěžovatelce, který byl po uplynutí zákonné úložní doby (stanovené podle občanského soudního řádu ve znění před účinností novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.) zaslán Obvodnímu soudu pro Prahu 5 zpět s poznámkou "Uložit, když adresát nesídlí". Po vyjádření první vedlejší účastnice (žalobkyně) pak obvodní soud věc postoupil k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze. Ten napadeným usnesením ze dne 5. 8. 2009, č. j. Ncd 275/2009-205, návrhu druhého vedlejšího účastníka vyhověl. V odůvodnění svého usnesení se formálně vypořádal s nesouhlasem první vedlejší účastnice odkazující mj. na právo na zákonného soudce; ve vztahu ke stěžovatelce však vrchní soud pouze konstatoval, že se k návrhu na přikázání věci Okresnímu soudu v Litoměřicích nevyjádřila.
III.
Ústavní soud požádal Obvodní soud pro Prahu 5 o vyjádření k ústavní stížnosti a o sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Obvodní soud pro Prahu 5 se však nevyjádřil. Poté Okresní soud v Litoměřicích zaslal Ústavnímu soudu soudní spis vedený u něho pod sp. zn. 14 C 132/2009 (dříve vedený Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 619/2008). Své vyjádření k ústavní stížnosti nepřipojil.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil Vrchní soud v Praze, který však toliko odkázal na napadené rozhodnutí. S upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřil souhlas.
Ústavní soud požádal stěžovatelku o sdělení, zda souhlasí, aby bylo s odkazem na § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upuštěno od ústního jednání. Stěžovatelka se však ve stanovené lhůtě nevyjádřila; Ústavní soud tedy v souladu s poučením, které stěžovatelce dal, předpokládá, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí.
První vedlejší účastnice I. S. se vyjádřila tak, že se s ústavní stížností stěžovatelky plně ztotožňuje. S ohledem na to, že ve výroku tohoto nálezu citované rozhodnutí vrchního soudu napadla rovněž ústavní stížností (byť ve svém vyjádření uvádí zjevně nesprávné datum), jež je evidována pod sp. zn. II ÚS 2496/09, navrhuje spojení právě projednávané ústavní stížnosti ke sp. zn. II. senátu Ústavního soudu.
Druhý vedlejší účastník JUDr. Jiří Kadeřábek, správce konkurzní podstaty úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, a. s., se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [srov. k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 - viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 15, nález č. 98 - a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) [1]; dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv [2], a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva [3].
V souladu s tím pak Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
[1] Z pohledu relevantního podústavního práva dopadá na právě projednávanou věc ustanovení § 12 odst. 2 a 3 o. s. ř. a ustanovení § 47 o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. V předmětné věci však Ústavní soud ve smyslu § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu důvod k posuzování ústavnosti napadených procesních předpisů neshledal.
[2] Ustanovení § 12 odst. 2 a 3 o. s. ř. upravuje možnost delegace věci z důvodu vhodnosti, jakož i - mimo jiné - právo účastníků řízení vyjádřit se k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, jakož i k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Ustanovení § 47 o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. znělo: "Písemnost určenou právnické osobě soud předá doručujícímu orgánu k doručení na adresu jejího sídla zapsanou do obchodního nebo jiného veřejného rejstříku nebo na adresu, kde skutečně sídlí (...). Jestliže právnická osoba o to požádá, soud předá písemnost k doručení na jinou adresu v České republice, kterou mu sdělila; to neplatí, nemůže-li jí být písemnost v označeném místě doručena způsobem předepsaným tímto zákonem.".
Ze skutečností vyplývajících ze soudního spisu je zřejmé, že konstatuje-li vrchní soud ve svém usnesení, že se stěžovatelka k návrhu na delegaci nevyjádřila, pak přehlíží, že se k návrhu zjevně vyjádřit nemohla. To proto, že jí byla výzva k vyjádření doručena na nesprávnou adresu, a to v rozporu s údaji, jež plynou z obchodního rejstříku; mimo to byl o nich soud informován první vedlejší účastnicí. Z toho resultuje, že jak Vrchní soud v Praze, tak i Obvodní soud pro Prahu 5 nedostály své povinnosti plynoucí pro ně z ustanovení § 12 odst. 3 o. s. ř., tj. zajistit účastníku řízení možnost vyjádřit se k návrhu, neboť se zákonnými pravidly pro doručování neřídily.
[3] Co se týká posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního podústavního práva, pak z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod stěžovatele.
V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu ty případy, ve kterých Ústavní soud posuzuje, zda obecným soudem aplikovaná norma podústavního práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, nebyla neopodstatněně upřednostněna před jinou normou tohoto práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 37, a další).
Další skupinu představují případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z možných interpretačních alternativ určité normy jednoduchého práva (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 114/94, svazek 3, nález č. 9, a nález sp. zn. III.ÚS 74/02, svazek č. 28, nález č. 128).
Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva obecným soudem, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž týž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá (viz např nálezy sp. zn. III. ÚS 74/02, sp. zn. III. ÚS 694/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 126; svazek 31, nález č. 148).
Vycházeje ze shora nastíněných zásadních východisek dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy nesprávnou aplikací předpisů upravujících doručování právnickým osobám porušily kogentní normu obsaženou v ustanovení § 12 odst. 3 o. s. ř. v tehdy platném znění, neboť nedaly stěžovatelce možnost vyjádřit se k návrhu na delegaci věci z důvodu vhodnosti, tedy možnost v dané věci právně i skutkově argumentovat. Proto nelze ani jejich postup, ani napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2009, č.j. Ncd 275/2009-205, kvalifikovat jinak než jako libovolnou aplikaci podústavního práva, a tím jako porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jež v sobě zahrnuje i právo na reálnou a efektivní možnost účastníků řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.] zrušit.
Protože o ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. II. ÚS 2496/09 bylo usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2009 již rozhodnuto jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost, nemohl se Ústavní soud při projednávání této ústavní stížnosti zabývat návrhem první vedlejší účastnice na spojení věci ve smyslu § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 112 o. s. ř.
Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků řízení upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Autor: ÚS