// Profipravo.cz / Věcná příslušnost 22.04.2016
ÚS: Věcná příslušnost soudu u incidenčních sporů
I. Ustanovení § 104a občanského soudního řádu umožňuje postavit najisto otázku věcné příslušnosti soudu, jestliže se tato ukáže být v průběhu řízení sporná, i v tomto případě však musí být při rozhodování soudů respektovány požadavky vyplývající z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za nepřípustné lze přitom označit opominutí ustanovení zákona, byť třeba jen pokud jde o jeho relevantní časové znění, které dopadá na projednávanou věc, má-li nebo může-li mít takovéto pochybení průmět do posouzení věcné příslušnosti.
II. Ustanovení § 239 odst. 1 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném od 1. ledna 2014, jež vymezují, co se rozumí odpůrčí žalobou, nemají ve spojení s § 2 písm. d) a § 159 odst. 1 písm. d) téhož zákona význam pro určení věcné příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí o žalobě na vydání peněžitého plnění z neúčinného právního úkonu, jestliže byla tato žaloba podána do 31. prosince 2013.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 162/16, ze dne 23. 3. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Ústavnímu soudu byla dne 15. ledna 2016 doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dne 17. června 2010 bylo před Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 6781/2010 zahájeno insolvenční řízení ve věci úpadce, obchodní společnosti Advokátní kancelář Veverka & Partneři, s.r.o. v likvidaci (dále jen "dlužník"), v jehož rámci byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Dne 20. května 2011 podala insolvenční správkyně, obchodní společnost AS ZIZLAVSKY v.o.s. (dále jen "insolvenční správkyně" nebo "vedlejší účastnice"), u téhož soudu žalobu proti stěžovateli, někdejšímu advokátovi, kterou se domáhala vyslovení neúčinnosti smlouvy o výkonu funkce, uzavřené dne 1. února 2008 mezi dlužníkem a stěžovatelem, a jejího dodatku č. 1, jakož i neúčinnosti v žalobě blíže specifikovaných právních úkonů, jimiž dlužník uhradil stěžovateli ze svého účtu částky v celkové výši 8 952 656 Kč, resp. plateb z účtu dlužníka ve prospěch stěžovatele v uvedené celkové výši. Současně navrhla, aby soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit tuto souhrnnou částku s úrokem z prodlení do majetkové podstaty dlužníka.
3. V průběhu řízení dospěl Městský soud v Praze k závěru, že i když byla žaloba insolvenční správkyně označena jako odpůrčí žaloba, ze žalobních tvrzení vyplývá, že zčásti jde o žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. O plnění bez právního důvodu mělo jít v případě 9 z 35 dílčích plateb. V této části tedy nemá jít o incidenční spor podle § 159 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), k jehož projednání a rozhodnutí o něm by byl příslušný krajský soud. Podle § 9 odst. 3 písm. r) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a contrario by zde měl být naopak příslušný okresní soud, konkrétně Obvodní soud pro Prahu 5. Městský soud v Praze proto předložil věc nadřízenému vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti.
4. Usnesením ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 101 VSPH 726/2015-80 rozhodl Vrchní soud v Praze, že k projednání a rozhodnutí uvedené věci je v prvním stupni příslušný Městský soud v Praze. Podle jeho názoru je předmětem řízení o žalobě insolvenční správkyně určení neúčinnosti všech v žalobním návrhu uvedených úkonů dlužníka, tedy i těch, které spočívají v bankovních převodech finančních prostředků z účtu dlužníka na účet stěžovatele a v platbách z účtu dlužníka stěžovateli. Zároveň se insolvenční správkyně měla touto žalobou domáhat ve smyslu § 239 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014, i vydání peněžitého plnění, které stěžovatel měl od dlužníka obdržet z neúčinných právních úkonů. Odpůrčí žalobou mělo být tudíž zahájeno sporné řízení ve smyslu § 239 odst. 1 insolvenčního zákona, které je incidenčním sporem, k jehož projednání a rozhodnutí je v celém rozsahu žaloby věcně příslušný Městský soud v Praze jako soud prvního stupně.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel má za to, že Vrchní soud v Praze pochybil, jestliže o věcné příslušnosti rozhodl na základě insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014. Pro její posouzení měla být rozhodující zákonná úprava platná ke dni podání žaloby insolvenční správkyně, což znamená, že věcná příslušnost se měla odvíjet od § 9 odst. 4 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a § 7 odst. 2 insolvenčního zákona, v témže znění. Pojem odpůrčí žaloby, v jejímž případě má soudní řízení povahu incidenčního sporu, zase měl být vyložen v souladu s tehdy účinnými § 2 písm. d), § 159 odst. 1 písm. d) a § 239 odst. 1 a 4 insolvenčního zákona. Správně by tak měl Městský soud v Praze projednat a rozhodovat jako o odpůrčí žalobě jen o té části žaloby vedlejší účastnice, jejíž vyhovění by založilo neúčinnost právních úkonů dlužníka. V případě žaloby na vydání plnění z neúčinného právního úkonu totiž podle názoru stěžovatele nejde o incidenční spor a věcně příslušným k jejímu projednání a rozhodnutí o ní je Obvodní soud pro Prahu 5.
6. Nesprávné posouzení věcné příslušnosti mělo mít za následek, že napadeným usnesením bylo porušeno základní právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu, že se k uvedené otázce, resp. postupu spočívajícím v jejím předložení Vrchnímu soudu v Praze, nemohl vyjádřit a uvedený soud se s jeho právním názorem nemusel vypořádat, mělo být porušeno i jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadené usnesení neodpovídá ani rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze v jiných incidenčních sporech zahájených v rámci téhož insolvenčního řízení, což stěžovatel dokládá poukazem na několik jeho rozhodnutí (usnesení ze dne 19. března 2013 č. j. 101 VSPH 450/2013-18, usnesení ze dne 3. března 2014 č. j. 101 VSPH 448/2013-72, usnesení ze dne 16. ledna 2015 č. j. 102 VSPH 350/2014-74 a usnesení ze dne 7. července 2015 č. j. 103 VSPH 521/2015-76).
III.
Řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 90 ICm 1303/2011 a vyzval účastníka řízení a vedlejší účastnici řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Této možnosti využil pouze účastník řízení.
8. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 10. února 2016 uznal, že do účinnosti novely insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb. rozhodoval v typově shodných případech konzistentně tak, že v té části, kde se žalobce (insolvenční správce) domáhal vedle určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka i vrácení (zaplacení) peněžitého plnění poskytnutého dlužníkem neúčinným právním úkonem, jsou v řízení o žalobě na plnění věcně příslušné v prvním stupni okresní soudy. Od 1. ledna 2014 se však měla rozhodovací činnost všech senátů změnit s ohledem na nové znění § 239 odst. 4 insolvenčního zákona, a to tak, že k projednání a rozhodování části odpůrčí žaloby, v níž se žalobce domáhá vydání peněžitého plnění z neúčinného právního úkonu, jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy. Tento závěr se přitom vztahuje i k insolvenčním řízením zahájeným před 1. lednem 2014. V této souvislosti účastník řízení poukázal na právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho rozsudku ze dne 27. února 2014 sp. zn. 29 Cdo 677/2011, podle něhož je i v těchto insolvenčních řízeních přípustné, aby se insolvenční správce domáhal v rámci incidenčního sporu u krajského soudu, u něhož je insolvenční řízení vedeno, nejen určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu, ale současně žádal též o zaplacení peněžitého plnění poskytnutého dlužníkem z jeho odporovatelného právního úkonu. Z těchto důvodů by ústavní stížnost neměla být shledána důvodnou.
9. Uvedené vyjádření bylo zasláno stěžovateli, který na ně reagoval replikou ze dne 16. března 2016. Nad rámec své původní argumentace uvedl, že tvrzení Vrchního soudu v Praze ohledně sjednocení praxe po 1. lednu 2014 vyvrací již poukaz na výše zmíněná usnesení vydaná v témže insolvenčním řízení. Podle stěžovatele je napadené usnesení naopak ve zjevném rozporu s ustálenou rozhodovací činností Vrchního soudu v Praze, přičemž právě ve skutečnosti, že se přesvědčivě nevypořádalo s otázkou předchozích odchylně řešených případů lze spatřovat porušení jeho ústavně zaručených práv. Za relevantní nepovažuje ani poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu. Pakliže by se měl aplikovat, znamenalo by to, že by bylo nutné považovat veškerou rozhodovací činnost Vrchního soudu v Praze (podle toho, jak je o ní referováno v jeho vyjádření) do účinnosti změny § 239 odst. 4 insolvenčního zákona za nesprávnou. Nejvyšší soud v tomto rozsudku navíc vyšel z usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011 sp. zn. 31 Cdo 365/2009, které však bylo vydáno na podkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.
10. Závěrem stěžovatel dodal, že pro otázku věcné příslušnosti soudu bylo stěžejní vyřešení otázky povahy nároku uplatněného žalobou, kdy ne každý spor zahájený insolvenčním správcem musí být incidenčním sporem ve smyslu § 159 insolvenčního zákona. Je si ovšem vědom, že posouzení správnosti této otázky by již šlo nad rámec přezkumu prováděného Ústavním soudem. Svou ústavní stížnosti nadále považuje za důvodnou.
11. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
IV.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
12. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení, musel se vypořádat s otázkou, zda jsou k tomu splněny všechny zákonem stanovené podmínky.
13. Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2]. Námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod by v těchto případech měla být koncentrována jen do tohoto stadia řízení s tím, že v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím) by již nemohla být efektivně uplatněna [např. nález ze dne 25. března 2014 sp. zn. II. ÚS 885/13 (N 41/72 SbNU 479)].
14. Ústavní soud konstatuje, že mezi takováto rozhodnutí lze zařadit i usnesení vrchního soudu (nebo Nejvyššího soudu) o věcné příslušnosti podle § 104a občanského soudního řádu, a to pro jeho úzkou vazbu s ústavně zaručeným právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Toto rozhodnutí je určující pro věcnou a místní příslušnost soudu bez ohledu na jeho věcnou správnost, když podle § 11 odst. 1 věty třetí občanského soudního řádu je věcně a místně příslušným vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu. Jeho závaznost pro účastníky řízení a soudy je výslovně vyjádřena v § 104a odst. 7 občanského soudního řádu. Nad rámec uvedeného je namístě zmínit i hledisko hospodárnosti soudního řízení, neboť není žádoucí, aby bylo ústavněprávní posouzení otázky porušení uvedeného práva odloženo až do případného řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno [např. nález ze dne 1. června 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455) nebo nález ze dne 2. září 2010 sp. zn. II. ÚS 2193/10 (N 183/58 SbNU 605)]. Podmínka přípustnosti ústavní stížnosti proti napadenému usnesení je z těchto důvodů splněna.
15. Zbývá dodat, že ústavní stížnost byla rovněž podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti. Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání.
V.
Vlastní posouzení
16. Pokud jde o věcné posouzení ústavní stížnosti, Ústavní soud podotýká, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
17. Právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", představuje systémovou pojistku zajišťující nezávislost soudů. Její podstata spočívá především v tom, že podávání návrhů soudům a přidělování případů jednotlivým soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování. Základními předpoklady naplnění tohoto práva jsou zákonné určení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu a dále stanovení hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce. Zmínit je třeba i stanovení pravidel ustavení senátů (včetně určení počtu jejich členů) či samosoudce, který bude ve věci účastníka rozhodovat [srov. např. nález ze dne 22. února 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101) nebo nález ze dne 21. ledna 1999 sp. zn. III. ÚS 293/98 (N 11/13 SbNU 71)]. V neposlední řadě musí být zaručena stabilita obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení (nález ze dne 1. prosince 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14).
18. Ustanovení § 104a občanského soudního řádu umožňuje postavit najisto otázku věcné příslušnosti soudu, jestliže se tato ukáže být v průběhu řízení sporná. Jak již bylo uvedeno, rozhodnutí vydaná na jeho základě jsou konečná a zavazují nejen účastníky řízení, ale též soudy. Ústavnímu soudu samozřejmě nepřísluší vstupovat do rozhodování vrchních soudů nebo Nejvyššího soudu podle tohoto ustanovení z pozice jejich další instance, i v tomto případě však musí být respektovány požadavky vyplývající z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V tomto ohledu může být součástí jeho ústavněprávního přezkumu například posouzení, zda právní závěry obecných soudů obstojí z hlediska obecně uznávaných metod výkladu právních předpisů [srov. nález ze dne 18. října 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69) nebo nález ze dne 1. října 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13, body 36 a 37]. Za nepřípustné lze přitom označit opominutí ustanovení zákona, byť třeba jen pokud jde o jeho relevantní časové znění, které dopadá na projednávanou věc, má-li nebo může-li mít takovéto pochybení průmět do výsledku řízení (v tomto případě do posouzení věcné příslušnosti). Nezákonnost rozhodnutí o věcné příslušnosti, která by byla důsledkem takovýchto pochybení a vedla by k jeho zrušení, by otevírala prostor pro zpochybnění zákonnosti dosavadního soudního řízení a v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny by prodlužovala nejistotu ohledně toho, zda ve věci rozhoduje zákonný soudce.
19. V projednávané věci rozhodoval Vrchní soud v Praze podle § 104a odst. 2 občanského soudního řádu, zda jsou k projednání a rozhodnutí o žalobě vedlejší účastnice proti stěžovateli příslušné krajské nebo okresní soudy. Ústavní soud podotýká, že v rovině podústavního práva má pro posouzení této otázky význam ustanovení § 11 odst. 1 druhé věty občanského soudního řádu, které stanoví, že pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou (byly) v době jeho zahájení. Toto ustanovení zaručuje, že skutečnosti nastalé teprve v průběhu řízení nebudou moci změnit věcnou příslušnost soudu, jež by nezbytně vedla i ke změně složení příslušného senátu (samosoudce).
20. Vzhledem k tomu, že řízení o žalobě vedlejší účastnice bylo zahájeno dne 20. května 2011, byl tento okamžik rozhodující i z hlediska určení věcné příslušnosti soudu k jejímu projednání a rozhodnutí o ní. Právní hodnocení relevantních skutečností, jak byly vymezeny žalobou, se mělo odvíjet od tehdy platné zákonné úpravy, která byla obsažena, jak správně uvedl stěžovatel, zejména v § 9 odst. 4 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a § 7 odst. 2 insolvenčního zákona, v témže znění, podle nichž krajské soudy rozhodovaly jako soudy prvního stupně v incidenčních sporech. Mezi incidenční spory se totiž podle § 2 písm. d) a § 159 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, řadili (a i dnes se řadí) i spory na základě odpůrčí žaloby. Dále se měl Vrchní soud v Praze v rámci rozhodování o věcné příslušnosti vypořádat s otázkou, zda a v jakém rozsahu lze řízení o žalobě vedlejší účastnice považovat za odpůrčí žalobu ve smyslu § 239 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Důvodem je skutečnost, že v části, ve které by již o takovouto žalobu nešlo, by se podle tehdejší právní úpravy nemuselo jednat ani o incidenční spor. Bylo tedy třeba rozhodnout, zda jsou s ohledem na relevantní skutečnosti vyplývající z obsahu žaloby v této části věcně příslušně okresní soudy podle § 9 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013, nebo krajské soudy podle § 9 odst. 2, 3 nebo 4 téhož zákona.
21. Z napadeného usnesení se nicméně podává, že Vrchní soud v Praze tímto způsobem nepostupoval a úvahu o věcné příslušnosti krajského soudu založil na tom, že incidenčním sporem je i rozhodování o nároku na vydání peněžitého plnění z neúčinného právního úkonu, když podle § 239 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014, lze i tento nárok uplatňovat odpůrčí žalobou podle § 239 odst. 1 téhož zákona. Tato možnost je v tomto ustanovení - na rozdíl od dřívější zákonné úpravy, která ji neupravovala - výslovně uvedena. Nová zákonná úprava se ovšem v projednávané věci nemohla uplatnit, neboť nabyla účinnosti teprve po zahájení řízení. Jiný závěr ostatně nelze dovodit ani z relevantních přechodných ustanovení předmětných novel občanského soudního řádu a insolvenčního zákona, které nabyly účinnosti dne 1. ledna 2014. Podle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. se pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona použije občanský soudní řád ve znění účinném podle dosavadní právní úpravy. Podle čl. II zákona č. 294/2013 Sb. sice insolvenční zákon platí ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona i pro insolvenční řízení zahájená před tímto dnem, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, však zůstávají zachovány. I ve smyslu těchto ustanovení tak byla nepochybně zachována věcná příslušnost soudu, jež byla založena rozhodnými skutečnostmi v době podání žaloby podle dřívější zákonné úpravy.
22. Uvedená zjištění opodstatňují závěr, že Vrchní soud v Praze rozhodl o věcné příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí o žalobě vedlejší účastnice podle zákona, jenž však s ohledem na jeho časovou působnost neměl pro její posouzení význam. S ohledem na den jejího podání měl totiž správně použít příslušná ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Zůstává tedy zodpovědět, zda se toto pochybení promítlo nebo alespoň mohlo promítnout do výsledku rozhodování o věcné příslušnosti. Podle Ústavního soudu tomu tak skutečně je.
23. Byl to samotný Vrchní soud v Praze, kdo ve svém vyjádření připustil, že až do 31. prosince 2013 se žaloba na zaplacení peněžitého plnění z neúčinného právního úkonu nepovažovala za odpůrčí žalobu, v důsledku čehož nebylo ani řízení o ní incidenčním sporem, ve vztahu k němuž by byla dána věcná příslušnost krajských soudů. Podle tehdejšího výkladu by proto k projednání žaloby v tomto rozsahu byly příslušné okresní soudy. Pokud Vrchní soud v Praze uvádí, že věcná příslušnost krajských soudů byla dána i podle předchozí právní úpravy, a to s ohledem na právní závěry Nejvyššího soudu vyslovené v jeho rozsudku ze dne 27. února 2014 sp. zn. 29 Cdo 677/2011, pak je třeba dodat, že zvlášť za situace, kdy Městský soud v Praze předložil věc Vrchnímu soudu v Praze s poukazem na některá jeho usnesení, v nichž rozhodl odlišně, bylo jeho povinností, aby své odlišné právní závěry zdůvodnil a vypořádal se s nimi v odůvodnění napadeného usnesení. Žádné takovéto úvahy ale v jeho odůvodnění nalézt nejde, a tudíž je z uvedených hledisek ani nelze podrobit ústavněprávnímu přezkumu.
24. Zásah do základního práva, potažmo jeho porušení, nakonec nevylučuje ani skutečnost, že stěžovatel před rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nevyužil možnosti se k otázce věcné příslušnosti vyjádřit. Z příslušného spisu vyplývá, že mu byl přípis, kterým Městský soud v Praze sdělil účastníkům řízení svůj právní názor na tuto otázku, zaslán poštou na jeho adresu a že si tuto zásilku ve stanovené době nevyzvedl. Vrchní soud v Praze při svém rozhodování ovšem nevyšel z právního názoru uvedeného v tomto přípisu, nýbrž učinil zcela odlišné právní posouzení, které by stěžovatel - ani v případě, že by se vyjádřil - patrně nemohl předvídat. Napadeným usnesením by tak byl v každém případě dotčen na svých právech.
VI.
Závěr
25. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je důvodná, neboť napadeným usnesením bylo v důsledku aplikace zákonné úpravy, jež se z hlediska své časové působnosti nevztahovala na projednávanou věc, porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto pochybení zároveň vedlo k porušení jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Nadále totiž není postaveno najisto, který soud je věcně příslušný k projednání a rozhodnutí této věci. Podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele (výrok I) a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení zrušil (výrok II). V dalším řízení bude povinností Vrchního soudu v Praze, aby - vázán závazným právním názorem vysloveným v tomto nálezu - opětovně rozhodl o věcné příslušnosti. Tento nález přitom nijak nepředjímá konečný výsledek jeho právního posouzení.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US