// Profipravo.cz / Věcná příslušnost 21.01.2014
Věcná příslušnost dle ustanovení § 9 odst. 1 písm. r) bod 6 o.s.ř.
V dané věci není pochyb o tom, že účastnice právního vztahu jsou podnikatelé zapsaní do obchodního rejstříku. Předmětem podnikání žalobkyně je poskytování bankovních služeb; předmětem podnikání žalované bylo ke dni zahájení řízení mimo jiné poskytování ubytovacích služeb a pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Je zřejmé, že se v kupní smlouvě, na jejímž základě žalobkyně uplatnila své právo na smluvní pokutu, jednalo o převod nemovitostí a movitých věcí z obchodního majetku žalobkyně do obchodního majetku žalované a že nemovitosti měly sloužit k podnikání žalované (poskytování ubytovacích služeb) i k podnikání žalobkyně, která zde měla (mimo jiné) nadále provozovat bankomat na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor v převáděných nemovitostech.
S přihlédnutím ke všem okolnostem je zřejmé, že se kupní smlouva, resp. převod předmětných nemovitostí a movitých věcí týkal podnikatelské činnosti žalobkyně i žalované. Uzavřená kupní smlouva směřovala ke snížení obchodního majetku žalobkyně a zvětšení obchodního majetku žalované; v takovém případě nelze dospět k jinému závěru, než že je převod nemovitostí mezi právnickými osobami předmětem jejich podnikatelské činnosti (bez ohledu na to, zda je převod nemovitostí předmětem jejich podnikání zapsaným v obchodním rejstříku či nikoliv), neboť současně dochází ke zvětšení nebo zmenšení majetku, který byť i nepřímo slouží k jejich podnikatelské činnosti. Jedná se tedy v posuzovaném řízení (o zaplacení smluvní pokuty) o spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti ve smyslu § 9 odst. 1 písm. r/ bod 6. o.s.ř. v rozhodném znění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 297/2012, ze dne 24. 10. 2013
Dotčené předpisy:
- § 9 odst. 1 písm. r) bod 6 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013
- § 261 odst. 1 obch. zák.
Kategorie: věcná příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 9,640.000,- Kč z titulu smluvní pokuty sjednané v „kupní smlouvě č. 2008/2300/984“ ze dne 18. 11. 2008 pro případ, že žalovaná neuhradí kupní cenu včas.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. května 2010, č. j. 20 C 253/2009-334, zamítl žalobu o zaplacení 9,640.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. února 2011, č. j. 68 Co 500/2010-372, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 9,640.000,- Kč se 7% úrokem z prodlení ročně z částky 5,000.000,- Kč od 28. 2. 2009 do zaplacení navýšeným o výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB, vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníce uzavřely dne 18. 11. 2008 kupní smlouvu, jíž se žalobkyně zavázala prodat žalované zde specifikované nemovitosti za sjednanou kupní cenu 220,000.000,- Kč a nezabudovaný movitý majetek, specifikovaný v příloze kupní smlouvy, za sjednanou kupní cenu 7,000.000,- Kč. V článku III. odst. 2 kupní smlouvy bylo ujednáno, že kupní cenu žalovaná zaplatí zčásti z vlastních zdrojů a zčásti z úvěru poskytnutého jí Volksbank CZ, a. s.; kupní cenu za nemovitosti měla žalovaná složit na „jistotní“ účet zřízený za tímto účelem u Volksbank CZ, a. s. Část kupní ceny za nemovitosti ve výši 20,000.000,- Kč žalovaná žalobkyni uhradila před podpisem kupní smlouvy a doplatek 200,000.000,- Kč se zavázala uhradit do 30 dnů poté, kdy jí žalobkyně doručí písemné oznámení o podpisu kupní smlouvy; úhradou kupní ceny se podle smlouvy rozumělo připsání celé kupní ceny na „jistotní“ účet a kupní cena měla být žalobkyni vyplacena po předložení kupní smlouvy s vyznačenou doložkou vkladu vlastnického práva k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch žalované, zástavní smlouvy s vyznačenou doložkou vkladu zástavního práva k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch Volksbank CZ, a. s. a listu vlastnictví, na němž bude jako jediný vlastník předmětných nemovitostí zapsána žalovaná. Kupní cenu za movité věci se žalovaná zavázala uhradit na účet žalobkyně na základě zálohové faktury vystavené žalobkyní se splatností 30 kalendářních dní ode dne jejího doručení žalované. V článku III. odst. 4 kupní smlouvy si účastníce sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,05% denně z dlužné částky za každý den prodlení žalované se zaplacením kupní ceny. V případě prodlení delšího než 30 kalendářních dní byla žalobkyně oprávněna od kupní smlouvy písemně odstoupit; v takovém případě pak byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 5,000.000,-Kč. V článku IX. kupní smlouvy si účastníce sjednaly, že současně s kupní smlouvou uzavřou smlouvu o nájmu nebytových prostor v převáděných nemovitostech, na jejímž základě bude žalobkyně část prostor nadále využívat pro školení svých zaměstnanců, a smlouvu o poskytnutí ubytovacích služeb v předmětných nemovitostech, podle níž měla žalovaná poskytovat zaměstnancům žalobkyně za předem sjednanou cenu ubytovací a stravovací služby. Žalobkyně, žalovaná a Volksbank CZ, a. s. uzavřely dne 27. 8. 2008 „Smlouvu o zřízení jistotního účtu č. 2008/2300/1066“, v níž si upravily způsob úhrady kupní ceny za nemovitosti. V článku I. odst. 3 smlouvy o zřízení jistotního účtu byl vyjádřen záměr Volksbank CZ, a. s. a žalované uzavřít úvěrovou smlouvu, na jejímž základě by Volksbank CZ, a. s. žalované po splnění všech podmínek úvěrové smlouvy poskytla úvěr za účelem financování kupní ceny předmětných nemovitostí. Vyjádřen zde byl rovněž záměr uzavřít zástavní smlouvu, kterou by bylo zřízeno zástavní právo k předmětným nemovitostem ve prospěch Volksbank CZ, a. s. V článku V. smlouvy o zřízení jistotního účtu byly sjednány podmínky výplaty kupní ceny žalobkyni, a to shodně s podmínkami sjednanými účastníky v článku III. odst. 2 kupní smlouvy. Volksbank CZ, a. s. se dále zavázala, že ze složené jistoty vyplatí žalobkyni 5,000.000,- Kč poté, co jí bude předloženo potvrzení o doručení odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy z důvodu prodlení žalované s úhradou kupní ceny delšího než 30 kalendářních dnů, které bude obsahovat výslovné vyjádření žalované opatřené jejím ověřeným podpisem, že jí bylo odstoupení žalobkyně od smlouvy doručeno. Dne 21. 11. 2008 žalovaná obdržela písemné oznámení žalobkyně o podpisu kupní smlouvy. Dopisem z 15. 12. 2008 žalovaná žalobkyni sdělila, že jí Volksbank CZ, a. s. neposkytla úvěr a že za dané situace není možné dosáhnout výplaty kupní ceny nemovitostí z „jistotního“ účtu. Z uvedeného důvodu neuhradila ani kupní cenu za movité věci a navrhla žalobkyni zrušení všech tří smluv, které spolu uzavřely. Žalobkyně žalované dne 18. 12. 2008 sdělila, že podepsané smlouvy považuje za platné a účinné, na což žalovaná dne 22. 12. 2008 reagovala dopisem, v němž uvedla, že své závazky z kupní smlouvy považuje za zaniklé pro dodatečnou nemožnost plnění a odstupuje proto od kupní smlouvy. Žalobkyně odstoupení od kupní smlouvy neuznala a dopisem z 27. 1. 2009 žalované oznámila, že odstupuje od kupní smlouvy, neboť prodlení s úhradou kupní ceny za nemovitosti i movité věci trvá déle jak 30 dní; současně vůči žalované uplatnila nárok z titulu smluvní pokuty. Odstoupení žalobkyně od smlouvy bylo žalované doručeno 4. 2. 2009. Volksbank CZ, a. s. žalované úvěr neposkytla proto, že byl - s ohledem na nedostatečnou jistotu jeho návratnosti - vyhodnocen jako nevhodný. Dne 1. 8. 2008 uzavřela žalovaná smlouvu o půjčce se společností Rogson Enterprises Limited, jíž se uvedená společnost zavázala poskytnout žalované půjčku až do výše 80,000.000,- Kč za účelem financování nákupu nemovitostí v České republice; tato smlouva byla doplněna dodatkem z 1. 9. 2009.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že účastníce spolu uzavřely platnou kupní smlouvu, v níž byla dostatečně určitě (a tudíž platně) sjednána jak kupní cena za nemovitosti (220,000.000,- Kč), tak kupní cena za movité věci (7,000.000,- Kč). Ani on nepřisvědčil námitce žalované, že se plnění kupní ceny stalo nemožným proto, že Volksbank, a. s. by za sjednaných podmínek nemohla žalobkyni vyplatit kupní cenu za nemovitosti; již samo složení kupní ceny na jistotní účet totiž bylo plněním do sféry žalobkyně (účet byl veden rovněž v její prospěch) a na případnou změnu způsobu financování kupní ceny nemovitostí bylo možné reagovat změnou výplatních podmínek. Stejně jako soud prvního stupně odvolací soud odmítl, že by u žalované nastala objektivní a trvalá nemožnost plnění (kupní ceny) ve smyslu § 575 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „obč. zák.“); zdůraznil přitom, že nemožnost peněžitého plnění (případně plnění u druhově určených věcí) ani nepřichází v soudní praxi v úvahu. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná nemohla splnit závazek uhradit kupní cenu za ztížených podmínek, s většími náklady nebo po sjednaném termínu splatnosti (§ 575 odst. 2 obč. zák.). Že by si nemohla obstarat úvěr u jiné banky nebo že by kupní cenu nemohla financovat z jiných zdrojů žalovaná ani netvrdila. Ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalovanou a společností Rogson Enterprises Limited naopak vyplynulo, že žalovaná měla možnost zajistit si financování kupní ceny z jiných zdrojů. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaná se ocitla v prodlení s hrazením kupní ceny za nemovitosti dnem 22. 12. 2008 (žalobkyně jí doručila písemné oznámení o podpisu kupní smlouvy dne 21. 11. 2008) a s hrazením kupní ceny za movité věci dnem 27. 12. 2008 (zálohová faktura na úhradu kupní ceny za movité věci jí byla doručena dne 27. 11. 2008); těmito dny vznikl žalobkyni nárok na smluvní pokutu ve výši 0,05% denně z dlužných částek (nezaplacené kupní ceny za nemovitosti a movité věci). Protože žalobkyně platně odstoupila od kupní smlouvy z důvodu prodlení žalované s úhradou kupní ceny trvajícího déle než 30 kalendářních dní s účinností k 4. 2. 2009, vznikl jí k tomuto dni rovněž nárok na jednorázovou smluvní pokutu ve výši 5,000.000,- Kč. Soudy se rozešly při posouzení, zda na straně žalované nastaly okolnosti pro odepření nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve smyslu § 545 odst. 3 obč. zák. Zatímco soud prvního stupně dovodil, že žalovaná nezavinila porušení povinnosti zaplatit kupní cenu za nemovitosti, neboť prokázala, že nevěděla a ani vědět nemohla, že jí Volksbank, a. s. (v době světové finanční krize) neposkytne úvěr s ohledem na nejistou návratnost investice, odvolací tomuto závěru nepřisvědčil s odůvodněním, že plnění kupní ceny za nemovitosti se nestalo nemožným. Ze smlouvy o zřízení jistotního účtu nevyplývá, že by se Volksbank, a. s. zavázala uzavřít se žalovanou úvěrovou smlouvu a poskytnout jí úvěr. Žalovaná si tudíž byla vědoma, že kupní cenu za nemovitosti neuhradila a bylo na ní, kdy a z jakých (náhradních) zdrojů ji uhradí; kupní cenu za movité věci nadto měla hradit na účet, který žalobkyně uvedla v zálohové faktuře. Odstoupení žalované od kupní smlouvy a navazujících smluv pro nemožnost plnění bylo neplatné, neboť účastnice si pro takovýto případ možnost odstoupení od smlouvy nesjednaly (§ 48 odst. 1 obč. zák.). Naopak žalobkyně odstoupila od kupní smlouvy platně, v souladu s ujednáním kupní smlouvy a má nárok na sjednanou smluvní pokutu. Ujednání o smluvní pokutě odvolací soud poměřoval korektivem dobrých mravů (§ 39 obč. zák.). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005) shledal výši smluvní pokuty přiměřenou zajištěné částce a odpovídající jednotlivým funkcím, které má plnit. Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, že v prvním stupni rozhodoval věcně nepříslušný soud. Uzavřel, že vztahy mezi účastnicemi se řídí občanským zákoníkem, protože kupní smlouva byla uzavřena podle § 558 a násl. obč. zák. a prodej nemovitostí ani věcí movitých není předmětem činnosti žalobkyně; žalobkyně nemovitosti a movité věci neprodávala v rámci své podnikatelské činnosti, nýbrž jednala jako jejich vlastník.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká, že se nesprávně vypořádal s její námitkou věcné příslušnosti soudů. Má za to, že v projednávané věci je v prvním stupni věcně příslušný krajský soud, neboť se jedná o spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a žalovaná částka převyšuje 100.000,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. r/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů). Připomíná, že žalobkyně využívala převáděné nemovitosti jako své školicí středisko pro zaměstnance a provozovala zde bankomat, jehož prostřednictvím poskytovala bankovní služby. Ze smlouvy o nájmu nebytových prostor v převáděných nemovitostech a smlouvy o poskytnutí ubytovacích služeb v předmětných nemovitostech, které účastnice uzavřely spolu s kupní smlouvou, vyplývá, že žalobkyně hodlala v uvedených činnostech pokračovat. Odvolací soud při posouzení věcné příslušnosti nezohlednil výpisy z obchodních rejstříků obou společností ani tvrzení obsažené v odvolání žalobkyně, že smlouvy uzavírala v rámci své podnikatelské činnosti. Nepřihlédl rovněž k preambuli kupní smlouvy, z níž vyplývala její provázanost s dalšími smlouvami. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že kupní smlouva není neplatná pro nemožnost plnění. Připomínajíc, že vyplacení kupní ceny bylo v kupní smlouvě i ve smlouvě o zřízení jistotního účtu vázáno na předložení zástavní smlouvy s vyznačenou doložkou vkladu zástavního práva k převáděným nemovitostem ve prospěch Volksbank, a. s. a výpisu z katastru nemovitostí, na němž bude mimo jiné zapsáno zástavní právo ve prospěch Volksbank, a. s. prosazuje oproti odvolacímu soudu názor, že plnění kupní ceny se stalo nemožným proto, že Volksbank, a. s. jí neposkytla úvěr. Kupní smlouva se stala neplatnou i proto, že v ní nebyla řádně sjednána její povinnost kupujícího zaplatit prodávajícímu (žalobkyni) kupní cenu; pokud by složila kupní cenu na jistotní účet, nemohla by ji Volksbank, a. s. žalobkyni vyplatit a převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem by byl neplatný. Proto v dopise z 15. 12. 2008 žalobkyni navrhla, aby se dohodly na změně ujednání o podmínkách výplaty kupní ceny nebo aby celou transakci zrušily. Žalobkyně však v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku neprojevila vůli změnit ujednání o podmínkách výplaty kupní ceny z jistotního účtu a tím zhojit neplatnost kupní smlouvy a jednání odmítla s tím, že kupní smlouvu a na ni navazující smlouvy považuje za platné a účinné. K úvaze odvolacího soudu, že bylo možné upravit podmínky výplaty kupní ceny změnou příslušných smluv, připomíná, že změna kupní smlouvy může být provedena pouze do dne podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, a to písemnou formou (jsou-li projevy všech účastníků zachyceny na téže listině). Nesprávným shledává rovněž závěr odvolacího soudu, že porušila povinnost zaplatit kupní cenu za movité věci, respektive že žalobkyni vznikl rovněž nárok na zaplacení smluvní pokuty z titulu prodlení s hrazením kupní ceny za movité věci. Namítá, že s ohledem na nastalou neplatnost kupní smlouvy v části týkající se převodu nemovitostí pozbylo platnosti i ujednání o prodeji movitých věcí, které se nacházely v nemovitosti, a zanikla tak její povinnost zaplatit za ně kupní cenu. Srozuměna není ani se závěrem odvolacího soudu, že v řízení netvrdila, že by neměla dostatek finančních prostředků na zaplacení kupní ceny. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že od společnosti Rogson Enterprises Limited mohla získat půjčku 80,000.000,- Kč, avšak přehlédl, že kupní cena za nemovitosti činila 220,000.000,- Kč a že ona ji mohla uhradit jedině prostřednictvím úvěrového financování. Ze všech uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů (z důvodu věcné nepříslušnosti) zrušil a věc vrátil věcně příslušnému Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Má za to, že odvolací soud posoudil námitku věcné příslušnosti správně, neboť obchodování s nemovitostmi není jejím předmětem činnosti. Navíc nesprávné posouzení věcné nepříslušnosti by nepředstavovalo vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud rozhodl věcně správně. Kupní cena za nemovitosti i movité věci byla sjednána zcela určitě konkrétními částkami; neplatnost kupní smlouvy z důvodu neurčitosti ujednání o kupní ceně nemůže způsobit potřeba změny ujednání o její splatnosti, resp. podmínkách její výplaty. Závazek žalované k peněžitému plnění (výplatě kupní ceny) nemohl zaniknout z důvodu dodatečné nemožnosti plnění; naopak byl splnitelný i bez součinnosti Volksbank, a. s., byť za ztížených podmínek (§ 575 odst. 2 obč. zák.). Kupní cenu za movité věci v částce 7,000.000,- Kč mohla žalovaná uhradit včas z vlastních zdrojů. V rozporu s dobrými mravy postupovala výlučně žalovaná, neboť přes své výslovné ujištění v kupní smlouvě neuhradila kupní cenu za nemovitosti ani za movité věci.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovanou) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)] a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje žalovaná v tom, že ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy. Vzhledem k tomu, že se námitkou věcné nepříslušnosti zabýval již odvolací soud [aplikoval ustanovení § 9 odst. 1 písm. r/ bod 6. o. s. ř. ve spojení s § 261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „obch. zák.“)], představuje uvedená námitka dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 9 odst. 1 písm. r/ bod 6. o. s. ř. rozhodují dále krajské soudy v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou sporů o peněžité plnění, jestliže částka požadovaná žalobcem nepřevyšuje 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle § 11 odst. 1 věty druhé o. s. ř. jsou pro určení věcné příslušnosti až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení, a to podle stavu, který tu byl v době zahájení řízení.
Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Ustanovení § 261 odst. 1 vymezuje závazkové vztahy mezi podnikateli, které vznikají při jejich podnikatelské činnosti, tj. vztahy v rámci jejich podnikatelské činnosti, nebo vztahy, které k ní mají přímý vztah. Ze slova „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou stranami tohoto vztahu, ale i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají. Obchodními jsou tyto vztahy, i když konkrétní úprava vztahující se na ně není obsažena v obchodním zákoníku, ale v občanském zákoníku (např. kupní smlouva o prodeji nemovitostí), a v tom, co není upraveno speciální úpravou, pak pro ně platí úprava obchodního zákoníku (např. v kupní smlouvě sjednaná smluvní pokuta, srovnej Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 896).
V dané věci není pochyb o tom, že účastnice právního vztahu jsou podnikatelé zapsaní do obchodního rejstříku. Předmětem podnikání žalobkyně je poskytování bankovních služeb, které jsou uvedeny v zákoně č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů; předmětem podnikání žalované bylo ke dni zahájení řízení (7. 4. 2009) mimo jiné poskytování ubytovacích služeb a pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Je zřejmé, že se v kupní smlouvě, na jejímž základě žalobkyně uplatnila své právo na smluvní pokutu, jednalo o převod nemovitostí a movitých věcí z obchodního majetku žalobkyně do obchodního majetku žalované a že nemovitosti měly sloužit k podnikání žalované (poskytování ubytovacích služeb) i k podnikání žalobkyně, která zde měla (mimo jiné) nadále provozovat bankomat na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor v převáděných nemovitostech. Odvolací soud tudíž pochybil, jestliže uzavřel, že se vztah mezi účastnicemi řízení řídí občanským zákoníkem s odůvodněním, že kupní smlouvu uzavřely podle § 588 a násl. obč. zák. a že prodej nemovitostí ani movitých věcí nespadá do předmětu podnikání žalobkyně. S přihlédnutím ke všem okolnostem je zřejmé, že se kupní smlouva, resp. převod předmětných nemovitostí a movitých věcí, týkal podnikatelské činnosti žalobkyně i žalované (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4891/2010, a usnesení ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1082/2012). Uzavřená kupní smlouva směřovala ke snížení obchodního majetku (§ 6 odst. 1 obch. zák.) žalobkyně a zvětšení obchodního majetku žalované; v takovém případě nelze dospět k jinému závěru, než že je převod nemovitostí mezi právnickými osobami předmětem jejich podnikatelské činnosti (bez ohledu na to, zda je převod nemovitostí předmětem jejich podnikání zapsaným v obchodním rejstříku či nikoliv), neboť současně dochází ke zvětšení nebo zmenšení majetku, který byť i nepřímo slouží k jejich podnikatelské činnosti. Nelze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobkyně při převodu předmětných nemovitostí vystupovala jako jejich vlastník a nikoliv podnikatel. Žalobkyně předmětné nemovitosti využívala rovněž ke své podnikatelské činnosti, neboť zde jako banka provozovala bankomat za účelem poskytování bankovních služeb, a v této činnosti hodlala pokračovat i po převodu nemovitostí na žalovanou. Lze tudíž uzavřít, že dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Závěr odvolacího soudu, že Obvodní soud pro Prahu 5 je věcně příslušný jako soud prvního stupně, je nesprávný. Projednal-li tento soud věc a rozhodl o ní jako soud prvního stupně a rozhodl-li Městský soud v Praze o odvolání proti jeho rozhodnutí, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), neboť o věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušit; jelikož důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně k novému řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Za této situace pak považoval za předčasné zabývat se věcí z pohledu dalších dovolacích námitek podřaditelných dovolacím důvodům uvedeným v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř.
Názor žalobkyně, že zrušení rozsudků soudů obou stupňů pouze z důvodu jejich věcné nepříslušnosti by bylo projevem přepjatého formalismu, nemůže obstát. Ani případná úvaha, že odvolací soud rozhodl věcně správně (nepochybil skutkově ani právně), by nebyla sto odvrátit zrušení rozhodnutí z důvodu věcné nepříslušnosti soudů. Řízení před soudy v České republice je (mimo jiné) ovládáno zásadou, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod). Žalované proto nemůže být upřeno právo na to, aby o věci rozhodl věcně příslušný soud.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale i o nákladech dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-