// Profipravo.cz / Ostatní 22.11.2024
ÚS: Administrativní pochybení soudu
Pokud odvolací soud odmítne odvolání stěžovatele z důvodu nedoplnění blanketního odvolání, které ovšem stěžovatel včas v soudem stanovené lhůtě doplnil, avšak do spisu předloženému odvolacímu soudu nebylo založeno administrativním pochybením nalézacího soudu, odepře mu tím právo na přístup soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2466/24, ze dne 15. 10. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí podstaty nálezu
1. Ústavní soud se zabýval otázkou, zda odvolací soud porušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) tím, že odmítl její odvolání pro neodstraněné vady (§ 43 odst. 2 ve spojení s § 211 občanského soudního řádu), třebaže toto odůvodnění nalézacímu soudu včas doplnila. Administrativním pochybením došlo v této věci k situaci, že prvoinstanční soud doplnění podání ve věci řádně nezaevidoval a odvolacímu soudu věc předložil k rozhodnutí bez něho.
II.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
2. Stěžovatelka podala proti obchodní společnosti HERČÍK a KŘÍŽ, spol. s r.o., vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem, k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 žalobu z rušené držby, kterou tento soud usnesením č. j. 28 C 104/2024-79 ze dne 2. 5. 2024 zamítl.
3. Stěžovatelka proto usnesení napadla blanketním odvoláním. Následně byla usnesením soudu vyzvána k doplnění odvolání ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy a zároveň byla řádně poučena o následcích případného nedoplnění.
4. Usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 12. 6. 2024. Dne 20. 6. 2024 stěžovatelka zaslala soudu doplnění odvolání. Ten jej ale administrativním pochybením ke spisu vedenému pod sp. zn. 28 C 104/2024 nepřipojil. Po uplynutí lhůty k odstranění vad odvolání, která uplynula 24. 6. 2024, předložil obvodní soud věc Městskému soudu v Praze. Jelikož městský soud žádné doplnění odvolání neevidoval, stěžovatelčino odvolání dne 29. 7. 2024 podle § 43 odst. 2 ve spojení s § 211 občanského soudního řádu odmítl pro neodstraněné vady podání.
5. Stěžovatelka následně podala podnět k obvodnímu soudu, aby přezkoumal, proč její doplnění odvolání neeviduje. Ze sdělení obvodního soudu č. j. 28 C 104/2024-118 ze dne 2. 9. 2024 vyplývá, že po lustraci doručených zpráv do datové schránky městský soud zjistil, že podání ze dne 20. 6. 2024 bylo tomuto soudu skutečně doručeno. Právě pro administrativní pochybení nebylo - až do obdržení podnětu stěžovatele (a na něj navazující prověření) - součástí spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 28 C 104/2024. Uvedl však, že řízení v této věci bylo již pravomocně skončeno.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že zjevným pochybením soudu došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), práva na rovnost před soudem (čl. 37 odst. 3 Listiny), práva na projednání její věci (čl. 38 odst. 2 Listiny) a práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a základních svobod).
7. Namítá, že z jí předložených dokumentů je zjevné, že doplnění odvolání bylo podáno včas ve lhůtě stanovené soudem. Podle všeho došlo k administrativnímu pochybení na straně soudu, kdy doplnění odvolání nebylo zaevidováno. To podle stěžovatelky mělo posléze za následek vydání odmítavého usnesení odvolacího soudu. Stěžovatelka uvádí, že jelikož proti usnesení odvolacího soudu není přípustné dovolání, má to zásadní negativní dopad na její zaručená základní práva, a proto podává ústavní stížnost jakožto jediný prostředek obrany před chybným rozhodnutím soudu. Obecné soudy podle ní rovněž porušily právo na rovnost, neboť vedlejší účastnice byla nedůvodně zvýhodněna tím, že se ve věci stala úspěšnou, aniž by případ mohl odvolací soud věcně přezkoumat.
8. Stěžovatelka současně Ústavnímu soudu navrhla přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
10. Městský soud v Praze ve svém vyjádření sdělil, že nechává na zvážení soudu, zda je ústavní stížnost přípustná ve smyslu stanoviska zdejšího soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008. Podle názoru městského soudu lze totiž uvažovat, že by mohla být přípustná žaloba pro zmatečnost. Takový postup by byl navíc schopen pokrýt pochybení, jaké nastalo v nyní řešené věci. K tomu však Ústavní soud uvádí, že z ustanovení § 230 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu jednoznačně vyplývá, že žaloba pro zmatečnost v posuzované věci - žaloba z rušené držby - přípustná není. Ústavní soud sice souhlasí, že současné nastavení, které nedokáže nyní řešené pochybení pokrýt, není ideální, avšak toto představuje spíše podnět pro zákonodárce, nikoli pro zdejší soud. Ústavní soud proto shrnuje, že ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
11. Soudkyně zpravodajka si podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádala spis vedený okresním soudem pod sp. zn. 28 C 104/2024 a vyzvala účastníky řízení k vyjádření ke stěžovatelčině ústavní stížnosti.
12. Městský soud v Praze uvedl, že se nemůže blíže vyjádřit ke skutečnosti, zda stěžovatelka své odvolání ve lhůtě stanovené obvodním soudem doplnila, či nikoliv. V době rozhodování odvolacího soudu o podaném odvolání stěžovatelky nebylo doplnění odvolání ve spise a z předkládací zprávy soudu
prvního stupně vyplývalo, že odvolání nebylo doplněno. Řešení uvedené otázky proto městský soud ponechává na posouzení Ústavnímu soudu.
13. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě ani později nevyjádřila. V souladu s poučením, kterého se jí dostalo, se má za to, že se v řízení před Ústavním soudem vzdala postavení vedlejší účastnice (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).
14. Vyjádření krajského soudu zaslal Ústavní soud na vědomí a k replice stěžovatelce. Ta Ústavnímu soudu sdělila, že je nesporné, že došlo k administrativnímu pochybení obvodního soudu. Uvedla, že podle jejího názoru právní úprava žaloby je v tomto směru jasná a její přípustnost není dána. Odkazuje na obsah ústavní stížnosti a i nadále setrvává na svém závěru, že ústavní stížnost je důvodná a poukazuje na to, že se jedná o řízení o žalobě z rušené držby, které má být ze své podstaty rychlé a bezodkladné, aby byly minimalizovány následky rušení držby.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Po prostudování ústavní stížnosti, spisu a vyjádření účastníků řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
16. V řízení o ústavní stížnosti není Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
17. Z čl. 36 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatelka mimo jiné dovolává, vyplývá právo domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem. Tento postup je zákonodárcem upraven v procesních předpisech podústavního práva. Pokud ten, kdo se na soud obrací, takto stanovený postup dodrží, soud je o jeho právu povinen rozhodnout (např. přiměřeně nález sp. zn. III. ÚS 3045/17 ze dne 13. 3. 2018). V opačném případě se může jednat o odepření práva na přístup k soudu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 623/23 ze dne 14. 5. 2024 či sp. zn. II. ÚS 1517/24 ze dne 14. 8. 2024). Ústavní soud již dříve zdůraznil, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci - ke kterým při množství projednávaných věcí občas logicky dochází - nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce jejich základních práv a svobod (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 167/98 ze dne 13. 10. 1999 či sp. zn. III. ÚS 329/2000 ze dne 23. 11. 2000).
18. Výše uvedené však nemá za důsledek protiústavnost každého postupu soudu, který je v rozporu s ustanovením příslušného procesního předpisu. Aby porušení nabylo intenzity protiústavnosti, musí spočívat v nerespektování či nesprávném posouzení relevance základního práva (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 a sp. zn. I. ÚS 1083/16 ze dne 21. 5. 2019). Ústavní soud zároveň nepřezkoumává každý nedostatek či pochybení v řízení izolovaně, hledí zejména na to, jaký vliv měly případné vady na řízení jako celek (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2235/16 ze dne 20. 9. 2016). V uvedené věci ovšem Ústavní soud v postupu městského soudu tuto intenzitu, která zapřičiňuje protiústavnost napadeného rozhodnutí, shledal.
19. Z ústavní stížnosti, jakož i vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatelka skutečně postupovala v souladu s výzvou soudu a doplnění podala včas, neboť její podání bylo obvodnímu soudu doručeno dne 20. 6. 2024 (lhůta měla marně uplynout 24. 6. 2024). Z důvodu administrativního pochybení v rámci činnosti obvodního soudu ovšem toto doplnění nebylo přidáno ke spisu (nesprávně bylo přiřazeno k jiné věci), čímž následně nemohlo být zohledněno odvolacím soudem při rozhodování o této věci. Pochybení konstatoval i obvodní soud ve svém sdělení č. j. 28 C 104/2024-118 ze dne 2. 9. 2024, které je součástí předloženého spisu. Městský soud sice (subjektivně) správně vycházel ze skutečnosti, že žádné doplnění odvolání předloženo nebylo, což ale objektivně neodpovídalo skutečnosti.
20. Rozhodování velkého množství věcí vyžaduje nepochybně pečlivost a svědomitost soudní správy, aby nedocházelo k nežádoucím zásahům do práv účastníků (nález sp. zn. II. ÚS 2638/23 ze dne 24. 10. 2023). K pochybení v této věci došlo politováníhodným a jen výjimečně se objevujícím přehlédnutím. Nicméně jak plyne z § 170 odst. 1 občanského soudního řádu, soud je vázán usnesením, jakmile je vyhlásil; nedošlo-li k vyhlášení, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhotoveno, a jelikož usnesení o odmítnutí podle § 43 odst. 2 ve spojení s § 211 téhož zákona není ani usnesením, kterým se upravuje vedení řízení, jsou soudy tímto rozhodnutím ze zákona vázány. Jelikož je v této věci (řízení o žalobě z rušené držby) ze zákona rovněž vyloučena žaloba pro zmatečnost [§ 230 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu; shodně též i žaloba na obnovu řízení], nemají obecné soudy za současné situace žádný způsob, jak takové usnesení zrušit ani jakkoliv změnit (a to ani prostřednictvím opravného usnesení). Za této situace přísluší zrušení usnesení pouze Ústavnímu soudu za předpokladu, že shledá naplnění důvodů pro svůj kasační zásah, tj. porušení základních práv a svobod stěžovatele.
21. Z rekapitulovaných skutkových okolností Ústavní soud naznal, že je jeho zásah důvodný, neboť stěžovatelka doplnění odvolání soudu včas předložila. Pokud městský soud stěžovatelčino odvolání odmítl podle § 43 odst. 2 ve spojení § 211 občanského soudního řádu právě z důvodu administrativního pochybení, jednalo se o nepřípustný zásah do jejího práva na přístup k soudu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zdůrazňuje, že důvodnost svého zásahu shledává zejména ve skutečnosti, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod.
V.
Závěr
22. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, jelikož napadené usnesení městského soudu v důsledku porušilo stěžovatelčino ústavně zaručené právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci totiž nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod. Napadené usnesení městského soudu proto Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
23. V dalším řízení bude úkolem městského soudu, aby se zabýval stěžovatelčiným odvoláním včetně jeho doplnění a v případě splnění zákonem předpokládaných náležitostí jej meritorně projednal. Ústavní soud upozorňuje, že v této fázi řízení žádným způsobem neposuzoval obsah předloženého doplnění odvolání a obsahové náležitosti odvolání a nepředjímá výsledek řízení jako takový.
24. Ústavní soud doplňuje, že o žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí fakticky vyhověl, když stěžovatelčinu ústavní stížnost projednal bez zbytečného prodlení.
Autor: US