// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 28.04.2023
ÚS: Doručování odvolání proti nařízení předběžného opatření
I. Ústavní soud považuje při rozhodování o předběžném opatření za klíčové dodržení veškerých zásad spravedlivého procesu, neboť sice dochází jen k "zatímní" úpravě poměrů, tato však v důsledku délky soudního řízení může trvat i poměrně dlouhé časové období a předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv.
Není povinností obecných soudů doručovat protistraně odvolání proti usnesení o návrhu na předběžné opatření před rozhodnutím odvolacího soudu vždy a v každém případě, a to zejména proto, že mohou být případy, kdy by doručení odvolání protistraně nebylo ani účelné, ani vhodné, anebo by dokonce mohl být nevhodným doručením odvolání zmařen účel předběžného opatření, tedy mimořádného procesního institutu, který musí být do jisté míry založen na prvku překvapivosti (např. je-li navrhováno předběžné opatření z důvodu ohrožení budoucí exekuce). V nyní posuzovaném případě ovšem žádné nebezpečí zmaření účelu předběžného opatření nehrozilo, a stěžovatelka tak měla po posouzení okolností nyní projednávaného případu právo na to, aby mohla v odvolacím řízení vedeném proti rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření odpovídajícím způsobem reagovat.
II. Přestože část procesní teorie (a zjevně i soudní praxe) zastává názor, že v případě návrhu na vydání předběžného opatření z důvodu obav z ohrožení budoucí exekuce již musí navrhovateli svědčit exekuční titul, tento názor je nelogický a prakticky neobhajitelný. Předpokladem pro vydání předběžného opatření pro obavu z ohrožení exekuce je totiž především prokázání "závadného" chování žalovaného, které může mít pravděpodobně za následek ohrožení exekuce, přičemž je třeba mít na zřeteli, že vykonatelné rozhodnutí (exekuční titul) dosud neexistuje a má být vydáno až po provedeném řízení ve věci samé.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 111/23, ze dne 4. 4. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Obecné soudy v nyní posuzovaném případě rozhodovaly o návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření odůvodněném tím, že výkon rozhodnutí, kterým by bylo žalované vedlejší účastnici řízení uloženo vydat bezdůvodné obohacení ve výši 697 090,20 Kč, je ohrožen. Jak uvedla stěžovatelka, vedlejší účastnice řízení se snaží domoci uvolnění finančních prostředků na bankovních účtech, které jsou prozatím blokovány na základě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a to poté, co byla odvolacím soudem zproštěna obžaloby a stěžovatelka byla se svým nárokem na vydání bezdůvodného obohacení odkázána na civilní řízení.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti, přiložených listin a vyžádaného spisu, Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 26. 7. 2022, č. j. 0 Nc 1016/2022-46, nařídil předběžné opatření, kterým vedlejší účastnici řízení zakázal nakládat s finančními prostředky nacházejícími se na vkladní knížce č. X vedené u Československé obchodní banky, a. s. co do částky 697 090,20 Kč a umožnit nakládání s nimi třetí osobě (výrok I.). Současně zakázal nakládat s finančními prostředky nacházejícími se na bankovním účtu č. X vedeném u MONETA Money Bank, a. s. co do částky 697 090,20 Kč a umožnit nakládání s nimi třetí osobě (výrok II.). Okresní soud dále zakázal s uvedenými finančními prostředky na shora specifikovaných účtech nakládat rovněž oběma bankám (výroky III. a IV.) a stěžovatelce uložil, aby podala návrh na zahájení řízení o zaplacení částky 697 090,20 Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok V.).
4. K odvolání vedlejší účastnice ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil ve výrocích I., II., III., IV. a V. tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření zamítá. Krajský soud dospěl na rozdíl od okresního soudu k závěru, že zjištěné skutečnosti neodůvodňují obavu o ohrožení výkonu rozhodnutí, resp. že stěžovatelka existenci takových okolností neprokázala.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka s uvedenými závěry krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž namítá, že nebyla okresním ani krajským soudem informována o podání odvolání proti rozhodnutí okresního soudu. Má za to, že jí tím byla odepřena možnost vyjádřit se k argumentaci a tvrzením vedlejší účastnice, jakož i možnost předložit soudu další důkazy, bylo-li by to potřebné. Upřesňuje, že o podaném odvolání se dozvěděla až dne 10. 11. 2022, kdy jí bylo doručeno napadené usnesení krajského soudu. Stěžovatelka odkazuje na příslušnou judikaturu Ústavního soudu (srov. zejména nález sp. zn. II. ÚS 3524/19 ze dne 17. 12. 2019; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), z níž dovozuje, že v daném případě nebyla dána žádná okolnost, která by umožnila na základě úvahy soudu vyloučit doručení žalovanou podaného odvolání. Zdůrazňuje, že vzhledem ke zcela zřejmě odlišným argumentům a tvrzením protistrany byly obecné soudy v rámci zachování principu rovnosti zbraní povinny zajistit doručení tohoto odvolání. Stěžovatelka dále krajskému soudu vytýká, že přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonem (odkazuje na § 145 o. s. ř.) stanovené podmínky.
III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení
6. Krajský soud se k ústavní stížnosti navzdory výzvě nevyjádřil.
7. Vedlejší účastnice řízení uvedla, že s ohledem na povahu věci a obsah napadeného usnesení bylo doručení odvolání neúčelné. Okolnosti případu prý totiž svědčí o tom, že krajský soud by i navzdory případnému vyjádření stěžovatelky ve věci rozhodl stejně. Vedlejší účastnice se vymezila rovněž vůči námitce týkající se nákladů řízení, jejichž vyměření krajským soudem označila na rozdíl od stěžovatelky za správné.
8. Ústavní soud nezasílal vyjádření vedlejší účastnice k replice, neboť by to bylo s ohledem na jeho obsah nadbytečné.
IV. Vlastní posouzení věci
9. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření vedlejší účastnice řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
10. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušeny stěžovatelovy základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
11. S ohledem na okolnosti nyní posuzované věci považuje Ústavní soud za vhodné připomenout závěry své ustálené judikatury [srov. za všechny usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 ze dne 12. 3. 2002 (U 10/25 SbNU 379)], dle níž v souladu s ustanoveními § 74 a 102 o. s. ř. lze nařídit předběžné opatření, je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Předběžná opatření jsou opatřeními dočasnými, jejichž trvání je omezeno, a mohou být zrušena (srov. ustanovení § 77 o. s. ř.). Fundamentálním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje. Ochrana účastníka, vůči kterému předběžné opatření má směřovat, nicméně nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany.
12. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), usnesení sp. zn. III. ÚS 3135/11 ze dne 4. 10. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1421/11 ze dne 30. 8. 2011 (v SbNU nepublikována)]. Rozhodnutí o předběžném opatření tedy lze podrobit přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z pohledu toho, zda má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
13. S ohledem na okolnosti nyní posuzované věci a na argumenty stěžovatelky je zřejmé, že základní otázka spočívá v tom, zda napadené rozhodnutí nebylo projevem svévole, neboť není pochyb o tom, že přezkoumávané rozhodnutí mělo zákonný podklad (srov. ustanovení § 102 o. s. ř.) a také bylo vydáno k tomu oprávněným orgánem.
14. Za této situace se proto Ústavní soud soustředil na posouzení otázky, zda napadené usnesení netrpí projevem svévole. Pojem svévole Ústavní soud ve své ustálené judikatuře interpretoval ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále jako nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je i přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)]. Zároveň lze za svévoli považovat extrémní porušení práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces má totiž v podmínkách právního státu důležité postavení a jeho záruka patří k základním principům každé demokratické společnosti, neboť bez garancí skutečně spravedlivého procesu by jakákoliv reálná ochrana práv byla iluzorní [srov. blíže např. nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 (N 182/74 SbNU 591)].
15. Jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je též zásada vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Ústavní soud opakovaně judikoval, že zásada rovnosti účastníků řízení je součástí práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu, přičemž touto zásadou rozumí "rovnost zbraní, resp. rovnost příležitostí". To znamená, že každé procesní straně by měla být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Podobně podle Evropského soudu pro lidská práva se rovností zbraní rozumí požadavek, aby každá ze stran řízení mohla obhajovat svou věc za podmínek, které ji, z pohledu řízení jako celku, podstatným způsobem neznevýhodňují vzhledem k protistraně. Cílem zásady rovnosti zbraní je pak dosažení "spravedlivé rovnováhy" mezi stranami sporu [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.) nebo nález sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014 ve znění opravného usnesení sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 10. 9. 2014 (N 156/74 SbNU 333)].
16. Uvedená zásada rovnosti účastníků řízení se přitom musí projevit též při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření. Takto Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (bod 23) ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.) uvedl, že "má-li [...] být předběžným opatřením uložena povinnost, musí mít účastníci řízení možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i námitky ve vztahu k předmětnému návrhu, které se relevantním způsobem promítnou do úvahy soudu ve vztahu k posouzení důvodnosti návrhu". Ústavní soud v následující judikatuře aproboval možnost změny rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření ze strany odvolacího soudu, zdůraznil však, že z pohledu práva na spravedlivý proces je klíčové, zda byla dodržena zásada "rovnosti zbraní", neboť ve vztahu k posouzení důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření mají mít účastníci řízení možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i námitky. A to i přesto, že Ústavní soud opakovaně připomněl, že není možné zásadu rovnosti účastníků řízení absolutizovat tak, že všichni účastníci řízení musí mít v každém okamžiku řízení současně k dispozici určitý procesní prostředek, neboť v případě některých procesních prostředků (jako například v případě návrhu na předběžné opatření) z jejich povahy a účelu plyne, že jejich uplatnění může být k dispozici jen jedné (procesní) straně (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 213/15 ze dne 11. 6. 2015).
17. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud považuje při rozhodování o předběžném opatření za klíčové dodržení veškerých zásad spravedlivého procesu, neboť sice dochází jen k "zatímní" úpravě poměrů, tato však v důsledku délky soudního řízení může trvat i poměrně dlouhé časové období. Jak je přitom uvedeno výše, i samotné předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují práva osob, vůči kterým je namířeno, přičemž se jedná o rozhodnutí, které již nemůže být napraveno v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu.
18. Na základě výše uvedeného zhodnotil Ústavní soud nyní posuzovaný případ stěžovatelky, přičemž dospěl k závěru, že postupem krajského i okresního soudu došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces.
19. Ve vztahu k porušení práva na spravedlivý proces bylo nutné zabývat se tvrzením stěžovatelky, že jí nebylo doručeno odvolání vedlejší účastnice řízení. Z vyžádaného spisu se k tomu podává, že vedlejší účastnice podala dne 9. 8. 2022 odvolání proti shora specifikovanému usnesení okresního soudu (srov. spis, č. l. 51). Ústavní soud ze spisu dále zjistil, že okresní soud dne 6. 9. 2022 předložil věc krajskému soudu, přičemž protokol o předložení včetně jeho příloh byl krajskému soudu doručen dne 9. 9. 2022 (srov. spis, č. l. 62-63). Z předložení věci k rozhodnutí o odvolání rovněž plyne, že odvolání nebylo doručováno ostatním účastníkům řízení. Ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu bylo vydáno o 20 dní později, tj. dne 29. 9. 2022. Ústavní soud tedy shledal, že odvolání podané vedlejší účastnicí řízení nebylo stěžovatelce doručováno, z čehož lze dovodit, že jí nebyla dána možnost jakkoliv se vyjádřit k jeho obsahu a tvrzením vedlejšího účastnice. Závěr krajského soudu (srov. usnesení krajského soudu, bod 3), že "žalobkyně se k odvolání nevyjádřila", tak vyznívá - přinejmenším - nepřesvědčivě až značně paradoxně.
20. Ústavní soud současně připomíná, že otázkou nutnosti doručování odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření se již v minulosti opakovaně zabýval [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 326/17 ze dne 18. 5. 2017 (N 81/85 SbNU 387)]. Závěry plynoucí z citovaného nálezu (a rovněž z předchozí ustálené judikatury, na niž je zde odkazováno) tudíž měly být obecnými soudy při posuzování vhodnosti a potřebnosti doručování odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření vydanému v nyní projednávaném případě brány v potaz, což se však nestalo.
21. V předchozí nálezové judikatuře týkající se povinnosti obecných soudů doručovat odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, na niž ostatně odkazuje rovněž stěžovatelka, byl podán rovněž výklad použitelné právní úpravy obsažené v procesně právních předpisech podústavního práva (srov. nález II. ÚS 3524/19, bod 22). Doručování odvolání ostatním účastníkům je upraveno v ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř., podle něhož platí, že nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 208 nebo v ustanovení § 209 téhož zákona, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. Odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Z uvedeného je tedy zřejmé, že kogentní příkaz doručovat odvolání ostatním účastníkům se vztahuje pouze k případům napadení meritorních rozhodnutí. Ze zákona tedy nevyplývá povinnost soudu vždy doručovat opisy odvolání směřujících proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení; soud prvního stupně tak činí toliko na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci.
22. Ústavní soud nicméně ve shora citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 326/17 zdůraznil (srov. bod 17), že "takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání ostatním účastníkům, může být např. dosavadní vývoj řízení v první instanci, který zřetelně naznačuje, že jiný účastník zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí. Doručením stejnopisu odvolání ostatním účastníkům se jim má v takových případech umožnit, aby byli seznámeni se skutkovými a právními argumenty uvedenými v odvolání a aby mohli, budou-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své protiargumenty" [srov. nález ze dne 13. 6. 2013 ve věci sp. zn. II. ÚS 2404/12 (N 108/69 SbNU 751), nález ze dne 21. 11. 2008 ve věci sp. zn. III. ÚS 338/06 (N 199/51 SbNU 427), nález ze dne 26. 7. 2007 ve věci sp. zn. II. ÚS 841/07 (N 119/46 SbNU 125) a další)]". Ústavní soud nemá důvod se od tohoto výkladu v nyní posuzovaném případě odchýlit.
23. Pro Ústavní soud je přitom podstatné, že z obsahu napadeného rozhodnutí, a stejně tak z obsahu předcházejícího rozhodnutí okresního soudu, jednoznačně vyplývá, že stanoviska stěžovatelky a vedlejší účastnice jsou nesouhlasná, o čemž svědčí již jen pouhý fakt, že vedlejší účastnice napadla odvoláním usnesení okresního soudu, kterým bylo vyhověno stěžovatelčinu návrhu na nařízení předběžného opatření, a to právě v rozsahu požadovaném stěžovatelkou (srov. č. l. 66-67), přičemž vznesla odlišný požadavek na prozatímní úpravu právních poměrů mezi účastnicemi řízení (vedlejší účastnice v odvolání navrhovala, aby krajský soud usnesení okresního soudu zrušil - srov. usnesení krajského soudu, bod 2). Ústavní soud proto konstatuje, že postupem, v jehož rámci stěžovatelce nebylo doručeno odvolání vedlejší účastnice řízení, čímž jí byla upřena možnost vyjádřit se k jeho obsahu, bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavní princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
24. S ohledem na zvláštnost řízení o ústavnosti předběžných opatření považuje Ústavní soud za potřebné závěrem zopakovat svá předchozí stanoviska (srov. citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 802/19, bod 25), že není povinností obecných soudů doručovat protistraně odvolání proti usnesení o návrhu na předběžné opatření před rozhodnutím odvolacího soudu vždy a v každém případě, a to nejen s ohledem na znění § 210 odst. 1 o. s. ř., nýbrž právě proto, že mohou být případy, kdy by doručení odvolání protistraně nebylo ani účelné, ani vhodné, anebo by dokonce mohl být nevhodným doručením odvolání zmařen účel předběžného opatření, tedy mimořádného procesního institutu, který musí být do jisté míry založen na prvku překvapivosti (např. je-li navrhováno předběžné opatření z důvodu ohrožení budoucí exekuce). V nyní posuzovaném případě ovšem žádné nebezpečí zmaření účelu předběžného opatření nehrozilo, a stěžovatelka tak měla po posouzení okolností nyní projednávaného případu právo na to, aby mohla v odvolacím řízení vedeném proti rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření odpovídajícím způsobem reagovat.
25. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud závěrem uvádí, že nepovažuje za přesvědčivý stěžejní argument krajského soudu, který změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl, a to s odůvodněním, že stěžovatelka nemá k dispozici exekuční titul. Přestože část procesní teorie (a zjevně i soudní praxe) zastává názor, že v případě návrhu na vydání předběžného opatření z důvodu obav z ohrožení budoucí exekuce již musí navrhovateli svědčit exekuční titul, tento názor je nelogický a prakticky neobhajitelný (srov. JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 462). Předpokladem pro vydání předběžného opatření pro obavu z ohrožení exekuce je totiž především prokázání "závadného" chování žalovaného, které může mít pravděpodobně za následek ohrožení exekuce, přičemž je třeba mít na zřeteli, že vykonatelné rozhodnutí (exekuční titul) dosud neexistuje a má být vydáno až po provedeném řízení ve věci samé.
26. Dalšími námitkami stěžovatelky se Ústavní soud nezabýval, neboť by to bylo vzhledem k předchozím závěrům, z nichž vyplývá důvodnost ústavní stížnosti, neúčelné.
V. Závěr
27. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a usnesení Krajského soudu v Praze zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
28. Úkolem krajského soudu tedy bude posoudit danou věc znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že musí poskytnout stěžovatelce možnost, aby se vyjádřila k argumentům vedlejší účastnice řízení obsaženým v jí podaném odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí o nařízení předběžného opatření.
Autor: US