// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 02.12.2022
ÚS: Náhrada nákladů exekuce při zastavení řízení
Soudní exekutor má právo na náhradu nákladů exekuce, jejichž součástí je i odměna exekutora (§ 87 odst. 1 exekučního řádu), i tehdy, byla-li exekuce zastavena, lhostejno však, z jakého důvodu k jejímu zastavení došlo.
Soud zastavující exekuci a současně rozhodující o nákladech exekuce poruší právo na spravedlivý proces i právo na vlastnictví soudního exekutora, dospěje-li v rozporu se skutečností (podávající se z aktuálního exekučního spisu) k závěru, že v rámci předmětné exekuce nedošlo k vymožení jakékoli částky exekutorem, a na tom základě přizná exekutorovi odměnu toliko v základní výši (§ 11 odst. 2 exekutorského tarifu).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2434/21, ze dne 8. 11. 2022
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Rekapitulace průběhu původního řízení
1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení části v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, jakož i čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i z exekučního spisu, vedeného u stěžovatele pod sp. zn. 074 EX 01559/19, Ústavní soud zjistil, že na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 34 EXE 384/2019-26 ze dne 15. 3. 2019 stěžovatel jako soudní exekutor vedl proti druhé vedlejší účastnici, obchodní společnosti AKRO investiční společnost, a.s., jako povinné exekuci k vymožení pohledávky první vedlejší účastnice České republiky - Ministerstva financí jako oprávněné ve výši 717 164 357,98 Kč (představující úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 080 447 226,12 Kč od 1. 9. 2014 do 12. 12. 2018), k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněné, a to na základě vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 8 C 445/2014-456 ze dne 24. 5. 2018 ve spojení s vykonatelným rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 366/2018-524 ze dne 27. 11. 2018.
3. Stěžovatel zaslal povinné výzvu ke splnění vymáhané povinnosti podle § 46 odst. 6 exekučního řádu (dále též "ex. ř."), která jí byla doručena dne 21. 3. 2019. Dle této výzvy měla stěžovateli uhradit částku celkem 721 190 088,48 Kč, v to počítaje náklady oprávněné v exekučním řízení, odměnu stěžovatele sníženou o 50 % podle § 11 odst. 1 exekutorského tarifu (dále též "ET"), paušální částku náhrady hotových výdajů stěžovatele i daň z přidané hodnoty (z nákladů oprávněné a nákladů exekuce).
4. Na základě provedených lustrací majetku povinné stěžovatel rozhodl o provedení exekuce přikázáním peněžitých pohledávek z jejích bankovních účtů, resp. příslušných podílových fondů (exekuční příkazy č. j. 074 EX 01559/19-014, 074 EX 01559/19-015, 074 EX 01559/19-016, 074 EX 01559/19-017, 074 EX 01559/19-018 a 074 EX 01559/19-019 ze dne 29. 3. 2019 a exekuční příkaz č. j. 074 EX 01559/19-026 ze dne 1. 4. 2019). Dále stěžovatel rozhodl o provedení exekuce prodejem cenných papírů povinné, resp. příslušných podílových fondů, na blíže specifikovaných majetkových účtech podílových fondů, a to exekučními příkazy č. j. 074 EX 01559/19-012 ze dne 29. 3. 2019 a č. j. 074 EX 01559/19-022 ze dne 1. 4. 2019. Cenné papíry byly stěžovatelem pojaty do soupisu movitých věcí. Dále stěžovatel rozhodl o provedení exekuce plněním veškerých práv na podíl na zisku, včetně výplaty dividend a jiných výnosů spojených s postiženými cennými papíry, a sice exekučními příkazy č. j. 074 EX 01559/19-035 a č. j. 074 EX 01559/19-036 ze dne 3. 4. 2019.
5. Dne 3. 4. 2019 byl stěžovateli doručen návrh povinné na zastavení i odklad exekuce. Návrh na odklad exekuce byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 34 EXE 384/2019-69 ze dne 18. 4. 2019 zamítnut. K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením č. j. 72 Co 175/2019-90 ze dne 4. 6. 2019 rozhodnutí exekučního soudu jako věcně správné potvrdil. Návrh na zastavení exekuce po nesouhlasném stanovisku oprávněné stěžovatel předložil exekučnímu soudu k rozhodnutí, který jej zamítl usnesením č. j. 34 EXE 384/2019-215 ze dne 13. 8. 2019. Dále pak povinná dne 18. 4. 2019 doručila stěžovateli návrhy na částečné zastavení exekuce ohledně provádění exekuce přikázáním pohledávek z účtu za každý dotčený podílový fond. Protože ani s těmito návrhy oprávněná nesouhlasila, předložil je stěžovatel k rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 6, jenž je usnesením č. j. 34 EXE 384/2019-218 ze dne 15. 8. 2019 zamítl.
6. Proti shora citovaným rozhodnutím exekučního soudu o zamítnutí návrhů povinné na zastavení, resp. částečné zastavení exekuce podala povinná odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením č. j. 72 Co 384,385/2019-310 ze dne 4. 3. 2020 tak, že napadená usnesení exekučního soudu potvrdil jako věcně správná. K následnému dovolání povinné Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že obě prvostupňová usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 změnil a exekuci zastavil (výrok pod bodem I). Dále rozhodl o povinnosti oprávněné uhradit povinné náhradu nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně i nákladů dovolacího řízení (výroky pod body II a III). Spolu s tím Nejvyšší soud také rozhodl o náhradě nákladů exekuce, a to tak, že oprávněnou zavázal povinností zaplatit stěžovateli na náhradě těchto nákladů částku ve výši 6 655 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (stěžovatelem rozporovaný výrok pod bodem IV).
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Nejvyšší soud rozhodl o nákladech exekuce, tedy o odměně a náhradě nákladů soudního exekutora, vycházeje ze skutečnosti, že v exekučním řízení nebylo, ničeho vymoženo. Takto zjištěný skutkový stav dle názoru stěžovatele neodpovídá reálnému stavu, neboť ke dni 21. 8. 2020 vymohl částku ve výši 35 642 276,44 Kč včetně nákladů exekuce ve výši 4 012 892,40 Kč, jak vyplývá a pro dovolací soud bylo snadno zjistitelné z obsahu samotného exekučního spisu.
8. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud při rozhodování o nákladech exekuce vycházel z elektronického spisu, který mu byl předložen Městským soudem v Praze zřejmě v dubnu 2020, avšak se stavem řízení ke dni 15. 11. 2019. Právě k tomuto dni naposledy (před podáním dovolání) stěžovatel dle svých slov předkládal elektronický spis exekučnímu soudu. Stěžovatel má rovněž za to, že Nejvyšší soud také patrně vycházel pouze z tvrzení povinné (dovolatelky), čímž ovšem porušil ústavní zásadu rovnosti v právech účastníků řízení, když mu neumožnil se vyjádřit k výši nákladů exekuce a v době rozhodování (v červnu 2021) nevycházel z aktuálního stavu řízení. Přitom právě v době od podání dovolání do vydání rozhodnutí došlo v řízení k zásadní změně, když v srpnu 2020 byly pohledávka a náklady exekuce částečně vymoženy.
9. Stěžovatel dále uvedl, že nerozhodl o nákladech exekuce příkazem k úhradě nákladů exekuce, jelikož povinná podala dne 14. 9. 2020 za příslušné podílové fondy insolvenční návrhy. Dříve, než mohlo být v insolvenčním řízení rozhodnuto o úpadku těchto podílových fondů, vzala povinná své insolvenční návrhy v plném rozsahu zpět. O nákladech exekuce pak nemohl rozhodnout ani po skončení insolvenčního řízení, jelikož dne 20. 10. 2020 mu bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2871/2020-495 ze dne 13. 10. 2020, kterým bylo rozhodnuto o odkladu právní moci usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 384, 385/2019-310 ze dne 4. 3. 2020, kterým byla potvrzena rozhodnutí exekučního soudu o zamítnutí návrhů na zastavení exekuce. V důsledku toho stěžovatel přestal činit další kroky k provedení exekuce, zejména nevyzýval peněžní ústav k vyplacení doposud deponovaných dividend, které dosahovaly výše v řádech desítek milionů českých korun.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení, replika stěžovatele
10. Nejvyšší soud k výzvě Ústavního soudu sdělil, že se k ústavní stížnosti nebude vyjadřovat.
11. První vedlejší účastnice, Česká republika - Ministerstvo financí, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřila souhlas s většinou stěžovatelem uplatněné argumentace, pouze s tou výhradou, že dovolací soud neměl o věci rozhodnout sám "od stolu" a dotčené exekuční řízení zastavit, aniž by se byl blíže seznámil se skutečným stavem. Naopak měl postupovat cestou kasace, a tím umožnit účastníkům řízení účinnou obranu. Ústavní soud by proto dle mínění první vedlejší účastnice neměl rušit výrok IV. napadeného usnesení dovolacího soudu z důvodu, že byla nesprávně vyčíslena odměna a náklady stěžovatele náležející mu podle práva, nýbrž z toho důvodu, že Nejvyšší soud neměl o odměně a nákladech exekuce v prvé řadě vůbec rozhodovat s přihlédnutím k tomu, že se nemělo jednat o konečné rozhodnutí v dané exekuční věci. V podrobnostech první vedlejší účastnice odkázala na argumentaci, již předestřela ve své vlastní ústavní stížnosti směřující proti témuž rozhodnutí Nejvyššího soudu, řízení o níž je u Ústavního soudu vedeno pod sp. zn. I. ÚS 2449/21.
12. Druhá vedlejší účastnice, obchodní společnost AKRO investiční společnost, a.s., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nejprve zpochybnila aktivní legitimaci stěžovatele k podání ústavní stížnosti, neboť dle jejího názoru nebyl účastníkem řízení v řízení o zastavení exekuce, což plyne i ze záhlaví napadeného rozhodnutí dovolacího soudu. Pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel byl oprávněn podat ústavní stížnost, druhá vedlejší účastnice navrhla, aby byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť exekutorovi nárok na odměnu v jím uplatňované výši nevznikl. V té souvislosti poukázala na to, že exekuce byla zastavena pro materiální nevykonatelnost exekučního titulu, takže neměla být vůbec vedena. V takovém případě částky, které byly neoprávněně odepsány z účtů podílových fondů, nelze považovat za vymožené plnění ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 a § 11 odst. 3 ET. Nebylo proto zasaženo do ústavních práv stěžovatele, neobdržel-li odměnu za postup, který lze považovat za neoprávněný.
13. Stěžovatel v replice k vyjádření vedlejších účastníků setrval na své dosavadní argumentaci a znovu předestřel svůj náhled na nedostatky, jimiž dle jeho názoru napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu trpí. K argumentaci druhé vedlejší účastnice uvedl, že z ustanovení § 89 věty první exekučního řádu (dále též "ex. ř.") jasně vyplývá zákonný nárok soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce, dojde-li k zastavení exekuce. To, z jakého důvodu byla exekuce zastavena, pouze ovlivní určení, který z účastníků řízení tyto náklady ponese. V žádném případě tu není vyloučen nárok soudního exekutora na náklady exekuce. Je tedy na exekučním soudu, aby se zabýval procesním zaviněním na zastavení exekuce a určil, který z účastníků řízení je povinen zmíněné náklady a případně v jaké výši nést, a to právě s ohledem na konkrétní důvod zastavení a aktuální stav řízení.
14. Stěžovatel v replice vyjádřil souhlas s názorem první vedlejší účastnice ohledně postupu Nejvyššího soudu. Uvedl, že po celou dobu rozhodování soudů o procesních návrzích povinné nebyla exekuce odložena a byla prováděna, pročež se Nejvyšší soud nemohl bez dalšího domnívat, že dosavadní výsledky ukazují, že je možné ke dni 22. 6. 2021 o věci rozhodnout konečným způsobem, když mu byl exekučním soudem spis předkládán se stavem exekuce ke dni 15. 11. 2019. Neztotožnil-li se Nejvyšší soud s právním názorem odvolacího soudu, měl podle stěžovatele postupovat v souladu s ustanovením § 243e občanského soudního řádu a využít tzv. kasace.
15. Ústavní soud k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Vlastní přezkum Ústavního soudu
16. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i vedlejších účastníků řízení, obsah naříkaného soudního rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
17. Ústavní soud nepřisvědčil námitce nedostatku aktivní legitimace stěžovatele k podání ústavní stížnosti, vznesené druhou vedlejší účastnicí. Stěžovatel sice nebyl účastníkem řízení o jejích návrzích na (dílem částečné) zastavení exekuce, ovšem Nejvyšší soud tím, že přistoupil k vydání konečného rozhodnutí, jímž se exekuce končí (tj. exekuci sám zastavil), současně rozhodl podle § 89 ex. ř. o nákladech exekuce, tedy i o právu stěžovatele na odměnu za jím vykonanou práci. Výrok pod bodem IV napadeného usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatele přímo dotýká, neboť jím bylo autoritativním způsobem rozhodnuto o jeho právu plynoucím ze zákona. Vzhledem k tomu, že proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu není přípustný opravný prostředek, byl stěžovatel oprávněn proti němu bezprostředně brojit ústavní stížností, kterou je z těchto důvodů třeba pokládat za přípustnou.
18. Ústavní soud dále pokládá za vhodné podotknout, že pod sp. zn. I. ÚS 2449/21 vede řízení o ústavní stížnosti, jíž se první vedlejší účastnice domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2871/2020-518 ze dne 22. 6. 2021 v celém rozsahu. V průběhu řízení o této ústavní stížnosti první vedlejší účastnice Ústavnímu soudu sdělila, že dne 6. 8. 2021 podala proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze, jež byla napadeným usnesením Nejvyššího soudu změněna, též žalobu pro zmatečnost. S přihlédnutím k této skutečnosti Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 2449/21 ze dne 6. 4. 2022 s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti řízení o ní přerušil, a to do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, podané první vedlejší účastnicí k Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Ústavní soud v nyní projednávané věci krom toho, že stěžovatel ani neměl k dispozici další procesní prostředek k ochraně svého práva, nepostupoval shodným způsobem a řízení nepřerušil i proto, že k závěru o deficitu ústavní konformity výroku o náhradě nákladů exekuce napadeného usnesení dovolacího soudu bylo možné dospět nezávisle na posouzení otázky, jež byla předmětem posouzení ze strany Nejvyššího soudu, a to z následujících důvodů.
19. Dle vzpomenutého ustanovení § 89 ex. ř. obecně platí, že dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků, případně paušálně stanovenou náhradu nákladů plátce mzdy ten, který zastavení zavinil. Tato zákonná úprava našla svůj bližší odraz v dílčích ustanoveních § 11 exekutorského tarifu. Dle § 11 odst. 2 ET mimo jiné platí, že zanikne-li pověření exekutora k vedení exekuce rozhodnutím soudu o zastavení exekuce, činí odměna exekutora 2000 Kč. Pokud ovšem exekutor před tím, než tímto způsobem zaniklo jeho pověření k vedení exekuce na peněžité plnění, již vymohl část pohledávky, náleží mu odměna stanovená podle § 6 ET z výše vymožené části pohledávky, nejméně však ve výši 2000 Kč (§ 11 odst. 3 ET). Z právě vyloženého je zřejmé, že soudní exekutor má právo na náhradu nákladů exekuce, jejichž součástí je i odměna exekutora (§ 87 odst. 1 ex. ř.), i tehdy, byla-li exekuce zastavena, lhostejno však, z jakého důvodu k jejímu zastavení došlo. Nelze proto považovat za případnou argumentaci druhé vedlejší účastnice, že byla-li exekuce zastavena pro materiální nevykonatelnost exekučního titulu, nemá exekutor právo na jakoukoli náhradu jejích nákladů. Naopak přiléhavou je zmínka stěžovatele o tom, že konkrétní důvod zastavení exekuce má pouze vliv na to, který z účastníků zavinil, že exekuce musela být zastavena, a proto ponese její náklady, potažmo náklady ostatních účastníků. Předložení materiálně nevykonatelného exekučního titulu oprávněným a zahájení na jeho základě exekučního řízení totiž může být přičítáno k jeho tíži.
20. Nejvyšší soud si v napadeném usnesení byl vědom výše vzpomenuté právní úpravy a rozhodoval za použití ustanovení § 5 odst. 1, § 6 odst. 1 a 3, § 11 odst. 2 a § 13 odst. 1 ET. Vyšel přitom z předpokladu, že v rámci předmětné exekuce do té doby nedošlo k vymožení jakékoli částky, pročež ustanovení § 11 odst. 3 ET na daný případ nepoužil a odměnu exekutora stanovil pevnou částkou 2000 Kč, zakotvenou ustanovením § 11 odst. 2 ET. Tento závěr ovšem nelze přijmout. Tvrzení Nejvyššího soudu o tom, že stěžovatel v dotčené exekuci nic nevymohl, se nezakládá na skutečnosti.
21. Z obsahu exekučního spisu se podává, že stěžovatel ke dni 25. 9. 2020 v rámci exekuce vymohl celkovou částku 35 642 276,44 Kč, z toho pro oprávněného částku ve výši 31 629 384,04 Kč a na náklady exekuce částku ve výši 4 012 892,40 Kč (srov. sdělení soudního exekutora na č. l. 566 exekučního spisu). Šlo o finanční prostředky, které byly postupně nuceně převedeny z účtů podílových fondů na účet stěžovatele (pro přehled srov. pohyby peněžních prostředků zaznamenané na č. l. 542 exekučního spisu). Druhá vedlejší účastnice se po vydání a nabytí právní moci napadeného usnesení Nejvyššího soudu dožadovala vrácení takto vymoženého plnění (srov. přípisy adresované stěžovateli na č. l. 714 a 717 exekučního spisu). Odtud bez pochybností plyne, že stěžovatel vymohl část pohledávky ještě před tím, než z důvodu zastavení exekuce napadeným usnesením Nejvyššího soudu zaniklo jeho pověření k vedení exekuce na dané peněžité plnění (srov. dikci § 11 odst. 3 ET). V tomto směru dovolací soud pochybil, jestliže v potřebném rozsahu nezjistil skutkový stav, čímž o nákladech exekuce rozhodl za použití nesprávné podzákonné právní úpravy. Ve výsledku pak došlo ke zkrácení odměny stěžovatele, které je s ohledem na výši části vymožené pohledávky, od níž se dle § 11 odst. 3 ET odvíjí právě i výše odměny exekutora, velmi výrazné (srov. výpočet odměny dle § 6 odst. 1 ET). Nesprávné rozhodnutí Nejvyššího soudu o nákladech exekuce tedy působí takovou intenzitou, že to ve svém důsledku vede k zásahu jak do práva stěžovatele na spravedlivý proces, tak i do jeho práva vlastnit majetek, jehož rozmnožení o zákonem předvídanou odměnu bylo stěžovateli upřeno.
22. Ústavní soud nemíní pro účely této ústavní stížnosti řešit v ústavní rovině otázku, zda v této věci byla exekuce vedena na podkladě vskutku materiálně nevykonatelného exekučního titulu, otázku, zda Nejvyšší soud tím, že namísto kasace dovoláním dotčeného rozhodnutí odvolacího soudu, popř. exekučního soudu sám ve věci rozhodl o zastavení exekuce, postupoval ústavně konformním způsobem, stejně tak jako otázku, kdo případně zastavení exekuce zavinil. Jak je patrné ze shora připomenutého řízení o ústavní stížnosti první vedlejší účastnice ve věci sp. zn. I. ÚS 2449/21, tato problematika může být předmětem přezkumu Ústavního soudu teprve v označené věci. Důvod tkví v tom, že jednak nynější stěžovatel neučinil (a ani by nebyl oprávněn učinit) předmětem přezkumu celé usnesení Nejvyššího soudu, nýbrž toliko jeho část, jež se ho dotýká, jednak by Ústavní soud řešením těchto otázek, které jinak s problematikou nákladů exekuce nesouvisejí bezprostředně, fakticky prejudikoval rozhodnutí ve věci ústavní stížnosti první vedlejší účastnice v podmínkách jiné procesní konstelace, což se Ústavnímu soudu jeví být přinejmenším nepatřičným. Uvedené otázky jsou proto z hlediska možného budoucího přezkumu Ústavního soudu nadále otevřené. Podstatným pro rozhodnutí o nynější ústavní stížnosti je pouze zjištění, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o nákladech exekuce neobstojí v intencích jím zvoleného procesního postupu (změna rozhodnutí soudů nižších stupňů a zastavení exekuce) a zaujatého právního názoru, aniž by k tomu bylo nutné zkoumat, zda tento postup (právní názor) je či není ústavně souladný.
23. Ze všech shora uvedených důvodů je třeba uzavřít, že vyústilo-li napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za výše popsaných okolností v chybné určení nákladů exekuce v nikoli zanedbatelném rozsahu, ocitlo se v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právem na vlastnictví takto odepřených peněžních prostředků dle čl. 11 odst. 1 Listiny, když Nejvyšší soud své rozhodnutí zatížil prvkem ústavně zapovězené libovůle.
24. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti, vyslovil porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a přikročil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného výroku usnesení Nejvyššího soudu, který je ve svém dalším postupu vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
Autor: US