// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 09.03.2022

Věc, jež se rychle kazí, ve smyslu § 326 odst. 1 a § 326b odst. 1 OSŘ

Zhodnocení, zda konkrétní věc je ve smyslu § 326 odst. 1 a § 326b odst. 1 o. s. ř. věcí, jež se rychle kazí, vychází především ze skutkového poznání. Podle běžné zkušenosti každá věc v čase a s ohledem na konkrétní podmínky mění své vlastnosti. Jak vyplývá ze samotného užití slova „kazí“, musí se jednat o změnu v negativním slova smyslu, přičemž hlediskem (vzhledem k účelu exekučního řízení) by měla být zejména hodnota, popř. prodejnost věci, a to při zachování obvyklých podmínek pro uchování dané věci (skutkové okolnosti případu řešeného Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2519/2006, např. ukazují, že věc posouzená jako rychle se kazící se může vzhledem ke konkrétním okolnostem např. zlepšit a přestat být rychle se kazící).

Předpokládaný časový rámec, za nějž dojde ke zhoršení věci (jak plyne i z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 100/2018-29, s nímž se lze ztotožnit), musí být krátký. Při posouzení daného hlediska by měl být brán zřetel též na případnou možnost prodeje věci jako věci, která se rychle nekazí, z hlediska časového a z hlediska dalších nutných nákladů na jejich uchování. Pakliže v daném srovnání vyjde najevo, že by se při standardním způsobu prodeje vlivem plynutí času věc zhoršila na neprodejnou, či prodejnou pouze za podmínek horších než při prodeji mimo dražbu, lze mít za to, že věc se rychle kazí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3188/2020, ze dne 30. 11. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 326 odst. 1 o. s. ř.
§ 326b odst. 1 o. s. ř.

Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


(…)

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Žalovaný 1) shledává přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud dopustil nesprávného posouzení několika právních otázek v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (popř. Ústavního soudu) a některých otázek dosud dovolacím soudem neřešených. Žalovaná 2) se výslovně dovolává proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., IV. a VI., a přípustnost dovolání rovněž shledává v tom, že odvolací soud neřešil správně právní otázky, z nichž některé v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a při řešení dalších právních otázek se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

8. Žalovaný 1) v dovolání konkrétně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nálezů Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2312/15, ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 703/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 521/05, v otázce týkající se povinnosti soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí, neboť odvolací soud se při posouzení otázek týkajících se pasivní věcné legitimace žalovaného 1), posouzení jeho nesprávného úředního postupu, vzniklé škody a příčinné souvislosti nezabýval zásadními důvody a argumentací obsaženou v odvolání žalovaného 1). Ze zákonných ustanovení a judikatury přitom plyne, že se soud v odůvodnění rozsudku musí dostatečně a výstižně vypořádat s předestřenou argumentací stran, a to zejména když jí odmítá.

8.1. Argumentaci žalovaného 1) ohledně výkladu § 32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, který měl být proveden dle vůle zákonodárce a případně systematicky, nikoliv gramaticky a teleologicky, nebyla věnována pozornost. Odvolací soud pak dospěl k nesprávnému závěru, že i po novele § 32 exekučního řádu provedenou zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, je dána odpovědnost státu a soudního exekutora souběžně. Uvedená novela byla provedena, aby nesprávný judikaturou zastávaný právní závěr pominul. Nerespektování úmyslu zákonodárce mocí soudní je protiústavním a nesystémovým vychýlením rovnováhy mezi mocí soudní a zákonodárnou a porušení Ústavy. Podle názoru žalovaného 1) je přípustnost dovolání k řešení uvedené otázky dána: „dle § 237 osř naléhavou potřebou, aby dovolací soud posoudil problematiku odpovědnosti soudního exekutora za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v souvislosti s novelou § 32 exekučního řádu znovu a zdůvodnil, proč výklad výše uvedeného ustanovení dle vůle zákonodárce a výklad systematický, ze kterého jednoznačně vyplývá výhradní odpovědnost státu, nelze použít.“

8.2. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany žalovaného 1) spočívajícím v tom, že považoval sepsané víno za věc rychle se kazící a ocenil jej sám. Nesprávný je závěr, že víno nelze považovat za věc rychle se kazící z důvodu, že v tomto případě § 2 písm. q) zákona č. 110/1997 Sb. nestanovuje lhůtu spotřeby. Uvedené zákonné ustanovení není pro posouzení věci jako rychle se kazící určeno a dovozovat z něj závěr v tomto směru nelze. Skutečnost, že žádný právní předpis nestanovuje lhůtu spotřeby vína, svědčí spíše pro závěr, že víno jako potravina může rychlé zkáze podléhat. Odvolací soud zcela přehlédl argumentaci, že žalovaný 1) víno za věc rychle se kazící považoval na základě okolností, že se jednalo o sudové víno (tedy v obalu, který není určen pro koncového spotřebitele), prodej vyžadoval přečerpání a dopravu sepsaného vína na vhodné místo konání dražby, což by pravděpodobně vedlo ke ztrátě jakosti, nebo by (při vynaložení všech myslitelných opatření k zamezení ztráty jakosti) vedlo ke ztrátě prodejnosti v důsledku navýšení nákladů. Dovolací soud by měl otázku, zda je víno věcí rychle se kazící, posoudit jako otázku jím dosud neřešenou.

8.3. Odvolací soud učinil též závěr, že bylo povinností žalovaného 1) nechat stanovit obvyklou cenu sepsaného vína znalcem, přičemž nezohlednil konkrétní okolnosti případu. V této souvislosti odkázal pouze na § 328 o. s. ř., případně na názor Ministerstva spravedlnosti, podle kterého povaha a množství sepsaných věcí tento postup vyžadovalo. Exekutor však má povinnost přibrat znalce jen v případech, kdy by jím provedený odhad nevedl k relevantnímu zjištění ceny pro účely exekuce. Podmínky exekutor posuzuje na základě konkrétních poznatků o oceňované věci. Druhy sepsaných vín ani jejich množství neodůvodňovaly povinnost přibrat znalce ke zjištění jejich ceny. Jelikož se jednalo o vína sudová, bylo je možné ocenit obvyklou cenou, za kterou se sudová vína v daném místě a čase prodávala, což žalovaný 1) učinil na základě znalosti trhu s vínem ze své jiné úřední i neúřední činnosti. Jím provedené ocenění bylo pro žalobce ještě příznivější, než jak jej provedl znalecký ústav pro účely stanovení výše škody. Zjištění ceny sepsaného vína plně vyhovovalo účelu zpeněžení v exekuci, a pokud bylo shledáno za nesprávný úřední postup, tento nemohl být v příčinné souvislosti se škodou žalobce. Danou otázku dovolací soud dosud neřešil.

8.4. Odvolací soud dále (bez odkazu na jakékoliv zákonné ustanovení) uzavřel, že bez ohledu na způsob zpeněžení sepsaného vína by měla cena dosáhnout vždy stejné výše, což není v souladu s příslušnými právními předpisy. Pro případ prodeje mimo dražbu je kupní cenou cena určená soudním exekutorem, jejíž povinná výše není žádným zákonným ustanovením explicitně stanovena. Pro prodej v dražbě je v § 329 odst. 2 o. s. ř. stanoveno nejnižší podání ve výši 1/3 rozhodné ceny, která je stanovena podle § 328 o. s. ř. V dražbě nemusí být dosaženo výtěžku odpovídajícího ceně rozhodné. Závěr odvolacího soudu, podle nějž v daném případě mělo být při zpeněžení sepsaného vína dosaženo výtěžku odpovídajícího zjištěné ceně, z takto stanoveného výtěžku dovozovat nesprávný úřední postup při jejím určení a dovozovat výši škody, která žalobci vznikla v důsledku nedosažení tohoto výtěžku v exekuci, je nesprávný. Takto konstruovaná škoda nemůže být ani v příčinné souvislosti s případným výše uvedeným nesprávným úředním postupem žalovaného 1). Adekvátní příčinná souvislost v daném případě může existovat jen mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v nesprávném stanovení určené ceny a vzniklou škodou spočívající v tom, že při zpeněžení v exekuci nebylo dosaženo výtěžku, jaký by bylo možné očekávat, kdyby k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Taková souvislost v daném případě nemohla s vysokou pravděpodobností nastat. Odvolací soud tedy rozhodoval v rozporu se zásadami dovozenými dovolacím soudem v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3913/2010 (pozn. zřejmě myšleno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3913/2011) a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1923/2010. Žalovaný 1) stanovil pro prodej mimo dražbu akceptovatelnou určenou cenu vína z ceny zjištěné podle principu, že cena určená činí 1/3 ceny zjištěné, přičemž tak učinil v souladu se zákonem a s názory publikovanými v odborné literatuře. Jedná se o systematický výklad § 326b, 328 a 329 odst. 2 o. s. ř., aby sjednocovala podmínky zpeněžení prodejem mimo dražbu a v dražbě. Žalovanému 1) není známo (a ani soudům nižších stupňů nebylo známo), že by daná otázka byla dovolacím soudem již řešena.

8.5. Pominuta byla argumentace, že byl nalézacím soudem nesprávně zjištěn skutkový stav, neboť při prodeji mimo dražbu došlo k prodeji významného množství vína (nejméně 1 000 litrů), které v době prodeje nepatřilo žalobci. Není tak zřejmé, na základě jakých závěrů měl soud za zjištěné, že škoda vzniklá v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalovaného 1) byla vypočtena i s ohledem na toto množství vína.

8.6. Rovněž byla opomenuta argumentace žalovaného 1) ohledně spoluzavinění žalobce na škodě tím, že například nepožádal exekutora po provedení soupisu, aby víno se souhlasem zpeněžil, a dosáhl tak lepšího výtěžku, než který dosáhl. Jedná se tak o nesprávné právní posouzení, které odporuje § 157 odst. 2 ve spojení s § 211 o. s. ř., ustálené judikatuře dovolacího soudu a judikatuře Ústavního soudu.

8.7. Odvolací soud se rovněž nijak nevyjádřil k části rozsudku nalézacího soudu, která zdůvodňuje nesprávný úřední postup i tím, že k sepsání vína jako věci rychle se kazící neměl žalovaný 1) přistoupit i proto, že bylo možné sepsat věci jiné. Žalobce tento důvod v žalobě netvrdil, žalovaný se k němu nevyjadřoval, rozšíření žaloby o dané skutkové tvrzení nebylo v průběhu jednání soudem akceptováno a skutečnosti s tímto spojené nebyly předmětem dokazování. V této části je rozsudek soudu nepřezkoumatelný a odvolací soud se vůbec nezabýval odvoláním žalovaného 1). Jedná se o nesprávnou aplikaci § 153 odst. 2 o. s. ř. a § 79 o. s. ř.

9. Žalovaná 2) ve svém dovolání uvádí, že podle jejího názoru žalobce neprokázal ani jednu z podmínek odpovědnosti za škodu žalovaných a soudy si nepřípustným způsobem dotvořily tvrzení žalobce tak, aby mohly podle své úvahy rozhodnout. Při uplatnění práva ani v žalobě nebylo tvrzeno, že exekutor měl postihnout jiné movité věci a že měl přibrat znalce. Tvrzeno bylo tolik, že exekutor určil cenu špatně.

9.1. Odvolací soud nesprávně řešil právní otázku, zda víno uskladněné v sudech a nepřipravené pro koncového spotřebitele je či není věcí rychle se kazící, což je otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešená. Odvolací soud se nezabýval obranným argumentem žalované 2), podle kterého v rámci spisového materiálu k trestnímu řízení sp. zn. ZN 1756/12 vedenému v daných souvislostech proti exekutorovi bylo konstatováno, že sudové víno je rychle se kazící věcí. Odvolací soud dospěl k závěru, že víno není věcí rychle se kazící, protože nemá datum spotřeby ani datum trvanlivosti, což žalovaná pokládá za značně nepřiléhavé. V dané souvislosti žalovaná 2) poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2519/2006, v němž soud dospěl k závěru, že živý kůň je v právním smyslu věcí rychle se kazící, přičemž kůň nemá datum spotřeby ani trvanlivosti.

9.2. V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (v této souvislosti bylo poukázáno na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96) byla řešena otázka týkající se povinnosti žalobce vylíčit rozhodné skutečnosti v žalobě a povinnosti soudu rozhodnout pouze o skutečnostech tvrzených v žalobě. Ze strany žalobce nebylo tvrzeno, že by se exekutor dopustil nesprávného úředního postupu, jelikož neuvedl, že by byl nedostatek jiných exekvovatelných věcí. Žalovaní ani nebyli ze strany soudu prvního stupně vyzváni k vyjádření se a k označení důkazů.

9.3. Žalovaná 2) dále nesouhlasí s posouzením otázky (dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešené), zda bylo povinností soudního exekutora přibrat soudního znalce za účelem ocenění vína, když soudní exekutor disponuje z vlastní vinařské praxe i úřední činnosti znalostmi o ceně sudového vína v daném místě a čase. Žalovaný 1) již v podání ze dne 29. 4. 2014 uváděl, že je vinařem znalým vinařské praxe. V případě prodeje movité věci může ocenění primárně provést soudní exekutor. Skutečnost, že ocenění bylo provedeno v daném místě a čase správně, následně potvrdily znalecké posudky. Sporným zde je, zda první žalovaný jako soudní exekutor mohl při prodeji mimo dražbu určit cenu ve výši 1/3 odhadu. V komentáři ASPI k této otázce je vyjádřen zcela jednoznačný závěr, že se cena určí ve výši 1/3 odhadní nebo úředně stanovené ceny. V případě prodeje věci mimo dražbu se střetávají protichůdné zájmy (zájem povinného na prodeji věci za nejvyšší cenu oproti zájmu zájemce věc koupit za cenu nejnižší). Zájemce by neměl jakoukoliv motivaci kupovat rychle se kazící věc za plnou odhadní cenu. Žalovaná 2) má za to, že v rámci exekuce či výkonu rozhodnutí by měl převážit zájem zájemce o koupi oproti zájmu povinného, neboť prodej věci mimo dražbu je důsledkem okolnosti, že povinný nerespektoval pravomocné rozhodnutí. Prodej movitých věcí se vyznačuje nižší mírou formálnosti a jejich prodej v dražbě i mimo dražbu by měl být realizován za použití § 329 odst. 2 o. s. ř. Cenu při prodeji věci mimo dražbu upravuje daňový řád v § 214 odst. 1, přičemž tato činí nejméně polovinu zjištěné ceny.

9.4. Odvolací soud se též nesprávně vypořádal s námitkou týkající se předčasnosti žaloby. Podle názoru žalované 2) došlo k přechodu vlastnického práva exekvovaných věcí na společnost Caffe San Marco s.r.o. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že v důsledku činnosti exekutora vznikla škoda a žalobce současně uvádí, že je zde společnost Caffe San Marco s.r.o., která měla z uvedeného prospěch, mělo být bráno v potaz, že stát vystupuje až jako poslední dlužník. Jestliže se žalobce nedomáhal plnění na primárním dlužníkovi, měla být žaloba zamítnuta. Žalovaná 2) poukázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a citovala z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 349/2010, a ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

9.5. Žalovaná 2) má též za to, že se soudy nevypořádaly s její námitkou, že část zabaveného vína v rozsahu 1 000 litrů neměla již být ve vlastnictví žalobce, nýbrž svědka R. P.. Pokud tedy část movitých věcí nebyla ve vlastnictví žalobce, není možné, aby se žalobce v tomto rozsahu domáhal náhrady údajné škody. Argumenty, že se uvedený svědek se žalobcem domluvili na jiném vínu a že si poskytli jiné víno, nemůže hrát žádnou roli, neboť vlastnické právo na uvedeného svědka přešlo, a tím pádem nemůže žalobce svým jménem a svůj účet požadovat náhradu škody na věci, která již nebyla jeho majetkem.

9.6. Odvolací soud v rámci svého rozsudku identifikoval několik pochybení ze strany žalovaného 1), avšak řádným způsobem neuvedl, které konkrétní pochybení soudního exekutora vedlo ke vzniku které konkrétní škody. Vůbec se odvolací soud nevypořádal s otázkou příčinné souvislosti, kterou žalovaná 2) taktéž sporovala, a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné [žalovaná 2) v této souvislosti poukázala na rozhodnutí týkající se příčinné souvislosti, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 225/2011, ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1635/2012, a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 2829/11]. Podle žalované 2) není dána adekvátní příčinná souvislost, jelikož primárně žalobce nezaplatil VZP ČR dluh z exekučního titulu, exekuční řízení probíhalo mnoho let, žalobce jako povinný s exekutorem nespolupracoval, dluh nesplácel, na výzvy k zaplacení nereagoval, a to ani na tu, která mu byla učiněna bezprostředně před soupisem předmětného vína, a proto musel soudní exekutor přistoupit k faktickému provedení exekuce včetně provedení exekuce prodejem movitých věcí. V rámci prodeje movitých věcí není vždy a za všech okolností obligatorní povinností provést znalecké ocenění. Soudní exekutor, potažmo vykonavatel soudního exekutora, může přistoupit k ocenění sám. Žalovaná 2) zastává názor, že v rámci prodeje movitých věcí, a to i těch rychle se kazících, je počáteční prodejní cena určena ve výši 1/3 odhadu, oproti prodeji nemovitých věcí, kde je počáteční cena ve výši 2/3 odhadu. V rámci prodeje movitých věcí je též možné přistoupit k tomu, že soudní exekutor zrealizuje prodej movitých věcí bezprostředně po soupisu movitých věcí, tj. u věcí rychle se kazících, což v daném případě bylo tak učiněno. To, že víno bylo prodáno za 1/3 ceny byl důsledek skutečnosti, že žalobce neplnil mnoho let podle exekučního titulu svému věřiteli, a proto na jeho majetek byla provedena exekuce, v daném případě exekuce prodejem movitých věcí. Žalovaná 2) je toho názoru, že žalobce měl v daném případě návrh na odklad a návrh na částečné zastavení exekuce u soudního exekutora podat, neboť by tím minimálně naplnil prevenční povinnost předcházet škodám. Žalobci nic nebránilo v tom, aby v průběhu dne 15. 2. 2011 učinil minimálně úkon návrhu na odklad exekuce či návrhu na částečný odklad exekuce v rozsahu exekuce prodejem movitých věcí, neboť s takovým úkonem jsou spojeny účinky zákazu pro soudního exekutora činit jakékoliv úkony směřující k provedení exekuce, čímž by žalobce docílil toho, že by soudní exekutor nemohl provést prodej předmětného vína. Ruku v ruce s tímto návrhem na odklad exekuce mohl a měl podat i návrh na částečné zastavení exekuce prodejem movitých věcí v rozsahu sepsaného vína [žalovaná 2) poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5801/2017].

9.7. Je povinností žalobce, aby tvrdil a prokázal vznik jím tvrzené škody. V daném případě není sebemenší důvod pro to, aby škoda byla soudem dotvářena či vytvářena, nýbrž je to žalobce, který je povinen výši škody prokázat, neboť neodškodňuje se nesprávný úřední postup, nýbrž škoda, která vznikne v příčinné souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem. Za této situace je očividné, že žalobce měl v předmětné kauze minimální úspěch, avšak soudy mu přiznaly z pohledu nákladů řízení za řízení před soudem prvého stupně plný úspěch ve věci.

9.8. Pochybení soudů se pak projevilo i v rámci výroku VI. rozsudku soudu prvého stupně, který byl ze strany odvolacího soudu potvrzen, neboť žalovaná má za nadbytečné, aby stát platil jakékoli poplatky státu, tedy sám sobě. Za situace, kdy ve smyslu ustanovení § 141 odst. 2 o. s. ř., je nositelem povinnosti platit náklady znaleckého posudku stát, je nelogické, aby soud tuto povinnost uložil opětovně subjektu, který již proplacením znalečného svou povinnost splnil. Podle § 66 odst. l zákona č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla) pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, organizační složky státu v působnosti jednoho správce kapitoly si při plnění svého předmětu činnosti navzájem neposkytují peněžitá plnění. Kapitoly ve smyslu § 10 odst. l uvedeného zákona vyjadřují okruh působnosti a odpovědnosti ústředních orgánů státní správy (a dalších organizačních složek státu) a podle § 11 odst. l zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (kompetenční zákon), Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem státní správy pro soudy a státní zastupitelství. Z uvedeného vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti jakožto správce kapitoly soudům jako organizačním složkám v jeho působnosti náklady řízení nenahrazuje.

10. Žalovaný 1) se ztotožnil s dovoláním žalované 2).

11. Žalovaná 2) se vyjádřila k dovolání žalovaného 1). V první řadě zmínila, že při řešení otázky odpovědnosti soudního exekutora a odpovědnosti státu za škodu vzniklou při výkonu exekuční činnosti již soud prvního stupně poukázal na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, konkrétně např. jeho rozsudek ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1361/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta. Skutečnost, že je soudní exekutor pasivně legitimován pokládá žalovaná 2) za přínosné i pro něj, neboť může jednoznačně popsat a vysvětlit svůj postup v exekučním řízení. Žalovaná 2) v ostatním přitakala dovolání podanému žalovaným 1).

12. Žalobce se vyjádřil k dovoláním žalovaných, přičemž především shrnul svůj náhled na věc po stránce skutkové, vyjádřil se kriticky ke stanovení výše škody na základě znaleckého posudku a v zásadě se ztotožnil s právním posouzením učiněným soudy.


III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen "o. s. ř.".

14. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.

15. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

17. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3.

18. Podle § 242 odst. 3) o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

19. Pakliže dovolání žalované 2) [dále též jako „dovolatelka 2)“] směřuje i do výroků o nákladech řízení, nemůže být dovolání v tomto rozsahu přípustné s ohledem na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Uvedené ovšem nemění ničeho na možnosti dovolacího soudu výroky o nákladech řízení (jakožto závislé výroky) zrušit v případě, že dovolání směřující do rozhodnutí ve věci samé shledá důvodným.

20. V první řadě je třeba odmítnout jakékoliv úvahy naznačující, že škoda způsobená při výkonu exekuční činnosti je v příčinné souvislosti s neplněním povinnosti, která byla povinnému uložena vykonávaným rozhodnutím nebo jiným titulem. Sama dovolatelka 2) ve svém dovolání zmiňuje teorii adekvátní příčinné souvislosti, podle níž je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non). Adekvátním důsledkem okolnosti, že povinný neplní rozhodnutí nebo jiný titul, sice je, že bude podroben exekuci, nelze ovšem přijmout, že by adekvátním důsledkem rovněž mělo být, že při výkonu exekuční činnosti bude poškozen nesprávným úředním postupem exekutora. Je-li namítáno, že vznik škody zapříčinil povinný tím, že měl podat návrh na odklad a na (částečné) zastavení exekuce, přehlíží dovolatelka 2), že v dané věci je nárok na náhradu škody odvozován od nesprávného úředního postupu, u něhož zákon nevyžaduje využití procesních prostředků ze strany poškozeného k ochraně jeho práv (srov. § 13 a § 8 odst. 3 OdpŠk), a navrhované prostředky nejsou určeny k obraně proti namítanému postupu exekutora.). Ostatně žalobce neměl zřejmě důvod podávat návrh na zastavení (odklad) exekuce, neboť pro to nebyly splněny zákonné podmínky a po prodeji věci zájemci, na nějž přešlo vlastnictví věci, neměl žalobce k dispozici již žádný prostředek své obrany. Současně [též vzhledem k argumentaci dovolatele 1) shrnuté v odst. 8.6. tohoto odůvodnění] se patří uvést, že je třeba vycházet z premisy, podle níž stát (nevyjímaje exekutora při výkonu exekuční činnosti, jakožto osobu státem pověřenou exekutorským úřadem a pro výkon exekuční činnosti) je povinen striktně dodržovat právo v "ideální" (škodu nepůsobící) interpretaci. Z uvedeného vyplývá, že osoba vystavená úřednímu postupu je oprávněna spoléhat, že postup je v souladu s právem a obecně nelze její nečinnost (pokud jí není uložena povinnost konat) spojovat se zaviněním škody vzniklé v souvislosti s úředním postupem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, uveřejněný pod číslem 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

21. Poukazuje-li dovolatelka 2) na své postavení tzv. „posledního dlužníka“, neuvádí, z čeho pramení její názor, že by žalobce měl mít pohledávku za třetí osobou (konkrétně společností Caffe San Marco s.r.o.), a tato námitka (stejně tak odkazy na rozhodovací praxi, v níž je hovořeno o státu jako posledním dlužníkovi) je tedy lichá. Již soud prvního stupně konstatoval, že nelze dovodit bezdůvodné obohacení zmíněné třetí osoby na úkor žalobce, přičemž odvolací soud se s právním hodnocením soudu prvního stupně ztotožnil.

22. Poukázali-li dovolatelé na skutečnost, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí zmínil, že věci, které se rychle kazí, mohly být exekvovány až při nedostatku jiných věcí na místě se nacházejících (přičemž to soud prvního stupně pokládá za nepravděpodobné a neodpovídající tvrzením obsaženým v trestním oznámení), bylo by jistě v zájmu přesvědčivosti rozhodnutí, aby se odvolací soud k daným argumentům vyjádřil. Nedostatek odůvodnění v tomto směru však na újmu správnosti rozhodnutí být nemůže. Důvody, pro něž bylo žalobě v části vyhověno a s ohledem na které odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, totiž obstojí nezávisle na dané úvaze soudu prvního stupně, kterou tento soud (ne zcela vhodně) obiter dictum obsáhl v odůvodnění svého rozsudku.

23. Přípustnost dovolání nemůže být založena ani tvrzením, podle něhož soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav (neboť 1 000 litrů vína nepatřilo žalobci), a odvolací soud danou skutečnost pominul. Dovolatelé k danému argumentu dospěli zjevně na základě výpovědi svědka R. P., který uvedl, že část exekvovaného vína od žalobce v době před soupisem koupil, přičemž část (zřejmě 1 000 litrů) zůstala u žalobce, a hovořil o svém víně. Z daného svědectví ovšem bez dalšího nevyplývá, že by vlastnické právo k danému vínu přešlo na svědka, tedy došlo k hmotněprávním účinkům tvrzené kupní smlouvy. Za situace, že dovolatelé k tvrzení, že 1 000 litrů vína nepatřilo žalobci, neoznačili důkazy a ani při výpovědi svědka R.P. nevznesli dotazy, na základě kterých by bylo možné dovodit, že žalobce vlastnické právo k danému objemu vína pozbyl, nelze úspěšně tvrdit, že soud prvního stupně měl vycházet z předpokladu, že část vína nepatřila žalobci.

24. Pokud jsou ze strany dovolatelů kladeny otázky ohledně možnosti stanovení prodejní ceny věci rychle se kazící exekutorem za konkrétních okolností bez přibrání znalce a možnosti tyto věci prodat za 1/3 ceny zjištěné odhadem, jedná se o otázky, které nemají relevanci, pakliže byla správně posouzena otázka, že sepsané víno nebylo věcí rychle se kazící. Pokud uvedená otázka byla posouzena správně, není třeba se zabývat otázkou, jakým způsobem měla být cena stanovena a za jakou cenu měla být věc nabídnuta k prodeji. Za dané situace by nebylo pochyb o okolnosti, že exekutor nepostupoval správně (provést prodej věcí, které se rychle nekazí podle ustanovení o prodeji věcí rychle se kazících je zjevně nesprávným úředním postupem), a dané otázky by neměly vliv ani na posouzení výše škody. Není totiž žádné opodstatnění pro úvahu, že by výpočet výše škody měl vycházet z ceny odpovídající nejnižšímu podání při prodeji věci v dražbě.

25. Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky týkající se výkladu pojmu věc, která se rychle kazí, použitého v § 326 odst. 1 a § 326b odst. 1 o. s. ř., jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a rovněž pro řešení právní otázky týkající se aplikovatelného znění § 32 odst. 1 exekučního řádu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.


IV. Důvodnost dovolání

26. Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

27. Podle § 52 odst. 2 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu.

28. Podle § 326 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 soud v bytě (sídle, místu podnikání) povinného nebo na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny, sepíše věci, které by mohly být prodány, a to v takovém rozsahu, aby výtěžek prodeje sepsaných věcí postačil k uspokojení vymáhané pohledávky oprávněného spolu s náklady výkonu rozhodnutí. Sepsány budou především věci, které povinný může nejspíše postrádat a které se nejsnáze prodají; věci, které se rychle kazí, budou sepsány, jen není-li tu dostatek jiných věcí a lze-li zajistit jejich rychlý prodej mimo dražbu. Sepsány nemohou být movité věci, které tvoří příslušenství nemovitosti.

29. Podle § 326b odst. 1 o. s. ř. věci, které se rychle kazí, soud odebere povinnému a prodá mimo dražbu ihned po té, co byly sepsány. Ustanovení § 329a odst. 1 se použije přiměřeně.

30. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 6. 2018, č. j. 7 Afs 100/2018-29, konstatoval, že věcí, která se rychle kazí ve smyslu § 206 odst. 2 a § 214 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, je nutné rozumět věc, u které dochází ke zhoršení kvality v krátkém časovém horizontu, v důsledku čehož se stane nepoužitelnou pro svůj původní účel. Věcí, která se rychle kazí, se může stát také věc, u které vznikne hrozba rychlého zhoršení kvality a znehodnocení teprve po uplynutí delší doby. Správce daně může přistoupit k prodeji věci, která se rychle kazí, mimo dražbu postupem podle § 214 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, i poté, co se věc neúspěšně pokusil zpeněžit v dražbě. I v takovém případě na vydražitele, který neuhradil nejvyšší dražební podání, dopadá povinnost podle § 227 odst. 1 daňového řádu.

31. Podle § 32 odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle zvláštních předpisů tím není dotčena.

32. Podle § 32 odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 nestanoví-li zvláštní zákon jinak, odpovídá exekutor za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle zvláštních předpisů tím není dotčena.

33. Podle Čl. IV odst. 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 33e, 44b, 46, § 49 odst. 1 písm. h), § 55c odst. 3, § 66 odst. 4 a § 69a zákona č. 120/2001 Sb., které se použijí ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

34. Podle § 32 odst. 1 exekučního řádu v aktuálním znění nestanoví-li zvláštní zákon jinak, je exekutor povinen nahradit újmu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor je povinen nahradit újmu i tehdy, byla-li újma způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná povinnost této osoby nahradit újmu podle zvláštních předpisů tím není dotčena.

35. Dovolací soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5870/2017, konstatoval, že právní úprava odpovědnosti soudního exekutora za škodu je obsažena v ustanovení § 32 exekučního řádu. Rozhodné znění tohoto ustanovení pro účely stávajícího řízení se podává z čl. IV bodu 1. části druhé zákona č. 396/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2013, podle nějž se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 33e, 44b, 46, § 49 odst. 1 písm. h), § 55c odst. 3, § 66 odst. 4 a § 69a zákona č. 120/2001 Sb., které se použijí ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Z citovaného přechodného ustanovení plyne, že na odpovědnost za škodu, která byla způsobena činností v exekučním řízení zahájeném přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 396/2012 Sb. (tj. i v nyní posuzovaném případě), se použije ustanovení § 32 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (obdobně srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 825/2014, publikovaného pod C 14950 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“).

36. Zhodnocení, zda konkrétní věc je věcí, jež se rychle kazí, vychází především ze skutkového poznání. Podle běžné zkušenosti každá věc v čase a s ohledem na konkrétní podmínky mění své vlastnosti. Jak vyplývá ze samotného užití slova „kazí“, musí se jednat o změnu v negativním slova smyslu, přičemž hlediskem (vzhledem k účelu exekučního řízení) by měla být zejména hodnota, popř. prodejnost věci, a to při zachování obvyklých podmínek pro uchování dané věci (skutkové okolnosti případu řešeného zdejším soudem v rozsudku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2519/2006, např. ukazují, že věc posouzená jako rychle se kazící se může vzhledem ke konkrétním okolnostem např. zlepšit a přestat být rychle se kazící). Předpokládaný časový rámec, za nějž dojde ke zhoršení věci, (jak plyne i z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, s nímž se lze ztotožnit) musí být krátký. Při posouzení daného hlediska by měl být brán zřetel též na případnou možnost prodeje věci jako věci, která se rychle nekazí, z hlediska časového a z hlediska dalších nutných nákladů na jejich uchování. Pakliže v daném srovnání vyjde najevo, že by se při standardním způsobu prodeje vlivem plynutí času věc zhoršila na neprodejnou, či prodejnou pouze za podmínek horších, než při prodeji mimo dražbu, lze mít za to, že věc se rychle kazí.

37. Nelze souhlasit s námitkami dovolatelů, že odvolací soud posuzoval otázku rychlé zkazitelnosti věci podle zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. Z odůvodnění jeho rozsudku se podává, že odvolací soud se ztotožňuje s posouzením dané otázky ze strany soudu prvního stupně a odmítá názor, podle nějž víno je rychle se kazící věcí, neboť není stanovena doba jeho trvanlivosti ani datum spotřeby. Rozsudek soudu prvního stupně přitom poukazuje na uvedený zákon pouze podpůrně a evidentně vychází ze závěrů znaleckého posudku, podle kterého víno uskladněné v sudech je možné dlouhodobě (v řádu let) uchovávat bez ztráty kvality, je-li víno řádně uchováváno a ošetřováno.

38. Je patrné, že soudy (odvolací soud vzhledem ke skutečnosti, že se s posouzením soudu prvního stupně ztotožnil) učinily závěr týkající se zhoršování vína uskladněného v sudech, přičemž dospěly k závěru, že takové víno není věcí, která se rychle kazí. Co se týká okolností vztahujících se ke konkrétnímu vínu, poukázali dovolatelé v průběhu řízení na podmínky uskladnění vína (především znečištěné prostory), což ovšem (rovněž podle znaleckého posouzení) nemá na kvalitu vína vliv. Jestliže dovolatelé uváděli, že vzhledem k nutným nákladům souvisejícím s uchováním věci pro její prodej v dražbě, nebyl by takový prodej ekonomicky ospravedlnitelný, nepodložili tato svá tvrzení žádným důkazem. Vzhledem k výše uvedenému soudy učinily závěr odpovídající poskytnutému výkladu pojmu „věc, která se rychle kazí“.

39. Pakliže dovolatel 1) argumentuje, že došlo k nesprávnému výkladu § 32 exekučního řádu, je možné v této souvislosti pro stručnost poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5870/2017, v němž se soud výkladem uvedeného zákonného ustanovení před a po novele provedené zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, zabýval a rovněž řešil otázku jeho aplikovatelného znění. Se závěrem, že na projednávanou věc (i v tomto případě, v němž exekuční řízení bylo zahájeno před dnem nabytí účinnosti zákona č. 396/2012 Sb.) bylo třeba aplikovat dané ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2012 podle výkladu poskytnutého dosavadní judikaturou (předně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, uveřejněným pod číslem 44/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se lze zcela ztotožnit. Přechodné ustanovení obsažené v čl. IV bodu 1. části druhé zákona č. 396/2012 Sb., je jednoznačné, a pakliže byl § 32 exekučního řádu dále změněn zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (který neobsahuje přechodné ustanovení vztahující se k zmíněnému ustanovení), jednalo se zejména o změnu terminologie v souvislosti s rekodifikací soukromého práva (viz důvodová zpráva), přičemž účelem bezesporu nebylo měnit aplikační pravidlo nastolené zákonem č. 396/2012 Sb. (přechodné ustanovení čl. IV bodu 1. části druhé zákona č. 396/2012 Sb. zrušeno nebylo). Výklad daného ustanovení po 1. 1. 2013 tedy pro věc není podstatný. Ačkoliv odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku citoval znění § 32 exekučního řádu účinné od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, což vzhledem k výše uvedenému není přiléhavé, dospěl k odpovídajícímu závěru, že v projednávané věci odpovídá exekutor vedle státu.

40. Dovolání nebyla shledána důvodnými.

41. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal.

42. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé správné, a dovolání žalovaných nejsou důvodná, postupoval dovolací soud podle § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání (v části, v níž byla shledána přípustnými) zamítl.

43. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož dovolání žalovaných byla zamítnuta, nemají na náhradu nákladů řízení právo. Žalobci, který se k dovoláním žalovaných vyjádřil, přičemž jeho podání nebylo sepsáno advokátem a nedoložil výši svých hotových výdajů, náleží paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů