// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 20.12.2021

Výklad § 8 odst. 3 OdpŠk ve vztahu k posouzení příčinné souvislosti

I. Povinnost k náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora má (také) stát, a to bez ohledu na to, zda poškozený stejný nárok uplatňuje vůči exekutorovi či nikoliv. Odpovědnost státu a odpovědnost exekutora stojí vedle sebe. V předmětné věci se žalobce domáhá náhrady škody ve výši 810 624,20 Kč s příslušenstvím proti státu (České republice – Ministerstvu spravedlnosti). Úvaha odvolacího soudu o použitelnosti § 32 odst. 1 exekučního řádu je tedy v daných poměrech zavádějící, neboť dané ustanovení by mohlo být použito jen v případě, pokud by žaloba směřovala proti exekutorovi samotnému.

II. Nepřezkoumatelná je zde úvaha odvolacího soudu o tom, že se exekutor dopustil nesprávného úředního postupu a zároveň vydal nezákonné rozhodnutí. Jeden skutek nemůže být právně kvalifikován jako tyto dvě skutkové podstaty současně. Právní posouzení nároku poškozeného je tedy nesprávné, jestliže si odvolací soud neujasnil, jak právně jednání exekutora posoudit.

Tato nesprávnost pak vyniká zvláště ve světle toho, že odvolací soud aplikoval § 8 odst. 3 OdpŠk, který se týká výlučně odpovědnosti státu z titulu nezákonného rozhodnutí, nikoli z titulu nesprávného úředního postupu.

Z judikatury Nejvyššího soudu jasně plyne, že nepodání opravného prostředku proti nezákonnému rozhodnutí může být posuzováno pouze jako nesplnění podmínky dle § 8 odst. 3 OdpŠk, a nikoliv jako přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou. Uzavřel-li odvolací soud, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, měl se zabývat tím, zda měl poškozený k dispozici prostředky vyjmenované v § 8 odst. 3 OdpŠk, kterými se proti němu mohl bránit, zda šlo o prostředky dostupné a reálně účinné k odvrácení následků nezákonného rozhodnutí a pokud je poškozený nevyužil, zda se tak stalo z důvodů zvláštního zřetele hodných. K tvrzení takových důvodů měl být poškozený jako žalobce vyzván postupem podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Jestliže tak odvolací soud neučinil, je jeho právní posouzení žalovaného nároku nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 494/2021, ze dne 6. 9. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 32 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. ve znění do 31. 12. 2012
§ 8 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se domáhá náhrady škody ve výši 810 624,20 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem soudního exekutora Mgr. J. F. v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 023 EX 470/10.

2. Okresní soud Brno-venkov jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 3. 2019, č. j. 5 C 14/2017-106, zamítl žalobu, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 810 624,20 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II), a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Mezi S. L. jako převodcem a žalobcem jako nabyvatelem byla uzavřena smlouva o převodu obchodního podílu ve výši 50 % ve společnosti L, a to za úplatu ve výši 7 000 000 Kč, která měla být uhrazena prostřednictvím svěřenské správy notáře Mgr. R. B. Ten měl vydat finanční prostředky po splnění stanovených podmínek smlouvy o převodu obchodního podílu a svěřenské smlouvy bezhotovostním převodem na účet převodce. Výpisem z obchodního rejstříku bylo prokázáno splnění podmínek k výplatě finančních prostředků, zápis do obchodního rejstříku byl proveden 26. 8. 2010. Ve lhůtě 5 dnů, tedy nejpozději do 1. 9. 2010, mělo dojít k výplatě peněžních prostředků. Exekučním příkazem, sp. zn. 023 EX 470/10-21, vydaným soudním exekutorem Mgr. J. F. dne 20. 8. 2010 bylo v bodě III zakázáno notáři Mgr. R B., aby s peněžními prostředky přijatými z titulu svěřenské smlouvy jakkoli nakládal. Exekuční příkaz byl zrušen dne 1. 3. 2012. K výplatě peněžních prostředků ve výši 7 000 000 Kč na základě svěřenské smlouvy došlo dne 6. 3. 2012 připsáním na účet převodce. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 24. 10. 2011, č. j. 14 Kse 5/2011-118, bylo zjištěno, že soudní exekutor Mgr. J. F., byl shledán vinným, že v řízení vedeném pod sp. zn. 023 EX 407/10 v rozporu s § 36 odst. 3 a § 58 odst. 1 exekučního řádu, v rozporu s § 2 věta druhá exekučního řádu a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vydal dne 20. 8. 2010 proti povinné společnosti L., exekuční příkaz č. j. 023 EX 470/10-21, v němž nařídil provedení exekuce přikázáním jiných peněžitých pohledávek, svěřenskému správci zakázal vyplatit, provést započtení nebo jinak nakládat s pohledávkou dlužníka povinného S. L. a uložil mu tuto pohledávku vyplatit na účet soudního exekutora. Příjemce S. L. následně podal u Krajského soudu v Brně žalobu proti žalobci, kterou se domáhal zaplacení zbývající části úroků z prodlení za pozdní vyplacení částky 7 000 000 Kč ve výši 719 101 Kč. Žalobě bylo zcela vyhověno a žalobci byla uložena též povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 91 523,20 Kč. Žalobce požadoval zaplacení celkové částky 810 624,20 Kč z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem exekutora Mgr. J. F. po žalované žádostí ze dne 19. 6. 2015, žalovaná jeho žádost projednala dne 25. 9. 2017 a nevyhověla jí.

5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že soudní exekutor nepostupoval při vydání exekučního příkazu v souladu se zákonem, když v rámci vedené exekuce postihl majetkový nárok S. L. na výplatu částky 7 000 000 Kč, čímž porušil své povinnosti při výkonu exekuční činnosti. Nelze podle soudu prvního stupně pominout skutečnost, že se jednalo o soukromé finanční prostředky Z. Z., k jejich výplatě mělo dojít za podmínek stanovených svěřenskou smlouvou, jejíž stranou povinná společnost L., nebyla a částka měla být vyplacena za převod obchodního podílu. Přestože došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebyla splněna podmínka příčinné souvislosti mezi škodou vzniklou žalobci a nezákonným rozhodnutím exekutora, a to i přesto, že žalobce nebyl účastníkem specifikovaného exekučního řízení, byl však statutárním zástupcem povinné a tedy osobou, která nesmí jednat v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Soud prvního stupně měl za to, že pokud by žalobce využil veškerých právních prostředků a jako majitel soukromých finančních prostředků podal návrh na částečné zastavení exekučního řízení či návrh na vyloučení peněžních prostředků z exekuce, byl by s největší pravděpodobností úspěšný, neboť se nejednalo o majetek a ani o majetkový nárok povinné společnosti. Soud prvního stupně se neztotožnil s tvrzením žalobce, že ke vzniku škody na straně žalobce ve výši nyní uplatněné došlo v příčinné souvislosti s vydáním zrušeného exekučního příkazu vydaného Mgr. J. F. Dále soud prvního stupně uvedl, že v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2013, č. j. 5 Cmo 287/2012-123, bylo konstatováno, že složení peněz na svěřenský účet u notáře nebylo možno považovat za splnění dluhu, neboť peníze nebyly připsány na účet převodce, S. L., a dle výslovného ujednání S. L. a Z. Z. náležely stále složiteli, tedy žalobci. Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

6. Odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, že v daném případě nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti exekutora Mgr. J. F. za škodu způsobenou žalobci v souvislosti s exekuční činností. Nejprve odvolací soud odkázal na ustanovení § 32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, které upravuje odpovědnost exekutora za škodu, kterou on či jeho zaměstnanci způsobí při výkonu činnosti, jež je upravena exekučním řádem. Podle odvolacího soudu na rozdíl od odpovědnosti státu, jíž se nelze zprostit, svědčí exekutorovi liberační důvod umožňující mu zprostit se odpovědnosti, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které na něm lze požadovat. Dále odvolací soud upozornil na to, že odpovědnost státu a odpovědnost exekutora stojí vedle sebe a exekuční řád nedává jednoznačnou prioritu odpovědnosti státu před odpovědností exekutora. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil, pokud uzavřel, že byla splněna první podmínka, kterou je porušení právní povinnosti exekutorem Mgr. J. F., neboť z jeho strany došlo k nesprávnému úřednímu postupu a k vydání nezákonného rozhodnutí, exekučního příkazu ze dne 20. 8. 2010, č. j. 023 EX 470/10-21, kterým svěřeneckému správci – notáři Mgr. R. B. zakázal vyplatit mimo jiné i částku obchodního podílu příjemci S. L.. Odvolací soud uvedl, že k vyplacení částky 7 000 000 Kč mělo dojít dne 1. 9. 2010, částka byla připsána na účet příjemce až dne 6. 3. 2012. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2013, č. j. 50 Cm 79/2013-31, bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce zaplatit S. L. částku 719 101 Kč představující úroky z prodlení z částky 7 000 000 Kč za dobu od 9. 11. 2010 do 6. 3. 2012 a o povinnosti zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 91 523,20 Kč; toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 12. 2014 a žalobce uhradil S. L. dne 27. 10. 2014 částku 719 101 Kč i náklady řízení ve výši 91 523,20 Kč, tedy mu vznikla škoda v celkové žalované částce 810 624,20 Kč.

7. Odvolací soud tedy uzavřel, že byly naplněny dva předpoklady vzniku odpovědnosti vedlejšího účastníka na straně žalované za škodu způsobenou žalobci v souvislosti s exekuční činností, a to porušení právní povinnosti a vznik škody na straně žalobce ve výši 810 624,20 Kč. Odvolací soud se však ztotožnil se soudem prvního stupně v názoru, že nebyl splněn další předpoklad vzniku odpovědnosti, a to existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti exekutora a vzniklou škodou. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu odvolací soud uvedl, že je věcí každého účastníka řízení, aby nejprve využil prostředky, které mu procesní předpis dává, aby odvrátil vydání nepříznivého rozhodnutí, a z hlediska nároku na náhradu škody proti státu jde k jeho tíži, pokud tak neučinil, ačkoliv mu v tom nebránily žádné závažné důvody. Odvolací soud k tomu upozornil, že jak je zřejmé z průběhu exekučního řízení vedeného Mgr. J. F. pod sp. zn. 023 EX 470/10, žalobce v něm zůstal zcela nečinný, přestože byly postiženy i jeho výlučné finanční prostředky ve výši 7 000 000 Kč svěřené do úschovy notáři Mgr. R. B. Žalobce podle odvolacího soudu ani v průběhu řízení netvrdil, že by mu v tom zabránily nějaké zvlášť závažné důvody, které by bylo možno podřadit pod případy zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Z výše uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že je správný závěr soudu prvního stupně o neoprávněnosti nároku žalobce na náhradu škody ve výši 810 624,20 Kč s příslušenstvím z důvodu neexistence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím exekutora a vznikem škody na straně žalobce. Jako nadbytečné označil odvolací soud zkoumání důvodnosti námitky promlčení vznesené žalovanou a vedlejším účastníkem na její straně. Na základě výše uvedeného odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.


II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.

9. Podle žalobce právní názor přijatý odvolacím soudem, tedy, že žalobci nevznikl nárok na náhradu vzniklé škody vůči státu z důvodu nesprávného úředního postupu exekutora proto, že nevyužil veškeré opravné prostředky dle ustanovení § 8 odst. 3 OdpŠk, je v rozporu s tím, jak tuto otázku vzniku nároku poškozeného na náhradu vzniklé škody vůči státu z důvodu nesprávného úředního postupu exekutora a vydání nezákonného rozhodnutí judikuje soud dovolací a Ústavní soud. Z ustálené judikatury podle žalobce vyplývá, že k uplatnění takového nároku nelze ve všech případech požadovat na poškozeném, aby zcela nutně využil procesních opravných prostředků vůči nezákonnému rozhodnutí exekutora, zvlášť za situace, kdy je sporné, zda by takové opravné prostředky byly dostatečné k dosažení nápravy.

10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Dovolání je sice podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části týkající se nákladů řízení, avšak Nejvyšší soud jej nemohl v této části odmítnout s ohledem na to, že nákladový výrok zrušil jako akcesorický.

16. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky výkladu § 8 odst. 3 OdpŠk ve vztahu k posouzení příčinné souvislosti, neboť tuto otázku odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.


IV. Důvodnost dovolání

17. Dovolání je důvodné.

18. Podle § 32 odst. 1 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle zvláštních předpisů tím není dotčena.

19. Zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byl § 32 odst. 1 exekučního řádu změněn tak, že s účinností od 1. 1. 2013 zní: „Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, odpovídá exekutor za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle zvláštních předpisů tím není dotčena.“ Podle přechodného ustanovení (části IV bodu 1 zákona č. 396/2012 Sb.) se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 33e, 44b, 46, § 49 odst. 1 písm. h), § 55c odst. 3, § 66 odst. 4 a § 69a zákona č. 120/2001 Sb., které se použijí ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Vzhledem k tomu se na odpovědnost za škodu, která byla způsobena exekuční činností v exekučním řízení zahájeném přede dnem účinnosti novely č. 396/2012 Sb., tedy i v nyní posuzovaném případě (exekuční příkaz byl vydaný dne 20. 8. 2010), použije ustanovení § 32 exekučního řádu ve znění před účinností této novely.

20. Podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona (úřední osoby).

21. Podle ustanovení § 4 odst. 1 OdpŠk se za výkon státní správy podle § 3 odst. 1 písm. b) OdpŠk považují mimo jiné i úkony soudního exekutora (případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát) při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu.

22. Podle ustanovení § 4 odst. 2 OdpŠk se činnost notáře a soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, podle odstavce 1 považuje za úřední postup.

23. Nejvyšší soud ve své judikatuře přijal a odůvodnil závěr, že za škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem [jako úřední osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) OdpŠk a § 4 odst. 1 OdpŠk] odpovídá vedle státu též exekutor sám za podmínek § 32 exekučního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/2009. Z tohoto rozhodnutí vyplývá závěr, že povinnost k náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora má (také) stát, a to bez ohledu na to, zda poškozený stejný nárok uplatňuje vůči exekutorovi či nikoliv.

24. Rovněž v rozsudku ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 57/2007, Nejvyšší soud uvedl, že odpovědnost státu a odpovědnost exekutora stojí vedle sebe. Podle § 32 exekučního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012) odpovídá exekutor za škodu způsobenou v souvislosti s jakoukoli činností podle exekučního řádu; je-li škoda způsobena při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu, odpovídá za ni jak exekutor, tak stát podle § 3 odst. 1 písm. b) a § 4 OdpŠk. Exekuční řád totiž nedává jednoznačnou prioritu (či dokonce výlučnost) odpovědnosti státu před odpovědností exekutora za činnost uvedenou v § 4 OdpŠk.

25. V předmětné věci se žalobce domáhá náhrady škody ve výši 810 624,20 Kč s příslušenstvím proti státu (České republice – Ministerstvu spravedlnosti). Úvaha odvolacího soudu o použitelnosti § 32 odst. 1 exekučního řádu je tedy v daných poměrech zavádějící, neboť dané ustanovení by mohlo být použito jen v případě, pokud by žaloba směřovala proti exekutorovi samotnému (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 825/2014, nebo ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006).

26. Podle § 8 odst. 3 OdpŠk nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

27. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že nepřezkoumatelná je úvaha odvolacího soudu o tom, že se exekutor dopustil nesprávného úředního postupu a zároveň vydal nezákonné rozhodnutí. Z judikatury totiž zřetelně plyne, že jeden skutek nemůže být právně kvalifikován jako tyto dvě skutkové podstaty současně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97).

28. Právní posouzení nároku žalobce je tedy nesprávné, jestliže si odvolací soud neujasnil, jak právně jednání exekutora posoudit. Tato nesprávnost pak vyniká zvláště ve světle toho, že odvolací soud aplikoval § 8 odst. 3 OdpŠk, který se týká výlučně odpovědnosti státu z titulu nezákonného rozhodnutí, nikoli z titulu nesprávného úředního postupu.

29. Z judikatury Nejvyššího soudu jasně plyne, že nepodání opravného prostředku proti nezákonnému rozhodnutí může být posuzováno pouze jako nesplnění podmínky dle § 8 odst. 3 OdpŠk, a nikoliv jako přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3513/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2657/16). Uzavřel-li odvolací soud, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, měl se zabývat tím, zda měl žalobce k dispozici prostředky vyjmenované v § 8 odst. 3 OdpŠk, kterými se proti němu mohl bránit, zda šlo o prostředky dostupné a reálně účinné k odvrácení následků nezákonného rozhodnutí a pokud je žalobce nevyužil, zda se tak stalo z důvodů zvláštního zřetele hodných. K tvrzení takových důvodů měl být žalobce vyzván postupem podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Jestliže tak odvolací soud neučinil, je jeho právní posouzení žalovaného nároku nesprávné.

30. Konečně odvolací soud zjevně přehlédl, že žalobce uplatnil dva nároky se samostatným skutkovým základem (úroky a náklady řízení), přičemž ve vztahu ke každému z nich je třeba posoudit podmínky odpovědnosti státu zvlášť. To odvolací soud neprovedl, což činí jeho právní posouzení žalovaných nároků neúplným, a proto nesprávným.

31. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

32. Před novým rozhodnutím ve věci si odvolací soud ujasní, zda má žalovaná za škodu odpovídat z titulu nezákonného rozhodnutí, nebo nesprávného úředního postupu a pouze v případě první uvedené alternativy se bude zabývat otázkou splnění podmínek § 8 odst. 3 OdpŠk. Zohlední zároveň, že žalobce uplatnil dva nároky se samostatným skutkovým základem, přičemž podmínky odpovědnosti státu za tvrzenou škodu je třeba zkoumat u každého z nich zvlášť (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, nebo ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5631/2015).

33. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů