// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 05.10.2021
Exekuce rozhodnutí o výživném po dosažení zletilosti oprávněného dítěte
Rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě nepozbývá automaticky účinnosti po dosažení zletilosti oprávněného dítěte. V exekučním řízení tak lze vymáhat výživné pro zletilého oprávněného na základě exekučního titulu, kterým bylo stanoveno výživné v řízení podle z. ř. s. dříve, než oprávněný dosáhl zletilosti.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1743/2021, ze dne 20. 7. 2021
Dotčené předpisy:
§ 2 písm. t) zák. č. 292/2013 Sb.
§ 466 písm. c) zák. č. 292/2013 Sb.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 4. srpna 2020, č. j. 148 EXE 2469/2019-91, zastavil exekuci co do částky 4 000 Kč a ve zbylém rozsahu zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, jejímž vedením Obvodní soud pro Prahu 7 dne 30. října 2019, č. j. 148 EXE 2469/2019-14, pověřil soudního exekutora JUDr. J. P., Ph.D., Exekutorský úřad P., k vymožení pohledávky oprávněné na základě vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2016, č. j. 25 Co 37/2016-942 (dále též jen „exekuční titul“). Exekuce byla nařízena pro vymožení pohledávky, kterou je nezaplacené výživné za období od 1. května 2017 do 30. září 2019 v částce 130 500 Kč a dále běžné výživné od 1. října 2019 ve výši 6 500 Kč, náklady oprávněné a náklady exekuce. Povinný se domáhal zastavení exekuce z důvodu 1) promlčení pohledávky, 2) neplatnosti exekučního titulu, neoprávněnosti stanovené výše jistiny dluhu a odměny exekutora, 3) nesprávného úředního postupu exekučního úřadu, 4) porušení základních práv a svobod.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že povinný uhradil po zahájení exekučního řízení částku na výživném ve výši 4 000 Kč a to ještě před doručením Výzvy k dobrovolnému plnění a Oznámení o zahájení exekuce. V tomto rozsahu soud exekuci zastavil, neboť uvedené plnění povinného považoval za dobrovolnou úhradu exekuce. Další námitky povinného shledal soud jako zcela nedůvodné. Uvedl, že žádná ze splátek, které jsou touto exekucí vymáhány, není promlčena. Z exekučního titulu je zřejmé, na jakou částku je exekuce vedena, když z exekučního návrhu jednoznačně vyplývá, že exekuční řízení je vedeno pro částku 130 500 Kč na dlužném výživném a dále pro běžné výživné od 1. října 2019 ve výši 6 500 Kč měsíčně, kdy běžné výživné je splatné vždy 15. dne měsíce předem. Soud rovněž dovodil, že postup soudního exekutora při doručování exekučního příkazu ani pochybení v textu exekučního příkazu nejsou zákonným důvodem pro zastavení exekuce a povinnému nebylo znemožněno využít zákonné právo na podání opravných prostředků, neboť proti exekučnímu příkazu opravný prostředek není přípustný. Jde-li o námitku povinného, že exekuční titul nemůže být od nabytí zletilosti oprávněné titulem pro přiznání výživného, protože byl vynesen jako výsledek nesporného řízení vedeného podle zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „z. ř. s.“), soud se s uvedeným názorem neztotožnil, neboť z právních předpisů i ustálené judikatury vyplývá, že vyživovací povinnost povinného k oprávněné bude trvat až do doby, dokud nebude oprávněná schopna sama se živit (resp. neskončí přípravu na budoucí povolání). Vyživovací povinnost totiž není omezena pouze do nabytí zletilosti oprávněnou a na platnost a vykonatelnost exekučního titulu nemá žádný vliv.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. ledna 2021, č. j. 35 Co 311/2020-114, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a neshledal tak odvolání povinného důvodným. Uvedl, že vyživovací povinnost rodičů k dětem je vázána na dobu, po kterou se děti nejsou schopny samy živit, přičemž rozhodnutí o úpravě výživného pro nezletilé dítě nepozbývá účinnosti po dosažení zletilosti oprávněného dítěte. V této souvislosti odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. listopadu 2018, II. ÚS 50/18, ze kterého vyplývá, že v řízení podle z. ř. s. může být rozhodováno o výživném za dobu nezletilosti dítěte bez ohledu na skutečnost, zda dítě mezitím nabylo zletilosti. Exekuční titul v projednávané věci proto nepozbyl své účinnosti ani vykonatelnosti v souvislosti se zletilostí oprávněné, je nadále závazný pro účastníky řízení a všechny orgány a soud je jím v exekučním řízení vázán, a to bez ohledu na skutečnost, že byl vydán v tzv. nesporném řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovolací soud se dosud nezabýval otázkou, zda rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě vzešlé z nesporného řízení podle zákona 292/2013 Sb. může být po 1. lednu 2014 titulem pro přiznání výživného mezi zletilými osobami. Dle dovolatele je z definice ustanovení § 2 písm. t) z. ř. s. ve spojení s § 466 písm. c) z. ř. s. zřejmé, že výživné pro nezletilé dítě lze přiznat na základě řízení nesporného, zatímco výživné mezi zletilými osobami lze přiznat toliko na základě řízení sporného, zahájeného na návrh. Dovolatel je přesvědčen, že nabytím zletilosti dítěte již nelze na základě dříve vydaného rozsudku výživné přiznat a vymáhat, exekuce by tak měla být zastavena. Odvolací soud nesprávně aplikoval nález Ústavního soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. I. ÚS 564/07, a rovněž se odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 21. listopadu 2018, II. ÚS 50/18, a ze dne 23. ledna 2018, II. ÚS 438/17, ze kterých vyplývá, že v režimu z. ř. s. je rozhodováno toliko o výživném za dobu nezletilosti dítěte a že výživné po dosažení zletilosti je vždy spojeno s procesním návrhem. Dovolatel dále namítal, že jeho povinnost hradit výživné byla prekludována, neboť dovršením zletilosti oprávněné se její matka stala rovněž osobou povinnou, a proto by jí taktéž měla být určena vyživovací povinnost vůči oprávněné. Závěrem dovolatel uvedl, že v řízení před soudy obou stupňů došlo k porušení jeho práv zaručených Listinou základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces a rovnost před zákonem, a navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného je přípustné, protože Nejvyšší soud dosud neřešil právní otázku, zda lze v exekučním řízení vymáhat výživné pro zletilého oprávněného na základě exekučního titulu, kterým bylo stanoveno výživné v řízení podle z. ř. s. před tím, než oprávněný dosáhl zletilosti. Dovolání však není opodstatněné.
Nejvyšší soud předně uvádí, že již ve svém usnesení ze dne 20. září 2011, sp. zn. 20 Cdo 535/2011, uvedl, že trvání vyživovací povinnosti rodičů k dětem se váže na dobu, do které děti nejsou samy schopny se živit, tudíž rozhodnutí (popřípadě dohody) o úpravě výživného pro nezletilé dítě účinnosti po dosažení zletilosti oprávněného dítěte nepozbývají. Rovněž v usnesení ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 20 Cdo 683/2013, Nejvyšší soud konstatoval, že dosažením zletilosti oprávněného účinnost exekučního titulu nezanikla a povinností povinného rodiče je plnit vyživovací povinnost přímo k rukám zletilého dítěte.
Dovolací soud má za to, že výše uvedené závěry, přijaté za účinnosti zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o rodině“), jsou platné i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. z.), podle kterého mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost (§ 910 odst. 1 o. z.), trvání vyživovací povinnosti a práva na výživné nezávisí na nabytí zletilosti ani svéprávnosti (§ 859 o. z.), a stejně jako zákon o rodině i o. z. ve svém ustanovení § 911 váže trvání vyživovací povinnosti rodičů k dětem na dobu, do které děti nejsou schopny samy sebe živit. O výživě nezletilého dítěte se rozhoduje v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu [§ 466 písm. c) z. ř. s. ve spojení s § 13 odst. 1 z. ř. s.]
Z výše uvedeného vyplývá, že i podle o. z. jsou hlavními předpoklady pro vznik a trvání vyživovací povinnosti rodičů k dětem příbuzenský vztah a neschopnost se samostatně živit, tudíž rozhodnutí o výši výživného má toliko deklaratorní charakter. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu a soudu I. stupně vyplývá (dovolací soud je skutkovým zjištěním, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, vázán), že vyživovací povinnost povinného k oprávněné nadále trvá a exekuční titul nebyl zrušen jiným rozhodnutím. Za této situace lze dovolatelově argumentaci přisvědčit potud, že řízení ve věci výživného pro zletilé dítě je možné zahájit toliko na návrh, zatímco o výživném pro nezletilé dítě může být rozhodnuto i v řízení zahájeném bez návrhu. Na rozdíl od dovolatele však dovolací soud v uvedeném spatřuje projev zvýšeného zájmu zákonodárce o ochranu nezletilých dětí a nikoli argument pro vznik povinnosti oprávněného dítěte domáhat se po nabytí zletilosti nového určení výše výživného. Jelikož vyživovací povinnost k oprávněné dosud nezanikla a v mezidobí nebylo vydáno jiné rozhodnutí upravující výši výživného, dovolací soud se neztotožňuje s názorem povinného, že exekuční titul pozbyl účinnosti dnem dosažení zletilosti oprávněné, nýbrž setrvává na svém závěru, že rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě nepozbývá účinnosti po dosažení zletilosti oprávněného dítěte, a na jeho základě lze vést exekuční řízení.
K námitce povinného, že nabytím zletilosti oprávněné by měla být vyživovací povinnost stanovena i její matce, dovolací soud dodává, že Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Má-li dovolatel za to, že došlo ke změně okolností rozhodných pro určení rozsahu výživného uloženého exekučním titulem, může se v nalézacím řízení domáhat změny rozhodnutí o výživném.
Ze všech výše uvedených důvodů je usnesení odvolacího soudu správné a Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Autor: -mha-