// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 26.02.2021

ÚS: Rozhodnutí o nákladech řízení po zastavení výkonu rozhodnutí

Je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pokud nebyly přiznány náklady řízení po zastavení výkonu rozhodnutí stěžovatelům, kteří o výkon rozhodnutí požádali na základě existujícího právního titulu a zastavení řízení navrhli pouze proto, že dluh úspěšně vymohli bez přispění povinného jiným legitimním způsobem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3540/18, ze dne 31. 8. 2020

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Domnívají se, že jim obecný soud svévolně a nespravedlivě nepřiznal náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, spojených s vymáháním dlužného výživného od jejich otce.

2. Z ústavní stížnosti, rozhodnutí vydaných v řízení a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 10 E 4/2016 zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti.

3. Stěžovatelé jsou dětmi (dvě stále nezletilé, jedno od roku 2018 již zletilé) matky H. H. a otce B. H. Manželství rodičů bylo pravomocně rozvedeno v roce 2015, nicméně rozchod manželů nastal již dříve. Okresní soud v Kladně proto rozsudkem ze dne 19. 4. 2013, č. j. 16 Nc 84/2012-65, svěřil stěžovatele do péče matky a otci uložil hradit výživné na stěžovatele k rukám matky. Dle matky otec výživné platil velmi příležitostně, z toho důvodu matka podala jménem stěžovatelů v roce 2016 návrh na výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy otce, a to jak pro dlužné výživné, tak i pro výživné splatné v budoucnu (toto řízení je předmětem přezkumu Ústavního soudu). Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 3. 2016, č. j. 10 E 4/2016-26, byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy otce. Ten se domáhal od počátku zastavení výkonu rozhodnutí s tvrzením, že ve skutečnosti výživné platil matce v hotovosti a ničeho stěžovatelům nedluží. Ve věci byla do června 2017 nařízena a konána řada jednání za účelem prokázání argumentace otce. Probíhajícím výkonem rozhodnutí byla malá část dlužného výživného vymožena, otec však opustil zaměstnanecký poměr a o novém zaměstnání neinformoval.

4. V mezidobí došlo k vypořádání společného jmění manželů (usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 4. 2017, č. j. 10 C 71/2016-71), čímž otci vznikla za matkou pohledávka z důvodu majetkového vyrovnání za dosud společně vlastněný dům. Stěžovatelé podali 28. 7. 2017 návrh na provedení exekuce na dlužné a budoucí výživné, přičemž navrhli, aby tak exekutor učinil přikázáním pohledávky otce z vypořádání společného jmění manželů. V srpnu 2017 matka zaplatila svůj dluh otci na účet exekutora a ten jej obratem odeslal stěžovatelům (prostřednictvím matky) jako vymožené výživné, čímž byl dluh otce na výživném z velké části umořen. Advokátka stěžovatelů telefonicky informovala Okresní soud v Kladně, že výživné bylo vymoženo a v nejbližší době požádá o zastavení výkonu rozhodnutí. V prosinci 2017 o totéž ze stejného důvodu požádal otec a v únoru 2018 poté oficiálně i matka a stěžovatelé. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 2. 3. 2018, č. j. 10 E 4/2016-170, návrhu vyhověl a výkon rozhodnutí na mzdu otce zastavil. Zároveň otci (dále také jako „povinný“) uložil dle § 271 o. s. ř. nahradit stěžovatelům (dále také jako „oprávnění“) náklady za právní zastoupení v celkové výši 112 327 Kč.

5. Povinný podal proti předmětnému usnesení odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení. Dle něj oprávněným neměla být náhrada nákladů vůbec přiznána. Tvrdil, že mu matka zadržovala poštu a o spoustě věcí vůbec nevěděl a že oprávnění nepodali návrh na zastavení výkonu rozhodnutí bezprostředně po uhrazení dluhu na výživném. Postup oprávněných považoval za rozporný s dobrými mravy, oni zavinili zastavení řízení a zabránili mu prokázat nedůvodnost výkonu rozhodnutí. V neposlední řadě poukazoval na nesprávný výpočet nákladů řízení. Krajský soud v Praze napadeným usnesením odvolání povinného vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů výkonu rozhodnutí. Došel k závěru, že hlavním důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí nebylo chování povinného v tomto řízení, ale úspěšnost oprávněných v řízení jiném, týkajícím se nicméně stejného dluhu. Povinný procesně nezavinil zastavení řízení a nemůže jej stíhat povinnost hradit oprávněným jejich náklady dle § 271 o. s. ř.


II. Argumentace stěžovatelů

6. Krajský soud v Praze svým postupem dle stěžovatelů porušil právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

7. Stěžovatelé zdůrazňují, že vykonávací řízení proti otci zahájili proto, že neplacením výživného na vlastní děti neplnil jednu ze základních povinností rodiče. Neviděli v dané chvíli jinou možnost domoci se výživného, jako nezletilí nebyli schopni se sami živit a dostali se do složité sociální situace. Jejich návrh na zastavení výkonu rozhodnutí byl veden třemi důvody: 1) Návrhy otce na zastavení řízení a s tím spojené rozsáhlé dokazování vedly k růstu nákladů vykonávacího řízení. 2) Otcův zaměstnanecký poměr skončil a ten nepobíral žádné jiné postižitelné příjmy, pokračování řízení by bylo bezúčelné. 3) Velká část dluhu na výživném byla vymožena v exekučním řízení. Pokud za této situace k návrhu na zastavení přistoupili, chovali se maximálně zodpovědně a šetřili náklady všech zúčastněných včetně povinného.

8. Jestliže jim odvolací soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, aplikoval jednoduché právo ryze formalisticky a výsledkem je zjevná nespravedlnost. Napadené usnesení nemá podklad v provedeném dokazování a je v rozporu s judikaturou Ústavní soudu, dle které je otázku nákladů řízení třeba posuzovat v širších souvislostech. V neposlední řadě stěžovatelé mají za to, že rozhodnutí Krajského soudu je překvapivé a disponovali legitimním očekáváním, že je před vydáním usnesení odvolací soud požádá o vyjádření či nařídí k projednání odvolání ústní jednání.


III. Vyjádření účastníků

9. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili Krajský soud v Praze a vedlejší účastnice řízení.

10. Krajský soud v Praze setrval na stanovisku obsaženém v napadeném usnesení, na jehož znění odkázal a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

11. Jelikož vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka nevnášejí do řízení žádné nové argumenty, Ústavní soud se rozhodl je nezasílat stěžovatelce k replice.

IV. Splnění podmínek řízení

12. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

13. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud bez konání ústního jednání, protože od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.


V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu

14. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu nelze řízení před ním považovat za další instanční přezkum v systému obecné justice. Jeho cílem v řízení o ústavní stížnosti je přezkoumat výhradně ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Materiálně lze vyjádřit pravomoc Ústavního soudu též tak, že je oprávněn napravovat toliko excesy obecných soudů [srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

15. V projednávané věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze o nákladech řízení. Ústavní soud při přezkumu této problematiky ustáleně postupuje zdrženlivě, neboť jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, jde ve vztahu k předmětu řízení o podružnou záležitost, která zpravidla nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ovšem ani tento deferenční přístup není neomezený – rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení a ústavněprávní dimenze může postup obecného soudu dosáhnout například tehdy, byl-li v procesu výkladu a aplikace příslušných zákonných ustanovení obsažen prvek libovůle, svévole, výsledné rozhodnutí je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti nebo pokud by příslušné závěry nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [za všechny srov. rekapitulaci v nálezu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 2417/13 (N 199/75 SbNU 239)].

16. Ústavní soud po seznámení se s podstatou projednávané věci dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu překročilo shora vymezený rámec a porušilo základní práva stěžovatelů. Ústavní stížnost je proto důvodná.

17. Ještě před odůvodněním pochybení Krajského soudu v Praze je vhodné vypořádat námitku stěžovatelů k procesním aspektům řízení, tj. že pokud odvolací soud zamýšlel takto zásadně změnit rozhodnutí prvostupňového soudu, měl si vyžádat vyjádření stěžovatelů, případně nařídit k projednání věci ústní jednání. Dle zákonné úpravy [§ 214 odst. 2 písm. e) 1 o. s. ř.)] nemusí odvolací soud nařizovat jednání k projednání odvolání týkajícího se toliko nákladů řízení; je-li to ale s ohledem na okolnosti případu vhodné a účelné, má odvolání proti takovému usnesení doručit účastníkům, jejichž práv a povinností se týká (§ 210 odst. 1 o. s. ř.). K tomuto rámci se Ústavní soud mnohokrát vyjadřoval a zdůraznil, že zmíněná ustanovení je třeba vykládat s ohledem na právo na spravedlivý proces a kontradiktornost řízení. V případech, v nichž obecné soudy neumožnily účastníkům řízení vyjádřit se k takovému odvolání (např. jeho nedoručením a neposkytnutím lhůty k písemnému vyjádření) a následně o nákladech řízení rozhodly v jejich neprospěch, Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces (srov. judikaturu citovanou v nálezu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 471/19).

18. V aktuální věci však taková situace nenastala. Dle údajů ve spise Krajský soud v Praze zaslal odvolání povinného do datové schránky právní zástupkyně stěžovatelů dne 24. 4. 2018, tentýž den bylo i doručeno (spis na č. l. 184). Je pravdou, že soud odvolání pouze „přeposlal“ a nevyzval stěžovatele k vyjádření, což by bylo vhodnější. Stěžovatelé však o odvolání vedlejšího účastníka věděli a měli možnost a časový prostor se vyjádřit, protože odvolací soud rozhodl až čtyři měsíce po vyrozumění o odvolání. Ústavní soud proto porušení práva na spravedlivý proces v této části ústavní stížnosti neshledal.

19. Zásadní výhrady má však Ústavní soud k věcnému obsahu napadeného usnesení. V první řadě se jedná o otázku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí, což je jedna ze základních záruk spravedlivého procesu. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, jakož i vyloučení pochybností o přítomnosti svévole nebo libovůle v rozhodování soudu. Jeho nezbytný rozsah se přitom odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, se kterými se soudy musí adekvátně vypořádat. Odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (srov. přehled judikatury včetně řady rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v nálezu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 905/19). Zmíněné požadavky se uplatní též na rozhodnutí týkající se nákladů řízení (nález ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 2632/18).

20. Zdůvodnění nákladového výroku bylo nedostatečné již u prvostupňového soudu, tvořila jej jediná věta („Soud neshledal důvod, pro který by neměly být náklady řízení oprávněným přiznány“). Odvolací soud pak omezil jádro odůvodnění na bod 13 jeho usnesené, který lze rovněž ocitovat v plném znění: „Hlavním důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí tedy nebylo chování povinného v tomto řízení, ale procesní úspěšnost oprávněných v exekučním řízení, tedy v jiném řízení, a to za situace, kdy oprávnění podali návrh na nařízení exekuce pro stejný předmět a období, pro které již probíhal výkon rozhodnutí. Odvolací soud proto uzavírá, že povinný procesně nezavinil, že řízení muselo být zastaveno, proto jej nemůže podle ust. § 271 věty prvé o. s. ř. stíhat povinnost hradit oprávněným jimi účelně vynaložené náklady.“ Takové odůvodnění nesplňuje rozsahem ani kvalitou kritéria na řádné odůvodnění zaručující transparentnost a kontrolovatelnost činnosti soudních orgánů. Při svém hodnocení Ústavní soud přihlédl k tomu, že spor před Krajským soudem v Praze probíhal výhradně o náhradu nákladů řízení, a to v nikoliv nepodstatné výši (i vzhledem k výši samotného dluhu) přesahující cca 112 000 Kč, a že odvolací soud ve věci zcela změnil právní názor prvostupňového soudu.

21. Přes nedostatky v odůvodnění napadeného usnesení v něm lze seznat hlavní linii úvah odvolacího soudu vedoucí k nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelům. Ústavní soud se s citovanou argumentací Krajského soudu v Praze neztotožňuje. Podle § 271 věty první o. s. ř. rozhodne soud o náhradě nákladů zastaveného výkonu rozhodnutí „podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo.“ Názor odvolacího soudu, že povinný zastavení řízení procesně nezavinil, je sice z hlediska formální logiky správný (odhlédneme-li, že zastavení i sám povinný navrhl), ale vykazuje všechny znaky přepjatě formalistického pojetí práva.

22. V souladu se shora vymezenými kritérii je třeba problematiku nákladů řízení vnímat v širších souvislostech řízení. Není pochyb o tom, že stěžovatelé jako nezletilí potomci povinného měli právo požádat o výkon rozhodnutí k vymožení dlužného i budoucího výživného, pokud otec neplnil stanovené výživné dobrovolně. Odvolací soud nijak nezpochybnil, že by právní zastoupení stěžovatelů při vymáhání výživného bylo z hlediska vynaložených nákladů neúčelné, dovodil nicméně, že by je neměl hradit povinný. Ten přitom sice zastavení řízení nezavinil, ale rovněž se o něj nijak aktivně nezasadil. Skutečností je, že řízení bylo vedeno primárně pro neplnění zákonné povinnosti ze strany otce. Ze spisu neplyne, že by možnost započtení dluhu na výživném proti pohledávce spojené s vypořádáním společného jmění manželů šlo předvídat a stěžovatelé povinného nějak „oklamali“ zbytečným či šikanózním výkonem rozhodnutí. To, že využili jinou a efektivnější cestu k umoření dluhu na výživném, která se jim v čase nabídla, nemůže být v rozporu s dobrými mravy a nejedná se o zneužití práva. Naopak je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pokud nebyly přiznány náklady řízení po zastavení výkonu rozhodnutí stěžovatelům, kteří o výkon rozhodnutí požádali na základě existujícího právního titulu a zastavení řízení navrhli pouze proto, že dluh úspěšně vymohli bez přispění povinného jiným legitimním způsobem. Opačný přístup zvolený Krajským soudem v Praze by v praxi mohl odradit procesní strany sporu od důsledného bránění svých práv [analogicky srov. nález ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 411/15 (N 186/79 SbNU 111)].


VI. Závěr

23. Stěžovatelé se oprávněné domáhali zaplacení výživného svým otcem, přesto jim nebyla Krajským soudem v Praze přiznána náhrada nákladů vykonávacího řízení na mzdu otce. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a prosazoval zřejmou nespravedlnost, čímž porušil základní práva stěžovatelů. Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené usnesení odvolacího soudu zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona]. Úkolem Krajského soudu v Praze bude posoudit daný případ znovu, přičemž při tom bude vázán právním názorem Ústavního soudu. Odvolací soud je však pochopitelně oprávněn opětovně zvážit doposud kvůli výsledku řízení stranou stojící námitky povinného (výpočet výše nákladů řízení, zadržování pošty matkou stěžovatelů atd.).

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů