// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 20.01.2021

Doplnění důvodů pro zastavení exekuce v rámci odvolání

Povinný může i poté, co podal návrh na zastavení exekuce odůvodněný určitými okolnostmi, dodatečně doplnit tyto okolnosti o další skutečnosti a argumenty, a to až do doby, než odvolací soud rozhodne o případném odvolání do usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud je přitom limitován pouze tím, že sám od sebe nevyhledává další případné důvody pro zastavení exekuce, jimiž se soud prvního stupně nezabýval a účastníci je ani v průběhu odvolacího řízení nevnesli.

Jestliže však povinný nové argumenty, pro které by mělo být vyhověno návrhu na zastavení exekuce, výslovně vnesl v rámci odvolání, odvolací soud se jimi musí věcně zabývat a nemůže konstatovat, že se s nimi má soud prvního stupně vyrovnat až v dalším rozhodnutí o zastavení exekuce. Na uvedeném nic nemění, podal-li povinný až po podání předmětného odvolání nový návrh na zastavení exekuce, jenž odůvodnil týmž způsobem, jako odvolání samotné. Taková okolnost by byla důvodem pro zastavení řízení o následném návrhu na zastavení exekuce pro překážku věci zahájené, posléze pravomocně rozhodnuté.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2117/2020, ze dne 7. 9. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 o. s. ř.

Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

1. Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 30. 4. 2019, č. j. 48 EXE 910/2016-55, zamítl návrh povinné na zastavení předmětné exekuce. Soud prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že exekučním titulem je v dané věci rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. A. H. dne 16. 11. 2015, sp. zn. 419A/2015, který byl vydán na základě rozhodčí doložky uzavřené dne 2. 10. 2014 mezi právním předchůdcem oprávněné společností TOMMY STACHI s.r.o. a povinnou, přičemž dle bodu 2 této rozhodčí doložky bylo sjednáno, že smluvní strany se v souladu s ustanovením § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení dohodly, že spor bude projednávat a rozhodovat vždy jeden ze 3 rozhodců (konkrétně určených v rozhodčí doložce), jenž bude jako rozhodce ad hoc navržen žalobcem v rozhodčí žalobě. Pokud v době zahájení řízení žádná z uvedených osob nebude splňovat předpoklady stanovené obecně závaznými právními předpisy pro výkon funkce rozhodce, smluvní strany souhlasí s tím, aby navrhovatel určil rozhodcem fyzickou osobu zapsanou v seznamu rozhodců vedeným Ministerstvem spravedlnosti ČR. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/2018, soud uzavřel, že pokud v daném případě spor mezi účastníky rozhodoval rozhodce stanovený podle části, kterou rozhodčí doložka stanovila konkrétní seznam tří rozhodců, tedy podle její platné části, pak tento rozhodce měl pravomoc předmětný rozhodčí nález vydat. Rozhodčí nález je tak pravomocný a vykonatelný a exekuce vedená na jeho podkladě je vedená v souladu se zákonem a není dán žádný důvod pro její zastavení s odkazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

2. K odvolání povinné Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 12. 2019, č. j. 10 Co 299/2019-65, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a dodal, že pokud povinná nyní až v odvolání tvrdí, že předmětný rozhodčí nález není vykonatelný z důvodu rozporu smlouvy o úvěru a na ni navázanou rozhodčí doložku s dobrými mravy, a že oprávněná při sjednávání smlouvy o úvěru nezkoumala úvěruschopnost povinné, je nutné její podání posoudit jako nový návrh na zastavení exekuce, o kterém přísluší rozhodnout soudu I. stupně.

3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že usnesení odvolacího soudu je zcela nepřezkoumatelné, neboť se odvolací soud vůbec nezabýval námitkami vznesenými povinnou a pouze stroze odkázal na usnesení soudu I. stupně a to i navzdory tomu, že exekuční řízení není ovládáno zásadou koncentrace řízení a odvolací soud tak měl povinnost zabývat se skutečnostmi a důkazy uvedenými v odvolání povinné. Odvolací soud se tak ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi aspekty rozhodčího řízení, úvěrové smlouvy a rozhodčí smlouvy a jejich souladem s dobrými mravy tak, jak to požaduje ustálená judikatura dovolacího i Ústavního soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3844/2018, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Dovolatelka namítá, že úroková sazba sjednaná ve smlouvě o úvěru ve výši 77 % p. a., RPSN ve výši 110,9 % a smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně, která odpovídá 182,5 % z dlužné částky ročně, se zjevně příčí dobrým mravům, neboť mnohonásobně překračuje úrok u spotřebitelských půjček poskytovaných bankami a směřuje k nepřiměřenému obohacení oprávněné. Odvolací soud se rovněž nezabýval skutečností, že oprávněná v rozporu se zákonem nezkoumala úvěruschopnost povinné a tato skutečnost taktéž způsobuje neplatnost úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že „celý vymezený obchodní konstrukt“ se příčí dobrým mravům, je neplatná smlouva o úvěru i rozhodčí smlouva. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud nesprávně vyhodnotil, že až v odvolání vnesený argument povinného, doplňující jeho dříve podaný návrh na zastavení exekuce podaný z jiného důvodu, je na místě pokládat za nový a svébytný návrh na zastavení exekuce. Proto dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné je opodstatněné.

5. Nelze totiž pominout, že v exekuci soud zjišťuje okolnosti podstatné pro rozhodnutí i z moci úřední (§ 254 odst. 5 a 6 o. s. ř.). Nejvyšší soud v této souvislosti již dříve uzavřel, že povinný může i poté, co podal návrh na zastavení exekuce odůvodněný určitými okolnostmi, dodatečně doplnit tyto okolnosti o další skutečnosti a argumenty, a to až do doby, než odvolací soud rozhodne o případném odvolání do usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud je přitom limitován pouze tím, že sám od sebe (srov. s § 212a odst. 3 o. s. ř.) nevyhledává další případné důvody pro zastavení exekuce, jimiž se soud prvního stupně nezabýval a účastníci je ani v průběhu odvolacího řízení nevnesli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 26 Cdo 274/2015, ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1102/2007, ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3416/2009, a ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3063/2017). Jestliže však povinný nové argumenty, pro které by mělo být vyhověno návrhu na zastavení exekuce, výslovně vnesl v rámci odvolání, odvolací soud se jimi musí věcně zabývat a nemůže konstatovat, že se s nimi má soud prvního stupně vyrovnat až v dalším rozhodnutí o zastavení exekuce. Na uvedeném nic nemění, podal-li povinný až po podání předmětného odvolání nový návrh na zastavení exekuce, jenž odůvodnil týmž způsobem, jako odvolání samotné. Taková okolnost by byla důvodem pro zastavení řízení o následném návrhu na zastavení exekuce pro překážku věci zahájené, posléze pravomocně rozhodnuté (srov. ustanovení § 83 odst. 1, § 159a odst. 4 o. s. ř.).

6. Ze shora uvedeného plyne, že, rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

7. Odvolací soud v novém rozhodnutí zohlední aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž plnění přisouzené rozhodčím nálezem, jehož výkon by byl ve zjevném rozporu se zásadami demokratického právního státu, nelze vykonat a exekuci takového rozhodčího nálezu je na místě zastavit jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1858/2020, ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020, ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, a nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15). Tuto rozhodovací praxi nemohl zohlednit sám dovolací soud, protože se odvolací soud otázkou, zda exekuce rozhodčím nálezem přisouzeného plnění v daném případě odporuje či neodporuje zásadám demokratického právního státu, vůbec nezabýval.

8. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

9. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů