// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 29.07.2020
Zastavení exekuce z důvodu zániku pohledávky následkem oddlužení
Exekuční soud, který rozhoduje o návrhu povinného na zastavení exekuce proto, že pohledávka oprávněného z exekučního titulu zanikla následkem oddlužení povinného (§ 416 odst. 1 ins. zák.), je zásadně vázán právním důvodem, pro který nalézací soud nebo jiný k tomu oprávněný subjekt vydal exekuční titul ve formě rozhodnutí.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 417/2020, ze dne 5. 5. 2020
Dotčené předpisy:
§ 416 odst. 1 IZ
§ 251 odst. 1 o. s. ř.
§ 279 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 7. 6. 2019, č. j. 48 EXE 4830/2018-43, zastavil exekuci vedenou proti povinnému na základě rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 7. 2010, č. j. 15 C 73/2010-26 (dále též jen „exekuční titul“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce. Soud prvního stupně zjistil, že oprávněnou vymáhaná pohledávka je pohledávkou, která vznikla právní předchůdkyni oprávněné, když si povinný v rámci zprostředkovatelské smlouvy ponechal pro svou potřebu získanou kupní cenu za dvě motorová vozidla, že trestní stíhání proti povinnému za tento čin bylo usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 4. 5. 2012, č. j. 4 T 138/2010-138, zastaveno pro neúčelnost, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2018, č. j. KSUL 79 26170/2012-B-58, bylo vzato na vědomí splnění oddlužení povinného a povinný byl osvobozen od placení dalších pohledávek, že oprávněná svou pohledávku za povinným do insolvenčního řízení nepřihlásila a že k podání exekučního návrhu (zahájení exekučního řízení) došlo dne 18. 6. 2018. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pohledávka oprávněné se v důsledku osvobození povinného od placení nepřihlášených pohledávek v rámci insolvenčního řízení stala naturální obligací se stejným postavením jako promlčený dluh, proto tuto pohledávku oprávněné, která nebyla přihlášena do insolvenčního řízení a která byla v civilním řízení přiznána jako bezdůvodné obohacení ze zprostředkovatelské smlouvy, nelze v exekuci vymáhat a existuje tak důvod pro zastavení exekuce. V projednávané věci nejsou dány podmínky pro výjimku z osvobození ve smyslu § 416 insolvenčního zákona, neboť povinný nebyl v rámci trestního řízení odsouzen a exekvovaná pohledávka nebyla v nalézacím řízení přiznána jako náhrada škody.
2. K odvolání oprávněné Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 9. 2019, č. j. 11 Co 149/2019-63, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je dán důvod pro zastavení exekuce, neboť povinný byl v insolvenčním řízení osvobozen od placení pohledávky oprávněné ve smyslu § 414 odst. 2 insolvenčního zákona, protože oprávněná svou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásila, ačkoliv tak učinit měla, a její pohledávka nebyla přiznána jako pohledávka na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti, ale v civilním nalézacím řízení jako bezdůvodné obohacení, kterým získal povinný majetkový prospěch tím, že si bez právního důvodu ponechal částku 205 000 Kč. Na uvedeném nic nemění ani trestní stíhání povinného pro trestný čin zpronevěry, kterého se měl dopustit tím, že na základě plné moci právní předchůdkyně oprávněné převzal celkem 205 000 Kč z titulu zaplacení kupní ceny dvou vozidel a vyinkasovanou částku právní předchůdkyni oprávněné nepředal, neboť nebyl za toto jednání odsouzen, trestní stíhání bylo zastaveno a povinnému proto nebyl uložen žádný peněžitý trest, ani majetková sankce.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Namítá, že exekuce v projednávané věci neměla být zastavena, neboť na pohledávku oprávněné se osvobození od placení pohledávek nevztahuje. Pohledávka oprávněné vznikla v důsledku trestné činnosti povinného a jde ve své podstatě o škodu způsobenou v důsledku trestného činu zpronevěry, který spáchal povinný; není přitom rozhodné, zda byla pohledávka přiznána rozsudkem trestního či civilního soudu. Oprávněná vytýká soudům nižších stupňů hodnocení pohledávky jako pohledávky z bezdůvodného obohacení, neboť je třeba zohlednit skutečnou povahu pohledávky a důvod jejího vzniku, jíž je v projednávané věci škoda způsobená trestným činem zpronevěry spáchaným povinným. Vzhledem k tomu, že trestní stíhání povinného bylo zastaveno a oprávněná (a ani její právní předchůdkyně, která v trestním řízení vystupovala jako poškozená) tento výsledek trestního řízení nemohla ovlivnit, náhrada škody spočívající v trestné činnosti povinného jí nemohla být v trestním řízení přiznána a svůj nárok musela uplatnit v civilním řízení. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce nezastavuje.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na posouzení otázky procesního práva, zda exekuční soud, který rozhoduje o návrhu povinného na zastavení exekuce proto, že pohledávka oprávněného z exekučního titulu zanikla následkem oddlužení povinného, je vázán právním důvodem, pro který nalézací soud exekuční titul vydal, která dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu v úplnosti vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání oprávněné není důvodné.
5. Jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud po slyšení dlužníka usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka [srov. § 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění (vzhledem k tomu, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 24. 10. 2012) účinném do 31. 12. 2012, dále též jen „ins. zák.“]. Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (srov. § 414 odst. 2 ins. zák.).
6. Osvobození podle § 414 a 415 ins. zák. se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, a dále pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti (srov. § 416 odst. 1 ins. zák.).
7. Výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku [srov. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.].
8. Odvolací soud správně uzavřel, že pro pohledávky uvedené v § 416 odst. 1 ins. zák. platí výluka z účinků osvobození dlužníka od placení dluhů bez ohledu na to, zda je věřitel předtím přihlásil do insolvenčního řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2153/2018). Proto bylo na místě se zabývat tím, zda pohledávka oprávněné, ohledně jejíhož uspokojení se nyní vede exekuce, má skutečně charakter pohledávky způsobené úmyslným porušením právní povinnosti, a proto ji lze nuceně vykonat i poté, co byl povinný osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení.
9. Odvolací soud i soud prvního stupně při rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce vycházely ze spisu Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 15 C 73/2010. Zjistily z něj, že exekučním titulem je v projednávané věci rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 7. 2010, č. j. 15 C 73/2020-26, kterým byla povinnému uložena povinnost zaplatit právní předchůdkyni oprávněné částku 205 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, když povinný v rámci zprostředkovatelské smlouvy získanou kupní cenu za dvě motorová vozidla nepředal právní předchůdkyni oprávněné, ale ponechal si ji pro svou potřebu. Odvolací soud i soud prvního stupně vycházely též z usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 4. 5. 2012, č. j. 4 T 138/2010-138, o zastavení trestního stíhání povinného. Z něho se podává, že jednání povinného, na jehož základě vznikl dluh povinného vůči oprávněné vtělený do exekučního titulu, naplňuje znaky protiprávního jednání, konkrétně zákonné znaky trestního činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále též jen „tr. zák.“), kterého se povinný měl dopustit tím, že dne 28. 11. 2009 a 5. 12. 2009 v autobazaru, na základě plné moci udělené mu právní předchůdkyní oprávněné a majitelkou dvou prodávaných vozidel, převzal od společnosti Mati s.r.o. finanční hotovost v celkové výši 205 000 Kč z titulu zaplacené kupní ceny za prodej těchto vozidel, který zprostředkoval. K pravomocnému odsouzení povinného pro toto jednání nedošlo a trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu podle § 172 odst. 2 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), dále též jen „tr. řád“, pro údajnou bezúčelnost.
10. Dovolací soud konstatuje, že ve vykonávacím řízení již není prostor k revizi skutkových zjištění, na nichž nalézací soud postavil své rozhodnutí. Vykonávací řízení totiž neslouží k nalezení, ale výhradně k prosazení již zjištěného práva (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1710/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1545/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2377/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1166/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto exekuční soud zásadně nemá ani možnost, aby posoudil právní charakter přiznaného plnění jinak, než v souladu s odůvodněním exekučního titulu. Skutková zjištění a jejich hmotněprávní posouzení ze strany nalézacího soudu totiž vytvářejí funkční jednotu, pro kterou reálně není možné, aby exekuční soud, aniž by mohl doplnit nebo upřesnit skutková zjištění nalézacího soudu, uzavřel, že plnění bylo exekučním soudem přiznáno z nesprávného hmotněprávního důvodu. Exekuční titul je tedy pro účely jeho nucené realizace pojímat jako celek i při posouzení, jaký je právní důvod vzniku exekuované pohledávky, jenž plyne nikoliv z výroku, ale z odůvodnění exekučního titulu ve formě rozsudku.
11. Závěr, že exekuční soud má respektovat i nalézacím soudem zjištěný právní charakter pohledávky plynoucí nikoliv z výroku, ale z odůvodnění exekučního titulu, lze opřít i o dosavadní judikaturu dovolacího soudu. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že exekuční soud (exekutor) při posouzení, zda exekuční titul je dostatečně určitý, má v případě potřeby využít i odůvodnění exekučního titulu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2188/2019). Jestliže exekuční soud má při posouzení materiální vykonatelnosti exekučního titulu vycházet i z jeho odůvodnění, tím spíše (argumentem od většího k menšímu) exekuční soud musí respektovat odůvodnění rozsudku i tehdy, když řeší, zda přisouzená pohledávka zanikla nebo nezanikla následkem oddlužení, případně zda je, či není pohledávkou přednostní ve smyslu § 279 odst. 2 o. s. ř. V opačném případě by došlo k setření rozdílu mezi nalézacím a vykonávacím řízením, který je nezbytné zachovat s ohledem na potřebu funkčnosti soudního řízení jako celku. Opačný přístup může exekuční soud zaujmout jen tehdy, když případnou „nespravedlnost“ spočívající v údajně nesprávném hmotněprávním posouzení plnění ze strany nalézacího soudu by bylo nezbytné korigovat z pozic argumentačně mimořádně silných, protože poškození práva účastníka exekučního řízení (zde oprávněné) bylo natolik podstatné, že přivodilo kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3406/2019, nebo s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, srov. i s bodem 16. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018).
12. Skutečnost, že pohledávka, jež byla oprávněné (její právní předchůdkyni) přiznána exekučním titulem z údajně nesprávného hmotněprávního důvodu, zásadně nemůže v poměrech oprávněné přivodit zásah, jenž by byl v rozporu se základními principy demokratického právního státu. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že by tak oprávněné byla zcela znemožněna realizace přisouzeného práva nejen prostřednictvím exekuce, ale i za použití jiných procesním právem předpokládaných nástrojů pro uspokojení plnění z exekučního titulu, včetně insolvenčního řízení. Jestliže oprávněná následkem možná nesprávného právního posouzení přisouzeného plnění ze strany nalézacího soudu nezíská právo na uspokojení své pohledávky cestou exekuce (neboť došlo k oddlužení povinného), měla možnost svou pohledávku uplatnit přihláškou podle § 110 ins. zák. Z obsahu dovolání ani ze zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu se podává, že oprávněná měla možnost se domáhat upokojení předmětné pohledávky v insolvenčním řízení vedeném vůči povinnému.
13. Lze tedy uzavřít, že exekuční soud, který rozhoduje o návrhu povinného na zastavení exekuce proto, že pohledávka oprávněného z exekučního titulu zanikla následkem oddlužení povinného (§ 416 odst. 1 ins. zák.), je zásadně vázán právním důvodem, pro který nalézací soud nebo jiný k tomu oprávněný subjekt vydal exekuční titul ve formě rozhodnutí.
14. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné.
15. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání oprávněné podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-