// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 09.08.2019
ÚS: Zneužití práva podáním rozhodčí žaloby po 11. 5. 2011
I. Z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, vyplývá požadavek ve vztahu k zákonné úpravě soukromoprávních vztahů, že jejich vznik musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní a může být proporcionálně omezena, ať už s ohledem na jiný ústavní princip nebo za účelem ochrany základního práva jednotlivce či určitého ústavně aprobovaného veřejného zájmu. Jedním z omezení autonomie vůle, jež lze dovodit z ústavního principu rovnosti podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, je požadavek ochrany slabší strany, jejímž typickým příkladem je ochrana spotřebitele.
II. Rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na rozhodčí řád, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou. Jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky je okolnost, že rozhodčí nález na základě ní vydaný není způsobilým exekučním titulem. Pokud přesto byla exekuce zahájena a je v ní pokračováno, je nutné ji v každé fázi zastavit pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, a to i tehdy, jestliže povinný neplatnost rozhodčí doložky v průběhu rozhodčího řízení nenamítal. Není přitom podstatné, že samotný rozhodčí nález nebyl formálně zrušen.
III. Zahájení rozhodčího řízení vede ke stavení promlčecí doby podle § 403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a § 14 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, i tehdy, jestliže je později rozhodčí nález zrušen nebo je konstatována jeho nevykonatelnost. Pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011, tedy přede dnem vydání sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce, činili tak v období neustálené změny rozhodovací praxe obecných soudů k rozhodčím doložkám a použije se na ně ustanovení o stavení promlčecí doby. Neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu. S takovýmto postupem nemůže být spjato stavení promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1091/19, ze dne 17. 7. 2019
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
(…)
III.
Argumentace stěžovatele
14. Stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením jím uplatněné námitky promlčení, jež v napadeném kasačním rozsudku provedl Nejvyšší soud a na němž následně založil svůj rozsudek krajský soud. Namítá-li promlčení pohledávky vedlejší účastnice, vychází z toho, že tato ji uplatnila podle neplatné rozhodčí doložky u rozhodce v době po 11. 5. 2011, kdy již byla usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 sjednocena judikatura ohledně neplatnosti rozhodčích doložek, jež neumožňují transparentním způsobem určit osobu rozhodce. Přesto si vedlejší účastnice nechala vydat rozhodčí nález a pak dlouhou dobu vedla exekuci, ačkoli musela mít povědomí, že taková exekuce může být i bez návrhu kdykoli zastavena soudem, což se nakonec i stalo. Za této situace se proto nemůže dovolávat rozporu stěžovatelem uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy. Uběhnutí promlčecí doby bylo jejím rizikem, které na sebe vědomě vzala. V posuzované věci zároveň nejde o situaci, kdy by byl rozhodčí nález vydán v době, kdy v rozhodovací praxi vyšších soudů ještě nebyly náznaky, že by uvedené rozhodčí doložky byly neplatné. Předmětný rozhodčí nález byl vydaný rok po sjednocení judikatury k neplatným rozhodčím doložkám.
15. Pakliže Nejvyšší soud rozsudky sp. zn. 23 ICdo 19/2015 a 29 ICdo 41/2014 sjednotil rozhodovací praxi obecných soudů v tom smyslu, že i v těchto případech dochází k stavení promlčecí doby, podle stěžovatele tak učinil prostřednictvím výkladu, který odporuje znění § 403 odst. 1 obchodního zákoníku. Toto ustanovení se vztahuje toliko na případy zahájení rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí smlouvy, a tudíž jej nelze použít tam, kde podmínka platnosti rozhodčí smlouvy není splněna. Odlišný výklad není ničím jiným než nepřípustným případem negativní normotvorby (faktickým vypuštěním slova "platné") či dotvářením hmotného práva, k čemuž však Nejvyšší soud není oprávněn. Uvedený postup pak nemohl být ani jen věcně odůvodněn snahou odstranit odlišnost § 403 obchodního zákoníku a § 112 občanského zákoníku, která nebyla náhodná. Prvně uvedené ustanovení mělo vůči druhému z nich povahu lex specialis, přičemž zvláštní zákonná úprava měla své opodstatnění s ohledem na to, že samotné rozhodčí řízení jako institut je primárně určeno podnikatelům. Pochybení se Nejvyšší soud dopustil také tím, že nijak nereflektoval usnesení sp. zn. IV. ÚS 2524/16, v němž Ústavní soud shledal právní závěry obsažené v původním rozsudku krajského soudu ústavně konformními, ani usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 20. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 572/2017, který shodnou právní otázku promlčení rozhodl odlišně od Nejvyššího soudu, tedy přesně tak, jak navrhuje stěžovatel. Stěžovatel v neposlední řadě upozorňuje i na to, že v důsledku právního názoru Nejvyššího soudu dochází u statisíců případů k nekonečnému stavení promlčecí doby. Exekuční soud ani insolvenční soud v nich nikdy nevysloví neplatnost rozhodčí doložky.
16. Námitky stěžovatele se týkají i právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2017 sp. zn. 33 Cdo 3717/2017. Toto usnesení navazuje na zmíněná dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu. Předně se v něm uvádí, že při zastavení exekuce nařízené podle nicotného rozhodčího nálezu se uplatní lhůta 30 dnů podle § 16 zákona o rozhodčím řízení. Námitka promlčení nároku, jenž by byl přiznán takovýmto rozhodčím nálezem, by se podle tohoto usnesení ale příčila dobrým mravům i v případě, jestliže by ji dlužník uplatnil po uplynutí uvedené lhůty 30 dnů. Toto usnesení sice přímo nedopadá na posuzovanou věc, neboť k podání žaloby došlo 27 dnů po pravomocném zastavení exekuce, stěžovatel nicméně nepovažuje za udržitelný závěr, že úvěrové společnosti zastoupené advokátem nemusí sledovat vývoj rozhodovací praxe a že jim nelze přiznat k tíži její neznalost.
IV.
Řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 18 C 228/2015 a vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
IV./a
Vyjádření Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze
18. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 23. 4. 2019 odkázal na obsah napadených rozhodnutí, které ve věci stěžovatele vydal. Možnosti vyjádřit se využil i krajský soud, který ve vyjádření ze dne 17. 4. 2019 shrnul své původní právní posouzení. K jeho změně přistoupil poté, co byl k tomu zavázán právním názorem vysloveným v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu.
IV./b
Vyjádření vedlejší účastnice
19. Vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, případně ji zamítl. Z jejího vyjádření ze dne 6. 5. 2019 se podává, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na ústavně konformním výkladu podústavního práva a náležitě odůvodněna. Ve svých odůvodněních odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která podrobně řeší aplikační přednost § 14 odst. 1 in fine zákona o rozhodčím řízení před doslovným zněním § 403 odst. 1 obchodního zákoníku.
20. Závěr Nejvyššího soudu o stavení promlčecí doby i při podání rozhodčí žaloby na základě neplatné rozhodčí doložky vychází výlučně z použití speciálního a později přijatého § 14 odst. 1 in fine zákona o rozhodčím řízení, podle něhož "podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu". Je zřejmé, že tyto účinky musí mít podání rozhodčí žaloby, aniž by bylo rozhodné, že rozhodčí doložka nebyla platná. Uvedené ustanovení v podstatě nepřímo novelizoval § 403 obchodního zákoníku. Stěžovatel v ústavní stížnosti záměrně dezinterpretuje závěry Nejvyššího soudu, aby mohl navodit mylný dojem, že se tento soud dopustil nesprávného výkladu § 403 odst. 1 obchodního zákoníku. Ústavní stížností zpochybňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom nejsou projevem jeho negativní normotvorby, ale užitím standardních výkladových metod. Zároveň platí, že výklad a použití § 14 odst. 1 in fine zákona o rozhodčím řízení musí být stejné bez ohledu na to, zda byla konkrétní rozhodčí žaloba podána před či po přijetí usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Je nepřijatelné sankcionovat věřitele ztrátou vymahatelnosti pohledávek, aniž by věřitelé porušili jakoukoli konkrétní zákonem stanovenou povinnost. Obecné soudy správně uzavřely, že ke stavení promlčecí doby došlo již podáním rozhodčí žaloby.
21. Závěry Nejvyššího soudu ohledně analogického použití důsledků zrušení rozhodčího nálezu podle § 34 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení na případy zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu jsou podle vedlejší účastnice rovněž v souladu s uznávanými výkladovými principy, přičemž se jimi řeší situace, která není v občanském soudním řádu výslovně řešena. Užití analogie v této věci slouží k překonání zjevné nespravedlnosti, která by nastala vůči věřitelům, pokud by jim právo odepřelo možnost bez zbytečného odkladu po zastavení exekuce bez rizika promlčení uplatnit svůj nárok u obecného soudu jen proto, že při zastavení exekuce bylo postupováno podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, a nikoli podle zákona o rozhodčím řízení. Výběr způsobu zastavení exekuce se navíc liší podle té které praxe exekučních soudů a věřitelé nemají možnost ovlivnit, který z uvedených postupů soud zvolí. Pokud byla v posuzované věci žaloba podána ve lhůtě 27 dnů, tj. ve lhůtě kratší, než jakou stanoví § 16 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, nemohla být podána opožděně.
22. Otázka souladu námitky promlčení s dobrými mravy není pro toto řízení podstatná, neboť na ní není založeno rozhodnutí obecných soudů. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je však evidentní, že námitka promlčení byla v této věci vznesena v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel totiž dobrovolně uzavřel úvěrovou smlouvu a z této čerpal prostředky, které více než devět let odmítá vedlejší účastnici vrátit. Důvod a výše dluhu mezi nimi nebyly nikdy sporné. Úhradě svých nesporných dluhů se stěžovatel vyhýbá účelovým vznášením námitky promlčení, k čemuž zneužívá vývoj rozhodovací praxe obecných soudů, který nelze vedlejší účastnici klást k tíži.
23. Podle vedlejší účastnice usnesení sp. zn. IV. ÚS 2524/16 není významné z hlediska ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které nejsou pohledávky ve skutkově obdobných případech promlčeny, ani se proti této praxi nestaví do jakékoli kontrapozice. Ústavní soud v uvedeném usnesení nedospěl k závěru, že by mělo či nemělo k promlčení pohledávky dojít. Touto otázkou se pro absenci jejího ústavněprávního rozměru detailně nezabýval. Význam pro rozhodování obecných soudů nelze přiznat ani usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn. III. ÚS 572/2017, jež se zabývalo otázkou promlčení v občanskoprávní, a nikoli obchodněprávní věci.
IV./c
Replika stěžovatele
24. Stěžovatel reagoval na uvedená vyjádření podáním ze dne 26. 6. 2019. V něm upozornil na nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18, vydaný ve skutkově i právně velice podobné věci, jímž bylo zrušeno výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3717/2017. Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval nestavení promlčecí doby v exekučním řízení, pokud exekuce byla nařízena na základě rozhodčího nálezu vydaného po sjednocujícím usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. V souladu se zásadou právní jistoty, zásadou rovnosti a právem na spravedlivý proces by měl Ústavní soud rozhodnout stejně i ve věci stěžovatele.
25. Podle nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18 může být dlužníkem uplatněná námitka promlčení jen těžko v rozporu s dobrými mravy, pokud si promlčení zavinil věřitel svým nemravným jednáním v podobě ignorování rozhodovací praxe soudů a dlouhodobého zachovávání protiprávního stavu. Vedlejší účastnice jednala nemravně, jestliže nechávala nařídit exekuce podle neplatných rozhodčích doložek i po sjednocení rozhodovací praxe. Povinnost sledovat tuto rozhodovací praxi je přitom, s ohledem na předmět jejího podnikání, součástí jejích povinností péče řádného hospodáře. Jednání vedlejší účastnice nemůže požívat soudní ochrany. Promlčení pohledávek takovýchto věřitelů nicméně není vyjádřením ochrany dlužníků, jak konstatoval Ústavní soud. Podle stěžovatele je především vyjádřením toho, že poctivost se vyplácí. Dlužníkům díky promlčení dluhů vůči nepoctivým věřitelům zbude více prostředků pro poctivé věřitele, což se pozitivně projeví především v insolvenčních řízeních.
IV./d
Ústní jednání
26. Dle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
27. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná v části, ve které směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 5258/2016-319, jímž byl v posuzované věci zrušen původní rozsudek krajského soudu. Tento rozsudek má totiž povahu kasačního rozhodnutí, jímž se řízení nekončí, nýbrž se jím v rámci pokračujícího řízení znovu otevírá prostor k ochraně práv účastníků řízení. Nejde o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva.
28. Na uvedeném závěru nemění nic ani výjimečné připuštění ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím, jež Ústavní soud učinil v nálezu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.). Tato výjimka je vázána na uplatnění námitek směřujících k samotnému řízení o procesním prostředku, v němž bylo vydáno kasační rozhodnutí (např. ve vztahu k posouzení včasnosti či přípustnosti tohoto prostředku), tedy námitek směřujících vůči takovým procesním pochybením, jejichž odstranění nelze docílit jinak než zrušením uvedeného rozhodnutí (srov. body 28 až 30 citovaného nálezu). Tak tomu ale není v případě, kdy jsou ústavní stížností rozporovány "pouze" právní závěry obsažené v kasačním rozhodnutí, jež zavazují soudy nižšího stupně v dalším řízení [srov. nález ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 561/12 (N 144/66 SbNU 191), nález ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373), nález ze 23. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1783/11 (N 64/69 SbNU 197) nebo nález ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 752/18; pro úplnost nutno dodat, že Ústavní soud v několika nálezech zaujal přístup opačný (ve prospěch širšího přezkumu kasačních rozhodnutí), čímž však nemohlo dojít k překonání závazného právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11, přijatém plénem Ústavního soudu]. V takovém případě lze účinnou ochranu základních práv a svobod dosáhnout i zrušením toliko navazujících rozhodnutí obecných soudů s tím, že v případě kolize bude mít právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu přednost před právním názorem vysloveným v předchozím, byť formálně nezrušeném, kasačním rozhodnutí [nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321)].
29. V případě napadeného usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházejícímu rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost přípustná (stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Vlastní posouzení
30. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků a vedlejší účastnice řízení a obsahem příslušného spisu, zhodnotil, že ústavní stížnost je důvodná.
VI./a
Východiska ústavněprávního přezkumu
31. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
32. Stěžovatel spatřuje takovéto porušení ve výkladu § 403 odst. 1 obchodního zákoníku, na němž založily napadená rozhodnutí obecné soudy. Podle jeho názoru se toto ustanovení, jež upravuje stavení promlčecí doby v důsledku zahájení rozhodčího řízení, neuplatní v případech, kdy k zahájení rozhodčího řízení došlo na základě neplatné rozhodčí doložky. Jiný výklad by odporoval jeho dikci a současně by vedl k nespravedlivému výsledku. Vedlejší účastnice si v době podání rozhodčí žaloby musela být vědoma neplatnosti rozhodčí doložky. Stěžovatel je proto přesvědčen, že ve věci již uplynula promlčecí doba, a tudíž mohl úspěšně uplatnit námitku promlčení.
33. Vzhledem k uplatněným námitkám spočívá podstata ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí v posouzení výkladu podústavního práva, a to z hlediska toho, zda nevybočuje z ústavních záruk spravedlivého procesu vztahujících se k právnímu posouzení věci obecnými soudy. Součásti těchto záruk je především požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle, ani nesmí sloužit k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [např. nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry má za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor "extrémní", který zpochybňuje výsledek soudního řízení [např. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) nebo nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
34. Zásadám spravedlivého procesu by neodpovídaly výklad a použití podústavního práva, jež by nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc [např. nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287)], nebo by nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu [např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)], nebo by zjevně a neodůvodněně vybočovaly ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, respektive který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát.
35. V posuzované věci jde o výklad zákonné úpravy soukromoprávních vztahů v souvislosti s poskytnutím spotřebitelského nebankovního úvěru na základě smlouvy o úvěru, která byla svobodně uzavřena mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem. V obecné rovině platí, že vznik takových právních vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů. Tento požadavek vyplývá z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá [např. nález ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 546/03 (N 12/32 SbNU 107)]. Zdůraznit nutno také zásadu pacta sunt servanda ("smlouvy je třeba dodržovat"), která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy [např. nález ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 201/96 (N 96/6 SbNU 197) nebo nález ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 1653/17]. Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy [např. nález ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)].
36. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní a může být proporcionálně omezena, ať už s ohledem na jiný ústavní princip nebo za účelem ochrany základního práva jednotlivce či určitého ústavně aprobovaného veřejného zájmu [srov. nález ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Důvodem omezení může být nepochybně i princip rovnosti podle čl. 1 Listiny. Rovnost má být nejen formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jedním z omezení autonomie vůle, jež lze dovodit z ústavního principu rovnosti, je požadavek ochrany slabší strany. Jejím typickým příkladem je ochrana spotřebitele, která je pevnou součástí českého a unijního právního řádu (srov. nález ze dne 23. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, podle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat [nález ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)].
VI./b
Obecně k stavení promlčecí doby podle § 403 odst. 1 obchodního zákoníku a § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení
37. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda zahájením rozhodčího řízení podle zákona o rozhodčím řízení na základě neplatné rozhodčí doložky došlo k stavení promlčecí doby. Pro její zodpovězení byly na úrovni podústavního práva podstatné zejména § 403 odst. 1 obchodního zákoníku a § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Již na tomto místě nutno uvést, že stejnou otázkou se Ústavní soud nedávno zabýval v stěžovatelem zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, jehož právní závěry se plně uplatní i v dané věci, a to nejen ve vztahu k uvedené právní otázce.
38. Podle § 403 odst. 1 obchodního zákoníku promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí. Odstavec 2 stanoví, že nelze-li určit začátek rozhodčího řízení podle odstavce 1, považuje se rozhodčí řízení za zahájené dnem, kdy návrh, aby bylo rozhodnuto v rozhodčím řízení, je doručen druhé straně do jejího sídla nebo místa podnikání, popřípadě bydliště.
39. Podle § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení se rozhodčí řízení zahajuje žalobou a je zahájeno dnem, kdy žaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci uvedenému v odstavci 2. Podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu.
40. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se ustálil právní názor vyslovený v usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, podle něhož rozhodčí smlouva, potažmo rozhodčí doložka, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na rozhodčí řád, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou. V následném usnesení sp. zn. 31 Cdo 958/2012 Nejvyšší soud shledal jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky okolnost, že rozhodčí nález, na základě ní vydaný, není způsobilým exekučním titulem. Pokud přesto byla exekuce zahájena a je v ní pokračováno, je nutné ji v každé fázi zastavit pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, a to i tehdy, jestliže povinný neplatnost rozhodčí doložky v průběhu rozhodčího řízení nenamítal. Není přitom podstatné, že samotný rozhodčí nález nebyl formálně zrušen [obdobně nález ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 1624/12 (N 164/66 SbNU 433)].
41. Posledně uvedené usnesení se setkalo s kritikou části doktríny (např. Mikulcová Lenka: Důsledky neplatné rozhodčí doložky ve spotřebitelských věcech po exekuci. Právní rozhledy, 2014, č. 2, s. 52), podle které by soudy měly postupovat podle § 35 odst. 1 a 2 zákona o rozhodčím řízení. Na základě těchto ustanovení, ve znění zákona po nabytí účinnosti novely provedené zákonem č. 19/2012 Sb., mohla strana, proti které byl nařízen výkon rozhodčího nálezu, podat návrh na jeho zastavení z důvodu vad nálezu (mezi které patří i neplatnost pro nepříslušnost rozhodce). Soud by po podání návrhu výkon rozhodnutí přerušil a uložil povinnému, aby u příslušného soudu podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Povinný by pak v případě úspěchu dosáhl zrušení nálezu. Přístup Nejvyššího soudu byl ovšem pro povinného příznivější, neboť na rozdíl od varianty vycházející ze zákona o rozhodčím řízení mohl vést k zastavení exekuce i při pasivitě povinného. Rozdíl byl rovněž v dalším postupu věřitele. Ten mohl v případě zrušení rozhodčího nálezu podat ve lhůtě 30 dnů k soudu žalobu, kterou by se domohl své pohledávky (§ 16 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení).
42. Pro jednotlivé věřitele znamenal závěr plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 hrozbu, že budou v případě žaloby čelit překážce věci rozhodnuté, tedy formálně stále platnému rozhodčímu nálezu, a to bez toho, aby měli k dispozici právní prostředek k jeho odklizení. Nejvyšší soud nicméně dovodil, že v takovýchto situacích o překážku věci rozhodnuté nejde [usnesení ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 23 Cdo 4460/2014 (č. 77/2016 Sb. NS)]. Další hrozbou pro věřitele bylo nebezpečí promlčení jejich nároku. Argumentaci lze ve zkratce přiblížit následovně: neplatně sjednaná rozhodčí doložka činí rozhodčí nález nicotný a s ohledem na to začíná promlčecí doba běžet dnem, kdy mohla být pohledávka uplatněna u soudu (typicky okamžik zesplatnění dluhu). Pokud věřitel "ztratil" čas rozhodčím řízením a následným výkonem rozhodnutí na něm založeným, mohlo dojít k tomu, že se pohledávka mezitím promlčela. I tento právní názor Nejvyšší soud odmítl a určil, že v případě rozhodčího řízení započatého na základě neplatné rozhodčí doložky se promlčecí doba po dobu rozhodčího řízení staví (rozsudek sp. zn. 23 ICdo 19/2015). Obdobně pak ke stavení dochází i v následném exekučním řízení založeném na rozhodčím nálezu, který nemá žádné právní účinky (rozsudek sp. zn. 29 ICdo 41/2014).
43. Stěžovatel tvrdí, že jelikož rozhodčí smlouva nebyla platná, podle § 403 odst. 1 obchodního zákoníku nemohlo dojít ani ke stavení promlčecí doby. Přístup Nejvyššího soudu považuje za nepřípustný výklad právní normy contra legem. Ústavní soud tomuto tvrzení ovšem nepřisvědčuje. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích odůvodňuje závěr o stavení promlčecí doby (a tedy nepoužití gramatického výkladu § 403 odst. 1 obchodního zákoníku) analogií s § 112 občanského zákoníku, podle kterého promlčecí doba neběží bez ohledu na platnost či neplatnost rozhodčí doložky. Rovněž odkazuje na § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, který předpokládá stavení promlčecí doby při podání jakékoli rozhodčí žaloby. Zmíněné ustanovení zákona o rozhodčím řízení je podle Nejvyššího soudu speciální k úpravě v obchodním zákoníku i občanském zákoníku a navíc se u něj uplatní zásada lex posterior derogat legi priori. "Moderaci" obsahu § 403 odst. 1 obchodního zákoníku tak lze dovodit i pomocí základních výkladových pravidel právního řádu.
44. Se závěrem o stavení promlčecí doby v případě rozhodčího řízení započatého na základě neplatné rozhodčí doložky a následného exekučního řízení se ztotožňuje i Ústavní soud. Tento závěr je přesvědčivě odůvodněn zejména poukazem na § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a podporují jej i argumenty ústavněprávní, primárně výše zdůrazněná ochrana autonomie vůle jednotlivce. Pokud by byl býval § 403 odst. 1 obchodního zákoníku vykládán doslovně, rozhodčí řízení by bylo postiženo velkou mírou nejistoty a prakticky by ztratilo smysl. Racionálně uvažující smluvní strany by totiž stěží přijaly riziko, že v případě (dopředu třeba i nepředvídaného) pozdějšího prohlášení rozhodčího nálezu za neplatný může dojít k promlčení jejich nároků (srov. nález sp. zn. II. ÚS 996/18, body 30 až 32).
VI./c
Podání rozhodčí žaloby při vědomí neplatnosti rozhodčí doložky jako zneužití práva
45. Přestože Ústavní soud dospěl k závěru, že podání rozhodčí žaloby má navzdory neplatnosti rozhodčí doložky, od níž by se měla odvíjet pravomoc rozhodce, účinky stavení promlčecí doby podle § 403 odst. 1 obchodního zákoníku a § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, použitelnost tohoto závěru v konkrétní věci může být vyloučena s ohledem na individuální okolnosti. Obecné soudy jsou bez ohledu na složitost či atypickou povahu posuzovaného případu vždy povinny udělat vše pro spravedlivé řešení. Zejména nesmí přiznat ochranu takovému výkonu práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy nebo by představoval zneužití práva. Nelze přijmout výklad práva, který je ve svém důsledku v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [např. nález ze dne 20. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73)].
46. Takovouto individuální okolností může být i podání rozhodčí žaloby, které věřitel činí s vědomím neplatnosti rozhodčí doložky. Tento závěr je přirozeným vyústěním situace, kdy si od vydání usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, k němuž došlo dne 11. 5. 2011, všechny subjekty musely být vědomy, že rozhodčí doložky nenaplňující vymezené podmínky jsou neplatné, a proto nikdy nemohou založit pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu [např. nález ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10 (N 187/63 SbNU 171) nebo nález ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1274/16 (N 114/85 SbNU 861)]. Poskytovatelé úvěrů již po uvedeném datu neměli takovéto rozhodčí doložky žádným způsobem využívat. Pokud tak učinili či pokračovali v exekuci, vystavili se negativním důsledkům svého jednání. Ústavní soud například dovodil, že v takovém případě jsou při zastavení exekuce povinni nést její náklady (např. nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1707/17, nález ze dne 12. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2728/17 nebo nález ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 2117/18).
47. Výše shrnutá judikatura Nejvyššího soudu k § 403 odst. 1 obchodního zákoníku (rozsudky sp. zn. 23 ICdo 19/2015 a sp. zn. 29 ICdo 41/2014) se vyvinula na případech, kdy byly rozhodčí doložky uplatněny před 11. 5. 2011, tedy v době, kdy přístup soudů k otázce platnosti těchto doložek ještě nebyl ustálený. Věřitelé tehdy zahajovali rozhodčí řízení včas a řádně v něm pokračovali až do okamžiku změny rozhodovací praxe. Jinak řečeno, poskytovatelé úvěrů splnili požadavky, které na ně klade zásada vigilantibus iura scripta sunt ("právo přeje bdělým") [k tomu nález ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.); ve vztahu k rozhodčím doložkám souhlasně Macková Alena: Zkoumání platnosti rozhodčí doložky ve vykonávacím řízení ve světle práva na soudní ochranu. Bulletin advokacie, 2016, č. 1-2, s. 38]. Ústavní soud k tomu dodává, že by bylo v rozporu s principy legitimního očekávání a právní jistoty, aby byl věřitel zbaven svého nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva, například souvisela-li tato nevyjasněnost se změnou judikatury [nález ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2842/10 (N 101/61 SbNU 527)].
48. Nejvyšším soudem zastávaný a za daných podmínek Ústavním soudem akceptovaný rámec nicméně nelze použít na skutkový stav v posuzované věci. Tento případ se totiž odlišuje v tom, že věřitel již v době podání rozhodčí žaloby měl, respektive musel mít vědomost o tom, že rozhodčí nález nemá právní účinky. V tomto ohledu lze vyjít z několika skutečností, které lze považovat za nesporné. V první řadě jde o charakter smluvních stran. Stěžovatel (dlužník) je "běžnou" fyzickou osobou v postavení spotřebitele, jehož znalost a orientace v právu i finanční gramotnost jsou omezené. V případě vedlejší účastnice je naopak všeobecně známou skutečností, že jde o významný subjekt působící na trhu nebankovních spotřebitelských úvěrů, což platilo v minulosti a platí dosud. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že stěžovatel obdržel půjčenou hotovost a vzniklý dluh nesplatil, což vedlo k zesplatnění půjčky. Vedlejší účastnice pak započala rozhodčí řízení dne 23. 2. 2012, tedy přibližně devět měsíců poté, co Nejvyšší soud vydal sjednocující usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, dovozující neplatnost rozhodčích doložek, které neobsahují přímé určení rozhodce. Závěr, že tomu tak bylo i v případě předmětné úvěrové smlouvy, přitom nijak nerozporovala.
49. Ústavní soud zastává názor, že není představitelné, aby vedlejší účastnice, patřící mezi významné poskytovatele nebankovních úvěrů, nebyla seznámena s takto důležitým rozhodnutím bytostně se dotýkajícím jejího podnikání, obzvlášť bylo-li toto rozhodnutí široce diskutováno v odborných i běžných médiích. Lze proto předpokládat, že její jednání nebylo ve vztahu k stěžovateli výsledkově "neutrální", nýbrž že bylo motivováno snahou získat vůči němu neoprávněně výhodnější pozici. Vedlejší účastnice třeba mohla spoléhat na pasivitu nepoučeného stěžovatele v průběhu rozhodčího řízení s tím, že ten by v exekučním řízení (podle dřívějšího přístupu obecných soudů) již neměl šanci exekuční titul zpochybnit. V každém případě lze v předmětném jednání spatřovat její snahu o nepoctivé posílení jejího právního postavení (zde ve smyslu získání výhody před dlužníkem, která by při poctivém jednání nevznikla). Takovéto jednání naplňuje znaky zneužití práva. Další fáze řízení již "pouze" rozvíjely a udržovaly počáteční zneužití práva, pročež jsou s ním přirozeně spojeny a jejich obsah nemůže vyvolat žádné právní důsledky (nález sp. zn. II. ÚS 996/18, body 38 a 39).
50. Lze tedy shrnout, že zahájení rozhodčího řízení vede ke stavení promlčecí doby podle § 403 odst. 1 obchodního zákoníku a § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení i tehdy, jestliže je později rozhodčí nález zrušen nebo je konstatována jeho nevykonatelnost. Pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011, tedy přede dnem vydáním sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce, činili tak v období neustálené změny rozhodovací praxe obecných soudů k rozhodčím doložkám a použije se na ně ustanovení o stavení promlčecí doby. Neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu (nález sp. zn. II. ÚS 996/18, bod 53). Jde například o případy, kdy nebankovní úvěrová společnost úmyslně zahájí rozhodčí řízení, přestože je znalá příslušné judikatury o neplatnosti rozhodčích doložek a zároveň si je vědoma skutečnosti, že jí uzavřená smlouva takovou problematickou rozhodčí doložku obsahuje (obdobně již usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1273/17). S takovýmto postupem nemůže být spjato stavení promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu.
51. Ve světle uvedeného musí být posouzen také postup obecných soudů ve věci stěžovatele. Zákaz zneužití práva je na úrovni podústavního práva v procesní rovině výslovně upraven v § 2 občanského soudního řádu, podle kterého mají soudy dbát, aby právo nebylo zneužíváno [např. nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61)]. Ústavní soud má za neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které neoprávněným zahájením rozhodčího řízení poškodily práva svých dlužníků jako slabší strany, přičemž tento krok může vyústit v nepříznivé důsledky v dlužníkově sféře právní i osobní. Ochrana takto nabytých práv věřitele stojí mimo účel civilního procesu, respektive mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému [nález ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205)].
52. Obecné soudy dovodily stavení promlčecí doby ze skutečnosti, že vedlejší účastnice zahájila rozhodčí řízení, přestože si musela být vědoma neplatnosti rozhodčí doložky, čímž poskytly ochranu jejímu jednání majícímu povahu zneužití práva. Napadená rozhodnutí, jimiž se stěžovateli ukládá povinnost k peněžnímu plnění, jsou proto založena na výkladu § 403 odst. 1 obchodního zákoníku, který přehlíží uvedenou povahu jednání vedlejší účastnice, a jejich následkem je porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku i jeho vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
VII.
Závěr
53. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele (výrok I.) a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a napadený rozsudek krajského soudu (výrok II.). V části, ve které ústavní stížnost směřovala proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího soudu, ji podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou (výrok III.). V pokračujícím řízení budou obecné soudy vázány výše uvedeným právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
Autor: US