// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 16.07.2019

Určitost notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti

Vzhledem k formálnímu charakteru notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti je nutné dbát o to, aby jeho veškeré formální i materiální náležitosti byly skutečně dodrženy. Obsah notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti musí být sepsán přesně, jednoznačně a bez možnosti různých výkladů.

Ačkoliv nelze striktně trvat na tom, aby náležitosti notářského zápisu podle ustanovení § 71b odst. 2 notářského řádu byly v notářském zápisu detailně popsány, z notářského zápisu musí být objektivně, tzn. jednoznačně a určitě a to i z pohledu třetích od smluvních stran notářského zápisu odlišných osob, zřejmý mimo jiné důvod a předmět plnění, tj. pokud je z notářského zápisu objektivně seznatelné, proč má povinná osoba oprávněné osobě určité plnění poskytnout a na základě jakého právního důvodu tak má učinit.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 309/2019, ze dne 16. 4. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 555 odst. 1 o. z.
§ 556 odst. 1 o. z.
§ 40 odst. 1 písm. d) zák. č. 120/2001 Sb.
§ 43 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb.
§ 71b zák. č. 358/1992 Sb.

Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Oprávněný a povinná byli účastníky notářského zápisu ze dne 22. června 2015, sp. zn. NZ 18/2015, N 22/2015, sepsaného Mgr. J. G., notářkou (dále též jen „Notařský zápis“), jehož obsahem byla dohoda se svolením k přímé vykonatelnosti podle § 71b odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále též jen „n. ř.“). Účastníci v Notářském zápisu v odstavci nadepsaném „Skutečnosti, na nichž se pohledávka nebo jiný nárok zakládá“ prohlásili, že oprávněný uzavřel s Československou obchodní bankou, a. s. smlouvu o zřízení zástavního práva ke zde specifikovaným nemovitým věcem, a to na zajištění všech existujících, budoucích a podmíněných peněžitých dluhů povinné vyplývajících ze zde specifikované smlouvy o úvěru. Účastníci zde rovněž prohlásili, že oprávněný a povinná uzavřeli smlouvu o stanovení podmínek, za kterých oprávněný poskytl své nemovité věci k zajištění dluhu povinné. Povinná se zde zavázala „vymazat zástavní právo k nemovitostem“ nejpozději do 22. září 2015. V případě prodlení se splněním této povinnosti byla stanovena povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 5 500 000 Kč. V dalším odstavci Notářského zápisu nadepsaném „Předmět plnění“ je uvedeno: „Přítomní účastníci shodně prohlašují, že v případě prodlení se splněním podmínky, tj. s výmazem zástavního práva do 22. září 2015, má osoba povinná vůči osobě oprávněné dluh ve výši 5 500 000 Kč“.

Vedením exekuce podle Notářského zápisu (jakožto exekučního titulu) k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 5 500 000 Kč byl pověřením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. dubna 2017, č. j. 49 EXE 1108/2017-17, pověřen soudní exekutor Mgr. M. J., Exekutorský úřad Zlín.

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 28. června 2017, č. j. 49 EXE 1108/2017-170, rozhodl o odkladu exekuce do pravomocného rozhodnutí o návrhu na její zastavení (výrok I.) a exekuci zastavil (výrok II.). Dále soud stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že o nákladech exekuce bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok IV.). Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že Notářský zápis není vykonatelný, neboť z jeho znění není zřejmé, zda částka ve výši 5 500 000 Kč má představovat smluvní pokutu či jiný právní nárok zakládající právní vztahy mezi účastníky, a Notářský zápis tak nemá oporu v hmotném právu. Soud prvního stupně dále uvedl, že z předložené smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 17. června 2015 vyplývá, že zástavní právo na pozemcích specifikovaných v uvedené smlouvě a v Notářském zápise se zřizuje na dobu trvání zajištěných dluhů. V tomto ujednání soud rovněž spatřoval nevykonatelnost Notářského zápisu, neboť povinná měla k datu 22. září 2015 zajistit vymazání zástavního práva k daným nemovitým věcem, ačkoliv nebylo osvědčeno či prokázáno, zda k tomuto datu budou zajištěné dluhy povinné uhrazeny, a uvedený termín je rovněž v rozporu se smlouvou ze dne 17. června 2015 o zřízení zástavního práva, v níž bylo zajištění stanoveno ode dne uzavření smlouvy do 17. června 2035. Soud prvního stupně poté samostatným usnesením ze dne 4. října 2017, č. j. 49 EXE 1108/2017-200, rozhodl, že oprávněný je povinen uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč.

Městský soud v Praze k odvolání oprávněného usnesením ze dne 30. srpna 2018, č. j. 72 Co 104, 105/2018-226, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh povinné na odklad exekuce a její zastavení se zamítá (první výrok) a usnesení č. j.49 EXE 1108/2017-200 (o nákladech exekuce) se zrušuje (druhý výrok). Odvolací soud nesouhlasil s právními závěry soudu prvního stupně a uvedl, že právní jednání lze shledat neplatným pro neurčitost teprve tehdy, nelze-li určitost jejich obsahu odstranit ani výkladem podle zákonem stanovených interpretačních pravidel. Se soudem prvního stupně lze sice souhlasit v tom, že projev vůle účastníků obsažený v účastníky uzavřené smlouvě o stanovení podmínek pro zřízení zástavního práva, jež byl následně zakomponován do textu Notářského zápisu, nelze bez dalšího považovat za jasný jednoznačný a srozumitelný, nejedná se však o projev vůle natolik vadný, že by objektivně nebylo možné zjistit, jakého hmotněprávního nároku se vymáhané plnění týká. Účastníky uzavřená dohoda a na ni navazující Notářský zápis zcela evidentně a bez jakýchkoliv pochybností uvedený nárok zcela jasně definují jako nárok na smluvní pokutu vážící se k nesplnění povinnou převzatého smluvního závazku, že zástavní právo k pozemkům ve vlastnictví oprávněného, jež bylo zřízeno za účelem zajištění dluhů povinné vyplývajících z jí uzavřené smlouvy o úvěru, bude vymazáno nejpozději do dne 22. září 2015, resp. v souladu s posléze uzavřeným dodatkem do 28. února 2017.

Neurčitost projevu vůle lze podle odvolacího soudu shledat jen ve vztahu k vymezení povinnosti, v důsledku jejíhož porušení mělo oprávněnému vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty. Ohledně řešení této otázky však odvolací soud nesouhlasí s názorem povinné zakládajícím se na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 33 Cdo 2710/2008. Právní posouzení obsažené v daném rozsudku Nejvyššího soudu totiž vychází ze zákonné úpravy interpretace právních úkonů obsažené v § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“), zatímco na nyní řešený případ se použije právní úprava výkladu právních jednání obsažená v § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), podle níž má být upřednostňováno hledisko skutečné vůle jednajících osob před hlediskem formálním. Proto je podle odvolacího soudu nutno přisvědčit oprávněnému, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v Notářském zápisu je platné a určité. Odvolací soud dodal, že účastníky zvolená formulace smluvené povinnosti, s jejímž nesplněním byl spojen vznik práva oprávněného na zaplacení smluvní pokuty, sice není pregnantní, ale o její srozumitelnosti oběma procesním stranám nelze pochybovat. Proto není důvodný ani požadavek povinné na zastavení či odklad exekuce.

Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky hmotného práva (otázky platnosti či neplatnosti ujednání o smluvní pokutě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 33 Cdo 2730/2008. Dovolatelka uvádí, že odvolací soud, přestože konstatoval neurčitost projevu vůle ve vztahu k vymezení povinnosti, v důsledku jejíhož porušení mělo oprávněnému vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty, dovodil, že ujednání o smluvní pokutě je platné. Dovolatelka považuje napadené rozhodnutí za nesprávné, neboť jednou z obligatorních podmínek platnosti ujednání o smluvní pokutě je právě určitost a srozumitelnost vymezení povinnosti, v důsledku jejíhož porušení má věřitel vůči dlužníkovi právo na zaplacení smluvní pokuty.

Dovolatelka předně namítá, že ujednání Notářského zápisu ji zavazují k nemožnému plnění, neboť „ona sama nemůže výmaz zástavního práva z rejstříku provést, kdy k tomuto je oprávněn pouze rejstříkový soud“. Dále dovolatelka spatřuje nesrozumitelnost v tom, že z Notářského zápisu není jasné, zda částka 5 500 000 Kč představuje smluvní pokutu, nebo jiný dluh povinné vůči oprávněnému. Pro případ, že by se dovolací soud při řešení těchto námitek přiklonil k argumentaci odvolacího soudu, dále dovolatelka uvádí, že „rejstříkový soud“ podle § 1379 odst. 2 o. z. zástavní právo vymaže pouze tehdy, prokáže-li zástavní dlužník zánik zástavního práva listinou potvrzenou zástavním věřitelem nebo rozhodnutím soudu nebo jinou veřejnou listinou. Zánik zástavního práva, resp. jeho výmaz z „rejstříku zástav“ je proto závislý na vůli a na aktivním jednání zástavního věřitele, a nelze vyloučit situaci, kdy zástavní právo nezanikne, ačkoliv zástavní dlužník učinil právní jednání k tomu směřující. Dovolatelka proto zastává názor, že není možné výkladem nahradit absenci závazku povinné, jehož splnění měla zajišťovat smluvní pokuta. V závěru dovolání shrnuje, že v Notářském zápisu zcela absentuje vymezení povinnosti, v důsledku jejíhož porušení mělo oprávněnému vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty, přičemž v tomto směru se úprava obsažená v novém občanském zákoníku nezměnila, a není důvod, proč by neměly platit závěry odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu.

Oprávněný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastnicí řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tedy nejen přípustné, ale i důvodné.

Podle ustanovení § 71b odst. 1 n. ř. notář sepíše na žádost notářský zápis o dohodě, kterou se účastník zaváže splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníka vyplývající ze závazkového právního vztahu, v níž svolí, aby podle tohoto zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí (vedena exekuce) a aby byl takový notářský zápis exekučním titulem, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní.

Podle ustanovení § 71b odst. 2 n. ř. dohoda účastníků musí obsahovat a) označení osoby, která se zavázala ke splnění pohledávky nebo jiného nároku (osoby povinné), b) označení osoby, jejíž pohledávka nebo jiný nárok mají být splněny (osoby oprávněné), c) skutečnosti, na nichž se pohledávka nebo jiný nárok zakládá, d) předmět plnění, e) dobu plnění, f) prohlášení povinné osoby o svolení k vykonatelnosti zápisu.

Podle ustanovení § 71b odst. 3 n. ř. dohoda účastníků může obsahovat též podmínky nebo doložení času, popřípadě vzájemné povinnosti oprávněné osoby, na jejichž splnění je poskytnutí předmětu plnění vázáno.

Podle ustanovení § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.

Podle ustanovení § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

Podle ustanovení § 1376 o. z. zanikne-li zajištěný dluh, zanikne i zástavní právo.

Podle ustanovení § 1377 odst. 1 o. z. zástavní právo zanikne, ale pohledávka trvá, a) zanikne-li zástava, b) vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva, c) vrátí-li zástavní věřitel zástavu zástavci nebo zástavnímu dlužníkovi, d) složí-li zástavce nebo zástavní dlužník zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci, nebo e) uplyne-li doba, na niž bylo zástavní právo zřízeno.

Podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů dále též jen „e. ř.“) je exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle zvláštního právního předpisu.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 e. ř. jestliže je to, co ukládá exekuční titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného nebo omezené doložením času, lze zahájit exekuci, prokáže-li oprávněný, že se podmínka splnila nebo že sám svou vzájemnou povinnost vůči povinnému již splnil, popřípadě je připraven ji splnit, nebo že nastal doložený čas.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 e. ř. v případech uvedených v odstavci 1 je třeba k potvrzení o vykonatelnosti exekučního titulu připojit listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrné, že se splnila podmínka, že oprávněný splnil svou vzájemnou povinnost, popřípadě je připraven ji splnit, nebo že nastal doložený čas.

Exekučním titulem v dané věci je notářský zápis ze dne 22. června 2015, sp. zn. NZ 18/2015, N 22/2015 Mgr. J. G., notářkou. Obsahem Notářského zápisu je dohoda se svolením k přímé vykonatelnosti podle § 71b odst. 1 n. ř. Předmětem plnění je podle Notářského zápisu „dluh“ povinné vůči oprávněné ve výši 5 500 000 Kč, jehož existence je vázána na splnění podmínky prodlení povinné s výmazem zástavního práva do 22. září 2015 (resp. v souladu s dodatkem ze dne 6. února 2017 do 28. února 2017). Povinná se v odstavci Notářského zápisu nadepsaném „Skutečnosti, na nichž se pohledávka nebo jiný nárok zakládá“ zavázala „vymazat zástavní právo k nemovitostem“ nejpozději do 22. září 2015. V případě prodlení se splněním této povinnosti byla v tomtéž odstavci Notářského zápisu stanovena povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 5 500 000 Kč.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 33 Cdo 2730/2008, vysvětlil, že právní úkon (podle nynější terminologie právní jednání) je nesrozumitelný, jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být vyjádřen. Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu vůle sice po jazykové stránce srozumitelné, avšak nejednoznačný a tím i neurčitý je jeho věcný obsah (má věcné nedostatky). V tehdy řešené věci šlo o situaci, kdy se žalovaný smluvně zavázal ve sjednané lhůtě podniknout „veškeré právní úkony“ k tomu, aby zástavní právo do stanoveného termínu zaniklo. Dovolací soud tehdy uzavřel, že byl-li v dohodě závazek žalovaného vyjádřen tímto slovním spojením, aniž by bylo uvedeno, k jaké konkrétní povinnosti směřující k zániku zástavního práva se žalovaný zavázal, je takové vymezení ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. neurčité, neboť v tomto směru je věcný obsah dohody nejednoznačný a uvedený nedostatek nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel uvedených v § 35 odst. 2 obč. zák. Při výkladu takto formulované dohody nelze totiž vystačit pouze s určitě vyjádřenou vůlí účastníků ohledně zamýšleného cíle, je-li ho, tak jako v posuzovaném případě, možno dosáhnout několika způsoby, přičemž ke každému z nich je třeba učinit jiný právní úkon. Způsoby zániku zástavního práva jsou (byly) definovány v § 170 odst. 1 písm. a) až g) obč. zák., přičemž nejenže v dohodě nebylo uvedeno, jaké konkrétní právní úkony vedoucí k zániku zástavního práva se žalovaný zavázal učinit, ale dohoda neobsahovala ani údaj o konkrétním způsobu zániku zástavního práva, a to ani odkazem na příslušné ustanovení zákona, který by za použití výkladových pravidel umožňoval odstranit nejistotu o obsahu pojmu „veškeré potřebné právní úkony“ v tom smyslu, že každému (tedy nejen účastníkům dohody) bude z textu dohody seznatelné, jaký právní úkon se žalovaný zavázal učinit, resp. který konkrétní právní úkon žalovaného je zajištěn smluvní pokutou.

V nyní řešené věci odvolací soud správně uvedl, že projednávaný případ se od výše popsané situace liší v tom, že zákon č. 89/2012 Sb., (nový) občanský zákoník, který je nutno v nyní řešené věci aplikovat, obsahuje v § 555 a násl. úpravu výkladu právních jednání odlišně od § 35 odst. 2 obč. zák. Nový občanský zákoník upřednostňuje hledisko skutečné vůle jednajících osob před formálním hlediskem. Právní jednání tak má být vykládáno podle úmyslu jednajícího, byl-li tento úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 o. z.).

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda podle interpretačních pravidel obsažených v § 555 a § 556 o. z. lze vyložit obsah Notářského zápisu tak, aby jej bylo možné považovat za vykonatelný exekuční titul ve smyslu § 40 odst. 1 písm. d) e. ř., a dospěl k závěru, že nikoliv.

I kdyby totiž podle těchto nových interpretačních pravidel bylo možné dovodit, že:

1) výmaz zástavního práva má být proveden z katastru nemovitostí, což v Notářském zápisu ani ve smlouvě o stanovení podmínek pro zřízení zástavního práva výslovně uvedeno není, přičemž dovolatelka – patrně omylem – namísto katastru nemovitostí a katastrálního úřadu zmiňuje rejstřík zástav a rejstříkový soud (což však na podstatě problému nic nemění);

2) „dluhem“, o němž pojednává odstavec Notářského zápisu nadepsaný „Předmět plnění“, se rozumí smluvní pokuta uvedená v odstavci nadepsaném „Skutečnosti, na nichž se pohledávka, nebo jiný nárok zakládá“, a nikoliv žádný jiný dluh povinné vůči oprávněnému;

3) povinná se ve skutečnosti nezavázala sama vymazat zástavní právo z katastru nemovitostí, (to může učinit pouze příslušný katastrální úřad), nýbrž že se zavázala učinit potřebná právní jednání směřující k provedení výmazu zástavního práva,

nelze již ani pomocí nových výkladových pravidel zjistit, na porušení které konkrétní povinnosti povinné mělo být vázáno právo oprávněného na zaplacení smluvní pokuty, resp. splnění které konkrétní povinnosti povinné mělo být smluvní pokutou zajištěno. Zániku zástavního práva lze totiž dosáhnout několika různými způsoby (viz shora citovaný § 1376 a § 1377 o. z.), přičemž ke každému z nich je třeba učinit jiná právní jednání. Notářský zápis ani smlouva o stanovení podmínek pro zřízení zástavního práva neobsahují ani určení povinnosti ani informaci o tom, jakým způsobem má zástavní právo zaniknout. V případě zániku zástavního práva je potom k jeho následnému výmazu z katastru nemovitostí třeba učinit ještě další právní jednání (návrh na vklad), k němuž je zpravidla třeba součinnosti zástavního věřitele, a nelze tedy vyloučit ani situaci, že k výmazu zástavního práva nedojde, ačkoliv zástavní dlužník učiní všechna právní jednání k tomu směřující.

V tomto ohledu se i přes zavedení nových interpretačních pravidel nyní řešená věc nijak neliší od případu řešeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 33 Cdo 2730/2008, a rozhodnutí odvolacího soudu v nyní řešené věci je s danou judikaturou v rozporu, neboť ani podle interpretačních pravidel obsažených v novém občanském zákoníku nelze zjistit povinnost, jejíž porušení má být sankcionováno sjednanou smluvní pokutou. Absenci závazku povinné, jehož splnění měla zajišťovat smluvní pokuta, nelze žádným výkladem nahradit. Ostatně sám odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že neurčitost projevu vůle lze shledat ve vztahu k vymezení povinnosti, v důsledku jejíhož porušení mělo oprávněnému vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty.

V nyní řešeném případě je nadto relevantní a podstatnou skutečností, že exekučním titulem je právě notářský zápis se svolením k vykonatelnosti. Vzhledem k formálnímu charakteru tohoto typu exekučního titulu je nutné dbát o to, aby jeho veškeré formální i materiální náležitosti byly skutečně dodrženy. Obsah notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti musí být sepsán přesně, jednoznačně a bez možnosti různých výkladů.

Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že ačkoliv nelze striktně trvat na tom, aby náležitosti notářského zápisu podle ustanovení § 71b odst. 2 notářského řádu byly v notářském zápisu detailně popsány, z notářského zápisu musí být objektivně, tzn. jednoznačně a určitě a to i z pohledu třetích od smluvních stran notářského zápisu odlišných osob, zřejmý mimo jiné důvod a předmět plnění, tj. pokud je z notářského zápisu objektivně seznatelné, proč má povinná osoba oprávněné osobě určité plnění poskytnout a na základě jakého právního důvodu tak má učinit (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 280/2016, ze dne 2. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 5319/2017, nebo ze dne 12. prosince 20117, sp. zn. 20 Cdo 5320/2017).

Zbývá dodat, že nelze-li tedy určit, kterou konkrétní povinnost povinná porušila, není ani možné kvalifikovaným způsobem doložit splnění podmínky (§ 43 odst. 2 e. ř.), na které je v Notářském zápisu vázán vznik práva na zaplacení smluvní pokuty. Daný Notářský zápis i z tohoto důvodu není a nemůže být vykonatelným exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. d) e. ř., jakož ani ve smyslu § 274 písm. e) o. s. ř. Ustálená judikatura již dovodila, že byla-li exekuce přesto nařízena, soud ji - a to i bez návrhu (§ 269 odst. 1 o. s. ř.) - podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastaví (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 55/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2016, sp. zn. 20 Cdo 4761/2015).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud se v řešení dovolatelkou formulované otázky odchýlil od shora uvedené judikatury dovolacího soudu, dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a zároveň je možné o věci rozhodnout na základě dosavadních výsledků řízení, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2018, č. j. 72 Co 104, 105/2018-226, se mění v té části prvního výroku, která se týká zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, tak, že výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. června 2017, č. j. 49 EXE 1108/2017-170, se potvrzuje. Dále Nejvyšší soud rozhodl, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2018, č. j. 72 Co 104, 105/2018-226, se mění ve druhém výroku tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. října 2017, č. j. 49 EXE 1108/2017-200, se potvrzuje.

Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustné v rozsahu, ve kterém dovolatelka brojí proti té části prvního výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2018, č. j. 72 Co 104, 105/2018-226, kterou bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu povinné na odklad exekuce. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. totiž dovolání není ve věcech odkladu exekuce přípustné, a proto v této části Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolatelka v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, a to za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání oprávněného rozhodl bez odkladu (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se návrhem povinné na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4907/2017).

O nákladech exekuce bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. října 2017, č. j. 49 EXE 1108/2017-200, tak, že oprávněný je povinen uhradit soudnímu exekutorovi Mgr. Marku Jenerálovi, Exekutorský úřad Zlín, náklady exekuce ve výši 7 865 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nyní ve druhém výroku tohoto rozhodnutí mění výrok odvolacího soudu tak, že se usnesení č. j. 49 EXE 1108/2017-200 potvrzuje, přičemž další náklady soudnímu exekutorovi nevznikly, Nejvyšší soud již znovu o nákladech exekuce nerozhodoval.

Dojde-li k zastavení exekuce, exekuční soud postupuje při rozhodování o nákladech řízení podle § 271 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 e. ř. Účastník, kterému vzniklo právo na náhradu nákladů, má právo na náhradu všech nákladů, které v průběhu exekučního řízení účelně vynaložil. Za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu.

O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení i dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Tarifní hodnota, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za úkon právní služby, činí v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) částku 5 500 000 Kč. Odměna za zastoupení byla z tarifní hodnoty vypočtena v souladu s ustanovením § 7 bod 6. a § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu na částku ve výši 15 150 Kč za jeden (poloviční) úkon právní služby. Odměna byla přiznána za 3 úkony, a to za převzetí a přípravu právního zastoupení, účast na jednání u Městského soudu v Praze dne 29. srpna 2018 a podání dovolání, tedy celkem ve výši 45 450 Kč. Dále náklady zastoupení činí 3 x 300 Kč za hotové výdaje podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tedy celkem ve výši 900 Kč. Dále náklady zastoupení obsahují částku 9 733,50 Kč představující 21 % daň z přidané hodnoty z částky 46 350 Kč. Dále náklady zastoupení obsahují náhradu uhrazeného soudního poplatku za dovolání ve výši 4 000 Kč. Povinnému rovněž náleží náhrada nákladů ve výši 300 Kč představující paušální náhradu nezastoupeného účastníka za návrh na zastavení exekuce, a to podle ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Celkem tedy byly náklady povinné za celé řízení vyčísleny na částku ve výši 60 383,50 Kč.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů