// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 21.05.2019
Dovolací důvod při procesním porušení práva na spravedlivý proces
Pokud se odvolací soud dopustil procesního pochybení, které je natolik zásadní, že je v něm třeba spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, může taková vada řízení obstát jako samostatný a relevantní dovolací důvod.
Jestliže odvolací soud ve shodě se soudem prvého stupně přehlédne, že povinný se domáhal zastavení exekuce z vícero důvodů a věnuje se jen jednomu z nich, vskutku se jedná o procesní pochybení, jež zasahuje do práva povinného na spravedlivý proces. Takovým postupem je totiž povinný připraven o možnost brojit dovoláním proti případně nesprávnému a konkrétnímu právnímu názoru odvolacího soudu, jímž by byl (pokud by se odvolací soud zabýval všemi uplatněnými důvody pro zastavení exekuce) odůvodněn závěr odvolacího soudu, že exekuci není na místě zastavit ani z jiného povinným rovněž specifikovaného důvodu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 314/2019, ze dne 1. 3. 2019
Dotčené předpisy:
§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
Kategorie: dovolání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19. září 2016, č. j. 48 EXE 1629/2015-119, zamítl návrh povinného ze dne 29. 7. 2015 na odklad exekuce (výrok I.) a návrh povinného na zastavení exekuce (výrok II.). Soud uvedl, že se ztotožňuje s právními závěry uvedenými v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 10. 2015, č. j. 30 C 172/2013-58, jímž byl zamítnut návrh povinného na vyslovení neúčinnosti doručení exekučního titulu. Na základě dotazu na Centrální evidenci obyvatel soud zjistil, že povinnému byl ukončen trvalý pobyt občana na adrese XY, dne 20. 7. 2015. V době doručování předmětného exekučního titulu v červnu roku 2014 měl tak povinný stále evidován trvalý pobyt na této adrese a na tuto adresu mu také nalézací soud správně doručoval. Předmětná exekuce je vedena na základě exekučního titulu, jímž je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2014, č. j. 30 C 172/2013-27, na němž je vyznačena právní moc ke dni 30. 7. 2014 a vykonatelnost ke dni 5. 8. 2014. Pokud se povinný v rámci Evropské unie přihlásil v roce 2006 k trvalému pobytu ve Spolkové republice Německo, měl dle ustanovení § 10 odst. 12 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, povinnosti sdělit tuto skutečnost písemně ohlašovně podle místa trvalého pobytu.
Usnesením ze dne 1. února 2017, č. j. 48 EXE 1629/2015-167, Obvodní soud pro Prahu 1 odložil předmětnou exekuci do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání povinného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2014, č. j. 30 C 172/2013-27.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. prosince 2017, č. j. 12 Co 290,291/2017-196, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2016, č. j. 48 EXE 1629/2015-119 (výrok I.), a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2017, č. j. 48 EXE 1629/2015-167, změnil tak, že se předmětná exekuce neodkládá (výrok II.). Dle odvolacího soudu soud I. stupně nepochybil, když návrh povinného na zastavení a odklad exekuce posoudil v usnesení ze dne 19. 9. 2016, č. j. 48 EXE 1629/2015-119, jako neopodstatněný. Námitky povinného nemohou na správnosti závěrů soudu I. stupně ničeho změnit za situace, kdy rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2014, č. j. 30 C 172/2013-27, který je v dané věci exekučním titulem, byl povinnému řádně a v souladu s platnou zákonnou úpravou doručen na adresu jeho trvalého pobytu, na níž byl v době doručování hlášen.
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, neboť se „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu nedostatku odůvodnění“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3751/2009, ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3947/2007, či ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013). Svůj návrh na zastavení exekučního řízení opíral povinný též o tvrzení, že z důvodu zániku pohledávky před vydáním rozsudku pro zmeškání, jež je v dané věci exekučním titulem, má být v souladu s ustanovením § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. exekuce zastavena. Povinný v průběhu řízení opakovaně tvrdil zánik a neexistenci pohledávky před vydáním nalézacího rozhodnutí, když uváděl tvrzení a argumenty ve smyslu neoprávněnosti u soudu uplatněné pohledávky, jejího promlčení a prekluze nároku. Soud I. stupně se však ve svém odůvodnění žádným způsobem nevypořádal s tvrzeními a důkazy předloženými povinným s ohledem na návrh na zastavení řízení dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., přičemž v tomto rozsahu neuvedl, na základě kterých konkrétních důkazů a z jakých důvodů nepřihlédl k povinným tvrzeným skutečnostem o zániku pohledávky před vydáním rozsudku pro zmeškání. Tím, že odvolací soud usnesení soudu I. stupně potvrdil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99).
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustností dovolání a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolatel zejména namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tím, že ani odvolací soud, ani soud prvního stupně se nezabývaly všemi důvody, pro které povinný navrhl zastavení exekuce. V odůvodnění se totiž omezily pouze na vysvětlení, proč pokládají předmětný exekuční titul za formálně vykonatelný (ozřejmily, proč se neztotožňují se závěrem dovolatele, že předmětný exekuční titul nebyl řádně doručen). Námitku dovolatele, že pohledávka z exekučního titulu (rozsudku pro zmeškání) zanikla pro konkrétní dovolatelem tvrzené skutkové okolnosti ještě před jeho vydáním, odvolací soud ve shodě se soudem prvého stupně zcela pominul.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plyne, že pokud se odvolací soud dopustil procesního pochybení, které je natolik zásadní, že je v něm třeba spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, může taková vada řízení obstát jako samostatný a relevantní dovolací důvod (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, či ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3401/2017). Jestliže odvolací soud ve shodě se soudem prvého stupně přehlédne, že povinný se domáhal zastavení exekuce z vícero důvodů a věnuje se jen jednomu z nich, vskutku se jedná o procesní pochybení, jež zasahuje do práva povinného na spravedlivý proces. Takovým postupem je totiž povinný připraven o možnost brojit dovoláním proti případně nesprávnému a konkrétnímu právnímu názoru odvolacího soudu, jímž by byl (pokud by se odvolací soud zabýval všemi dovolatelem uplatněnými důvody pro zastavení exekuce) odůvodněn závěr odvolacího soudu, že exekuci není na místě zastavit ani z jiného dovolatelem rovněž specifikovaného důvodu.
Z návrhů povinného na zastavení exekuce ze dne 29. 7. 2015, z odvolání povinného ze dne 5. 11. 2016, jakož i z odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2016, č. j. 48 EXE 1629/2015-119, plyne, že povinný se domáhal zastavení exekuce nejen proto, že mu předmětný exekuční titul údajně nebyl doručen, ale i proto, že plnění z exekučního titulu má být promlčeno, případně že zaniklo z konkrétních důvodů. Jestliže se soud prvního stupně a ani odvolací soud s těmito námitkami nevyrovnaly, zasáhly tím do práva povinného na spravedlivý proces, což je důvodem pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí v té jeho části, v níž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 9. 2016, č. j. 48 EXE 1629/2015-119, o tom, že se návrh povinného na zastavení exekuce zamítá. Bude věcí soudu prvního stupně a případně odvolacího soudu, aby se v novém rozhodnutí vyrovnaly se všemi důvody, pro které má být exekuce podle povinného zastavena.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; proto, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (srov. § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Dovolání dále směřuje proti části výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2017, č. j. 12 Co 290, 291/2017-196, jíž bylo ve výroku I. potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. září 2016, č. j. 48 EXE 1629/2015-119, kterým byl zamítnut návrh povinného na odklad předmětné exekuce.
Podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné ve věcech odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání povinného v této části odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Dle obsahu dovolání dovolatel navrhuje odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti (zde právní moci) Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinného rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se jeho návrhem na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, protože z důvodu zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně právní moci.
Autor: -mha-