// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 15.05.2019
Zastavení exekučního řízení v případě vymáhání již uspokojené povinnosti
Podá-li povinný návrh na zastavení exekuce proto, že exekutor pokračuje ve vymáhání povinnosti, která již byla v průběhu exekuce uspokojena, není to důvodem pro zastavení exekuce, protože exekuce jako taková již pro vymožení požadovaného plnění nepokračuje. Exekuční soud (exekutor) však musí ještě předtím, než se bude návrhem na zastavení exekuce zabývat, z moci úřední zjišťovat, zda předmětné tvrzení povinného je zcela nebo zčásti důvodné, a pokud ano, zastaví nikoliv exekuci, ale exekuční řízení ohledně té povinnosti nebo její části, která již byla vymožena.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 255/2019, ze dne 1. 3. 2019
Dotčené předpisy:
§ 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb.
§ 103 o. s. ř.
§ 254 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 17. května 2017, č. j. 15 Nc 6843/2005-323, zamítl návrh povinné na částečné zastavení exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. května 2005, č. j. 15 Nc 6843/2005-25. Soud po skutkové stránce uzavřel, že exekuční řízení bylo nařízeno pro vymožení pohledávky oprávněné ve výši 56 745 Kč s příslušenstvím. Povinná se o exekuci dozvěděla dne 8. 8. 2005, kdy jí bylo doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. května 2005, č. j. 15 Nc 6843/2005-25, o nařízení exekuce. Z přehledu úhrad ze dne 25. 5. 2015, ke sp. zn. soudního exekutora 59 EX 513/05, se podává, že povinná první splátku uhradila dne 4. 1. 2008 ve výši 5000 Kč, tedy až 2 a půl roku poté, co se o exekuci dozvěděla. Od té doby dále povinná příležitostně splácela 2000 Kč měsíčně. Od roku 2011, kdy se začaly splátky strhávat pravidelnými srážkami z důchodu, již zaplatila pouze 5 mimořádných splátek v celkové výši 13 500 Kč. Z posledního sdělení soudního exekutora ze dne 6. 1. 2017 vyplývá, že v exekuci bylo k tomuto datu dosud vymoženo 173 837,85 Kč, z toho 130 212,05 Kč připadlo na pohledávku a náklady oprávněné a 43 625,80 Kč připadlo na náklady exekuce. Plnění určené pro oprávněnou bylo použito na úhradu nákladů oprávněné ve výši 10 412,05 Kč a na úhradu úroků z prodlení ve výši 119 800 Kč. S ohledem na to, že exekuce probíhá již více než 10 let, měsíční srážky z důchodu povinné se neukázaly jako efektivní řešení a proti povinné jsou vedeny další exekuce, je zcela namístě, že soudní exekutor hodlá přistoupit k prodeji nemovitosti, když se v řízení výpisem z katastru nemovitostí prokázalo, že předmětná nemovitost je ve společném jmění povinné a jejího manžela, a není tak výlučným vlastnictvím manžela povinné.
K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. listopadu 2017, č. j. 14 Co 329/2017-360, usnesení soudu I. stupně změnil tak, že se řízení o návrhu povinné na částečné zastavení exekuce ze dne 30. října 2013 zastavuje (výrok I.) a dále usnesení soudu I. stupně, ve vztahu k návrhu povinné na částečné zastavení exekuce ze dne 3. září 2013, potvrdil (výrok II.). Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2421/2004, a ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1886/2006, uvedl, že ve vztahu k vymoženému plnění již exekuce byla částečně skončena a v tomu odpovídajícím rozsahu již není možno rozhodovat znovu o jejím zastavení, když k řízení o tomto návrhu nejsou splněny procesní podmínky. Proto odvolací soud změnou napadeného usnesení soudu I. stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. řízení o v pořadí prvním návrhu povinné na částečné zastavení exekuce (podání povinné na čl. 108 spisu) zastavil.
Má-li pak povinná za to, že soudní exekutor provádí exekuci neoprávněně i poté, co mělo být veškeré plnění již vymoženo, má možnost podat návrh na zastavení exekučního řízení (nikoliv exekuce) a o takovém návrhu je povinen rozhodnout soudní exekutor (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1914/2016). V takovém případě by však bylo třeba postavit najisto, jak soudní exekutor naložil s jednotlivými plněními od povinné (ve smyslu ustanovení § 330 obch. zák.). Dále odvolací soud shledal napadené usnesení správným v té jeho části, v níž byl zamítnut později podaný návrh povinné na částečné zastavení exekuce vybudovaný na tvrzení, že postižené nemovité věci nemohou být v dané věci předmětem exekuce, jelikož jsou výlučným majetkem manžela povinné (podání povinné na čl. 111 spisu). Dle ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř. povinná není oprávněna navrhnout sama svým jménem částečné zastavení exekuce ve vztahu k postiženým nemovitým věcem. V projednávané věci se však manžel povinné K. J. částečného zastavení exekuce svým vlastním jménem nedomáhal a odvolací soud proto napadené usnesení jako věcně správné potvrdil a to i přesto, že se soud I. stupně dopustil procesního pochybení, nejednal-li současně při rozhodování o podaném návrhu též s manželem povinné. Uvedené pochybení však nemohlo mít vliv na věcnou správnost napadeného usnesení a ani jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení soudu I. stupně by nemohlo v budoucnu přivodit příznivější rozhodnutí o podaném návrhu povinné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání z důvodu porušení základních ústavně zaručených práv povinné, a to práva vlastnického a práva na spravedlivý proces. Namítá, že v situaci, kdy odvolacímu soudu vzniklo na základě předložených listinných důkazů podezření, že je již celý vymáhaný dluh uhrazen a exekuce je nadále vedena toliko v důsledku nesprávného postupu soudního exekutora, který nezohlednil žádost povinné o započítávání uhrazených splátek a vymoženého plnění na jistinu dluhu, měl odvolací soud tuto skutečnost prověřit. Pokud však soud i přes vědomost o tom, že exekuce je s velkou pravděpodobností nadále vedena neoprávněně, návrh na zastavení exekuce neakceptoval, aniž by se tvrzením povinné blíže zabýval, porušil právo povinné na spravedlivý proces. Odvolací soud také nesprávně pochopil obsah podání povinné, neboť ta jednak navrhovala zastavení exekuce prodejem nemovitých věcí, a jednak (částečné) zastavení exekučního řízení jako takového. V řízení mělo být rozhodováno pouze o jednom návrhu povinné, a to návrhu ze dne 3. 9. 2013, který byl doplněn dalším podáním ze dne 30. 10. 2013, jednalo se však o stále stejný návrh. Soud tedy neměl povinnou odkazovat na podání nového návrhu na zastavení exekučního řízení, neboť právě o takovém návrhu bylo jednáno.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání zejména uvedla, že jej považuje za nepřípustné, neboť vymezení přípustnosti dovolání je zcela nedostačující. Povinná spatřuje přípustnost dovolání v porušení základních ústavně zaručených práv, nicméně Nejvyšší soud není soudním orgánem ochrany ústavnosti a povinná v předchozích soudních řízeních porušení ústavního pořádku nenamítala. Soudy obou stupňů provedly rozsáhlé a náležité dokazování, přičemž se všemi námitkami povinné náležitě zabývaly.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínek uvedených v ustanoveních § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Odvolací soud postavil dovoláním napadené rozhodnutí na tom, že plnila-li povinná během exekuce k rukám exekutora a z toho důvodu se jedná o vymožené plnění, nelze exekuci z toho důvodu zastavit, protože exekuce již skončila právě vymožením. Proto je na místě řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce zastavit, protože nelze zastavit takovou exekuci, která již neběží. Z toho důvodu odvolací soud uzavřel, že je nadbytečné se zabývat věcnými argumenty, pro které exekuce podle názoru povinné měla být zastavena. Protože v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena právní otázka, zda exekuční soud (exekutor) ještě předtím, než dojde k rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce, má z moci úřední posoudit, zda je na místě rozhodnout o zastavení exekučního řízení jako celku (zde proto, že exekutor údajně vedl exekuci, přestože již plnění bylo vymoženo, takže exekuce již ohledně vymoženého plnění nepokračuje, takže ji ani nelze zastavit) a teprve v případě, že důvod pro zastavení exekučního řízení není dán, má rozhodnout o návrhu povinného na zastavení exekuce, je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Dle ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Dle ustanovení § 254 odst. 1 o. s. ř. na výkon rozhodnutí se užije ustanovení předcházejících částí, není-li v této části uvedeno jinak. Rozhoduje se však vždy usnesením.
Dle ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) – dále jen „ex. řádu“, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Odvolacímu soudu je třeba dát za pravdu, že pro případ, že exekuce již nemá plynout, protože plnění z exekučního titulu bylo vymoženo, není v zásadě na místě exekuci zastavit, protože úsek exekučního řízení, který je exekucí, již neběží (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1914/2016). Z uvedené judikatury se však rovněž podává, že nemožnost zastavit exekuci neznamená, že by se exekuční soud (exekutor) neměl meritorně vyrovnat se situací, kdy exekutor podle konkrétních argumentů povinného již nemá exekuci dále vést (proto, že plnění již bylo vymoženo). Za takových okolností přichází v úvahu nikoliv zastavení exekuce, ale zastavení exekučního řízení. Jiný přístup by vedl k odepření spravedlnosti, protože by nebylo postaveno najisto, zda exekutor i nadále koná oprávněně, vymáhá-li plnění, které již podle povinného bylo realizováno. To zda, jsou naplněny podmínky pro vedení řízení (a je nerozhodné, zda nalézacího nebo vykonávacího), ovšem soud (exekutor) zkoumá z moci úřední (§ 103, § 254 odst. 1 o. s. ř., § 52 odst. 1 ex. řádu), nikoliv až k případnému návrhu účastníka na zastavení řízení. V exekučním terénu to znamená, že ještě předtím, než se soud bude zabývat návrhem účastníka na zastavení exekuce, je povinen posoudit, zda a do jaké míry jsou splněny předpoklady pro zastavení exekučního řízení, v jehož rámci exekuce probíhá či probíhala. Dojde-li k závěru, že se exekuční řízení nadále zcela nebo zčásti nemá uskutečňovat, rozhodne o jeho zastavení. Jestliže má za to, že důvody pro zastavení exekučního řízení nejsou, je exekuční soud (exekutor) povinen v odůvodnění rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce ozřejmit takový svůj závěr. Řízení o návrhu na zastavení exekuce exekuční soud (exekutor) však nemůže zastavit, případně návrh na zastavení exekuce zamítnout s odůvodněním, že nemá prostor se zabývat tím, zda jsou splněny podmínky, pro které nadále lze vést exekuční řízení jako celek. Jestliže tedy odvolací soud v daném případě ještě před rozhodnutím o návrhu povinné na zastavení exekuce neučinil žádný závěr o tom, zda exekutor vymáhá plnění, které již během exekuce bylo vymoženo, nepostupoval správně.
Lze shrnout, že podá-li povinný návrh na zastavení exekuce proto, že exekutor pokračuje ve vymáhání povinnosti, která již byla v průběhu exekuce uspokojena, není to důvodem pro zastavení exekuce, protože exekuce jako taková již pro vymožení požadovaného plnění nepokračuje. Exekuční soud (exekutor) však musí ještě předtím, než se bude návrhem na zastavení exekuce zabývat, z moci úřední zjišťovat, zda předmětné tvrzení povinného je zcela nebo zčásti důvodné, a pokud ano, zastaví nikoliv exekuci, ale exekuční řízení ohledně té povinnosti nebo její části, která již byla vymožena.
Dovolací soud se shoduje s dovoláním též v té jeho části, v níž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že podání povinné ze dne 3. září 2013 a ze dne 30. října 2013 nesprávně posuzoval jako dva různé návrhy na zastavení exekuce. Z jejich znění je bez pochyb, že návrh povinné ze dne 30. října 2013 je doplněním předchozího návrhu na zahájení exekuce a nikoliv zcela novým návrhem na zastavení exekuce. Výslovně je v něm totiž uvedeno, že spolu s ním povinná zasílá přílohy ke svému již dříve podanému návrhu na zastavení exekuce a zároveň doplňuje důvody, pro které by měla být exekuce zčásti zastavena. Proto odvolací soud nepostupoval správně, jestliže o obou návrzích v dovoláním napadeném rozhodnutí rozhodl samostatně, jako by se jednalo o svébytné návrhy.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; proto, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 8) k dalšímu řízení (srov. § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Autor: -mha-