// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 24.10.2018
Zastavení exekuce rozhodčího nálezu na návrh povinného-spotřebitele
Zákon o rozhodčím řízení nelze obcházet v představě, že lze ochranu nalézt v následném řízení exekučním. Pakliže se tak má – až zde – stát, pak jen tehdy, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných (především ústavněprávních), tj. měl-li by být vykonán rozhodčí nález, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu. Tak by tomu bylo tehdy, jestliže by exekuce exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, který nebyl v předepsaném nalézacím řízení zrušen, vedla k vynucení povinnosti, která je ve zcela zjevném rozporu s hmotným právem.
Proto není namístě vyhovět návrhu povinného-spotřebitele na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jenž je odůvodněn tím, že hmotněprávní jednání, které bylo podkladem pro vydání exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, dále rozhodčí smlouva, na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález, jakož i rozhodčí nález ve svém celkovém a společném úhrnu směřují k poškození povinného-spotřebitele, jestliže plnění, které exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu povinnému ukládá (a jež je vykonáváno), nelze posoudit jako povinnost, která je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, pakliže během řízení nevyplynuly ani žádné jednotlivé okolnosti, na jejichž základě by bylo možné učinit závěr o neplatnosti rozhodčí smlouvy.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1641/2018, ze dne 1. 8. 2018
Dotčené předpisy:
§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
§ 35 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb. ve znění do 30. 11. 2016
Kategorie: rozhodčí řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově pověřením ze dne 5. 1. 2015, č. j. 13 EXE 2067/2014-23, pověřil vedením exekuce k vymáhání pohledávky oprávněné ve výši 56 127,26 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,15 % denně z této částky od 15. 11. 2011 do 31. 5. 2014 a smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z této částky od 1. 6. 2014 do zaplacení, jakož i nákladů předcházejícího řízení ve výši 540 Kč, na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Michalem Wiedermannem dne 11. 8. 2014, sp. zn. R-P 7071/2012, soudního exekutora JUDr. Ondřeje Mareše, LL.M., Exekutorský úřad Litoměřice.
Povinná podáním ze dne 19. 4. 2017 navrhla zastavení exekuce a současně její odklad do rozhodnutí o návrhu o zastavení exekuce. V návrhu uvedla, že dohoda o uznání dluhu a rozhodčí smlouva, které uzavřela s oprávněnou dne 18. 5. 2011, jsou neplatné, neboť se příčí dobrým mravům a obchází zákon. Oprávněná jako silnější smluvní strana donutila povinnou k převzetí závazku, o kterém obě smluvní strany věděly, že je pro povinnou nesplnitelný a má jen vyvolat aplikaci smluvní pokuty. Rozhodčí smlouva je pak taktéž neplatná, protože byla přímo navázána na dohodu o uznání dluhu a tvořila s ní účelový konstrukt zajišťující nemravné obohacení oprávněné. Vzhledem k tomu neměl rozhodce pravomoc rozhodnout, jeho rozhodčí nález je nicotný a jsou dány důvody k zastavení exekuce od počátku.
Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 25. 7. 2017, č. j. 13 EXE 2067/2014-64, návrh povinné na zastavení exekuce zamítl. Z provedeného dokazování zjistil, že dne 18. 5. 2011 byla mezi oprávněnou a povinnou uzavřena dohoda o uznání dluhu se splátkovým kalendářem č. 1037907116, jakož i rozhodčí smlouva. Účastnice se dohodly, že pokud povinná nezaplatí do deseti dnů od uzavření dohody o uznání dluhu celou pohledávku, pak bude její dluh navýšen o smluvní pokutu ve výši 25 % původního dluhu, avšak původní dluh včetně smluvní pokuty nazvaný jako konečný závazek může povinná splácet v 59 měsíčních splátkách po 1 000 Kč. Pro případ prodlení se splácením konečného závazku delšího deseti dnů nastane okamžitá splatnost celého dluhu s tím, že pak povinná bude povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně ze zbývající dlužné částky po zesplatnění. V rozhodčí smlouvě bylo sjednáno, že rozhodcem bude jedna ze šesti vyjmenovaných osob, které strana rozhodčí smlouvy doručí žalobu. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012, soud uvedl, že v exekučním řízení není prostor pro autoritativní nalézání práva, a proto exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru či rozhodčí smlouva obsahují ujednání, které by mohlo způsobit významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. V předmětné rozhodčí smlouvě bylo dohodnuto, že spor rozhodne jeden z konkrétně vyjmenovaných rozhodců, tedy ad hoc rozhodce, přičemž tento seznam je neměnný. Rozhodčí smlouva tak vyhovuje závěrům judikatury Nejvyššího soudu týkající se transparentnosti rozhodčích smluv a není neplatná pro netransparentní výběr rozhodce či z důvodu, že volba rozhodců nebyla s povinnou individuálně projednána. Rovněž tak rozhodčí smlouva není neplatná z důvodu neplatnosti dohody o uznání dluhu, neboť ani tato dohoda není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, jak namítá povinná. Smyslem dohody o uznání dluhu bylo umožnění splátek navýšeného dluhu v poměrně dlouhém období pěti let. Pokud by tedy povinná řádně splácela po dobu pěti let, fakticky by zaplatila o pět procent ročně více, než kolik činil původní dluh. Nejedná se tak o dohodu, která by způsobovala nerovnováhu mezi účastnicemi, neboť navýšení původního dluhu bylo kompenzováno možností dlouhodobého splácení. Nelze také opomenout, že exekuční soud by měl přihlížet k neplatnosti právního jednání, na něž je navázána rozhodčí smlouva, jen v případech zcela extrémních, kdy by poskytování ochrany právu přiznanému rozhodčím nálezem bylo zcela zjevně v rozporu se zásadami spravedlnosti. Tak tomu však v projednávané věci není.
K odvolání povinné Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 11. 2017, č. j. 24 Co 1583/2017-118, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl ke stejným skutkovým závěrům jako soud prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o tom, že předmětná smluvní pokuta není nepřiměřeně vysoká a rozporná s dobrými mravy, když jde o navýšení o 5 % ročně při možnosti splácet dluh po dobu pěti let. Soud prvního stupně taktéž při svém rozhodování správně posoudil okolnosti uzavření rozhodčí smlouvy a její platnost, když dospěl k závěru, že ta je uzavřena v souladu se zákonem o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, přičemž svůj závěr logicky odůvodnil. Povinnou tvrzené vyloučení rozhodce, který byl ve sporu činným v rozhodování věci, pro jeho poměr k oprávněné vzhledem k jeho ekonomické závislosti na ní, je pouhou spekulací, neboť počet věcí, které ve věci konkrétního věřitele rozhoduje, nemůže být měřítkem pro povinnou tvrzenou ekonomickou závislost.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, ve kterém namítá, že celý obchodní konstrukt (jímž se má na mysli dohoda o uznání dluhu ze dne 18. 5. 2011, rozhodčí smlouva i na jejím základě vydaný rozhodčí nález) je poskládaný zdánlivě z legálního jednání, avšak příčí se dobrým mravům a jeho účelem je toliko poškození klientů a zcela neúměrné obohacení oprávněné, když dané pak musí vést ke konstatování neplatnosti dohody o uznání dluhu i rozhodčí smlouvy. Toto právní přesvědčení povinné je třeba pokládat za základní (komplexní) právní otázku, kterou je třeba zodpovědět pro případ, že by Nejvyšší soud nedal dovolatelce za pravdu v níže uvedených dílčích právních otázkách. Povinná totiž má dále za to, že napadené usnesení závisí na vyřešení dalších podružných otázek, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud podle dovolatelky nebyly vyřešeny a mají být posouzeny jinak, než jak učinil odvolací soud. Těmito otázkami jsou:
A) Je pro příčení se dobrým mravům a obcházení zákona dle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného ke dni 15. 9. 2010 (dále jen „OZ“), neplatná dohoda mezi věřitelem (podnikatelem) a dlužníkem (spotřebitelem), jejímž meritem je splnění dluhu do 10 dní a tato povinnost je zajištěna pokutou 25 % jistiny, když při uzavírání dohody obě strany vědí, že závazek nebude ve lhůtě splněn, ale dojde k uplatnění smluvní pokuty, která má de facto funkci poplatku za možnost splácet dluh ve splátkách? Pokud je takový závazek neplatný, je neplatná i celá dohoda o uznání dluhu a splátkovém kalendáři, do které byl takový závazek včleněn, jako v tomto případě?
B) Je taková dohoda neplatná pro příčení se dobrým mravům dle ustanovení § 39 OZ, pokud je uzavřena se spotřebitelem, který není majetný, a lze předpokládat, že uzavření takové dohody ho jen poškodí?
C) Pokud je taková dohoda neplatná jako celek, je neplatná i rozhodčí smlouva, která byla na tuto dohodu přímo navázána, a oba dokumenty byly uzavírány zároveň jako fakticky neoddělitelné dokumenty?
D) Příčí se dobrým mravům dle ustanovení § 39 OZ rozhodčí smlouva, která určuje konkrétní jména rozhodců, když spotřebitel neměl jakoukoli možnost spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy, kterou sestavoval výhradně podnikatel, a jsou pochyby o nezávislosti rozhodců ve vztahu k podnikateli?
E) Je rozhodce Mgr. Michal Wiedermann, který je podnikatelem pravidelně uváděn v rozhodčích smlouvách podnikatele a rozhodl ve věcech podnikatele minimálně 7 266 rozhodčích sporů, ekonomicky závislý na podnikateli? Je takový rozhodce ekonomicky závislý na podnikateli, pokud navíc pro sesterskou společnost podnikatele rozhodl minimálně 621 rozhodčích sporů?
F) Je rozhodce JUDr. Eva Vaňková, která je podnikatelem pravidelně uváděna v rozhodčích smlouvách podnikatele a rozhodla ve věcech podnikatele již přes 11 000 rozhodčích sporů, ekonomicky závislá na podnikateli? Je takový rozhodce ekonomicky závislý na podnikateli, pokud navíc pro sesterskou společnost podnikatele rozhodl minimálně 27 741 rozhodčích sporů?
G) Příčí se dobrým mravům dle ustanovení § 39 OZ rozhodčí smlouva, která určuje konkrétní jména rozhodců, včetně ekonomicky závislého rozhodce, když spotřebitel neměl jakoukoli možnost spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy, kterou sestavoval výhradně podnikatel, a spotřebitel nebyl informován o tom, že jeden či více rozhodců jsou ekonomicky závislí na podnikateli?
H) Je rozhodce nezávislý a nestranný, protože to stanoví zákon?
I) Pokud byla uzavřena dohoda o uznání dluhu vzniklého z úvěrové smlouvy a k této dohodě byla uzavřena rozhodčí smlouva, která uváděla: „veškeré spory vzniklé z této Dohody nebo v souvislosti s ní, včetně sporů ze směnky vystavené na základě této Dohody, se účastníci Dohody zavazují řešit v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb. v platném a účinném znění v jednoinstančním rozhodčím řízení a to za podmínek uvedených v této Rozhodčí smlouvě uzavřené zároveň s touto Dohodou“, měl rozhodce pravomoc rozhodovat spor i o dluh vzniklý z úvěrové smlouvy?
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí mimo jiné na vyřešení dosud Nejvyšším soudem v úplnosti nevyřešené právní otázky, zda lze vyhovět návrhu povinného-spotřebitele na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jenž je odůvodněn tím, že hmotněprávní jednání, které bylo podkladem pro vydání exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, dále rozhodčí smlouva, na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález, jakož i rozhodčí nález ve svém celkovém úhrnu směřují k poškození povinného-spotřebitele, jestliže plnění, které exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu povinnému ukládá (a jež má být vykonáno), nelze posoudit jako povinnost, která je ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Proto Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné není důvodné.
V daném případě k podání návrhu na zastavení exekuce došlo dne 19. 4. 2017, tedy po účinnosti zákona č. 258/2016 Sb., který zrušil ustanovení § 31 písm. g) z. r. ř., podle něhož bylo možné před zahájením exekuce a za podmínek předepsaných v ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) z. r. ř. ve znění do zmíněné novely i po zahájení exekuce podat na návrh na zrušení rozhodčího nálezu, jestliže rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Z čl. 11 bodu 1, 2 přechodných ustanovení zákona č. 258/2016 Sb. se přitom podává, že platnost rozhodčí smlouvy uzavřené do 30. 11. 2016 se posuzuje podle zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy. Rozhodčí řízení zahájená na základě rozhodčích smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Za rozhodčí řízení ve smyslu zákona o rozhodčím řízení přitom je třeba pokládat i výkon rozhodčích nálezů [§ 1 písm. c) z. r. ř.]. To mimo jiné vede k závěru, že platnost rozhodčí smlouvy, jež byla uzavřena do 30. 11. 2016, je namístě projednat a posoudit podle procesních předpisů účinných do 30. 11. 2016, tedy i podle ustanovení § 31 písm. g) a § 35 písm. b) z. r. ř. ve znění do novely č. 258/2016 Sb. Pro rozhodnutí v předmětné věci je tedy využitelná i judikatura Nejvyššího soudu, která při posouzení, zda je namístě podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit exekuci vedenou na základě exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, vycházela ze znění zákona o rozhodčím řízení účinného do 30. 11. 2016.
Nejdříve je třeba se vypořádat s dílčími právními otázkami nastolenými dovolatelkou.
Nejvyšší soud již dříve dovodil, že nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy sama osobě vliv na platnost rozhodčí doložky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, či usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (zde smlouva o uznání dluhu), v důsledku čehož je neplatná i rozhodčí smlouva, je však třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytyčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016). Ačkoli přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla či nikoli dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu.
I přesto, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005), a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“ (§ 39 obč. zák.), resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“). Je proto třeba posoudit i specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají „sankční“ povahu, zakomponované do smlouvy o uznání dluhu. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se v napadeném usnesení s uvedenými požadavky formulovanými výše v úplnosti vypořádal, když uvedl, že „navýšení závazku povinné o smluvní pokutu ve výši 5 % ročně se nejeví jako nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy. Smluvní pokuta se ve světle skutečnosti, kdy povinné byla prodloužena splatnost jejího závazku o dalších 5 let, nejeví jako nepřiměřená sankce za porušení smluvních povinností, neboť povinná si byla vědoma existence dluhu, jeho výše a skutečnosti, že při nedodržení svého závazku dluh splácet na ni dopadne majetková sankce.“ Sama povinná pak ve své svědecké výpovědi jasně uvedla, že jí šlo o získání možnosti dluh splácet, a i přes navýšení dluhu o smluvní pokutu přivítala možnost splátek.
Dovolací soud již rovněž dovodil, že přiměřenost výše smluvní pokuty je vždy třeba hodnotit vzhledem ke všem okolnostem případu, přičemž smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je v zásadě posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům, a ujednání o ní proto není neplatné podle § 39 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, či ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). V dané věci se oprávněná s povinnou dohodly, že pokud povinná nezaplatí do deseti dnů od uzavření dohody o uznání dluhu celou pohledávku, pak bude její dluh navýšen o smluvní pokutu ve výši 25 % původního dluhu, avšak původní dluh včetně smluvní pokuty nazvaný jako konečný závazek může povinná splácet v 59 měsíčních splátkách po 1 000 Kč. Povinná tedy získala možnost dluh splácet po dobu pěti let s navýšením původního dluhu o smluvní pokutu ve výši 5 % ročně. Pro případ prodlení se splácením konečného závazku delšího deseti dnů se dále dohodly na okamžité splatnosti celého dluhu s tím, že pak povinná má zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně ze zbývající dlužné částky po zesplatnění. Takto sjednané smluvní pokuty tedy nelze ve světle výše zmíněné judikatury Nejvyššího soudu považovat za rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 39 obč. zák., a to ani v jejich součtu.
Považuje-li dovolatelka rozhodčí smlouvu jako rozpornou s dobrými mravy proto, že jí oprávněná předložila k podpisu rozhodčí smlouvu, která obsahovala konkrétní jména „ad hoc“ rozhodců, jejichž jména při takovém výběru podle jejího názoru nemohla nikterak ovlivnit, nelze ani této její námitce přisvědčit. Rozhodčí řízení je založeno na zásadě smluvní volnosti (§ 2 odst. 1 z. r. ř.), která ponechává plně v moci stran, zda mezi sebou uzavřou rozhodčí smlouvu, a vyjmou tak svůj spor o majetkové právo z pravomoci soudu, a pokud dovolatelka s takovým postupem souhlasila, nelze zde pro rozpor s dobrými mravy bez tvrzení dalších důležitých okolností, které by naznačovaly či poukazovaly na to, že proces sjednávání rozhodčí smlouvy se spotřebitelem, jakož i obsah samotné rozhodčí smlouvy, není v souladu s dobrými mravy, automaticky shledat rozhodčí smlouvu neplatnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014). Sama dovolatelka v průběhu řízení uvedla, že se obsahem rozhodčí smlouvy podrobněji nezabývala a vůči osobám rozhodců uvedených v rozhodčí smlouvě nic nenamítala. Bylo tak nepochybně na ní, aby předtím, než uzavřela předmětnou smlouvu, vznesla takovou výhradu a vedla kontraktační proces způsobem, který by tomu odpovídal. Nabídka jmenovitě určených rozhodců byla toliko standardní ofertou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Právě v dané věci je potom rozhodné, že dovolatelka netvrdí žádné zvláštní, mimořádné okolnosti, které by proces uzavírání rozhodčí smlouvy provázely, ba ani nedokládá, že by v daných poměrech a vzhledem k jedinečnosti souzené věci byla uzavřena natolik nespravedlivá či „nemravná“ rozhodčí smlouva, která by způsobovala významnou nerovnováhu v jejích právech, nebo která by ji výrazně limitovala co do efektivního uplatnění práva na spravedlivý („rozhodčí“) proces, nýbrž toliko napadá jen samotný adhezní způsob uzavírání rozhodčí smlouvy; proto takto prosazovanou obranu nelze považovat než toliko za účelovou, mající odvrátit její neúspěch v rozhodčím řízení samotném. Je proto namístě (ohledně této dílčí otázky) uzavřít, že jen z pouhé podoby rozhodčí smlouvy uzavřené se spotřebitelem podle zákona o rozhodčím řízení není v dané věci možno dovodit její neplatnost pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.) a tím ani důvod pro zastavení exekuce.
Stejně tak nelze dovolatelce přisvědčit, pokud poukazuje na okolnost, že v rozhodčí smlouvě dohodnuté osoby (představující potenciální rozhodce) oprávněná uvádí opakovaně v „tisících“ rozhodčích doložkách – což podle jejího názoru implikuje jejich „ekonomickou závislost“ (s důsledky rozporu rozhodčí smlouvy s dobrými mravy). Jednak opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv totiž takovou ekonomickou závislost bez pochyb ještě nedokládá, a jednak i kdyby byla skutečně dána, může představovat toliko dovolatelný indikátor (snad možného) předpokladu vyloučení rozhodce, jak jej ustavuje § 8 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení; sama o sobě však namítaná „opakovatelnost“ bez dalšího neznamená, že by rozhodce nemohl – pakliže zároveň není tvrzeno žádného jeho osobního vztahu k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům – věc projednat a rozhodnout. Možnou podjatost, tj. nedostatek objektivní nezávislosti (nebo též objektivní nestrannosti), je nutné vždy chápat ve spojení s konkrétními okolnostmi dané věci.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012 (uveřejněném pod číslem 29/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dospěl k závěru, že princip nezávislého a nestranného rozhodování, jenž je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců; k vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky jde o případy, kdy je rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti. Posledně učiněnou poznámku lze však pochopitelně ztotožnit s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým, tj. pakliže rozhodce např. současně působí jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner, potažmo jako kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru, a nelze jej tedy spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být, a to by bylo v úplnosti zcela nepřijatelné, totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně taktéž mohou strany sporu do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně, což její relevanci zjevně vylučuje. Ani v případě, že by dovolatelka namítala podjatost rozhodce z totožných důvodů (které uvádí nyní) již v samotném rozhodčím řízení, nemohla by být s návrhem na vyloučení rozhodce úspěšná. K čemuž se poznamenává, že nerozhodné je z tohoto důvodu i její tvrzení, že vzhledem k tomu, že nevěděla, že oprávněná zapisuje do rozhodčích smluv stále stejná jména, nemohla námitku podjatosti namítat, neuvedla-li zároveň žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno vyloučení rozhodce vskutku relevantně dovozovat; ostatně bylo na ní, aby si takové informace opatřila již tehdy (obdobná povinnost stíhá v soudním řízení účastníka, který míní vznést námitku podjatosti soudce).
K dovolatelčině otázce formulované pod bodem 7. písm. I) je namístě konstatovat, že tuto argumentaci uvedla poprvé až v dovolacím řízení, a tudíž je nutné ji posoudit jako nepřípustnou novou skutečnost dle ust. § 241a odst. 6 o. s. ř., kterou se dovolací soud nemůže zabývat.
Formulovala-li dovolatelka ve svém podání otázku, zda „je rozhodce nezávislý a nestranný, protože to stanoví zákon?“, jež je dle jejího mínění otázkou, na které napadené usnesení závisí, pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že je samozřejmostí, která se výslovně podává přímo ze zákona (viz ust. § 8 z. r. ř.), že rozhodce není nezávislý a nestranný jen proto, že byl rozhodčí smlouvou povolán k řešení sporu, ale jen tehdy, když splňuje kritéria stanovená v ust. § 8 z. r. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), nicméně tato otázka není otázkou dle ust. § 237 o. s. ř., na níž by napadené rozhodnutí záviselo.
Dílčí právní otázky, které povinná nastolila, tedy byly odvolacím soudem posouzeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, případně, jde-li o otázku ad H), na ní rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo, nebo, jde-li o otázku ad I), jde o novou argumentaci, která je v dovolacím řízení nepřípustná (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
Zbývá vyřešit stěžejní dovolatelkou nastolenou právní otázku, zda hmotněprávní jednání, na jehož základě byl exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu vydán, a to společně s rozhodčí smlouvou a rozhodčí doložkou, jakož i s rozhodčím nálezem, jenž je vykonáván, mohou být za výše uvedených okolností posouzeny jako „obchodní konstrukt“, který jako celek směřuje k poškození povinné jako spotřebitelky. Při posouzení této právní otázky je třeba vyjít z toho, že zákon o rozhodčím řízení [zejména ustanovení § 31 písm. g) z. r. ř. ve znění do 30. 11. 2016, které na danou situaci dopadá s ohledem na to, že rozhodčí smlouva byla uzavřena před 30. 11. 2016, viz výše] a jím předznamenanou ochranu v předjímaném občanskoprávním sporném řízení nelze obcházet v představě, že lze ochranu nalézt v následném řízení exekučním. Pakliže se tak má – až zde – stát, pak jen tehdy, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných (především ústavněprávních), tj. měl-li by být vykonán rozhodčí nález, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Tak by tomu bylo tehdy, jestliže by exekuce exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, který nebyl v předepsaném nalézacím řízení zrušen, vedla k vynucení povinnosti, která je ve zcela zjevném rozporu s hmotným právem. Proto není namístě vyhovět návrhu povinného-spotřebitele na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jenž je odůvodněn tím, že hmotněprávní jednání, které bylo podkladem pro vydání exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, dále rozhodčí smlouva na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález, jakož i rozhodčí nález ve svém celkovém a společném úhrnu směřují k poškození povinného-spotřebitele, jestliže plnění, které exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu povinnému ukládá (a jež je vykonáváno), nelze posoudit jako povinnost, která je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, pakliže během řízení nevyplynuly ani žádné jednotlivé okolnosti (viz právní vyhodnocení dílčích otázek položených dovolatelkou), na jejichž základě by bylo možné učinit závěr o neplatnosti rozhodčí smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-