// Profipravo.cz / Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu o soukromoprávním vztahu 19.05.2016
Stanovení náhrady za vyvlastnění podle zákona č. 184/2006 Sb.
I. Při stanovení náhrady za vyvlastnění je třeba vycházet z toho (má být zohledněno), že vyvlastňovanému náleží náhrada ve výši obvyklé ceny, v takové výši, aby odpovídala majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění, a že se náhrada stanoví na základě znaleckého posudku. Je tedy zřejmé, že náhrada za vyvlastnění má vyvlastňovanému zajistit, aby mu nevznikla majetková újma. Postup, jak má být výše takové náhrady určena, zákon o vyvlastnění rovněž upravuje, když stanoví, že náhrada náleží ve výši obvyklé ceny na základě znaleckého posudku. Podstatné tedy je zjištění obvyklé ceny vyvlastňované věci nebo práva. Okolnost, že se tak má stát na základě znaleckého posudku neznamená, že by náhrada neměla být ve výši obvyklé ceny a že by neměla odpovídat majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění. Smyslem tohoto požadavku je, aby výše náhrady byla zakotvena v poměrech cen nemovitostí (a práv s nimi souvisejících), jež panují v době vyvlastnění tam, kde k vyvlastnění dochází. Jinak řečeno, výše náhrady má být stanovena ve výši, která má vyvlastňovanému zajistit, aby mu nevznikla majetková újma (s přihlédnutím k místu a času), a ze znaleckého posudku se přitom vychází.
Skutečnost, že ustanovení § 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění stanoví, kdo a za jakých okolností má takový znalecký posudek obstarat (vyžádat jej) neznamená, že by se něco měnilo na základním požadavku stanovení výše náhrady tak, aby odpovídala majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění. Slouží jen tomu, aby v procesu vyvlastňování byl dán návod k postupu za účelem nalezení optimálního řešení pro vyvlastňovaného i vyvlastňovatele.
II. Nabylo-li rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu právní moci, může být tatáž věc vyvlastnění projednána na návrh v občanském soudním řízení způsobem a za podmínek uvedených v Části páté občanského soudního řádu (§ 244 až 250l OSŘ) a v ustanovení § 28 zákona o vyvlastnění. Soud má v takovém řízení nejméně stejná práva (oprávnění), jaká zákon o vyvlastnění přiznává vyvlastňovacímu úřadu, tedy i právo ustanovit znalce a vyžádat od něj posudek o obecné ceně vyvlastňované věci nebo práva.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3380/2014, ze dne 8. 3. 2016
Dotčené předpisy:
§ 10 zák. č. 184/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2012
§ 20 zák. č. 184/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2012
§ 244 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu města Ostravy ze dne 5. 10. 2011, č. j. SMO/313933/11/Správ./Sag., byla vyvlastněna vlastnická práva k pozemkům parc. č. 1717/14, parc. č. 1722/2 a parc. č. 1723/7, vše v katastrálním území V. u B., obec V., ve vlastnictví účastnice M. H. za náhradu v celkové výši 4.063.731,- Kč.
Odvolání, které podal proti tomuto rozhodnutí žalobce, Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor územního plánování, stavebního řádu a kultury, rozhodnutím ze dne 20. 1. 2012, č. j. MSK 10027/2012, zamítl a rozhodnutí potvrdil. Dovodil, že „M. H. (vyvlastňovaná), využila možnosti nechat si zpracovat znalecký posudek, který předložila vyvlastňovacímu úřadu. Ten usnesením ze dne 21. 4. 2009 ustanovil znalce pro aktualizaci znaleckého posudku předloženého vyvlastňovanou. Znalec ustanovený správním orgánem pak předložil znalecký posudek, který nebylo možno považovat toliko za doplnění či aktualizaci, ale za posudek nový. Souhlas vyvlastňované s tím, aby vyvlastňovací úřad zajistil aktualizaci jejího znaleckého posudku, nebylo možno považovat za její odmítnutí nechat si svůj znalecký posudek doplnit ani za souhlas s tím, aby vyvlastňovací úřad nechal vyhotovit nový znalecký posudek. Vyvlastňovaná na ústním jednání dne 16. 10. 2009 vyslovila s posudkem, předloženým znalcem ustanoveným vyvlastňovacím úřadem, nesouhlas.“
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 20. 2. 2012 se žalobce domáhal změny rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odbor územního plánování, stavebního řádu a kultury, ze dne 20. 1. 2012, č. j. MSK 10027/2012 v části týkající se náhrady za vyvlastnění tak, že se náhrada určuje ve výši 573.710,- Kč. Uvedl, že společně s návrhem na vyvlastnění pozemků doručil vyvlastňujícímu úřadu znalecký posudek vypracovaný na jeho žádost Ing. Pavlem Krämerem ze dne 30. 8. 2007, kde obvyklá cena tržní byla znalcem stanovena u vyvlastňovaných pozemků ve výši 584.060,- Kč a za náhradu trvalých porostů 42.800,- Kč. Účastnice M. H. předložila v rámci vyvlastňovacího řízení „svůj“ znalecký posudek zpracovaný Ing. Hostašem ze dne 30. 5. 2008 s dodatkem ze dne 2. 8. 2008, který stanovil obvyklou cenu za předmět vyvlastnění (pozemky) ve výši 4.055.380,- Kč, s tím, že určil cenu 694,- Kč za 1m2. Protože znalecký posudek nesplňoval podle vyvlastňovacího úřadu zákonné podmínky, vyzval úřad M. H. k odstranění právní vady znaleckého posudku. M. H. následně předložila znalecký posudek zpracovaný znalkyní Ing. Machovou ze dne 27. 5. 2011, která stanovila cenu vyvlastňovaných pozemků ve výši 573.710,- Kč. Vyvlastňovací úřad určil náhradu za vyvlastnění pozemků ve výši 4.055.380,- Kč a náhradu za trvalé porosty ve výši 8.351,- Kč s odůvodněním, že při určení náhrady za pozemky vycházel ze znaleckého posudku zpracovaného Ing. Hostašem a při určení náhrady za trvalé porosty ze znaleckého posudku zpracovaného Ing. Machovou. Podle žalobce nebyla náhrada za vyvlastnění určena vyvlastňovacím úřadem správně, neboť znalec vycházel nejen z cen pozemků určených ke stavbě dálnic a rychlostních komunikací, ale srovnával i ceny s cenami pozemků pro výstavbu jiných staveb, než staveb veřejně prospěšných, a zároveň srovnával pozemky z různých katastrálních území. Znalecký posudek zpracovaný znalcem Ing. Hostašem „není vypracován v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 zákona o oceňování majetku, když jím určená cena obvyklá není stanovena správně“, znalec dostatečně nevysvětlil, proč porovnával ceny stavebních pozemků určených k jinému účelu prováděné výstavby. V průběhu řízení navrhl žalobce, aby výše náhrady byla stanovena částkou 3.217.650,- Kč.
M. H. navrhla, aby soud žalobu zamítl. Uvedla, že žalobce opakovaně zpochybňuje soulad obsahu znaleckého posudku Ing. Hostaše s ustanoveními zákona o oceňování majetku, porovnání cen v přilehlých katastrálních územích a účelově zaměňuje pojmy cena „zjištěná“ a „obvyklá“. Vyvlastňovací úřad se však ve svém rozhodnutí s námitkami žalobce podrobně vypořádal. Další pozemky v jejím vlastnictví byly vykoupeny Statutárním městem Ostrava za částku 660,- Kč za m2. Připomněla, že v souvislosti s výstavbou dálnice došlo k přehodnocení výše nabízené kupní ceny ze strany Města Ostravy i pro katastrální území V. a to adekvátně okolním katastrům, což správnost výpočtu výše obvyklé ceny určené znaleckým posudkem ve výši 694,- Kč za m2 potvrzuje.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 6. 2013, č. j. 23 C 17/2012-100, ve znění usnesení ze dne 23. 8. 2013, č. j. 23 C 17/2012-111, rozhodl, že náhrada za vyvlastnění pozemků parc. č. 1717/14, parc. č. 1722/2 a parc. č. 1723/7, vše v katastrálním území V. u B., se určuje částkou 3.217.650,- Kč a v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, Odboru územního plánování, stavebního řádu a kultury, ze dne 20. 1. 2012, č. j. MSK 10027/2012, sp. zn. ÚPS/55859/2011/Jar 333 V10, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 4.750,- Kč na účet Krajského soudu v Ostravě. Dovodil, že náhrada za vyvlastnění se stanoví podle znaleckého posudku, že znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. Krämerem dne 30. 8. 2007, jehož správnosti se žalobce dovolává, nelze pro účely stanovení náhrady za vyvlastnění použít, neboť znalec cenu obvyklou stanovil ve výši ceny administrativní a tento závěr je v rozporu s definicí ceny obvyklé, že znalec Ing. Hostaš ve svém znaleckém posudku ze dne 30. 5. 2008, z něhož vycházel vyvlastňovací úřad, s kategorií obvyklé ceny ve smyslu zákona o oceňování nemovitostí sice pracuje, jeho závěry však nejsou přesvědčivé. Pochybnost o správnosti závěrů znalce vyvolává zejména velmi malý počet (v porovnání k celku) porovnávaných případů prodejů, kdy sám znalec na tento problém poukázal. Znaleckým posudkem vypracovaným znalcem Ing. Mičkou, kterého soud prvního stupně ustanovil ve věci a uložil mu ocenit vyvlastněné pozemky a trvalé porosty cenou obvyklou ke dni rozhodování správních orgánů (ke dni 20. 1. 2012), vzal soud za prokázané, že obvyklá cena 1 m2 pozemku činí 590,- Kč, celkem tedy 3.214.750,- Kč za vyvlastňované pozemky, a obvyklá cena trvalých porostů činí 2.900,- Kč. Znalec použil srovnávací metodu vycházeje z těchto zdrojů cen: 1. prodejů pozemků ve stejné dopravní trase do vlastnictví Statutárního města Ostravy v průběhu roku 2012 v kupní ceně 660,- Kč/m2 pozemku, 2. zjištěných prodejů pozemků pod stávajícími komunikacemi v sousedních katastrálních územích K. P. a P. na správním území města O. (640,- Kč/m2), 3. zjištěných prodejů volných stavebních pozemků ve srovnatelných lokalitách (570,- Kč/m2) a 4. současné nabídky volných stavebních pozemků (410,- Kč/m2). Znalec vypověděl, že rozdíly ve znaleckých posudcích provedených v průběhu správního řízení jsou dány tím, že při stanovení ceny obvyklé je rozhodné, z jakých dat znalec při určení této ceny vychází, že cena 660,- Kč, za kterou byly pozemky vykupovány od vlastníků Statutárním městem Ostravy, není cenou, která by spontánně vznikla na trhu, ale jde právě o cenu, která je dána mimořádným zájmem města o urychlení věci a dá se proto podřadit pod tzv. mimořádný vliv. S ohledem na velký počet realizovaných prodejů Statutárnímu městu Ostrava motivovaných jeho snahou urychlit výstavbu, nelze tyto prodeje přehlížet, ale naopak zahrnout je mezi výchozí zdroje pro stanovení obvyklé ceny, proto znalec s touto cenou jako jedním ze zdrojů pracoval. Závěry znaleckého posudku znalce Ing. Mičky považoval soud za přesvědčivé, při zjišťování obvyklé ceny srovnávací metodou vycházel z velkého množství srovnávacího materiálu, proto mohou sloužit jako spolehlivý základ pro určení náhrady za vyvlastněné pozemky.
K odvolání účastnice M. H. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 2. 2014, č. j. 1 Co 436/2013-137, potvrdil rozsudek krajského soudu ve znění „doplňujícího usnesení“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění a z nich dovodil přiléhavé právní závěry. Správně nevycházel ze znaleckého posudku Ing. Hostaše a ustanovil znalce Ing. Mičku. Z ustanovení § 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění nevyplývá, že by se náhrada za vyvlastňované nemovitosti rovnala částce, kterou uvede znalec ve znaleckém posudku předloženém vyvlastňovaným ve vyvlastňovacím řízení. Takový znalecký posudek je pouze základem pro stanovení náhrady, takže náhrada může být zejména po zvážení námitek vyvlastňovatele stanovena v jiné výši. Náhradou je obvyklá cena pozemku, stanoví se takovým způsobem a v takové výši, aby odpovídala majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění. Není tedy pravdou, že by soud musel stanovit náhradu ve výši, která je uvedena ve znaleckém posudku předloženém vyvlastňovaným podle § 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Znalec Ing. Hostaš v posudku zpracovaném na žádost účastnice stanovil náhradu za vyvlastněné pozemky částkou 4.055.380,- Kč, avšak poté, co byl požádán o nový posudek žalobcem, ocenil tytéž pozemky obvyklou cenou ve výši 2.340.160,- Kč. Není tedy zřejmé, která částka vlastně má platit a tímto dalším znaleckým posudkem zcela zpochybnil svůj původní znalecký posudek. Soud prvního stupně také správně poukázal na to, že posudek vychází zejména z velmi malého počtu porovnávaných případů prodejů. Znalecký posudek Ing. Mičky je naopak přesvědčivý a znalec logickým způsobem své závěry vysvětlil při zjišťování obvyklé ceny srovnávací metodou, přitom vycházel z velkého množství srovnávacího materiálu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice M. H. dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že znalecký posudek je v případě stanovení náhrady ve vyvlastňovacím řízení pouze základem pro stanovení náhrady, takže náhrada může být zejména po zvážení námitek vyvlastňovatele stanovena v jiné výši. Domnívá se, že právě odbornost posouzení ocenění je na znalci, který vyhotovuje znalecký posudek, nikoliv na vyvlastňovacím úřadě, který nedisponuje dostatečným odborným vybavením, aby se mohl k této otázce kvalifikovaně vyjádřit nebo výše náhrady kvalifikovaně modifikovat. Účastnice předložila dne 30. 5. 2008 (po zahájení vyvlastňovacího řízení dne 30. 1. 2008) vyvlastňujícímu úřadu znalecký posudek vypracovaný Ing. Hostašem v souladu s požadavky ustanovení § 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Magistrát města Ostravy tak naprosto správně rozhodl o vyvlastnění pozemků za náhradu stanovenou v tomto znaleckém posudku. Jiný postup ani nebyl možný, když se znaleckým posudkem předloženým žalobcem vyvlastňovaná nesouhlasila a navíc tento posudek nesplňoval zákonnou podmínku, že nesmí být starší 90 dnů při zahájení řízení. Krajský úřad Moravskoslezského kraje potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Ostravy co do způsobu stanovení náhrady za vyvlastnění a také výše této náhrady. I když krajský soud ve svém rozhodnutí uvádí, že mu nepřísluší hodnotit odbornou správnost vypracovaného znaleckého posudku, přesně tak činí (má pochybnosti o správnosti závěrů znalce když uvádí, že tento posudek „nenabývá kvality důkazu rozhodujícího pro určení náhrady za vyvlastnění pouze na základě skutečnosti, že jej obstarala sama vyvlastňovaná“). M. H. považuje postup soudu o ustanovení nového znalce Ing. Mičky za chybný, v rozporu se zákonem a odkazuje na ustanovení § 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Krajský i vrchní soud měl k dispozici znalecký posudek vyhotovený soudním znalcem, opatřený znaleckou doložkou, naprosto vyhovující požadavkům na znalecký posudek kladených zákonem, který předložila účastnice jakožto vyvlastňovaná. Soud se tedy měl řídit závěry tohoto znaleckého posudku, nikoliv se pokoušet o odborné hodnocení správnosti závěrů znalce a vyhotovovat nový znalecký posudek. Podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona o vyvlastnění se náhrada stanoví takovým způsobem a v takové výši, aby odpovídala majetkové újmě, která se u vyvlastňované projeví v důsledku vyvlastnění. M. H. opakovaně v soudním řízení uváděla, že v dané lokalitě a dané době byly pozemky ze strany Statutárního města Ostravy vykupovány za částku 660,- Kč/m2, takto město vykupovalo pozemky od všech jejích sousedů. V případě, že by žalobce nezahájil vůči účastnici vyvlastňovací řízení a nerealizoval by posléze neuctivé dohadování o ceně těchto vyvlastňovaných pozemků, byla by účastnice schopna prodat výše uvedené pozemky za částku o 110,-Kč/m2 vyšší, než je rozhodnuto ze strany soudů. Výsledná kupní cena jen za pozemky by činila celkem 3.857.700,- Kč, tedy částku o více než 660.000,- Kč vyšší. Soudy však postupovaly naprosto opačně. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Postup soudů obou stupňů považuje za zákonný a zákonem předpokládaný, soud se nikterak nevychýlil od svých běžných postupů, kterými je občanské soudní řízení ovládáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 245 a 237 o. s. ř., neboť otázka stanovení náhrady za vyvlastnění podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), nebyla dosud ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání M. H. není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posoudit podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákona o vyvlastnění), ve znění účinném do 30. 6. 2012 (srov. též Čl. II bod 2 zákona č. 405/2012 Sb.) [dále jen „zákon o vyvlastnění“] a podle ustanovení Části páté občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OSŘ“).
Rozhodl-li správní orgán (tj. orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1 OSŘ) a o nichž podle zákona rozhodují správní orgány (srov. § 7 odst. 2 OSŘ), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení (srov. § 244 odst. 1 OSŘ); to neplatí, rozhodl-li o sporu nebo o jiné právní věci rozhodce nebo stálý rozhodčí soud, nebo jestliže se rozhodnutí správního orgánu v důsledku námitek nebo jiného obdobného úkonu účastníka právního vztahu učiněného před správním orgánem podle zvláštního zákona zrušuje nebo pozbývá účinnosti, anebo odkázal-li podle zvláštního právního předpisu správní orgán účastníky právního vztahu s jejich nároky na řízení před soudem (srov. § 244 odst. 2 OSŘ).
Věc vyvlastnění (odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni k pozemku nebo ke stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem) je právní věcí, která vyplývá z občanskoprávních vztahů a o níž podle zákona rozhoduje správní orgán - vyvlastňovací úřad (srov. § 15 zákona o vyvlastnění). Nabylo-li rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu právní moci, může být - jak vyplývá z ustanovení § 244 odst. 1 OSŘ - tatáž věc vyvlastnění projednána na návrh (na základě žaloby podané podle ustanovení § 246 OSŘ) v občanském soudním řízení způsobem a za podmínek uvedených v Části páté občanského soudního řádu (§ 244 až 250l OSŘ) a v ustanovení § 28 zákona o vyvlastnění.
Z uvedeného v první řadě vyplývá, že projednání věci soudem v řízení podle Části páté občanského soudního řádu nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí téže věci (sporu nebo jiné právní věci), o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu (novému) projednání a rozhodnutí.
Podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) zákona o vyvlastnění za vyvlastnění náleží vyvlastňovanému náhrada ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby, včetně všech jejích součástí a příslušenství, došlo-li k odnětí vlastnického práva k nim.
Náhrady podle odstavců 1 a 2 se stanoví takovým způsobem a v takové výši, aby odpovídaly majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění. V případě, že obvyklá cena podle odstavce 1 písm. a) by byla nižší než cena zjištěná podle cenového předpisu, náleží vyvlastňovanému náhrada ve výši ceny zjištěné (§ 10 odst. 3 zákona o vyvlastnění).
Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění náhrada se stanoví na základě znaleckého posudku vyhotoveného na žádost vyvlastňovaného, nebo znaleckého posudku vyhotoveného na žádost vyvlastnitele, jestliže s tím vyvlastňovaný vyslovil souhlas. Nedošlo-li k vyhotovení znaleckého posudku na žádost vyvlastňovaného a ani vyvlastnitele, stanoví se náhrada na základě posudku znalce ustanoveného vyvlastňovacím úřadem.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že při stanovení náhrady za vyvlastnění je třeba vycházet z toho (má být zohledněno), že vyvlastňovanému náleží náhrada ve výši obvyklé ceny, v takové výši, aby odpovídala majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění, a že se náhrada stanoví na základě znaleckého posudku. Je tedy zřejmé, že náhrada za vyvlastnění má vyvlastňovanému zajistit, aby mu nevznikla majetková újma. Postup, jak má být výše takové náhrady určena, zákon o vyvlastnění rovněž upravuje, když stanoví, že náhrada náleží ve výši obvyklé ceny na základě znaleckého posudku. Podstatné tedy je zjištění obvyklé ceny vyvlastňované věci nebo práva. Okolnost, že se tak má stát na základě znaleckého posudku neznamená, že by náhrada neměla být ve výši obvyklé ceny a že by neměla odpovídat majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění. Smyslem tohoto požadavku je, aby výše náhrady byla zakotvena v poměrech cen nemovitostí (a práv s nimi souvisejících), jež panují v době vyvlastnění tam, kde k vyvlastnění dochází. Jinak řečeno, výše náhrady má být stanovena ve výši, která má vyvlastňovanému zajistit, aby mu nevznikla majetková újma (s přihlédnutím k místu a času), a ze znaleckého posudku se přitom vychází.
Skutečnost, že ustanovení § 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění stanoví, kdo a za jakých okolností má takový znalecký posudek obstarat (vyžádat jej) neznamená, že by se něco měnilo na základním požadavku stanovení výše náhrady tak, aby odpovídala majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění. Slouží jen tomu, aby v procesu vyvlastňování byl dán návod k postupu za účelem nalezení optimálního řešení pro vyvlastňovaného i vyvlastňovatele.
Jestliže – jak výše uvedeno - nové projednání věci soudem podle Části páté občanského soudního řádu navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou soudem definitivně uzavřeny, znamená to, že soud musí mít v takovém řízení nejméně stejná práva (oprávnění) jaká zákon o vyvlastnění přiznává vyvlastňovacímu úřadu, tedy i právo ustanovit znalce a vyžádat od něj posudek o obecné ceně vyvlastňované věci nebo práva. Nemůže tak obstát námitka dovolatelky, že se soud měl řídit závěry znaleckého posudku, který předložila vyvlastňovaná účastnice M. H., a neměl ustanovovat nového znalce Ing. Mičku, o jehož závěry dovoláním napadené rozhodnutí opřel. Měl-li totiž soud pochybnosti (které odůvodnil) o tom, že M. H. předložený znalecký posudek nemůže být podkladem pro stanovení náhrady za vyvlastnění, bylo jeho povinností obstarat si dostatečný podklad (cestou jiného znaleckého posudku) pro stanovení náhrady za vyvlastnění v takové výši, aby zajistila vyvlastňovanému (M. H.), že jí nevznikne majetková újma (s přihlédnutím k místu a času), a nevedla zároveň k nedůvodnému majetkovému zvýhodnění vyvlastňovaného.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (nesprávného právního posouzení otázky postupu při stanovení náhrady za vyvlastnění) správný. Vzhledem k tomu, že ostatní námitky dovolatelky (že v dané lokalitě a dané době byly pozemky ze strany Statutárního města Ostravy vykupovány za částku 660,- Kč/m2, že by M. H. byla schopna prodat výše uvedené pozemky za částku o 110,-Kč/m2 vyšší, než je rozhodnuto ze strany soudů, a že výsledná kupní cena jen za pozemky by činila celkem 3.857.700,- Kč, tedy částku o více než 660.000,- Kč vyšší) představují polemiku se skutkovými zjištěními (hodnocením důkazů), tedy uplatnění jiného dovolacího důvodu, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání účastnice M. H. podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože dovolání M. H. bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalobci nahradila náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce, advokát JUDr. Marek Kříž, Ph.D., osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
M. H. je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 6.413,- Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-