// Profipravo.cz / Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu o soukromoprávním vztahu 11.03.2011
ÚS: K posouzení zachování lhůty k podání žaloby
Doručenka není jediným důkazním prostředkem, jímž lze prokázat okolnost řádného doručení písemnosti. Nemohou-li údaje na doručence vést spolehlivě k závěru, že písemnost byla doručena, je nutno učinit ohledně této skutečnosti další šetření.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2849/07, ze dne 22.02.2011
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera při ústním jednání ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2007 č. j. 28 Cdo 2472/2007-168, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006 č. j. 28 Co 674/2006-151 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. 3. 2006 č. j. 10 C 159/2005-133, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a společnosti Automatizace železniční dopravy Praha, státní podnik, se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 4, IČ 00003026, zastoupené JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, jako vedlejšího účastníka, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2007 č. j. 28 Cdo 2472/2007-168, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006 č. j. 28 Co 674/2006-151 a rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. 3. 2006 č. j. 10 C 159/2005-133 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2007 č. j. 28 Cdo 2472/2007-168, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006 č. j. 28 Co 674/2006-151 a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. 3. 2006 č. j. 10 C 159/2005-133 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimž vytýká porušení práva na spravedlivý proces, práva na pokojné užívání majetku, principu právní jistoty a ochrany dobrých mravů. Své námitky rozvádí tak, že v roce 1969 uzavřel její otec s vedlejším účastníkem kupní smlouvu týkající se pozemkové parcely. Stěžovatelka uplatnila podle zákona o půdě (jako právní nástupkyně otce) výzvu k vydání této nemovitosti, na základě níž Okresní úřad v Kolíně, okresní pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 18. 7. 1995 určil, že stěžovatelka je vlastnicí této parcely. Rozhodnutí bylo doručeno i vedlejšímu účastníku, coby povinné osobě, který podal k městskému soudu správní žalobu; řízení o ní bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. V roce 2004 vznesl vedlejší účastník v řízení o určení vlastnického práva, vedeného před Okresním soudem v Kolíně pod sp. zn. 6 C 633/2001, námitku, že mu správní rozhodnutí nebylo řádně doručeno (místo vedlejšímu účastníku bylo doručeno společnosti AŽD Praha s. r. o., která byla vytvořena osobami původně zaměstnanými u vedlejšího účastníka a v době doručování sídlila na téže adrese). Okresní soud této námitce vyhověl, řízení zastavil a věc postoupil Pozemkovému úřadu v Kolíně k dokončení správního řízení. Pozemkový úřad již jednou doručené rozhodnutí doručil po deseti letech znovu; vedlejší účastník proti němu podal žalobu podle části páté občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka v řízení nebyla úspěšná, neboť soudy obou stupňů dospěly k závěru, že smlouva nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
2. Hrubé porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka především v okolnosti, že soudy přezkoumávaly správní rozhodnutí, které nabylo právní moci již v roce 1995, aniž přihlédly k tomu, že žaloba podle části páté o. s. ř. byla podána až 6. 1. 2005, a to navíc nesprávně u Krajského soudu v Praze. Tímto postupem byl zároveň porušen princip právní jistoty, neboť soudy svým postupem umožnily zpochybnění vlastnického práva stěžovatelky po deseti letech, a navíc v situaci, kdy stěžovatelka již byla zapsána v katastru nemovitostí. Výsledek řízení znamená, že stěžovatelka byla zbavena svého vlastnického práva, čímž byl porušen čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Postup obecných soudů a povinné osoby rovněž porušuje princip ochrany dobrých mravů (povinná osoba a soukromá společnost AŽD Praha s. r. o. sídlily v témže nebytovém prostoru a statutárním orgánem obou byla tatáž osoba). Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že dobré mravy nelze aplikovat při posuzování konstitutivních rozhodnutí. Na základě toho navrhuje stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí.
II.
3. Okresní soud v Kolíně ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že všechny orgány, zabývající se věcí, vycházely z pravomocného usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 4. 2004 č. j. 6 C 633/2001-130, jímž bylo řízení zastaveno a věc postoupena pozemkovému úřadu s odůvodněním, že správní řízení nebylo dosud pravomocně skončeno. S ohledem na to pozemkový úřad doručil dne 10. 11. 2004 své rozhodnutí vedlejšímu účastníku, jenž doručil žalobu dne 6. 1. 2005 Krajskému soudu v Praze. Na základě rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti byla věc postoupena Okresnímu soudu v Kolíně, který žalobu posoudil jako včasnou. Příčinou vzniklého stavu je tedy řízení vedené pod sp. zn. 6 C 633/2001, a má-li být posuzováno, zda bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, pak především v souvislosti s tímto řízením. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí správního orgánu již bylo deset let v právní moci; soud naopak v uvedeném řízení vyslovil a rozhodl, že dosud pravomocné není. Je tedy nutno posoudit, jak si v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 633/2001 počínala stěžovatelka, zda a jak využila svých procesních práv atd. Věcně (pokud jde o otázku posouzení tísně a nápadně nevýhodných podmínek) potom soud odkázal na své napadené rozhodnutí.
4. Krajský soud v Praze v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dodal, že otázka, zda stěžovatelka mohla na základě rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 1995 nabýt vlastnické právo, byla řešena v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 633/2001, a nikoliv v tomto řízení. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vedlejšímu účastníku doručeno 10. 11. 2004, žaloba došla dne 6. 1. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 247 odst. 1 o. s. ř. Vedlejší účastník byl k podání žaloby aktivně i procesně legitimován; jeho žaloba byla shledána po právu, neboť stěžovatelka nesplňovala obě podmínky restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě").
5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření navrhl odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti. Právní názory vyjádřené v jeho usnesení odpovídají standardnímu výkladu ustanovení upravujících přípustnost dovolání, a podle ustálené judikatury, až na výjimku zjevného odepření spravedlnosti, nepodléhají ústavnímu přezkumu. Těžiště dovolacích námitek leží ve skutkové rovině; odtud však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 3 o. s. ř. dovozovat nelze. Jedinou právní námitku, týkající se nemožnosti aplikace § 3 odst. 1 o. z. na konstitutivní rozhodnutí, posoudil dovolací soud v souladu se svou ustálenou judikaturou. I kdyby jeho názor nemohl obstát, je posouzení souladu výkonu práva s dobrými mravy natolik individuální, že není způsobilé založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam řešené otázky.
6. Pozemkový fond České republiky se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.
7. Vedlejší účastník (Automatizace železniční dopravy Praha, státní podnik) navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Všechna napadená rozhodnutí považuje za správná, s jejich závěry souhlasí a odkazuje na svá dosavadní stanoviska v řízení před obecnými soudy. Vedlejší účastník nesouhlasí se závěrem stěžovatelky, že rozhodnutí bylo řádně doručeno; obchodní firma na poštovní zásilce se totiž neshodovala s firmou vedlejšího účastníka a byla jednoznačně zaměnitelná s firmou jinou. Jelikož k chybnému doručení došlo zřejmě vinou administrativního orgánu, může se stěžovatelka domáhat náhrady škody, nikoliv však na vedlejším účastníku, jenž zákonným způsobem využívá svá práva. Doručování probíhalo podle správního řádu, takže úpravy o. s. ř. a judikatury k ní se vztahující nelze použít. Fakt, že oba subjekty měly sídlo na stejné adrese, není rozhodný; doručenku navíc nepodepsal ředitel vedlejšího účastníka, ale patrně jiná osoba. Argumentace ohledně poskytnutí nepřípustné instance je zcela nepodložená; naopak všechna řízení byla vedena řádnými soudy podle platných procesních předpisů. Rovněž účelové je tvrzení stěžovatelky stran rozporu s dobrými mravy, neboť jednak nemá oporu v dokazování a jednak není v rozporu s dobrými mravy obrátit se na soud se svým nárokem.
III.
8. Stěžovatelka v replice setrvala na svých námitkách a opakovaně zdůraznila, že vedlejší účastník proti rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 1995 podal žalobu k Městskému soudu v Praze; řízení o ní bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Podal-li vedlejší účastník proti tomuto rozhodnutí správní žalobu, je nesporné, že se dostalo do jeho dispozice.
9. Stěžovatelka dále nesouhlasila s tím, že její námitky jsou v rovině skutkové; podání žaloby po deseti letech je v hrubém rozporu s § 247 odst. 1 o. s. ř. a jedná se tedy o otázku právního posouzení. Stěžovatelka dále nesouhlasila ani se závěrem ohledně posouzení dobrých mravů a rovněž polemizovala se závěry soudu I. stupně, týkajícími se věcného obsahu rozhodnutí.
IV.
10. Z vyžádaných spisů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:
11. Okresní úřad v Kolíně, okresní pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 18. 7. 1995 č. j. PÚ 2810/94/2-tich (UZ 4999/00/2) určil dle § 9 odst. 4 zákona o půdě, že stěžovatelka je vlastnicí pozemků uvedených ve výroku. Nemovitosti přešly na stát dle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě kupní smlouvou uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Povinná osoba byla v tomto rozhodnutí označena jako "Automatiz. žel. dopr. Praha 10", se sídlem Ukrajinská 4, 101 28 Praha 10.
12. Toto rozhodnutí napadla opravným prostředkem společnost AŽD Praha s. r. o., sídlící na adrese Ukrajinská 4, 101 28 Praha 10. Usnesením ze dne 28. 11. 1996 č. j. 28 Ca 184/96-17 Městský soud v Praze řízení o tomto opravném prostředku zastavil pro nesplnění poplatkové povinnosti. Usnesením ze dne 6. 3. 1997 č. j. 28 Ca 184/96-23 zastavil týž soud rovněž řízení o odvolání proti tomuto usnesení, neboť zákon odvolání proti usnesení soudu vydanému ve správním soudnictví nepřipouští a není upravena ani funkční příslušnost soudu, který by měl o takovém opravném prostředku rozhodnout.
13. Vedlejší účastník (Automatizace železniční dopravy Praha, státní podnik) a společnost AŽD Praha s. r. o. se posléze žalobou podanou proti stěžovatelce u Okresního soudu v Kolíně domáhali určení vlastnictví k blíže identifikovaným pozemkům. Okresní soud usnesením ze dne 26. 4. 2004 č. j. 6 C 633/2001-130 řízení zastavil a vyslovil, že po právní moci bude věc postoupena Ministerstvu zemědělství, Pozemkovému úřadu v Kolíně. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že řízení před pozemkovým úřadem dle § 9 odst. 4 zákona o půdě nebylo dosud pravomocně skončeno, neboť nebylo prokázáno, že rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 18. 7. 1995 bylo doručeno povinné osobě, tj. vedlejšímu účastníku (státnímu podniku Automatizace železniční dopravy Praha). Proto podle § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil a věc postoupil správnímu orgánu.
14. Na základě toho Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad v Kolíně, doručilo vedlejšímu účastníku (státnímu podniku Automatizace železniční dopravy Praha) rozhodnutí ze dne 18. 7. 1995. Toto rozhodnutí bylo doručeno dne 10. 11. 2004.
15. Vedlejší účastník žalobou podle části páté o. s. ř., podanou dne 6. 1. 2005, napadl rozhodnutí Okresního úřadu v Kolíně, okresního pozemkového úřadu ze dne 18. 7. 1995 č. j. PÚ 2810/94/2-tich (UZ 4999/00/2) a domáhal se určení, že stěžovatelka není vlastníkem pozemků identifikovaných v žalobě. Okresní soud v Kolíně (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 31. 3. 2006 č. j. 10 C 159/2005-133 ve výroku I. rozhodl, že stěžovatelka není vlastníkem těchto pozemků; pod bodem II. vyslovil, že rozsudek v plném rozsahu nahrazuje rozhodnutí okresního pozemkového úřadu ze dne 18. 7. 1995 a ve výrocích III. až V. rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud vyšel z toho, že žaloba byla podána včas, neboť rozhodnutí správního orgánu bylo vedlejšímu účastníku doručeno dne 10. 11. 2004. Soud I. stupně dospěl k závěru, že není dán restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, neboť smlouva byla uzavřena platně, ani podle písm. k) téhož ustanovení, jelikož smlouva nebyla uzavřena v tísni ani za nápadně nevýhodných podmínek.
16. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 12. 12. 2006 č. j. 28 Co 674/2006-151 změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou, v dalším jeho rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud odmítl námitku stěžovatelky, že žaloba byla podána opožděně: v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 633/2001 u Okresního soudu v Kolíně nebylo prokázáno, že rozhodnutí pozemkového úřadu bylo doručeno účastníku správního řízení, tedy státnímu podniku Automatizace železniční dopravy Praha (tj. vedlejšímu účastníku), a proto soud řízení zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena pozemkovému úřadu, aby rozhodnutí ze dne 18. 7. 1995 doručil vedlejšímu účastníku. Rozhodnutí bylo doručeno 10. 11. 2004, žaloba došla dne 6. 1. 2005, tedy včas. Odvolací soud nesouhlasil s názorem soudu I. stupně ohledně tísně; otec stěžovatelky dle odvolacího soudu uzavřel kupní smlouvu v tísni, spočívající v tom, že nemohl s pozemkem volně disponovat (pozemek byl v užívání zemědělské organizace, a proto otec stěžovatelky nemohl svobodně vyjádřit svůj nesouhlas s uzavřením smlouvy). Naopak se odvolací soud plně ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, a stěžovatelce proto nesvědčí ani restituční titul dle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě.
17. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 7. 2007 č. j. 28 Cdo 2472/2007-168 dovolání odmítl. V odůvodnění se nejprve obsáhle zabýval naplněním restitučního důvodu dle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, a ve shodě se soudem I. stupně i soudem odvolacím dospěl k závěru, že nápadně nevýhodné podmínky nebyly při uzavření smlouvy dány. Námitkami, zpochybňujícími skutkový závěr soudu I. stupně a soudu odvolacího, že nebylo prokázáno řádné doručení rozhodnutí správního orgánu, a hodnocení doručenky jako veřejné listiny, se Nejvyšší soud u dovolání přípustného dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohl zabývat. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou, že uplatnění nároku v řízení podle části V. o. s. ř. je v hrubém rozporu s dobrými mravy a představuje zneužití práva, neboť na vydání konstitutivního rozhodnutí soudu nelze aplikovat § 3 odst. 1 občanského zákoníku.
18. V rámci doplnění důkazního řízení založil při ústním jednání zástupce stěžovatelky JUDr. Pavlok do spisu -
1) úplné výpisy z obchodního rejstříku, vedeného u Městského soudu v Praze, oddíl ALX, vložka 503 a oddíl C, vložka 14616,
2) usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. dubna 2004 č. j. 6 C 633/2001-130,
3) znalecký posudek znalce A. Z. č. 455 ze dne 5. 5. 1995 o ceně pozemků č. kat. 1903 a č. kat. 906 v Kolíně IV.
Právní zástupkyně vedlejšího účastníka JUDr. Soukupová, po výzvě k možnosti seznámení se s předloženými listinami, se vyjádřila tak, že je jí jejich obsah znám z předchozích řízení před obecnými soudy. Sama žádné návrhy na doplnění důkazů nepředložila.
V.
19. Ústavní stížnost je důvodná.
20. Stěžejním bodem ústavní stížnosti je otázka, zda žaloba podle části páté o. s. ř. byla podána včas či nikoliv. Podle § 247 odst. 1 o. s. ř. musí být žaloba podána ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí správního orgánu, přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout. Soud I. stupně, odvolací soud a vedlejší účastník jsou toho názoru, že lhůta byla zachována; vycházejí přitom z obsahu usnesení o zastavení řízení a postoupení věci správnímu orgánu, podle nějž se nepodařilo prokázat, že vedlejšímu účastníku skutečně bylo původní rozhodnutí doručeno. Za řádné doručení proto považují teprve doručení v listopadu 2004. Stěžovatelka naopak soudí, že bylo řádně doručeno již v roce 1995, a proto je žaloba z ledna 2005 opožděná.
21. Subjektivní meze právní moci rozsudku jsou upraveny v § 159a odst. 1 až 4 o. s. ř. Pravidlem je, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení; v rozsahu, v němž je výrok závazný pro účastníky, je závazný též pro všechny orgány. Právní moci může nabýt pouze výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění. Z tohoto důvodu také citované ustanovení o. s. ř. vztahuje závaznost rozsudku pro účastníky i pro orgány toliko k jeho výroku. Účastníky zavazuje výrok rozsudku k tomu, aby se v souladu s ním chovali. Orgány jsou vázány výrokem ve smyslu prejudiciálním: bude-li rozhodnutí v jiném řízení záviset na posouzení otázky, o níž již mezi těmi, pro něž je rozsudek závazný, bylo rozhodnuto, nemůže si soud tuto otázku posoudit sám, ale vychází z pravomocného rozhodnutí (viz Lavický, P. in David, L. - Ištvánek, F. - Javůrková. N. - Kasíková, M. - Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR. 2009, komentář k § 159a).
22. Tato pravidla platí nejen pro rozsudek, ale přiměřeně se užijí i na usnesení (§ 167 odst. 2 o. s. ř.). V souzené věci to znamená, že soudy, rozhodující v řízení podle části páté o. s. ř. o žalobě proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 18. 7. 1995, byly vázány usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 4. 2004 č. j. 6 C 633/2001-130, jímž bylo řízení zastaveno a věc postoupena správnímu orgánu v jeho výrokové části, nikoliv však co se týče jeho odůvodnění. Závěr okresního soudu učiněný v tomto řízení, dle nějž nebylo prokázáno řádné doručení vedlejšímu účastníku, proto nebyl pro soudy v řízení podle části páté o. s. ř. předurčující, a nebránil jim v tom, aby se při posouzení otázky včasnosti podání žaloby zabývaly i tím, zda rozhodnutí již nebylo doručeno v roce 1995; v takovém případě by samozřejmě opětovné doručení téhož rozhodnutí o řadu let později nemohlo vyvolat žádné právní účinky a lhůta k podání žaloby by se tak odvíjela od prvního doručení.
23. Doručování správních rozhodnutí v rozhodné době bylo upraveno ve správním řádu č. 71/1967 Sb., zejm. v jeho § 24, § 25 a - co se týče oznámení rozhodnutí - v § 51. Tato úprava ani výslovně nestanovovala, že průkazem doručení písemnosti je doručenka, natož že doručenka může být jediným způsobem, jímž lze řádné doručení prokázat. Doručenka je samozřejmě obvyklým důkazním prostředkem a některé procesní předpisy jí navíc mnohdy přiznávají důkazní sílu veřejné listiny, popř. s ní spojují domněnku pravdivosti jejího obsahu. Doručenka však není jediným důkazním prostředkem, jímž by mohla být okolnost řádného doručení prokazována; to platí nejen pro starý správní řád, jenž doručenku neupravoval, ale obecně pro jakýkoliv předpis, bez ohledu na to, zda v něm doručenka a její důkazní síla je upravena, či nikoliv. Jestliže tedy údaje na doručence v souzené věci nemohou vést spolehlivě k závěru, zda rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 18. 7. 1995 bylo doručeno Automatizaci železniční dopravy, s. p., či nikoliv, je nutno učinit ohledně této skutečnosti další šetření.
24. Z výpisů z obchodního rejstříku, jimiž Ústavní soud provedl důkaz při jednání dne 22. 2. 2011, zdejší soud zjistil, že ředitelem Automatizace železniční dopravy Praha, státní podnik, byl v rozhodné době Ing. F. F.; jedním z jednatelů AŽD Praha s. r. o. byl v témže období tentýž Ing. F. F. Je tedy nepochybné, že funkci statutárního orgánu (viz § 19 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, a § 133 obchodního zákoníku) státního podniku a společnosti s ručením omezeným vykonávala tatáž osoba. Z týchž listin dále soud zjistil, že obě společnosti sídlily na stejné adrese Ukrajinská 4, Praha 10. Na tuto adresu bylo také rozhodnutí ze dne 18. 7. 1995 doručováno, a to adresátu označenému soudem jako "Automatiz. žel. dopr. Praha 10", bez bližšího označení právní formy.
25. Ve správním spise jsou dále založeny plné moci ze dne 3. 8. 1995, které Ing. F. F., coby jednatel společnosti s ručením omezeným, udělil F. H. a Ing. V. M., aby jménem společnosti jednali s pozemkovými úřady. Den předtím, tedy 2. 8. 1995, udělil Ing. F. F., coby jednatel společnosti s ručením omezeným, generální plnou moc JUDr. V. K. Dne 15. 8. 1995 podal JUD. V. K. jménem AŽD Praha s. r. o. odvolání proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 18. 7. 1995. Toto podání bylo postoupeno nejprve Krajskému a posléze Městskému soudu v Praze, neboť se jednalo o tzv. opravný prostředek dle tehdejší úpravy správního soudnictví; věc byla u městského soudu vedena pod sp. zn. 28 Ca 184/96. Obsahem tohoto spisu je rovněž přípis jednatele společnosti AŽD Praha s. r. o. Ing. F. F. ze dne 15. 11. 1996, v němž mj. sděluje, že "ve věci č. j. PÚ 2810/94/2-tich/UZ4999/00/2 bude naši firmu zastupovat JUDr. V. K. na základě plné moci ze dne 2. 8. 1995". Pro úplnost Ústavní soud dodává, že toto řízení bylo posléze zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.
26. Na základě těchto dílčích skutkových zjištění považuje Ústavní soud za prokázané, že rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 18. 7. 1995 se dostalo nejen do sféry dispozice společnosti s ručením omezeným (o tom ostatně nebylo nikdy pochyb), ale též státního podniku. Udělil-li Ing. F. F. plnou moc též k zastupování v řízení o opravném prostředku proti uvedenému rozhodnutí, je zřejmé, že se rozhodnutí dostalo do sféry jeho dispozice. Je nerozhodné, že tak učinil coby statutární orgán společnosti s ručením omezeným; Ing. F. F. totiž nebyl pouze jednatelem této společnosti, ale též statutárním orgánem (ředitelem) státního podniku. Z role statutárního orgánu potom vyplývá, že dostalo-li se rozhodnutí do sféry dispozice statutárního orgánu, lze tuto skutečnost klást na roveň doručení samotnému státnímu podniku, neboť ředitel státního orgánu byl osobou oprávněnou za organizaci jednat, a tudíž i ve smyslu § 25 odst. 1 správního řádu přijímat písemnosti.
27. Tento závěr jenom potvrzuje zkušenostní poznatek, jenž učinil sám Ústavní soud v tomto řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud zaslal vedlejšímu účastníku, výslovně označenému jako Automatizace železniční dopravy Praha, státní podnik, výzvu, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Podle razítka na doručence výzvu nepřevzal státní podnik, ale společnost s ručením omezeným. Vyjádření k ústavní stížnosti však již nepodala společnost s ručením omezeným, ale státní podnik. Přestože tedy doručenka byla opatřena razítkem formálně jiného subjektu (AŽD Praha s. r. o.), jenž nebyl adresátem, dostala se písemnost bezpochyby do sféry dispozice skutečného adresáta (Automatizace železniční dopravy Praha, státní podnik). I toto zjištění tedy potvrzuje správnost úvah podaných výše.
28. Dále je nutno podotknout, že oba subjekty mají nejen zaměnitelnou obchodní firmu, sídlí na stejné adrese a v rozhodném období vykonávala funkci statutárního orgánu tatáž osoba, ale jsou spojeny i dalšími vazbami. Z výpisu z obchodního rejstříku je zřejmé, že AŽD Praha s. r. o. byla původně nositelkou obchodního jména AUDOC Praha s. r. o. Pod tímto jménem uzavřela s Fondem národního majetku smlouvu o prodeji podniku, na základě níž nabyla majetek státního podniku Automatizace železniční dopravy Praha, jakož i veškerá práva a závazky vyplývající z předmětu činnosti podniku v oblastech obchodních, občanskoprávních, správních a pracovněprávních. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 9. 1993 bylo vymazáno původní obchodní jméno a zapsáno obchodní jméno nové - AŽD Praha s. r. o.; z písemností této společnosti je zřejmé, že používá logo, které je velmi podobné logu státního podniku, a dále je zjevné, že současná obchodní firma je snadno zaměnitelná se zkratkou firmy státního podniku. Tyto skutečnosti ostatně potvrzuje sama společnost s ručením omezeným ve svém podnětu k přezkoumání rozhodnutí v mimoodvolacím řízení ze dne 11. 9. 1997: "Jsme si vědomi, že na vzniku celého problému se sice projevila i skutečnost probíhající privatizace a sídla naší společnosti na stejné adrese jako je sídlo státního podniku Automatizace železniční dopravy Praha, který navíc obvykle používal zkratku AŽD Praha, přičemž v řadě případů původní pracovníci státního podniku přešli jako zaměstnanci do naší společnosti...". Ostatně ze soudního spisu je zřejmé, že tyto úzké vazby činily problémy i samotnému vedlejšímu účastníku: v přípisu Okresnímu soudu v Kolíně ze dne 8. 6. 2006 je jako žalobce označen státní podnik, avšak v závěru podání je připojeno označení společnosti s ručením omezeným.
29. Z uvedeného je zřejmé, že vinu na pochybnostech ohledně doručení rozhodnutí ze dne 18. 7. 1995 nesou především společnost s ručením omezeným a státní podnik, které vytvořily stav, jenž zjevně není přehledný ani pro ně samotné a jenž může mít negativní dopady na právní styk obecně. V souladu se zásadou nemo turpitudinem suam allegare potest (že nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti) tento matoucí stav nemohou využívat ve svůj vlastní prospěch. Podstatné dále je, že ze shora učiněných zjištění plyne, že rozhodnutí ze dne 18. 7. 1995 bylo bezpochyby doručeno nejen společnosti s ručením omezeným, ale též státnímu podniku. Druhé doručení téhož rozhodnutí v roce 2004 je proto bez významu a nemůže založit běh nové lhůty k podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu. Byla-li tedy žaloba proti rozhodnutí ze dne 18. 7. 1995 podána v lednu 2005, byla téměř o deset let opožděna. Pokud obecné soudy nesprávně posoudily zachování lhůty k podání žaloby a opožděnou žalobu věcně projednaly jako žalobu včasnou, porušily tím základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což ve svých důsledcích vedlo i k zásahu do jejího základního práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Za tohoto stavu se Ústavní soud meritem věci (tj. existencí uplatněného restitučního důvodu) nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Autor: ÚS