// Profipravo.cz / Dovolání 24.03.2023
ÚS: Dovolání v případě nároku na náhradu škody za zpožděný let
Ve sporu o nároku podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, v němž je účastníkem fyzická osoba v postavení spotřebitele a v němž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, je dovolání přípustné, neboť jde o tzv. spotřebitelský vztah. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání v takovém sporu podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, pro nepřípustnost, poruší právo dovolatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 1 větou první Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 92/23, ze dne 28. 2. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 8 C 404/2020 se podává, že se stěžovatelé domáhali na obchodní společnosti Smartwings, a. s., sídlem K Letišti 1068/30, Praha 6 - Ruzyně (dále jen "žalovaná") zaplacení částky ve výši 800 eur s příslušenstvím podle čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen "Nařízení"), a to s tvrzením, že se dne 11. 9. 2017 účastnili letu č. QS1171 z Madeiry do Prahy, kde operujícím dopravcem byla žalovaná, a tento let měl zpoždění o více než tři hodiny. Obvodní soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2021 č. j. 8 C 404/2020-31 žalobu zamítl a stěžovatelům uložil, aby žalované zaplatili na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně částku 600 Kč. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatelé své právo neuplatnili ve lhůtě podle § 2553 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a žalovaná tuto skutečnost namítla.
3. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 1. 2022 č. j. 11 Co 359/2021-43 rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, přičemž stěžovatele poučil, že proti jeho rozhodnutí je přípustné dovolání za podmínek uvedených v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
4. Stěžovatelé proti uvedenému rozsudku městského soudu podali dovolání, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl se zdůvodněním, že není přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému v řízení, jehož předmětem byla v době jeho vydání částka nepřevyšující 50 000 Kč, a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, ale o nárok z Nařízení [pozn.: nepochybně podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Odvolal se přitom na své usnesení ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. 25 Cdo 3932/2019.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Porušení svého práva na řádný proces stěžovatelé spatřují v tom, že se Nejvyšší soud odmítl jejich dovoláním zabývat, když je jako nepřípustné odmítl, ač jím deklarovaný důvod nebyl naplněn, neboť sice žalovaná částka (tj. 400 eur u každého z nich - sc. byli samostatnými společníky) nepřevýšila 50 000 Kč, avšak v předmětném právním vztahu vystupovali jako spotřebitelé [viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2265/16 (N 196/87 SbNU 219)]. Takový postup podle Ústavního soudu vede k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a zakládá porušení práva na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu [viz nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15 (N 132/82 SbNU 163)], jakož i - ve svém důsledku - práva na zákonného soudce.
6. Porušení základního práva na řádný proces a zákonného soudce stěžovatelé spatřují rovněž v tom, že Nejvyšší soud bezdůvodně nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 19. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2672/19 (N 31/98 SbNU 343), v důsledku čehož jim upřel možnost řádné procesní obrany a narušil jejich právní jistotu. V této souvislosti poukazují na význam judikatury s tím, že nejen dotváří právo, ale rovněž poskytuje vodítka při výkladu právních předpisů a jejich použití, a že její respektování napomáhá naplnit zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování, eliminovat libovůli a zajistit rovnost adresátů právní normy před zákonem, přičemž judikaturní odklon musí být náležitě a přesvědčivě zdůvodněn, neboť v opačném případě hrozí narušení legitimního očekávání a ochrany důvěry v právo. Nejvyšší soud však svůj postup nijak neodůvodnil, čímž zásadním způsobem narušil transparentnost soudního rozhodování, jakož i jejich důvodné očekávání a právní jistotu.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadenému rozhodnutí již žádné takové prostředky neměli k dispozici.
IV.
Vyjádření dalšího účastníka řízení
8. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření dalšímu účastníkovi řízení a žalované.
9. Nejvyšší soud pouze sdělil, že dovolání shledal "objektivně nepřípustným", neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, ale o nárok vyplývající z Nařízení.
10. Žalovaná, která by v tomto řízení měla postavení vedlejší účastnice, se k věci nevyjádřila. Protože byla poučena o tom, že v takové situaci bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vzdala, nebylo s ní již dále v posuzované věci jednáno.
11. Ústavní soud vyjádření účastníka stěžovatelům k replice nezasílal, neboť v něm byl pouze zopakován právní názor vyslovený v napadeném usnesení, přičemž bylo rovněž přihlédnuto k tomu, jak bylo v posuzované věci ve výroku rozhodnuto.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. V posuzované věci Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, neboť měl za to, že dovoláním napadený rozsudek městského soudu byl vydán v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč a že současně nešlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], což zdůvodnil tím, že jde o nárok vyplývající z Nařízení. Stěžovatelé, kteří se odvolávají na judikaturu Ústavního soudu, s tímto názorem vyjadřují nesouhlas, přičemž mají za to, že šlo o spotřebitelský vztah a že postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu.
14. Podle již ustáleného názoru Ústavního soudu, kterým byl překonán právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený mj. v odkazovaném usnesení sp. zn. 25 Cdo 3932/2019, pojem "vztahy ze spotřebitelských smluv" ve smyslu uvedeného ustanovení zahrnuje nejen právní vztahy založené přímo spotřebitelskou smlouvou, ale také právní vztahy založené na základě zákona nebo jiného právního předpisu, včetně přímo použitelného předpisu Evropské unie (zde konkrétně Nařízení), odvíjí-li se jejich vznik od spotřebitelské smlouvy, a to i když bude uplatněný nárok dán podle zákona vůči osobě, která nebyla smluvní stranou této spotřebitelské smlouvy, resp. podle něhož neurčitost uvedeného pojmu je třeba vykládat ve prospěch účastníků řízení tak, aby jim byl umožněn přístup k Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu (viz již zmíněné nálezy sp. zn. I. ÚS 2265/16 a IV. ÚS 2672/19 a dále nálezy ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 286/20 (N 51/99 SbNU 125) a ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1922/20).
15. V posuzované věci není sporu o tom, že právní závěry Nejvyššího soudu obsažené v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí, včetně jím odkazovaného usnesení, byly překonány nálezovou judikaturou Ústavního soudu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2672/19 (který se sice týkal náhrady škody za zrušený let a náhrady za přepravu na jiné letiště, jeho závěry se ovšem uplatní i při rozhodování o nárocích za zpožděný let dle nařízení č. 261/2004, neboť tyto se opírají o stejnou právní úpravu a řídí se totožnými principy) Ústavní soud konstatoval, že v obecné rovině považuje pojem "vztahy ze spotřebitelských smluv" podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za natolik široký, že jako ústavně nepřípustný nelze označit výklad, který pod něj umožňuje zahrnout nejen právní vztahy založené přímo spotřebitelskou smlouvou, ale také právní vztahy založené na základě zákona (nebo jiného právního předpisu, včetně přímo použitelného předpisu Evropské unie). Uvedené platí jen tehdy, odvíjí-li se vznik těchto právních vztahů od spotřebitelské smlouvy, a to i když bude uplatněný nárok dán podle zákona vůči osobě, která nebyla smluvní stranou této spotřebitelské smlouvy. Neurčitost uvedeného pojmu je třeba vykládat ve prospěch účastníků řízení tak, aby jim pokud možno byl umožněn přístup k dovolacímu soudu [srov. bod 20 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2672/19].
16. Nároky na náhradu za zrušený nebo zpožděný let mají svůj základ v přímo použitelném předpisu Evropské unie, podmínkou jejich vzniku však je, kromě jiných právních skutečností, aby zde - v souladu s výše uvedeným - existoval smluvní vztah typicky mezi cestujícím jako spotřebitelem a provozujícím leteckým dopravcem. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že i v těchto případech dovolání není nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ve věci jde o vztahy ze spotřebitelských smluv (sc. jde o tzv. spotřebitelský vztah) [viz nález sp. zn. IV. ÚS 1922/20 ze dne 8. 9. 2020 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese https://nalus.usoud.cz)].
17. Z tohoto důvodu Ústavní soud nepovažuje výklad § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšším soudem za ústavně souladný, nýbrž za rozporný se základním právem stěžovatelů na soudní ochranu, resp. na přístup k (dovolacímu) soudu.
18. Stěžovatelům lze přisvědčit, vytýkají-li Nejvyššímu soudu, že nerespektoval právní názor Ústavního soudu, jak byl opakovaně vyjádřen ve shora uvedených nálezech (sub 14). V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby (viz též nález sp. zn. IV. ÚS 1922/20). Byť předmětem odborných polemik zůstává otázka závaznosti odůvodnění nálezu, přesněji otázka závaznosti nosných důvodů takového rozhodnutí (srov. k tomu souhrnně např. Filip, J. in Bahýľová, L., Filip, J., Molek, P., Podhrázký, M., Suchánek, R., Šimíček, V., Vyhnánek, L. Ústava České republiky: komentář. Praha: Linde, 2010, s. 1216 a násl., anebo Sládeček, V. in Sládeček, V., Mikule, V., Suchánek, R., Syllová, J. Ústava České republiky: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 1018 a násl.), nepochybně lze přijmout závěr, že odůvodnění nálezu je spjato s jeho výrokem a právě (a jen) v odůvodnění musí být výrok vykládán. Tato vázanost právním názorem Ústavního soudu vyplývá ze samotného smyslu kasace i z čl. 89 odst. 2 Ústavy.
19. V souladu s četnou judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nálezy ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191), ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.) a další] je závěr, že právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů. Je tomu tak mimo jiné proto, že jde ve svém důsledku o způsob výkladu a použití Ústavy, Listiny nebo závazků plynoucích pro Českou republiku z mezinárodního práva. Ústavní soud ovšem dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty první Listiny, neboť rovnost v právech zakládá též právo na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení rovnosti v právech je nutno pak v této souvislosti považovat zejména ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ač již ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána.
20. Rozhodnutí Ústavního soudu - vedle specifického řízení o kontrole norem - tedy z tohoto pohledu představují závazná výkladová vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a rozumně odůvodněných případech. Judikatura Ústavního soudu přitom plně zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty, s výjimkou možnosti postupu podle § 23 zákona o Ústavním soudu.
21. S ohledem na výše uvedené nutno konstatovat, že Nejvyšší soud tím, že se odklonil od právního názoru vysloveného v nálezu (resp. nálezech) Ústavního soudu, aniž by svůj postup náležitě zdůvodnil, porušil i základní právo stěžovatelů na řádný proces.
22. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené rozhodnutí zrušil. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US