// Profipravo.cz / Dovolání 24.02.2023
ÚS: Odmítnutí dovolání pro nepřípustnost v rozporu s jeho obsahem
Staví-li Nejvyšší soud své odmítavé usnesení na závěrech, které z tvrzení stěžovatelky obsažených v dovolání nevyplývají, porušuje tím ústavně zaručené právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3226/21, ze dne 24. 1. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 12. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhala na žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí (vedlejší účastnice) zaplacení částky 1 440 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Nemajetková újma měla stěžovatelce vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem příslušných orgánů ochrany ovzduší, spočívajícím v jejich nezákonné nečinnosti v oblasti ochrany ovzduší. Dále měla nemajetková újma vzniknout též v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí - Programu zlepšování kvality ovzduší pro Aglomeraci X ze dne 14. 4. 2016, který byl ve výrocích II., IV. a V. zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 288/2016-146 ze dne 20. 12. 2017.
4. Stěžovatelka tvrdí, že jí nemajetková újma vznikla v důsledku dlouhodobého nepřijetí účinných opatření ke snížení znečištění ovzduší v městském obvodu X na zákonem požadovanou úroveň, tedy pod úroveň tzv. "imisních limitů". Tento nesprávný úřední postup má zároveň povahu porušování povinností, vyplývajících České republice z práva EÚ ve smyslu čl. 258 Smlouvy o fungování EU.
5. Stěžovatelka má za to, že v důsledku uvedeného nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí utrpěla nemajetkovou újmu spočívající primárně v závažném poškození zdraví, konkrétně onemocnění rakovinou plic, která se u ní rozvinula v roce 2016 a v psychických útrapách spojených s úmrtím manžela, který v roce 2018 vlivem komplikací spojených s rakovinou plic a chronickou obstrukční plicní nemocí zemřel. Dále spatřuje stěžovatelka nemajetkovou újmu i v samotném dlouhodobém vystavení podmínkám, kdy jsou v místě bydliště stěžovatelky mnohonásobně překračovány nejvyšší přípustné hodnoty znečištění.
6. Soud prvního stupně žalobu stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem sice zamítl, nicméně dal žalobkyni za pravdu v tom, že příslušné orgány státu se dopustily nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nezákonné nečinnosti ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Dále soud prvního stupně shledal, že stěžovatelka prokázala vznik tvrzené nemajetkové újmy. I přes shora uvedené stěžovatelka podle nalézacího soudu neunesla důkazní břemeno ve vztahu k prokázání příčinné souvislosti mezi výše uvedeným nesprávným úředním postupem a utrpěnou újmou. Podle soudu prvního stupně není rozhodující, že v místě bydliště stěžovatelky nebylo (a doposud není) dosaženo zákonných imisních limitů znečištění ovzduší. Za zásadní považoval soud prvního stupně tu skutečnost, že vlivem přijetí jiných opatření bylo dosaženo alespoň nějakého zlepšení.
7. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud mimo jiné konstatoval, že samotné nevydání správních aktů, vyžadovaných zákony na ochranu ovzduší, nemohlo stěžovatelce způsobit nemajetkovou újmu. Odvolací soud se přitom podle stěžovatelky nevyjádřil k podstatě nesprávného úředního postupu žalované, a to nedosažení výsledku, tj. snížení znečištění ovzduší v místě bydliště stěžovatelky pod úroveň imisních limitů. Stejně tak se nevěnoval otázce odpovědnosti žalované za porušení práva EU a rovněž se nevyjádřil k návrhu na položení předběžné otázky.
8. Následně podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost odůvodnila v části II. dovolání existencí šesti právních otázek, na jejichž vyřešení dle jejího mínění závisí napadený rozsudek odvolacího soudu. Dovolací soud v napadeném usnesení uzavřel, že se stěžovatelce nepodařilo v rovině právní argumentace založené na zjištěném skutkovém stavu zpochybnit závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi újmou, kterou měla stěžovatelka utrpět, a jí tvrzeným nesprávným úředním postupem. Z toho důvodu nebyla dle náhledu Nejvyššího soudu založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
9. Stěžovatelka v souvislosti s argumentací Nejvyššího soudu namítla, že v žádné ze svých dovolacích námitek a ani ve svém dovolání nijak nezpochybnila skutková zjištění obecných soudů a nijak s nimi nepolemizovala. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by se v rámci dovolacího řízení fakticky domáhala přehodnocení skutkového stavu věci. Dle jejího mínění je třeba zodpovědět právní otázku obsaženou v části II/3 dovolání, která zní následovně "Jsou pro prokázání příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem, který spočívá v porušování povinnosti přijmout a implementovat opatření, která by v co možná nejkratší době vedla k dosažení úrovně znečištění ovzduší nepřekračující imisní limity, a utrpěnou nemajetkovou újmou, která je onemocnění rakovinou plic, dostatečným důkazem epidemiologické studie, z nichž vyplývá zvýšená pravděpodobnost, tedy statisticky vyšší riziko, vzniku uvedeného onemocnění v lokalitě zatížené nadlimitním znečištěním ovzduší, ve srovnání s oblastmi, kde jsou imisní limity znečištění ovzduší dodržovány?". Podle stěžovatelky v uvedené formulaci právní otázky není obsaženo žádné tvrzení, které by i jen jakkoli vzdáleně nebo nepřímo, mohlo být vyloženo tak, že odpovídá formulaci použité Nejvyšším soudem, ten v souvislosti bodem II/3 dovolání konstatoval, že "vychází-li dovolací námitka (obsažená v dovolání ad II/3), týkající se prokazování příčinné souvislosti, z tvrzení, že v důsledku nepřijetí namítaných opatření se životní prostředí v bydlišti žalobkyně nezlepšilo, pak tím žalobkyně konstruuje své oponentní právní posouzení na vlastní verzi skutkových zjištění. Tím se navzdory prohlášení učiněnému v úvodu svého dovolání fakticky vymezuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (241a odst. 1 o. s. ř.)".
10. Stěžovatelka konstatovala, že v dovolání nijak nezpochybnila, že v letech předcházejících podání žaloby došlo k postupnému zlepšení stavu znečištění ovzduší (snížení koncentrace škodlivých látek). Tato skutková zjištění ovšem nijak nezpochybňují tvrzení, že (ani v důsledku takto přijatých opatření) nebylo dosaženo hodnot znečištění ovzduší, nepřekračujících závazné imisní limity. Nejvyšší soud podle stěžovatelky jí "vkládá do úst", že "v důsledku nepřijetí namítaných opatření se životní prostředí v bydlišti žalobkyně nezlepšilo". S takto formulovaným závěrem stěžovatelka nesouhlasí a namítá, že v soudním řízení nic takového netvrdila.
11. V souvislosti s projednávanou ústavní stížností se stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1990/15 nebo II. ÚS 1686/16 v němž bylo Nejvyššímu soudu vytčeno, že na základě nesprávné interpretace textu dovolání toto odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka je toho názoru, že v jejím případě se jedná z procesního hlediska o věc obdobnou.
12. Dále se stěžovatelka vymezila vůči závěrům nižších obecných soudů, které shodně uzavřely, že v její věci není dána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a nečinností státu. V souvislosti s uvedeným se odkázala na judikaturu Soudního dvora EU ve věci sp. zn. C-488/15, Komise proti Bulharsku nebo Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Fadeyeva proti Rusku a López Ostra proti Španělsku, v nichž ESLP konstatoval zásah do práva podle čl. 8 Úmluvy, neboť stát nebyl schopen efektivně ochránit stěžovatelky proti důsledkům nadlimitního znečištění ovzduší. Stran prokázání příčinné souvislosti poukázala stěžovatelka na judikaturu ESLP, který považuje za dostatečný důkaz pro prokázání příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti státu a vznikem újmy na zdraví epidemiologické studie, z nichž vyplývá pravděpodobnost vzniku daného onemocnění v předmětné lokalitě (Tatar v. Rumunsko nebo Smaltini v. Itálie).
13. Stěžovatelka je toho názoru, že v její věci nebyly porušeny jen zákony České republiky, ale též komunitární právo EU. Obecné soudy pochybily, když nepředložily Soudnímu dvoru EU související předběžné otázky, čímž mělo dojít k porušení práva na zákonného soudce.
14. Dne 17. 10. 2022 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatelka uvedla, že Soudní dvůr EU v současné době projednává pod č. C- 61/21 případ, který je svým obsahem a případnými dopady obdobný právě projednávané věci. Z toho důvodu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud ve svém rozhodování přihlédl ke stanovisku generální advokátky nebo aby vyčkal rozhodnutí Soudního dvora EU v řízení o předběžné otázce.
III.
15. Z vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti mimo jiné vyplývá, že tento nesouhlasí s tím, že by stěžovatelka v dovolání nepolemizovala se skutkovým základem, který byl zjištěn nižšími obecnými soudy. V souvislosti s uvedeným pak odkazuje na str. 8 dovolání, kde stěžovatelka uvádí, že se odvolací soud nevyrovnal s "dlouhodobým nezajištěním účinných opatření vedoucích ke snížení znečištění v místě bydliště žalobkyně...". K otázce příčinné souvislosti Nejvyšší soud obecně konstatoval, že vztah mezi škodou a vznikem škody - je otázkou skutkovou, nikoliv otázkou právní. Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení toho, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit. Závěry odvolacího soudu podle Nejvyššího soudu o nedostatku příčinné souvislosti nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů. Nejde tudíž o závěry právní ale o závěr skutkový. Nepodařilo-li se stěžovatelce úspěšně zpochybnit řešení otázky existence příčinné souvislosti, pak její dovolání nebylo podle § 237 o. s. ř. přípustné.
16. K ústavní stížnosti se relativně obsáhle a věcně vyjádřilo Ministerstvo životního prostředí, které uvedlo, že v projednávaném případě je třeba důrazně oddělit účinky a cíle akčních plánů a programů zlepšování kvality ovzduší, které stěžovatelka v ústavní stížnosti nelogicky spojuje. Přesvědčení stěžovatelky, že vydání akčního plánu a programu zlepšování kvality ovzduší jsou dvě analogické povinnosti, se podle ministerstva nezakládá na pravdě. Ministerstvo se dále věnovalo jak nástrojům pro snižování imisí, tak i stávající právní úpravě. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud spatřoval podstatu ústavní stížnosti především v řízení před Nejvyšším soudem, argumentací obsažené ve vyjádření ministerstva se blíže nezabýval.
17. Stěžovatelka využila svého práva repliky a zopakovala, že v jejím dovolání nebylo obsažené žádné tvrzení, které by mohlo být interpretováno jako obsahově totožné či mající podobný význam jako shora citované tvrzení Nejvyššího soudu. Odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání bylo založeno na zcela nesprávném důvodu, neodpovídající obsahu dovolání. Stěžovatelka nezpochybnila žádná skutková zjištění, týkající se hodnot znečištění ovzduší v místě jejího bydliště, vývoje těchto hodnot v čase ani přijatých a nepřijatých opatřeních ke zlepšení kvality ovzduší. Již z těchto skutečností je podle stěžovatelky zřejmé, že závěr Nejvyššího soudu, podle něhož se v dovolání vymezovala proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jeho právním závěrům je dle jejího mínění nesprávný. Za základní spornou otázku považuje stěžovatelka to, mezi jakými skutečnostmi má být zjišťována příčinná souvislost a zda za těch skutkových okolností, které byly v projednávané věci zjištěny, měl být učiněn právní závěr o naplnění podmínek odpovědnosti státu za újmu způsobenou stěžovatelce nesprávným úředním postupem. Tato otázka podle stěžovatelky odpovídá tomu, jak své kompetence stran posouzení příčinné souvislosti vymezil Nejvyšší soud.
IV.
18. Po zvážení všech výše uvedených skutečností a s přihlédnutím ke své dosavadní judikatuře dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
19. Ústavní soud posoudil na prvém místě námitky týkající se porušení procesních ústavních práv stěžovatelky, jak to vyžaduje jím zastávaná doktrína minimalizace zásahu do rozhodování obecných soudů [srov. nálezy ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. III. ÚS 148/98 (N 113/9 SbNU 65) a ze dne 23. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 28/98 (N 161/16 SbNU 185); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Je-li zrušujícím nálezem vytvořen nový procesní prostor pro ochranu hmotných ústavních práv uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita hmotněprávního vůči procesněprávnímu přezkumu [srov. nález ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 205/97 (N 159/9 SbNU 375)]. V daném případě to pak znamená, že se Ústavní soud musel nejprve zabývat námitkou neústavnosti postupu Nejvyššího soudu, který napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost.
20. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že dojde-li k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, aniž by ve skutečnosti v daném případě byl deklarovaný důvod nepřípustnosti naplněn, jedná se o porušení práva dovolatele na soudní ochranu a přístup k soudu, tedy o případ denegationis iustitiae [srov. např. nálezy ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 1990/15 (N 59/81 SbNU 47), ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15 (N 132/82 SbNU 163), ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1686/16 (N 222/83 SbNU 471), nebo usnesení ze dne 12. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 281/18]. Obdobný závěr pak přijal Ústavní soud v situacích, kdy bylo dovolání odmítnuto pro vady, kterými zjevně netrpělo (nálezy ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 3876/13, ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 962/14 nebo ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 312/15).
21. V projednávané věci odmítl Nejvyšší soud dovolání s tím, že se dovolatelka fakticky domáhá přezkumu skutkového stavu, což je legitimní důvod pro odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Měl-li tedy Ústavní soud posoudit, zda závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska obstojí, musel porovnat, zda obsah dovolání odpovídá závěrům, ke kterým v rozhodnutí o odmítnutí dovolání dospěl Nejvyšší soud.
22. Ústředním předmětem rozhodování odvolacího soudu bylo posouzení příčinné souvislosti mezi újmou, kterou měla stěžovatelka utrpět, a jí tvrzeným nesprávným úředním postupem. V souvislosti s uvedeným se dovolatelka domáhala ze strany Nejvyššího soudu zodpovězení otázky, zda je, stručně řečeno, epidemiologická studie dostatečným podkladem pro to, aby bylo možné konstatovat příčinný vztah mezi způsobenou škodou a nesprávným úředním postupem. Nejvyšší soud se však touto otázkou blíže nezabýval, neboť měl za to, že se stěžovatelka ve svém dovolání domáhala přehodnocení skutkového stavu. Toto mělo podle Nejvyššího soudu spočívat v tvrzení stěžovatelky, že v místě jejího bydliště nedošlo ke snížení imisí a tím ani ke zlepšení životního prostředí. Obecné soudy oproti tomu uzavřely, že ve věci sice nebyla přijata zákonem předvídaná opatření směřující ke zlepšení životního prostředí, nicméně byla přijata opatření jiná, která vedla ke stejnému výsledku, tedy ke zlepšení životního prostředí.
23. Ústavní soud se podrobně seznámil s dovoláním stěžovatelky, přičemž má za to, že závěry Nejvyššího soudu, týkající se tvrzení stěžovatelky obsažené v dovolání, nejsou zcela přiléhavé. Jedná se přitom o tu část dovolání, která může mít vliv na posouzení dovolání jako celku. Pro přehlednost považuje Ústavní soud za vhodné, aby citoval část dovolání, z níž vyšel Nejvyšší soud při posuzování jeho přípustnosti. Ve svém vyjádření k Ústavní stížnosti odkázal Nejvyšší soud na str. 8 bod. 1.1 dovolání, z nějž se podává, že "Odvolací soud se při právním posuzování věci nijak nevyrovnal se zásadním argumentem žalobkyně, že podstata nesprávného úředního postupu žalované spočívá v dlouhodobém nezajištění účinných opatření, vedoucích ke snížení znečištění ovzduší v místě bydliště žalobkyně, tedy městském obvodu X, na zákonnou úroveň, tedy v nedosažení právem požadovaného výsledku. Za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1992 (správně zjevně 1998) Sb., nelze podle žalobkyně považovat pouze samotné nevydání akčního plánu a PZKO, ale především skutečnost, že v důsledku nevydání těchto dokumentů nebyla přijata ani implementována opatření, která by v co nejkratší době vedla ke snížení znečištění ovzduší na úroveň nepřekračující imisní limity v místě bydliště žalobkyně".
24. Z výše uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud přehlédl, že pokud stěžovatelka hovoří o nesnížení imisí, tento svůj výrok vždy váže na nedodržení imisních limitů. Její tvrzení o nesnížení imisí tak není v rozporu se skutkovým stavem zjištěným obecnými soudy. Je tomu tak právě proto, že stěžovatelčino tvrzení o nesnížení imisí na úroveň imisního limitu nevylučuje, že ke snížení imisí došlo. Jinými slovy řečeno, pokud obecné soudy stran snižování imisí dospěly k jinému závěru, než že byly imisní limity splněny, není patrně logický důvod, pro který hledat rozpor ve skutkovém stavu tvrzeném stěžovatelkou a zjištěném obecnými soudy. Stěžovatelka jak v ústavní stížnosti, tak i v dovolání konstatovala, že souhlasí se skutkovým stavem zjištěným obecnými soudy, tedy s tím, že díky přijetí některých opatření došlo ke snížení imisí a zlepšení životního prostředí. Nicméně toho snížení nebylo takové, aby došlo ke splnění imisních limitů. Ústavní soud má tak za to, že Nejvyšší soud staví své odmítavé usnesení na závěrech, které z tvrzení stěžovatelky obsažených v dovolání nevyplývají.
25. Z výše uvedeného je dle Ústavního soudu zřejmé, že Nejvyšší soud posoudil stěžovatelčino dovolání v rozporu s jeho obsahem a jeho odmítnutím pro nepřípustnost porušil její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
26. Konstatoval-li Nejvyšší soud, že právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení toho, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit, nelze proti tomuto závěru z ústavněprávního hlediska ničeho namítat. Je především na Nejvyšším soudu, aby zvážil, zda stěžovatelkou namítaná epidemiologická studie může potvrdit či vyloučit vztah příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a tvrzeným nesprávným úředním postupem.
27. Obecným soudům lze dát za pravdu v tom smyslu, že se obdobnou věcí zabýval v minulosti Ústavní soud, a to v usnesení sp. zn. III. ÚS 1957/19, nicméně v nyní projednávané věci dohledal Ústavní soud shora uvedené odlišnosti týkající se toho, jak se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou přípustnosti dovolání.
28. Ústavní soud uzavírá, že výše popsaný postup Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, a tím i odepření přístupu k dovolacímu soudu, není ústavně přípustným způsobem odůvodněn. S ohledem na to Ústavní soud shledal, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu porušuje ústavně zaručené právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto bez nařizování ústního jednání, bez přítomnosti účastníků řízení podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru o porušení shora uvedeného základního práva stěžovatelky, a proto ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
29. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v důsledku kasačního nálezu bude posuzovat stěžovatelčino dovolání v nově otevřeném řízení, Ústavní soud se dalšími námitkami stěžovatelky nezabýval. Je tomu tak proto, že by to bylo v rozporu jak se shora uvedenou zásadou minimalizace zásahu do pravomocí obecných soudů, tak se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
30. Vzhledem k výroku a obsahu tohoto nálezu se Ústavní soud dále nezabýval návrhem stěžovatelky na přerušení řízení a vyčkání skončení obdobné věci vedené u Soudního dvora EU.
Autor: US