// Profipravo.cz / Dovolání 27.01.2023
ÚS: Právo na zákonného soudce při odmítnutí dovolání
Rozhodování jediného soudce Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání lze akceptovat pouze tam, kde podmínky pro meritorní projednání dovolání zcela jednoznačně nejsou dány: dovolání bylo podáno opožděně nebo osobou, která k tomu není aktivně legitimována, dovolatel není zastoupen, nebyl zaplacen soudní poplatek, dovolání trpí obsahovými vadami, které k výzvě soudu nebyly odstraněny atp. Otázka přípustnosti dovolání z hlediska splnění podmínek dle § 237 občanského soudního řádu však již představuje kvalitativně zcela odlišnou situaci: ve skutečnosti se totiž nejedná o přípustnost dovolání v klasickém procesním smyslu, nýbrž daleko přesněji o jeho „přijatelnost“. Je pak ale na příslušném senátu a nikoliv samosoudci Nejvyššího soudu, aby zhodnotil, nakolik bude konkrétní věc považovat za právně významnou. Učiní-li tak samosoudce namísto senátu, poruší právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2285/22, ze dne 3. 1. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Průběh řízení před Ústavním soudem a rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zaručená čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13 a čl. 53 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a (dále jen "Listina") a čl. 41 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 7. 2021, č. j. 5 C 156/2021-47, uložil stěžovatelce jako žalované vyklidit tam specifikované nemovitosti a tyto předat ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku žalobci (vedlejšímu účastníkovi).
3. K odvolání stěžovatelky jako žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, č. j. 19 Co 1208/2021-101, rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé potvrdil.
4. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu stěžovatelka podala dovolání, v němž zejména namítala, že okresní a krajský soud nesprávně pojaly a vyhodnotily její návrhy na provedení dokazování, čímž porušily zásadu řádného a spravedlivého řízení, neboť dostatečně nevysvětlily, proč stěžovatelkou navrhované důkazy neprovedly. Stěžovatelka se přitom navrhovanými důkazy snažila podložit své tvrzení, že vedlejší účastník v daném řízení má falešnou identitu, neboť jde o osobu, která k podání žaloby proti stěžovatelce není aktivně legitimována, když prý jde o osobu, která je osobou rozdílnou od skutečného vlastníka uvedených nemovitých věcí. Identita vedlejšího účastníka je podle stěžovatelky zpochybněna tím, že na rozdíl od skutečného vlastníka se liší část jeho rodného čísla za lomítkem a rovněž na rozdíl od skutečného vlastníka není oprávněn používat akademický titul inženýr. Stěžovatelka spatřovala přípustnost svého dovolání konkrétně v řešení otázky, zda pro prokázání totožnosti (resp. k prokázání vlastnického práva k nemovitým věcem, které mají být vyklizeny) v rámci řízení postačuje pouze předložení listu vlastnictví vyhotoveného katastrálním úřadem za situace, kdy je identita vedlejšího účastníka zpochybněna. Soudy nižších stupňů tuto námitku "odbyly" pouhým tvrzením, že chyba v rodném čísle vedlejšího účastníka je způsobena chybou úředníka. Dále stěžovatelka v dovolání namítala, že oba soudy nižších stupňů nezohlednily, že stěžovatelka do výše zmiňovaných nemovitých věcí investovala finanční prostředky do té míry, že by se mohla stát jejich spoluvlastnicí. Rozhodnutím soudů nižších stupňů tak bylo porušeno též právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky nyní napadeným usnesením odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka prý totiž v dovolání nespecifikovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe; nespecifikovala rovněž otázku, která doposud v praxi dovolacího soudu nebyla řešena nebo by měla být naopak vyřešena rozdílně. K přípustnosti dovolání přitom podle Nejvyššího soudu nepostačuje pouhé vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání - tedy aby dovolatel specifikoval, zda se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo zda odvolacím soudem řešená otázka doposud nebyla v praxi Nejvyššího soudu řešena nebo by měla být vyřešena jinak. Pokud tedy stěžovatelka v dovolání vymezila otázku, zda k prokázání vlastnického práva k nemovité věci postačuje v případě zpochybnění identity žalobce pouze výpis z katastru nemovitostí, pak k této otázce nikterak nespecifikovala právě podmínky přípustnosti. Namítala-li stěžovatelka, že jí nebylo umožněno prokázat podstatné skutečnosti, pak ve vztahu k této otázce sice vymezila, že se krajský soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, ale toto svoje východisko nepodepřela žádnou konkrétní judikaturou; nadto přezkum okolností, z nichž stěžovatelka dovozuje údajnou falešnou identitu žalobce jako vlastníka vyklizovaných nemovitých věcí, představuje otázku skutkovou, která podmínky přípustnosti dovolání ze zákona založit nemůže. Stejně tak přípustnost dovolání nemohou samy o sobě založit vady, proti nimž lze brojit žalobou pro zmatečnost, a konečně dovolání není ze zákona ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád") přípustné, jsou-li jím napadány výroky o náhradě nákladů řízení.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka předně zopakovala svoji argumentaci uplatněnou již v řízení o dovolání, tedy že obecné soudy neprovedly jí navrhované důkazy k prokázání (ne)pravé identity žalobce (vedlejšího účastníka), jakož i důkazy směřující k prokázání investic stěžovatelky do nemovitých věcí, které jí bylo uloženo vyklidit. Kvůli tomuto pochybení tak došlo podle stěžovatelky k nesprávnému zjištění skutkového stavu, když navíc otázku způsobilosti subjektu být účastníkem řízení musí obecný soud řešit podle stěžovatelky ze zákona. Stěžovatelka zopakovala rovněž svoji otázku, zda k prokázání vlastnictví k nemovitým věcem, které mají být vyklizeny, postačuje výpis z listu vlastnictví vystavený katastrálním úřadem, byla-li identita žalobce zpochybněna. Stěžovatelka připomíná, že i odklon od judikatury Ústavního soudu představuje sám o sobě důvod schopný založit přípustnost dovolání. Nad rámec své dovolací argumentace pak stěžovatelka spatřuje neústavnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí též ve skutečnosti, že dovolání stěžovatelky (jak výslovně vyplývá ze samotného rozhodnutí Nejvyššího soudu - pozn. Ústavní soud) bylo pro údajnou absenci podmínek přípustnosti dovolání odmítnuto pouze příslušnou předsedkyní senátu Nejvyššího soudu a nikoliv celým senátem Nejvyššího soudu.
II. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení
7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že stěžovatelka ve svém dovolání zpochybňovala skutková zjištění obecných soudů, na čemž ale nemůže být vystavěn dovolací důvod, neboť dovolání lze podle zákona podat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nevykazovala žádný vzájemný nesoulad; lze tedy shrnout, že závěr Nejvyššího soudu, že dovolání nebylo přípustné, je zcela v souladu i se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). Nejvyšší soud proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout, popř. zamítnout.
8. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že její podstata spočívá ve stěžovatelkou tvrzeném nesprávném vyhodnocení důkazních prostředků a nesprávném posouzení otázky, zda pro doložení aktivní legitimace v řízení postačuje výpis z listu vlastnictví, jak je evidován v katastru nemovitostí, a to za situace, kdy je v řízení zpochybňována žalobcova identita. Podle vedlejšího účastníka se ale obecné soudy dostatečně vypořádaly se všemi důkazními prostředky i s argumentací stěžovatelky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje své námitky, které ovšem obecné soudy dostatečně vypořádaly. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník považuje ústavní stížnost stěžovatelky jen za svévolné uplatňování práva, navrhuje, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
9. Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení Ústavní soud nezasílal stěžovatelce k replice, neboť tato zásadně nepřesahují rámec argumentace ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí.
III. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody.
11. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy platí, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, přičemž závazná je i ta část odůvodnění nálezu, která je spjata s jeho výrokem, neboť právě (a jen) v rámci odůvodnění musí být daný výrok vykládán. Tato vázanost právním názorem Ústavního soudu vyplývá nejen z čl. 89 odst. 2 Ústavy, nýbrž ze samotného smyslu kasace.
12. Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz); nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb. a další], že právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů. Je tomu tak mj. proto, že jde ve svém důsledku o způsob interpretace a aplikace norem ústavního pořádku. Ústavní soud dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty prvé Listiny, neboť rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá právo kromě jiného též na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech je v této souvislosti nutno považovat zejména ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ačkoliv ve skutkově obdobných případech v minulosti byla Ústavním soudem přiznána.
13. Rozhodnutí Ústavního soudu - vedle specifického řízení o kontrole norem - tedy z tohoto pohledu představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech. Judikatura Ústavního soudu přitom plně zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty; s výjimkou případu uvedeného v ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu, podle něhož dospěje-li senát v souvislosti se svou rozhodovací činností k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu; stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán.
14. Jak vyplynulo i ze shora uvedené rekapitulace věci, dovolání stěžovatelky bylo primárně odmítnuto s tím, že stěžovatelka nesprávně vymezila podmínky přípustnosti dovolání (resp. neuplatnila zákonný důvod dovolání) ve smyslu § 237 o. s. ř. ve spojení s § 241a občanského soudního řádu. Pouze okrajově bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto též podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., napadala-li stěžovatelka dovoláním též výrok krajského soudu o náhradě nákladů řízení, když do tohoto typu výroku není dovolání ze zákona přípustné.
15. Zákonná úprava nicméně vyžaduje (srov. § 243c odst. 2 o. s. ř.), aby o eventuálním odmítnutí dovolání z hlediska absence podmínek přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. bylo rozhodnuto v senátu, když výslovně uvádí, že k odmítnutí dovolání z důvodu nepřípustnosti je třeba souhlasu všech členů senátu; zjevně tedy není možné, aby k odmítnutí z tohoto důvodu přistoupil jen sám předseda senátu Nejvyššího soudu nebo jím pověřený člen.
16. K této otázce se přitom výslovně vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 849/16. V odůvodnění tohoto nálezu, který podle přesvědčení III. senátu Ústavního soudu zcela dopadá i na nyní posuzovanou věc a je tak s ohledem na východiska uvedená shora pro rozhodující senát Ústavního soudu závazný, je přitom zejména uvedeno, že relevantní znění právní úpravy (rozhodné i pro nyní hodnocenou věc) výslovně stanoví, že o přípustnosti dovolání (ve smyslu citovaného ustanovení § 237o. s. ř.) má rozhodovat senát, a nikoli samosoudce. Tento závěr vyplývá především z ustanovení § 243c odst. 2 občanského soudního řádu. Senátní způsob rozhodování o nepřípustnosti dovolání lze také jednoznačně dovodit i z důvodové zprávy k zákonu č. 404/2012 Sb. (www.psp.cz), která uvádí, že navržené ustanovení § 243c odst. 2 v sobě reflektuje nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), kterým bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno stávající ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tím, že důvodovou zprávou objasňované a zákonodárcem navrhované ustanovení zavádí kvalifikovanější způsob rozhodování o přípustnosti dovolání.
17. Důvody této změny lze podle Ústavního soudu shrnout ve smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 tak, že i odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, jakým procesním postupem a na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti podaného dovolání. Je tomu tak i proto, že pravidla o přístupu k vyšším soudním instancím musí být formulována co nejurčitěji tak, aby byla co nejjasněji seznatelná pro jednotlivé osoby. Není-li tento požadavek naplněn, znamená to odmítnutí spravedlnosti. Rovněž lze v této souvislosti podle Ústavního soudu poukázat na ustanovení § 36c občanského soudního řádu, podle něhož "Nejvyšší soud jedná a rozhoduje v senátech", když podle navazujícího ustanovení § 36d odst. 1 občanského soudního řádu platí, že "[n]estanoví-li zákon jinak, předseda senátu nebo jím pověřený člen senátu může ve věcech příslušejících senátu provádět jen takové úkony, jimiž se nerozhoduje ve věci". Obecným pravidlem rozhodování Nejvyššího soudu je tedy zjevně i podle zákona rozhodování senátní a rozhodování samosoudcovské představuje výjimku z tohoto pravidla tam, kde to zákon výslovně připouští. Přitom, jak je obecně přijímáno, každá výjimka z obecného pravidla by měla být vykládána zužujícím, a nikoliv rozšiřujícím způsobem.
18. V citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 849/16 [srov. odst. 35 jeho odůvodnění] je rovněž zdůrazněno, že není přijatelné, aby "první selekce" případů s ohledem na nepřípustnost podaných dovolání byla prováděna právě jen předsedou senátu (resp. jiným pověřeným členem senátu) tak, že podání, které by dle jeho názoru neobsahovalo řádné vymezení podmínek přípustnosti dovolání, by odmítl sám dle ustanovení § 243f odst. 2 občanského soudního řádu. (Ne)splnění předpokladu přípustnosti dovolání totiž nelze považovat za vadu, která (bez předchozí výzvy soudu) nebyla řádně doplněna nebo opravena (dle ustanovení § 241b odst. 3 občanského soudního řádu), neboť tento výklad by nectil závěry obsažené v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 a ani současné výslovné znění zákona (viz především ustanovení § 243c odst. 2 občanského soudního řádu). Nadto, pokud by bylo skutečně jen na rozhodujícím soudci, aby sám vyhodnotil, zda nesplnění podmínky přípustnosti dovolání bude považovat za vadu, pročež bude postupovat dle ustanovení § 243f odst. 2 občanského soudního řádu, či se s tímto nedostatkem dovolání vypořádá předpokládaným způsobem dle ustanovení § 243c odst. 2 občanského soudního řádu, jevila by se tato interpretace neudržitelnou i z důvodu nepředvídatelnosti rozhodování a rizika arbitrárnosti.
19. Rozhodování jediného soudce lze tedy podle Ústavního soudu akceptovat pouze tam, kde podmínky pro meritorní projednání dovolání zcela jednoznačně nejsou dány: dovolání bylo podáno opožděně nebo osobou, která k tomu není aktivně legitimována, dovolatel není zastoupen, nebyl zaplacen soudní poplatek, dovolání trpí obsahovými vadami, které k výzvě soudu nebyly odstraněny atp. Otázka přípustnosti dovolání z hlediska splnění podmínek dle ustanovení § 237 občanského soudního řádu však již představuje kvalitativně zcela odlišnou situaci: ve skutečnosti se totiž nejedná o přípustnost dovolání v klasickém procesním smyslu, nýbrž daleko přesněji o jeho "přijatelnost". Je pak ale právě na příslušném senátu Nejvyššího soudu samotném, aby zhodnotil, nakolik bude konkrétní věc považovat za právně významnou; takovéto rozhodnutí však nemůže činit jediný samosoudce, nýbrž musí zůstat vyhrazeno senátnímu rozhodování.
20. Jestliže tedy ve věci stěžovatelky odmítl jí podané dovolání na základě ustanovení § 243f odst. 2 občanského soudního řádu pouze předseda senátu Nejvyššího soudu, nelze tento postup považovat za ústavně souladný; obzvláště za situace, kdy rozhodující soudce zjevně musel fakticky zkoumat splnění předpokladu přípustnosti dovolání (což ostatně dostatečně vyplývá též z jeho vyjádření k ústavní stížnosti), byť tato pravomoc přísluší jedině a pouze senátu jako celku. Uvedené závěry přitom nebyly překonány ani shora odkazovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
21. Nejvyšší soud tedy o dovolání stěžovatelky rozhodoval v nesprávném složení, neboť o odmítnutí dovolání rozhodla předsedkyně senátu dle ustanovení § 243f odst. 2 občanského soudního řádu, ačkoliv o přípustnosti dovolání měl rozhodovat v souladu s § 243c odst. 2 občanského soudního řádu senát. Je tedy možno konstatovat porušení základního práva stěžovatelky na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Zároveň Ústavní soud konstatuje, že došlo-li k odmítnutí dovolání pro údajné vady, aniž by však byla řádně posuzována jeho přípustnost dle § 237 občanského soudu řádu, vedlo takové odmítnutí dovolání také k odepření přístupu stěžovatelky k dovolacímu soudu, a tím i k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
22. Ústavní soud proto napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Úkolem Nejvyššího soudu tak bude posoudit podané dovolání znovu, přičemž je vázán shora uvedeným právním názorem Ústavního soudu ohledně toho, že musí rozhodovat v senátu.
23. S ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se však Ústavní soud nezabýval otázkami, které se vztahují k tomu, zda Nejvyšší soud ústavně akceptovatelně posoudil stěžovatelčino dovolání v tom směru, zakládají-li stěžovatelkou formulované otázky přípustnost dovolání nebo nikoliv, resp. zda stěžovatelka uplatnila zákonem předvídaný dovolací důvod. Tyto otázky - ve správně složeném senátu - musí s ohledem na kritérium subsidiarity ústavní stížnosti nejprve posoudit sám Nejvyšší soud a teprve poté, bude-li se stěžovatelka domnívat, že jeho eventuální rozhodnutí představuje zásah do jejich základních práv a svobod, bude se případně moci - při splnění zákonem vyžadovaných podmínek - na Ústavní soud obrátit s novou ústavní stížností.
24. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno návrhu vedlejšího účastníka, aby mu vůči stěžovatelce byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", když ale stěžovatelka byla se svojí ústavní stížností v rozsahu námitky porušení práva na zákonného soudce a kontextuálně také porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu úspěšná. Pro vyhovění návrhu vedlejšího účastníka proto nebyly splněny zákonné podmínky.
Autor: US