// Profipravo.cz / Dovolání 26.08.2022

ÚS: Zastavení dovolacího řízení v důsledku administrativní chyby

Zastavil-li Nejvyšší soud dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku, ačkoli stěžovatel řádně a včas po výzvě soudu soudní poplatek zaplatil, zabránil stěžovateli v tom, aby se mohl stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a znemožnil mu tak realizaci práva na řádný soudní proces zaručený čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 743/22, ze dne 16. 6. 2022

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:


I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti navrhl, aby mu Ústavní soud podle § 62 odst. 4 a 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přiznal náhradu nákladů řízení.

3. Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se podává, že obvodní soud usnesením ze dne 29. 9. 2020 č. j. 26 C 84/2018-542 zastavil dovolací řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

4. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 20. 11. 2020 č. j. 23 Co 376/2020-555 usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

5. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo řízení o dovolání stěžovatele proti výše uvedenému usnesení městského soudu zastaveno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podáním dovolání vznikla stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání [srov. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o soudních poplatcích"], který činí podle položky 23 bodu 2 Sazebníku poplatků 4 000 Kč. Protože stěžovatel nezaplatil soudní poplatek za dovolání ani poté, co k tomu byl vyzván usnesením obvodního soudu ze dne 5. 5. 2021 č. j. 26 C 84/2018-693, Nejvyšší soud řízení o dovolání stěžovatele podle § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, zastavil. Nejvyšší soud uvedl, že nepřihlédl k žádosti stěžovatele o odložení povinnosti zaplatit soudní poplatek ze dne 17. 5. 2021, neboť podle jejího obsahu šlo zejména o opětovnou žádost o osvobození od soudního poplatku za dovolání s vylíčením důvodů nemajetnosti žadatele. Nejvyšší soud poukázal na to, že o stěžovatelově obdobné žádosti o osvobození od soudních poplatků za dovolání již bylo v řízení zamítavě rozhodnuto, jak patrno z pravomocného usnesení městského soudu ze dne 9. 4. 2021 č. j. 23 Co 122/2021-690, a stěžovatel žádné nové skutečnosti neuvedl. Nejvyšší soud konstatoval, že smyslem § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích (na které stěžovatel poukázal) je zohlednit situaci, ve které je poplatník ochoten a schopen soudní poplatek uhradit, ale zabránila mu v tom jiná událost, nikoliv situaci, v níž poplatník tvrdí, že není schopen soudní poplatek uhradit z důvodu svých nepříznivých majetkových poměrů, a o jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku již bylo pravomocně rozhodnuto podle § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tak, že se mu osvobození nepřiznává [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017 sp. zn. 25 Cdo 2185/2017, ústavní stížnost v dané věci byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 2795/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].


II.
Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, přehlédl však, že stěžovatel řádně a včas svou poplatkovou povinnost splnil. Řádné a včasné zaplacení poplatku ve výši 4 000 Kč stěžovatel osvědčil dokladem ze svého elektronického bankovnictví, a to potvrzením o platbě uskutečněné dne 2. 6. 2021 ve výši 4 000 Kč ve prospěch účtu čísla 3703-623021/0710, uvedeného v usnesení obvodního soudu, a včasnost této platby stěžovatel osvědčil doručenkou výzvy soudu k zaplacení poplatku ze dne 1. 6. 2021. V důsledku uvedených skutečností není podle stěžovatele odůvodnění napadeného usnesení věcně správné a přiléhavé, neboť stěžovatel o odložení povinnosti zaplatit soudní poplatek ve vztahu k výzvě obvodního soudu usnesením ze dne 5. 5. 2021 č. j. 26 C 84/2018-693 nežádal, a tento poplatek zaplatil řádně a včas v plné výši. Stěžovatel dodal, že vady spočívající v nezaplacení poplatku by ostatně odstraňoval již obvodní soud při předkládání dovolání ve své předkládací zprávě.

7. Stěžovatel poukazuje na to, že obdobná situace byla řešena v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 3213/19 (N 17/98 SbNU 125), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že rozhodne-li soud o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, ačkoli tento poplatek zaplacen byl, je třeba v takovém postupu spatřovat porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu. Stěžovatel rovněž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1722/20, bod 14, podle kterého je tomu také v případě zřetelných mechanických či administrativních pochybení soudu, jimiž je například založení rozhodné listiny do jiného spisu či její nezažurnalizování do příslušného spisu, omyl při datování jejího příchodu, přehlédnutí zaplacení soudního poplatku či přehlédnutí jiné (procesně) relevantní listiny apod. Stěžovatel dále poukazuje na nález ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. IV. ÚS 204/16 (N 10/84 SbNU 139), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod.

8. Stěžovatel dále poukazuje na to, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, může být způsobilé bezprostředně zapříčinit zásah do základních práv a svobod účastníka řízení [k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; č. 124/2013 Sb.)].

9. Stěžovatel je přesvědčen, že podmínky pro vydání napadeného usnesení nebyly dány, neboť soudní poplatek k výzvě soudu řádně a včas zaplatil v soudem stanovené lhůtě a výši, a přesto mu bylo právo využít tohoto mimořádného opravného prostředku odepřeno, čímž došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

10. Stěžovatel uvádí, že ještě před podáním ústavní stížnosti se marně pokusil dosáhnout nápravy u Nejvyššího soudu svým návrhem na autoremeduru per analogiam podle § 210a o. s. ř. Argumentoval hospodárností a procesní ekonomií, a rovněž snahou zabránit, aby nebyla přenášena odpovědnost za nápravu na Ústavní soud, který je jinak funkčně příslušný, a navrhoval, aby Nejvyšší soud sám napadené usnesení zrušil a pokračoval v dovolacím řízení. Nejvyšší soud tento návrh odmítl, aniž by jej formálně a věcně řešil.


III.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení

11. Soudce zpravodaj zaslal podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu a vedlejší účastnici řízení.

12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které vycházelo z informací, jež mu byly sděleny obvodním soudem v předkládací zprávě. Z předkládací zprávy nevyplývá, že by stěžovatel ve stanovené lhůtě soudní poplatek za dovolání řádně a včas zaplatil. Nejvyšší soud uvedl, že nad rámec skutečností uvedených v odůvodnění svého rozhodnutí se nemůže vyjádřit k tomu, jaké skutečnosti případně vyplývaly z obsahu procesního spisu, neboť jej již nemá k dispozici. Je tak na obvodním soudu, aby se vyjádřil, zda stěžovatel skutečně ve stanovené lhůtě, na stanovený účet obvodního soudu a pod správnou identifikací podle výzvy soudu soudní poplatek za dovolání proti usnesení městského soudu ze dne 20. 11. 2020 č. j. 23 Co 376/2020-555 zaplatil.

13. Nejvyšší soud pro úplnost dodal, že důvodem, proč sám přistoupil k zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, byla skutečnost, že dovolání již směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a současně stěžovatel podával opakovaně žádosti o osvobození od soudních poplatků, o nichž už bylo dříve rozhodnuto, tedy vše nasvědčovalo tomu, že v daném případě hrozí řetězení dovolání proti zastavení dovolacích řízení pro nezaplacení soudního poplatku, rozhodoval-li by o zastavení dovolacího řízení z uvedeného důvodu stále obvodní soud. Uvedený procesní postup sebou ovšem nese riziko, že případné pochybení již nebude možno standardními prostředky občanského soudního řízení napravit, přičemž návrh stěžovatele ze dne 2. 2. 2022 na autoremeduru Nejvyšší soud za přípustný procesní postup nepovažuje.

14. K žádosti stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení Nejvyšší soud uvedl, že tuto nepovažuje za důvodnou za situace, kdy se řeší, zda stěžovatel zaplatil řádně a včas soudní poplatek za dovolání, splatný s podáním dovolání, na základě dodatečné výzvy soudu, a to v řízení o dovolání proti zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, takže i v případě důvodnosti ústavní stížnosti lze dospět k závěru, že stěžovatel k nastalé procesní situaci nemalou měrou sám přispěl. Nejvyšší soud doplnil, že nebude-li Ústavnímu soudu doloženo tvrzení stěžovatele o řádné a včasné úhradě soudního poplatku (jejímu připsání na účet soudu), je podaná ústavní stížnost nepřípustná, eventuálně zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

15. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že jako žalovaná v předmětném náhradovém řízení nemá aktuálně možnost ověřit postup soudů v poplatkové agendě, ani pravdivost stěžovatelem namítaných skutečností, neboť příslušný soudní spis již byl odeslán Ústavnímu soudu. Vedlejší účastnice uvedla, že nemá důvod jakkoliv zpochybňovat správnost údajů uvedených v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Ponechává proto na Ústavním soudu, aby ze spisového materiálu ověřil pravdivost tvrzení stěžovatele a posoudil, zda skutečně došlo v řízení před soudy (obvodního soudu v rámci jemu náležejících úkonů v dovolacím řízení a Nejvyššího soudu) k namítaným pochybením.

16. Jde-li o návrh stěžovatele, aby mu Ústavní soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti, vedlejší účastnice jej považuje za nedůvodný. Vedlejší účastnice uvádí, že nezavinila, že dovolací řízení bylo zastaveno, když neměla žádný vliv na poplatkovou agendu, ani neměla v tomto směru žádná práva či povinnosti. Zdůraznila, že je především odpovědností stěžovatele, že soudy všech stupňů se vůbec musejí procesní otázkou splnění poplatkové povinnosti zabývat. Tomuto vývoji totiž předcházelo meritorní rozhodnutí, a sice rozsudek městského soudu ze dne 13. 5. 2020 č. j. 23 Co 67/2020-453, jehož výrok I. byl napaden dovoláním stěžovatele, stěžovatel však nezaplatil soudní poplatek ani spolu s úkonem, ani na základě pozdější výzvy soudu, a proto bylo dovolací řízení usnesením obvodního soudu ze dne 29. 9. 2020 č. j. 26 C 84/2018-542 zastaveno.

17. Zaslaná vyjádření neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal ostatním účastníkům k vyjádření.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

19. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

20. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].


A) Obecná východiska pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

21. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Co se rozumí tímto postupem, se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí realizaci práva na soudní ochranu a spravedlivý proces reálně umožňovat [srov. nález ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2682/15 (N 1/80 SbNU 25)].

22. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že o neústavnost jde i tehdy, vybočuje-li procesní postup soudu ze zákonných pravidel, která řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se pro stěžovatele negativně promítnout do jeho výsledku.

23. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve také zdůraznil, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině byly respektovány. Případné nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci, ke kterým při množství projednávaných věcí občas logicky dochází, nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod a od soudu právem očekávají ochranu svých práv [ srov. např. nález ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. IV. ÚS 204/16 (N 10/84 SbNU 139) bod 25; nález ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3157/14 (N 8/76 SbNU 123); nález ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3173/15 (N 88/81 SbNU 465); nález ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 953/12 (N 122/65 SbNU 591); nález ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 459/09 (N 123/57 SbNU 543); nález ze dne 23. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 335/04 (N 137/34 SbNU 385); nález ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 252/04 (N 181/35 SbNU 415); nález ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. III. ÚS 674/04 (N 85/37 SbNU 173); nález ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 329/2000 (N 176/20 SbNU 245); nález ze dne 13. 10. 1999 sp. zn. I. ÚS 167/98 (N 139/16 SbNU 45); či nález ze dne 10. 11. 1998 sp. zn. IV. ÚS 358/98 (N 140/12 SbNU 303)]. Tak je tomu rovněž v případě zřetelných mechanických či administrativních pochybení soudu, jimiž je například nedostatečné seznámení se s obsahem spisu, založení rozhodné listiny do jiného spisu či její neuvedení v rejstříku příslušného spisu, omyl při datování jejího příchodu, přehlédnutí zaplacení soudního poplatku či přehlédnutí jiné (procesně) relevantní listiny apod., a to zvláště za situace, kdy proti rozhodnutí soudu již není přípustný žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek.

24. Výše uvedené platí i v souvislosti s pohybem písemností uvnitř soudu, který musí být organizován tak, aby nedošlo k újmě účastníků při uplatnění jejich práv [srov. nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 518/10 (N 233/59 SbNU 375); nález ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2040/12 (N 203/67 SbNU 599), bod 13; nález ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 634/13 (N 85/69 SbNU 369); nález ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 281/12 (N 210/71 SbNU 477), bod 8; nález ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1008/13 (N 87/73 SbNU 473), bod 10; nález ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1603/15 (N 207/79 SbNU 365), bod 17; nález sp. zn. IV. ÚS 204/16, bod 24].

25. Z pohledu práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že pohyb písemností uvnitř soudu musí být organizován tak, aby nedošlo k odepření práva na přístup k soudu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 518/10, sp. zn. IV. ÚS 2040/12, sp. zn. I. ÚS 634/13, sp. zn. II. ÚS 1603/15). Není totiž přijatelné, aby nesprávně vyhodnocená skutečnost, vzešlá z organizace pohybu písemností uvnitř soudu, byla vykládána v neprospěch stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1603/15, bod 17; nález sp. zn. IV. ÚS 204/16, bod 24; nález ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 355/18 (N 61/88 SbNU 853), bod 7; nález ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 3213/19 (N 17/98 SbNU 125), bod 9; nález ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 831/20, bod 11]. Konečné rozhodnutí soudu a jeho odůvodnění musí být ve shodě s obsahem soudního spisu a nesmí být v rozporu s předchozím průběhem řízení. Výrok založený na věcně nesprávných argumentech a zjištěních nemůže dostát požadavkům spravedlivého procesu [nález ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 290/06 (N 108/45 SbNU 459); obdobně i nález sp. zn. I. ÚS 355/18, bod 7; nález sp. zn. III. ÚS 3213/19, bod 9; a nález sp. zn. III. ÚS 831/20, bod 11].

26. Závěry, jichž se ve výše uvedených rozhodnutích Ústavní soud dobral, spočívají především v nutnosti vycházet v obdobných případech z presumpce, že podání bylo učiněno řádně a včas a že soudní poplatek byl řádně zaplacen, nevyplývá-li z obsahu spisu opak. Je potom věcí soudu, aby zajistil řádné projednání takového podání [srov. nález ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3173/15 (N 88/81 SbNU 465)].

27. V nálezu ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2352/19 Ústavní soud rovněž vyslovil, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [čl. 4 Ústavy; srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405)]; tzn. především práva na soudní ochranu [viz např. nález ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1113/16 (N 228/83 SbNU 559); nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 (N 185/75 SbNU 59)].


B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ

28. Po seznámení se s ústavní stížností, s vyjádřeními účastníků řízení a po prostudování vyžádaného spisu obvodního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť k takovému administrativnímu pochybení soudu, které se ve výsledku negativně projevilo ve sféře stěžovatele, došlo i v nyní posuzovaném případě.

29. Z vyžádaného spisu obvodního soudu vedeného pod sp. zn. 26 C 84/2018 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti usnesení městského soudu ze dne 20. 11. 2020 č. j. 23 Co 376/2020-555 dovolání. Podáním dovolání vznikla stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání [srov. § 4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích, který činí podle položky 23 bodu 2 Sazebníku poplatků 4 000 Kč. Protože stěžovatel současně s dovoláním soudní poplatek neuhradil, vyzval obvodní soud stěžovatele usnesením ze dne 5. 5. 2021 č. j. 26 C 84/2018-693 (též č. l. 698), aby do 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za dovolání, který činí podle položky č. 23 bodu 1. písm. d) Sazebníku poplatků 4 000 Kč, a to na v usnesení (výzvě) soudu specifikovaný bankovní účet. Stěžovatel byl rovněž poučen o důsledcích včasného nezaplacení soudního poplatku. Výzva k zaplacení soudního poplatku byla právní zástupkyni stěžovatele Mgr. Markétě Chadžijské doručena dne 1. 6. 2021. Podáním datovaným dnem 17. 5. 2021 adresovaným obvodnímu soudu stěžovatel požádal o odložení povinnosti zaplatit soudní poplatek k výzvě soudu ze dne 5. 5. 2021 (č. l. 694). Uvedená žádost byla obvodnímu soudu doručena dne 18. 5. 2021. V předkládací zprávě k rozhodnutí o dovolání Nejvyššímu soudu (č. l. 709) je uvedeno, že soudní poplatek za dovolání nebyl zaplacen, dále je poukázáno na to, že na č. l. 641 a č. l. 690 byla zamítnuta žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, že dne 1. 6. 2021 byla stěžovateli doručena výzva k zaplacení soudního poplatku za dovolání, že stěžovatel na tuto reagoval podáním, které je podle obsahu novou žádostí o osvobození od soudních poplatků. Na čl. 725 se nachází návrh právního zástupce stěžovatele JUDr. M. K. ze dne 2. 2. 2022 na autoremeduru podle § 210a o. s. ř., adresovaný Nejvyššímu soudu, jehož přílohou je doklad o zaplacení soudního poplatku ve výši 4 000 Kč, na č. l. 729 se nachází potvrzení, že stěžovatel dne 2. 6. 2021 uhradil částku 4 000 Kč na číslo účtu a variabilní symbol, které jsou uvedeny ve výzvě soudu ze dne 5. 5. 2021 k zaplacení soudního poplatku, na č. l. 732 se nachází přípis Nejvyššího soudu adresovaný právnímu zástupci stěžovatele, datovaný dnem 16. 2. 2022, obsahující sdělení, že k návrhu stěžovatele na autoremeduru, který není přípustný, nebude přihlížet a nebude o něm ani rozhodovat. Na základě žádosti Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2022 obvodní soud doplnil spis sp. zn. 26 C 84/2018 o záznam o složení soudního poplatku ve výši 4 000 Kč stěžovatelem, který si vyžádal od České národní banky (viz č. l. 741).

30. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel poté, co byl obvodním soudem vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání usnesením ze dne 5. 5. 2021, které bylo doručeno jeho právní zástupkyni dne 1. 6. 2021, soudní poplatek dne 2. 6. 2021, tedy v soudem stanovené lhůtě i stanovené výši uhradil. Administrativní chybou soudu však došlo k zastavení dovolacího řízení, přestože byl soudní poplatek řádně uhrazen (včas a v plné výši).

31. Zastavil-li Nejvyšší soud dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku, ačkoli stěžovatel řádně a včas po výzvě soudu soudní poplatek zaplatil, zabránil stěžovateli v tom, aby se mohl stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a znemožnil mu tak realizaci práva na řádný soudní proces zaručený čl. 36 odst. 1 Listiny.

32. V předmětné věci navíc o zastavení dovolacího řízení rozhodl přímo Nejvyšší soud, aniž věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení, v důsledku čehož stěžovatel neměl ani možnost podat proti rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení opravný prostředek.


V.
Závěr

33. Ústavní soud proto shodně jako ve své předchozí judikatuře v nyní posuzované věci uzavírá, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod.

34. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu, kterým bylo zastaveno dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku, bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

35. Návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud nevyhověl. Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že vzniklé náklady si účastníci a vedlejší účastníci hradí sami. K postupu podle odst. 4 citovaného ustanovení, podle kterého Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, neshledal Ústavní soud v posuzovaném případě důvod, neboť k nastalé procesní situaci přispěl i sám stěžovatel, když nezaplatil soudní poplatek za dovolání, který byl splatný současně s podáním dovolání (srov. § 7 zákona o soudních poplatcích), řádně a včas a vyčkával na výzvu soudu. Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal důvod ani pro postup podle § 83 zákona o Ústavním soudu.

36. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů