// Profipravo.cz / Dovolání 17.12.2021

ÚS: Odmítnutí dovolání pro opožděnost

I. Bylo-li účastníkovi řízení z iniciativy soudu doručeno stejné rozhodnutí vícekrát, aniž by soud uvedl, že další doručení má pouze informativní povahu, počíná běh lhůty k podání opravného prostředku (dovolání) právě od posledního doručení napadeného rozhodnutí. Přestože bylo téže rozhodnutí odvolacího soudu doručeno nejprve právnímu zástupci účastníka řízení a následně z iniciativy soudu i účastníkovi samotnému, nelze posoudit jako opožděně podané takové dovolání, které bylo podáno ve lhůtě běžící právě od pozdějšího (druhého) doručení samotnému účastníkovi. To platí tím spíše, postupoval-li účastník řízení v souladu s poučením odvolacího soudu, že se běh lhůty pro podání dovolání odvíjí právě od doručení rozhodnutí jemu samotnému.

II. Jsou-li v konkrétním případě splněny podmínky pro projednání dovolání a rozhodnutí o něm, je povinností soudu, aby k jeho projednání přistoupil a ve věci rozhodl. Bylo-li dovolání odmítnuto pro údajnou opožděnost, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky, má takový postup za následek odepření přístupu k soudu, a tím i porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1020/21, ze dne 16. 11. 2021

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:


I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Dne 16. 4. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti, obsahu insolvenčního rejstříku a obsahu soudního spisu vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSUL 29 INS 3573/2019, v části vážící se k pohledávce č. 37, který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Krajský soud usnesením ze dne 21. 9. 2019 č. j. KSUL 69 INS 3573/2019-P37-2 rozhodl, že pohledávky obchodní společnosti Home Credit, a. s. (dále též jen "věřitel"), přihlášené do insolvenčního řízení přihláškou evidovanou pod č. 37, se co do částky 69 313,58 Kč odmítají. Krajský soud odůvodnil rozhodnutí tak, že jde o nevykonatelné pohledávky popřené insolvenčním správcem, přičemž věřitel neuplatnil své právo podat žalobu na jejich určení. Proti tomuto usnesení podal věřitel odvolání ze dne 25. 10. 2019. Usnesením ze dne 21. 11. 2019 č. j. KSUL 69 INS 3573/2019-P37-4 změnil krajský soud usnesení ze dne 21. 9. 2019 tak, že se pohledávky věřitele co do částky 69 313,58 Kč neodmítají. Krajský soud uvedl, že "úřední činností zjistil, že dne 4. 10. 2019 byla podána incidenční žaloba", ve které vystupuje věřitel jako žalobce a stěžovatelé jako žalovaní, pročež usnesení ze dne 21. 9. 2019 nemělo být vůbec vydáno.

3. Proti usnesení krajského soudu ze dne 21. 11. 2019 podali stěžovatelé odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 6. 2. 2020 č. j. 1 VSPH 70/2020-P37-9 potvrdil napadené usnesení krajského soudu jako věcně správné. Vrchní soud se neztotožnil s argumentací stěžovatelů, že věřitel podal určovací žalobu opožděně, v důsledku čehož měla být podle stěžovatelů odmítnuta. V dané věci bylo podle vrchního soudu rozhodující, že insolvenční správce nesprávně poučil věřitele o počátku běhu lhůty k podání určovací žaloby, pročež nelze jeho žalobu doručenou krajskému soudu dne 4. 10. 2019 považovat za opožděnou. Krajský soud proto autoremedurou změnil své usnesení ze dne 21. 9. 2019, a to při splnění všech podmínek stanovených § 95 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Vrchní soud poučil účastníky řízení o přípustnosti dovolání s tím, že "lhůta pro podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátům zvláštním způsobem". Předmětné usnesení bylo doručeno dne 19. 2. 2020 do datové schránky právního zástupce stěžovatelů a dále též v listinné podobě stěžovatelce dne 26. 2. 2020 a stěžovateli dne 28. 2. 2020 (viz doručenky typu III. přiložené ke str. 3 usnesení vrchního soudu).

4. Stěžovatelé podali proti usnesení vrchního soudu dovolání doručené krajskému soudu dne 28. 4. 2020. Z písemnosti "předložení věci k rozhodnutí o dovolání" (č. l. 15) je patrné, že dovoláním napadené usnesení bylo doručeno shora uvedeným osobám, přičemž zde krajský soud uvedl, že "dovolání bylo podáno včas". Nejvyšší soud však ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů podle § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218a a § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"), jako opožděné. Uvedl, že stěžovatelé byli řádně poučeni o lhůtě k podání dovolání, přičemž usnesení vrchního soudu jim bylo doručeno prostřednictvím jejich právního zástupce dne 19. 2. 2020. Posledním dnem dvouměsíční lhůty k podání dovolání tak byl den 20. 4. 2020. Jelikož stěžovatelé podali dovolání až dne 28. 4. 2020, učinili tak opožděně, pročež je musel odmítnout.


II.
Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé rekapitulují průběh řízení před soudy a uvádějí, že odmítnutím dovolání porušil Nejvyšší soud jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší soud podle nich nerespektoval kogentní zákonnou úpravu počítání lhůt, v důsledku čehož jejich dovolání nesprávně posoudil jako opožděné. Podle § 74 odst. 2 insolvenčního zákona totiž platí, že lhůta pro podání opravného prostředku počíná běžet ode dne, kdy byla písemnost doručena adresátu zvláštním způsobem. Z obsahu soudního spisu je však patrné, že okruh adresátů zahrnoval nejen právního zástupce stěžovatelů, ale rovněž stěžovatele samotné. Ustanovení § 74 odst. 2 a § 75 odst. 1 insolvenčního zákona se zmiňuje nikoli pouze o doručení, ale přímo o doručení adresátu. Stěžovatelům přitom krajský soud nedoručoval usnesení vrchního soudu například s poznámkou, že toto doručení má již pouze informativní povahu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu považují stěžovatelé též za nedostatečně odůvodněné, neboť se Nejvyšší soud vůbec nevypořádal se skutečností, že jim usnesení vrchního soudu bylo doručováno do vlastních rukou a řídili se tam uvedeným poučením.


III.
Vyjádření k ústavní stížnosti

6. Ústavní soud vyzval dalšího účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud uvedl, že není porušením práva na spravedlivý proces, nebudují-li soudy vlastní závěry na podrobné oponentuře jednotlivých vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelenou argumentaci. Možnost, že dovolání bude posouzeno jako opožděně podané, byla stěžovatelům známa, když se v jeho úvodu vyjadřovali k zachování lhůty pro jeho podání. Proto nelze hovořit o překvapivém či protiústavním rozhodnutí. Stěžovatelé podle Nejvyššího soudu dále nesprávně vykládají pojem "adresát" použitý v § 74 odst. 2 a § 75 odst. 1 insolvenčního zákona. Tam, kde je účastník řízení zastoupen advokátem, je soud povinen doručit rozhodnutí pouze tomuto advokátu. Z požadavku na profesionální přístup advokáta pak vyplývá požadavek, aby si v insolvenčním řízení počínal tak, aby lhůta k podání dovolání marně neuplynula.

7. Výzvu k vyjádření k ústavní stížnosti zaslal Ústavní soud též obchodní společnosti Home Credit, a. s., které podle § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu náleží postavení vedlejší účastnice řízení. Jelikož se však tato obchodní společnost k ústavní stížnosti ve lhůtě určené Ústavním soudem ani později nevyjádřila, má se v souladu s jí poskytnutým poučením za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala.

8. Vyjádření Nejvyššího soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelům na vědomí a k případné replice, ti se však ve stanovené lhůtě ani po jejím uplynutí nevyjádřili.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu nebyl takový prostředek přípustný.


V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). K zásahu do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn jen tehdy, kdyby soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatelů, zejména nebylo-li soudní řízení jako celek vedeno v souladu s hlavou pátou Listiny [srov. např. nález ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12 (N 191/71 SbNU 279)]. Přestože se Ústavní soud v obecné rovině řídí zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti soudů [např. nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)], nemůže pominout, že "výklad a následné použití právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva" [nález ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 4026/17 (N 72/89 SbNU 109)], což odůvodňuje kasační zásah Ústavního soudu.

11. Po posouzení ústavní stížnosti, obsahu napadeného usnesení, vyjádření Nejvyššího soudu a vyžádaného insolvenčního spisu (resp. jeho části), dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

12. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se "stanoveným postupem" svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu veřejné moci). Jsou-li přitom v konkrétním případě "splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl" (nálezy ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 4012/19 a ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. III. ÚS 3541/20). Proto také Ústavní soud dovodil, že byl-li podaný opravný prostředek odmítnut, popř. bylo-li řízení o opravném prostředku zastaveno, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky, má takový postup za následek odepření přístupu k soudu, a tím i porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz nálezy ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13 (N 196/75 SbNU 211) a ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 1967/18 (N 194/91 SbNU 403)]. Jsou-li totiž opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, především práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131)].

13. Shora uvedené kautely přitom platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, nemůže být rozhodování o něm vyjmuto z rámce ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. např. nálezy ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355) a ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2117/09 (N 51/56 SbNU 553)]. Proto kdyby Nejvyšší soud v řízení o dovolání "nerespektoval kogentní zákonnou úpravu počítání lhůt, v důsledku čehož ve lhůtě podané dovolání posoudil jako opožděně podané a odmítl je projednat"..., resp. nedostál by "své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelů (čl. 4 Ústavy), a sám tak porušil základní právo na přístup k soudu..." [nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2026/14 (N 186/75 SbNU 81)], je založen důvod pro zásah Ústavního soudu. K porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny dokonce může v některých případech dojít i tehdy, postupuje-li Nejvyšší soud při odmítnutí dovolání pro opožděnost formálně správně (viz nález dne sp. zn. II. ÚS 1967/18).

14. V posuzované věci lze též přiměřeně odkázat na nález ze dne 27. 8. 2009 sp. zn. II. ÚS 264/09 (N 190/54 SbNU 351), v němž Ústavní soud uvedl, že pokud soud doručoval rozhodnutí napodruhé bez poznámky například v tom smyslu, že doručení má již jen informativní povahu, dal tímto postupem stěžovateli za pravdu, že původní doručení nebylo v pořádku. V tom případě "je ale namístě uplatnit vůči soudu stejnou formální přísnost, jako ji v otázce doručování a předkládání podání (posuzování zmeškání lhůt, doručení nepříslušnému soudu atd.) uplatňuje soud vůči účastníkům". Stejně tak nelze klást k tíži stěžovatelů, pokud postupovali v důvěře ve správnost a zákonnost poučení odvolacího soudu [srov. nálezy ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 3976/17 (N 81/89 SbNU 231), ze dne 26. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 1820/18 (N 161/90 SbNU 607) nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 9. 2014 ve věci Gajtani proti Švýcarsku, č. 43730/07].

15. Ústavní soud nezpochybňuje tvrzení Nejvyššího soudu, že jsou-li účastníci řízení zastoupeni advokátem, doručuje soud (až na výjimky) veškeré písemnosti pouze tomuto advokátovi. V posuzované věci je však podstatné, že dovoláním napadené usnesení vrchního soudu bylo doručováno jak právnímu zástupci stěžovatelů, tak rovněž každému ze stěžovatelů na adresu jejich trvalého pobytu. Tuto skutečnost přitom Nejvyšší soud zcela přehlédl a navzdory tvrzení stěžovatelů se s ní nevypořádal. Stěžovatelé přitom vycházeli toliko z poučení uvedeného v rozhodnutí vrchního soudu, podle něhož bylo možné podat dovolání do dvou měsíců ode dne, kdy jim bylo rozhodnutí doručeno zvláštním způsobem. Soudní rozhodnutí přitom nebylo stěžovatelům doručováno například s poznámkou, že má pouze informativní povahu, když stejné rozhodnutí bylo předtím doručeno též jejich právnímu zástupci. Lze proto shrnout, že bylo-li účastníkům řízení z iniciativy soudu doručeno stejné rozhodnutí vícekrát, aniž by soud uvedl, že další doručení má pouze informativní povahu, počíná běh lhůty k podání opravného prostředku (dovolání) právě od posledního doručení rozhodnutí.

16. Stěžovatelce bylo dovoláním napadené usnesení vrchního soudu doručeno dne 26. 2. 2020, stěžovateli bylo doručeno dne 28. 2. 2020 (viz bod 3 výše). Jelikož bylo v insolvenční věci stěžovatelů - manželů - rozhodnuto o jejich úpadku a "společném" oddlužení (srov. usnesení krajského soudu ze dne 28. 3. 2019 č. j. KSUL 69 INS 3573/2019-A-18), je třeba na ně hledět jako na nerozlučné společníky podle § 92 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud nepopírá, že také nerozlučným společníkům (každému z nich), běží odvolací lhůta samostatně. Z "povahy nerozlučného společenství (rozhodnutí se musí vztahovat na všechny nerozlučné společníky) však plyne, že nerozlučný společník podá odvolání (dovolání) včas, učiní-li tak v době běhu ... lhůty alespoň jednoho z nich. Odvolání (dovolání) se vztahuje na všechny nerozlučné společníky..." (ŠEBEK, R. In SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 865-866). Proto jelikož stěžovatel podal dovolání poslední den "své" lhůty (28. 4. 2020), vztahuje se toto včas podané dovolání i na stěžovatelku.

17. Je zjevné, že Nejvyšší soud nezohlednil skutečnost, že dovoláním napadené usnesení vrchního soudu bylo doručeno nejen advokátovi, ale rovněž samotným stěžovatelům, kteří byli poučeni o tom, že běh lhůty pro podání dovolání se odvíjí právě od okamžiku tohoto doručení. S touto skutečností se ostatně Nejvyšší soud náležitým způsobem nevypořádal ani ve svém vyjádření (viz bod 6 výše). Skutečnost, že se stěžovatelé v úvodu svého dovolání vyjádřili též k jeho včasnosti, v žádném případě neimplikuje závěr, že byli srozuměni s jeho opožděností, přičemž jeho odmítnutí pro ně není překvapivé a protiústavní (viz tentýž bod). Nejvyšší soud svým postupem porušil právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

18. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, proto jí vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil. Ústavní soud upozorňuje, že toto jeho rozhodnutí žádným způsobem nepředjímá budoucí rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání (mimo závěr o jeho včasnosti).

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů