// Profipravo.cz / Dovolání 23.10.2020

ÚS: Dovolání ve věci nároku na náhradu za zpožděný let

Ve sporu o nároku podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, v němž je účastníkem fyzická osoba v postavení spotřebitele a bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, není dovolání nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o tzv. spotřebitelský vztah. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání v takovém sporu podle uvedeného ustanovení pro nepřípustnost, poruší právo dovolatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1922/20, ze dne 8. 9. 2020

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížností, jakož i z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 11 C 110/2018 se podává, že L. H. se žalobou u obvodního soudu domáhal, aby žalované (v řízení o ústavní stížnosti v postavení stěžovatelky) byla uložena povinnost zaplatit mu částku 600 EUR s příslušenstvím z titulu paušalizované náhrady škody za zpoždění letu v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen "nařízení" nebo "nařízení č. 261/2004"). Obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 3. 2019 č. j. 11 C 110/2018-45 žalobě vyhověl (I. výrok) a dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalobci náklady řízení (II. výrok). Vyhovující meritorní výrok odůvodnil zjištěním, že blíže specifikovaný let žalobce byl opožděn o 80 minut, což způsobilo, že do cílového místa (Montrealu) dorazil téměř s jednodenním zpožděním.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 10. 2019 č. j. 19 Co 294/2019-78 potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zároveň účastníky řízení poučil, že proti jeho rozhodnutí je přípustné dovolání za podmínek uvedených v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a že přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen Nejvyšší soud.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Uzavřel, že přípustnost stěžovatelčina dovolání proti rozsudku městského soudu je vyloučena § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, kde se tento limit neuplatní, ale jde o nárok vyplývající z nařízení č. 261/2004. V návaznosti na uvedené odkázal Nejvyšší soud, kromě jiného, na usnesení ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. 25 Cdo 3932/2019 v obdobné věci, jež obsahuje v podstatě shodné odůvodnění. Na nepřípustnosti dovolání podle Nejvyššího soudu nemůže nic změnit ani nesprávné poučení městského soudu, neboť to samo o sobě nemůže založit přípustnost dovolání.


II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka [kromě polemiky, zda odpovídá či neodpovídá v daném případě za škodu způsobenou vedlejšímu účastníkovi kvůli zpožděnému letu (pozn. touto problematikou se ovšem Ústavní soud kvůli petitu vymezenému stěžovatelkou, resp. kvůli důvodům, pro něž bylo dovolání stěžovatelky Nejvyšším soudem odmítnuto, zabývat nemohl)] namítá, že Nejvyšší soud nesprávně vymezil podmínky přípustnosti jejího dovolání. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje mimo jiné na nálezy sp. zn. IV. ÚS 2672/19 ze dne 19. 2. 2020 a sp. zn. IV. ÚS 286/20 ze dne 10. 3. 2020 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nich podle stěžovatelky Ústavní soud vyslovil, že když je podmínka pro odmítnutí dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. formulována neurčitým pojmem "vztahy ze spotřebitelských smluv", je tento pojem nutno vykládat ve prospěch účastníků řízení tak, aby jím byl umožněn přístup k Nejvyššímu soudu. K samotné povaze nároku plynoucího z nařízení Ústavní soud podle stěžovatelky uvedl, že přestože tyto nároky mají právní základ v nařízení, podmínkou jejich vzniku je existence smluvního vztahu (spotřebitelské smlouvy) mezi cestujícím a leteckým dopravcem.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


IV.
Vyjádření účastníka řízení

7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost účastníkovi a L. H. k vyjádření.

8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření lapidárně uvedl, že vzhledem k závěru Ústavního soudu o spotřebitelské povaze nároku na náhradu škody za zpoždění vyjádřenému v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 291/20 ze dne 31. 3. 2020, který Nejvyšší soud respektuje, nevznáší proti podané ústavní stížnosti žádné argumenty.

9. Žalobce v řízení před obecným soudem L. H. se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Protože byl poučen o tom, že v takovém případě bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vzdává, nebylo s ním již dále v posuzované věci jednáno.

10. Vyjádření účastníka Ústavní soud nezasílal stěžovatelce na vědomí a k případné replice, neboť neobsahuje žádné nové argumenty, je toliko vyjádřením respektu k judikatuře Ústavního soudu. Nadto nelze přehlížet, že Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl.

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

11. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Byť předmětem odborných polemik zůstává otázka závaznosti odůvodnění nálezu, přesněji otázka závaznosti nosných důvodů takového rozhodnutí (srov. k tomu souhrnně např. Filip, J. in Bahýľová, L., Filip, J., Molek, P., Podhrázký, M., Suchánek, R., Šimíček, V., Vyhnánek, L. Ústava České republiky: komentář. Praha: Linde, 2010, s. 1216 a násl., anebo Sládeček, V. in Sládeček, V., Mikule, V., Suchánek, R., Syllová, J. Ústava České republiky: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 1018 a násl.), nepochybně lze přijmout závěr, že odůvodnění nálezu je spjato s jeho výrokem a právě (a jen) v odůvodnění musí být výrok vykládán. Tato vázanost právním názorem Ústavního soudu vyplývá ze samotného smyslu kasace i z čl. 89 odst. 2 Ústavy.

12. V souladu s četnou judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191); nález ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.) a další] je závěr, že právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů. Je tomu tak mimo jiné proto, že jde ve svém důsledku o způsob výkladu a aplikace Ústavy, Listiny či mezinárodních závazků. Ústavní soud ovšem dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty první Listiny, neboť rovnost v právech zakládá též právo na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech je nutno pak v této souvislosti považovat zejména ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ač již ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána.

13. Rozhodnutí Ústavního soudu - vedle specifického řízení o kontrole norem - tedy z tohoto pohledu představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech [srov. k tomu v širších souvislostech nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163)]. Judikatura Ústavního soudu přitom plně zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty, s výjimkou případu uvedeného v § 23 zákona o Ústavním soudu.

14. V posuzované věci není sporu o tom, že právní závěry Nejvyššího soudu obsažené v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, včetně jím odkazovaného usnesení, byly překonány nálezovou judikaturou Ústavního soudu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2672/19 ze dne 19. 2. 2020, (který se sice týkal náhrady škody za zrušený let a náhrady za přepravu na jiné letiště, jeho závěry se ovšem uplatní i při rozhodování o nárocích za zpožděný let dle nařízení č. 261/2004, neboť tyto se opírají o stejnou právní úpravu a řídí se totožnými principy) Ústavní soud konstatoval, že v obecné rovině považuje pojem "vztahy ze spotřebitelských smluv" podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za natolik široký, že jako ústavně nepřípustný nelze označit výklad, který pod něj umožňuje zahrnout nejen právní vztahy založené přímo spotřebitelskou smlouvou, ale také právní vztahy založené na základě zákona (nebo jiného právního předpisu, včetně přímo použitelného předpisu Evropské unie). Uvedené platí jen tehdy, odvíjí-li se vznik těchto právních vztahů od spotřebitelské smlouvy, a to i když bude uplatněný nárok dán podle zákona vůči osobě, která nebyla smluvní stranou této spotřebitelské smlouvy. Neurčitost uvedeného pojmu je třeba vykládat ve prospěch účastníků řízení tak, aby jim pokud možno byl umožněn přístup k dovolacímu soudu [srov. bod 20. nálezu sp. zn. IV. ÚS 2672/19].

15. Nároky na náhradu za zrušený nebo zpožděný let mají svůj základ v přímo použitelném předpisu Evropské unie, podmínkou jejich vzniku však je, kromě jiných právních skutečností, aby zde - v souladu s výše uvedeným - existoval smluvní vztah typicky mezi cestujícím jako spotřebitelem a provozujícím leteckým dopravcem. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že i v těchto případech dovolání není nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ve věci jde o vztahy ze spotřebitelských smluv (sc. jde o tzv. spotřebitelský vztah).

16. V nyní posuzované věci sice byla - rozdílně od odkazovaných nálezů - dovolatelkou právě stěžovatelka jako provozující letecký dopravce, nicméně právní úprava dovolání nedefinuje výjimku umožňující - vzdor majetkovému censu - podat dovolání kritériem upínajícím se k osobě dovolatele [například tím, že by aktivní legitimace k podání dovolání svědčila například jen spotřebiteli nebo ve smyslu jiné části dispozice § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen zaměstnanci], ale typem vztahu, z něhož spor vychází (vztah spotřebitelský, vztah pracovněprávní). Je-li nadto jedním z důležitých úkolů Nejvyššího soudu sjednocování judikatury nižších soudů, pak může-li se Nejvyšší soud vyjádřit k doposud neřešené otázce i prostřednictvím dovolání podaného například leteckým dopravcem, je takovýto stav - nazíráno z širší perspektivy - i ve prospěch samotného spotřebitele.

17. Čtvrtý senát Ústavního soudu neshledal důvod v nyní posuzované věci odchýlit se od závěrů zmiňované nálezové judikatury. Ostatně v jiném svém nálezu (nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 291/20) se Ústavní soud zabýval případem, kdy nárok na náhradu škody byl na tehdejší stěžovatelku (právnickou osobu) postoupen čtyřmi cestujícími, kteří měli u leteckého dopravce platnou rezervaci na let, který byl zpožděn. Ústavní soud přitom uzavřel, že nejasnou otázku, zda i v tomto případě jde stále o vztah ze spotřebitelské smlouvy, je třeba vyřešit ve prospěch účastníků tak, aby jim pokud možno byl umožněn přístup k Nejvyššímu soudu.

18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené rozhodnutí zrušil. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť má za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů