// Profipravo.cz / Dovolání 10.07.2020

ÚS: K posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem

Ukončení soudního řízení bez meritorního projednání věci je porušením základního práva na přístup k soudu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, není-li obsah dovolání s ohledem na zvláštní účel tohoto procesního institutu důsledně posouzen ve všech jeho částech a jejich vzájemných souvislostech, a vyložen tak, aby toto základní právo (a současně povinnost soudu) mohlo být realizováno v souladu s procesními předpisy, kterými je konkretizováno.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 481/19 ze dne 16. 6. 2020

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky a principy právního státu zakotvené v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 9. 2. 2017 č. j. 22 C 75/2016-65 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 142 707 eur s příslušenstvím (pojistné plnění). Stěžovatelce pak uložil, aby zaplatila vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 120 383 Kč. Dospěl k závěru, že stěžovatelce nevznikl nárok na pojistné plnění v dané výši, protože příčinou vzniku škody nebyla ztráta zásilek (stříbrného granulátu) v důsledku nahodilé události v průběhu jejich přepravy, na kterou se vztahovalo pojištění zásilek během přepravy, jež bylo mezi účastnicemi řízení sjednáno, ale v důsledku podvodného vylákání zboží od stěžovatelky a jeho nezaplacením, tedy skutečnostmi, které nastaly mimo dobu přepravy zboží.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 19. 10. 2017 č. j. 29 Co 269/2017-99 rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 61 688 Kč. I on dospěl k závěru, že nedošlo ke "ztrátě" či "pohřešování" zásilky v důsledku nahodilé události, nýbrž předem připraveného a uskutečněného jednání, kdy neznámé osoby si u stěžovatelky objednaly dvě zásilky stříbrného granulátu na určené místo a tam je také převzaly, avšak zboží nezaplatily, k čemuž dodal, že nelze na vedlejší účastnici přenášet odpovědnost za to, že stěžovatelka se vlastní neopatrností stala obětí podvodu.

4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. K tomu uvedl, že mu stěžovatelka předložila otázku, která podle jejího názoru dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, ovšem na této otázce rozhodnutí městského soudu nespočívá, a k tomu dodal, že stěžovatelka v rámci vymezení dovolacího důvodu kritizuje napadené rozhodnutí městského soudu především prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tímto způsobem nelze proti nesprávnosti právních závěrů brojit (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).


II.
Stěžovatelčina argumentace

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na to, že předmětné zásilky nebyly přepravcem, polským subjektem Pawel Witych, Pawel Jablonski s. c., doručeny příjemci uvedenému v mezinárodních nákladních listech, tj. společnosti MIBA AG, resp. SOLIS Sp. z o. o. Není tedy pravda, že došlo k řádnému předání zásilek, nýbrž škoda vznikla porušením, či přinejmenším hrubým zanedbáním povinností dopravce, když zásilku vyložil na jiném místě (tj. před branou logistického areálu CLS OPTIMA, a nikoliv ve skladu SOLIS Sp. z o. o., který se v tomto areálu nalézal) a odevzdal je osobám, aniž ověřil jejich totožnost a oprávnění zastupovat příjemce. Argumentace soudů nižších stupňů tak vychází z nesprávného předpokladu, že zásilky byly příjemci dodány. Nesprávným je i další předpoklad, že se na danou událost nevztahuje Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě (CMR). Kdyby byly dodrženy povinnosti plynoucí z přepravní smlouvy a z této mezinárodní úmluvy (ohledně kontaktování odesílatele v případě, že se v místě dodání vyskytnou překážky), ke ztrátě zásilky by nedošlo. Ztráta zásilky tedy dle stěžovatelky nenastala v důsledku podvodného jednání, ale z důvodu zanedbání povinností přepravcem.

6. Dovolání bylo podle stěžovatelky přípustné, neboť rozsudek městského soudu závisel na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to, zda ztráta zásilky v důsledku porušení povinností přepravce při přepravě zboží, spočívající v předání dopravované zásilky osobě odlišné od jejího adresáta na místě odlišném od místa uvedeného v mezinárodním nákladním listu pro předání zboží, je nahodilou událostí krytou pojištěním (pojistnou událostí). Postup Nejvyššího soudu, který její dovolání pro nepřípustnost odmítl, aniž by ovšem byl tento důvod naplněn, stěžovatelka považuje za "odepření spravedlnosti". Předložená právní otázka směřuje k odpovědi na to, kterým okamžikem vznikla škoda v posuzovaném případě, přičemž stěžovatelka nesouhlasí s názorem obecných soudů, že vznik škody nastal mimo dobu sjednané přepravy zboží. Opakuje, že škoda nevznikla tím, že byla provedena objednávka, ale tím, že byla vypravena zásilka, kterou společnost, které byla zásilka adresována, neočekávala. Škoda vznikla až při porušení povinnosti přepravce vyplývající z přepravní smlouvy, který předal zásilky mimo místo určení, aniž by si k tomu vyžádal souhlas odesílatele. Tímto okamžikem ztratila nad nimi kontrolu a tento okamžik nastal v době, kterou kryje pojištění.

7. Za příčinu vzniku škody tak stěžovatelka považuje jednoznačně porušení povinností přepravce a vytýká Nejvyššímu soudu, že nezkoumal vztah tzv. příčinné souvislosti. Přitom předmětem řízení bylo, zda ke ztrátě či pohřešování došlo v důsledku nahodilé události v době sjednané přepravy, což je otázka právní, nikoliv skutková, přičemž o tom, co se skutkově událo, mezi stranami rozpor nepanoval, neshodly se pouze na tom, kdy došlo ke vzniku škody, jestli v době sjednané přepravy anebo před ní, tedy v době kryté pojištěním. Nejvyšší soud přitom mohl a měl rozeznat, že na vyřešení předložené otázky rozhodnutí městského soudu závisí. Navíc, považoval-li tento soud předloženou otázku za skutkovou, nezbavovalo by ho to povinnosti přezkoumat ji z pohledu porušení jejích ústavně zaručených práv.


III.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatelky

8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení.

9. Nejvyšší soud poukázal na to, že městský soud se otázkou, zda dopravce porušil své povinnosti, a tedy ani tím, zda toto porušení povinností je nahodilou událostí "krytou pojištěním", nezabýval, protože na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že ke "ztrátě" či "pohřešování" obou zásilek došlo v důsledku předem připraveného a uskutečněného podvodného jednání neznámých osob, které nelze považovat za nahodilou skutečnost, a tedy ani za pojistnou událost podle pojistné smlouvy. Je proto názoru, že nebyly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, že jeho rozhodnutí je řádně odůvodněno a že jím nebylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, přičemž navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, případně její zamítnutí pro nedůvodnost.

10. Vedlejší účastnice s poukazem na prokázaný skutkový stav vyjádřila názor, že stěžovatelce vznikla škoda, která není pojistnou smlouvou kryta, a že obecné soudy dospěly ke správnému závěru, že ke ztrátě či prohřešování obou zásilek nedošlo v důsledku nahodilé skutečnosti v průběhu přepravy, nýbrž v důsledku podvodného jednání neznámé osoby. Namítá-li stěžovatelka, že neexistoval žádný důvod pro odmítnutí dovolání, a Nejvyšší soud se měl předloženou otázkou zabývat, pak rozhodnutí městského soudu na posouzení této otázky vůbec nezáviselo, resp. ji městský soud neřešil, neboť dospěl k závěru, že ke skutečnostem představujícím vznik škody došlo mimo dobu sjednané přepravy zboží, a to v důsledku podvodného jednání neznámé osoby. Příčinou vzniklé škody bylo tedy podvodné jednání, ke kterému došlo ještě před převzetím zboží k přepravě, a tudíž tato škoda nemůže být pojistnou smlouvou kryta. Nebyl tak splněn základní předpoklad přípustnosti dovolání upravený v § 237 o. s. ř. Následně vedlejší účastnice uzavřela, že nebylo zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces, a navrhla odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.

11. Soudce zpravodaj zaslal tato vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Ta v ní odmítla vyjádření Nejvyššího soudu s tím, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodu, který nebyl ve skutečnosti naplněn. Nesouhlasila s názorem soudů nižších stupňů, že vznik škody nastal mimo dobu sjednané přepravy zboží podvodným jednáním. Škoda vznikla až při porušení povinnosti přepravce vyplývající z přepravní smlouvy, který předal zboží mimo místo určení, aniž by si nejprve vyžádal souhlas odesílatele. Až v tento okamžik, tedy v době kryté pojištěním, ztratila kontrolu nad zásilkami. Příčinou škody bylo jednání přepravce, nikoliv podvodné jednání. Tento vztah však dovolací soud nezkoumal, ačkoliv předmětem řízení bylo, zda při přepravě zásilek došlo k pojistné události kryté pojistnou smlouvou, resp. zda ztráta či pohřešování zásilek nastaly v důsledku nahodilé události, tedy zda ke vzniku škody došlo v době sjednané přepravy zboží (kryté pojistnou smlouvou), kteroužto otázku (stěžovatelka) považuje za právní, a nikoliv skutkovou. O tom, co se událo, mezi stranami rozpor nepanoval, neshodly se na otázce, kdy došlo ke vzniku škody, a na soudech bylo posoudit, jakým způsobem ke škodě došlo, tedy právně zhodnotit, co bylo příčinou vzniku škody. Nejvyšší soud měl rozeznat, že na vyřešení jí předložené otázky rozhodnutí městského soudu závisí. Znovu připomenula, že šlo též o nutnost přezkoumat položenou otázku (šlo-li o skutek) z pohledu porušení jejích ústavně zaručených práv.

12. K vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelka uvedla, že se v něm opakují závěry uvedené v napadeném usnesení, a z tohoto důvodu odkázala na obsah ústavní stížnosti a předchozí části repliky. Na okraj poznamenala, že jí není jasné, z jakého důvodu by v dovolání předestřená otázka měla být pokládána za natolik obecnou, že není způsobilá posouzení dovolacím soudem a že má naopak za to, že je formulována dostatečně určitě, aby z ní bylo zřejmé, na co má dovolací soud odpovědět, a zároveň není příliš kauzuistická, aby nebyly závěry dovolacího soudu použitelné i na jiné obdobné případy.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo všeobecného dozoru nad jejich rozhodovací činností; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

15. Jak patrno z napadeného usnesení, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné stěžovatelčino dovolání z důvodu, že v něm předložená otázka nemůže přípustnost dovolání založit, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá, a současně vytkl stěžovatelce, že v rámci vymezení dovolacího důvodu kritizuje rozhodnutí městského soudu především prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů, s tím, že argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci městský soud, není zpochybněním právního posouzení věci.

16. Ústavní soud pokládá za potřebné vyjádřit se nejprve ke druhému bodu. Zde obsažený právní názor vychází z konstantní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavní soud nevidí důvod se proti němu vymezovat, protože na posuzovanou věc dopadat nemůže. Je třeba rozlišovat situaci, kdy dovolatel:
a) zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, přičemž (s ohledem na jím provedené hodnocení důkazů) předestírá svou vlastní skutkovou verzi a na jejím základě pak namítá (i) nesprávnost právního posouzení, a situaci;
b) (primárně) správnost skutkových závěrů nezpochybňuje, nýbrž tvrdí další (jiné) skutečnosti, které na rozdíl od soudů nižších stupňů považuje za rozhodné z hlediska právních norem, které je dle jeho názoru v dané věci třeba aplikovat.

17. Konkrétně ve věci nyní posuzované soudy nižších stupňů považovaly za relevantní skutečnost, že ke "ztrátě" zásilek došlo v důsledku podvodného jednání dosud nezjištěné osoby", kdežto stěžovatelka měla za to, že hlavní (resp. právně relevantní) příčinou této ztráty (pohřešování) bylo porušení povinností přepravce, aniž by přitom skutková zjištění soudů nižších stupňů o podvodném jednání jakkoliv zpochybnila. Otázkou, zda skutečně dopravce porušil své povinnosti, se tyto soudy nezabývaly, zjevně z toho důvodu, že to nepovažovaly za (právně) významné, a tedy v tomto směru ani neprováděly žádné dokazování. Nutno dodat, že tato skutečnost (tj. absence dokazování) žádnou roli nehraje, neboť není rozdíl v tom, pominou-li soudy nižších stupňů ze zjištěných (prokázaných) skutečností chybně ty, které jsou z hlediska aplikované právní normy relevantní, či nepřistoupí-li ze stejného důvodu k samotnému zjišťování (prokazování) takových skutečností, ač jsou účastníkem v řízení tvrzeny. V obou případech [sub 16 a) a b)] pochybení městského soudu tkví primárně ve vadném právním posouzení věci, pouze ve druhém případě se toto pochybení odrazí i v tzv. důkazním řízení, kdy skutkový stav bude zjišťován v nesprávném ohledu či neúplném rozsahu.

18. Proto přichází-li dovolatel s vlastní skutkovou verzí, která je odlišná od skutkového stavu, jak byl ustálen soudy nižších stupňů, vždy je nezbytné posuzovat, zda nesprávnost právního posouzení má dle dovolatele pramenit z chybných skutkových závěrů (z jiné, jím uplatňované skutkové verze), anebo zda naopak má příčina tvrzených nedostatků ve skutkových zjištěních spočívat v uplatnění nesprávného právního názoru. K tomu nutno dodat, že rozdílná je i povaha případných vad, zatímco v prvním případě jde o typickou tzv. skutkovou vadu, kdy skutkové závěry jsou nesprávné v tom smyslu, že nekorespondují se skutečností, přesněji s tím, co v řízení vyšlo najevo (§ 132 o. s. ř.), ve druhém případě jde o vadu právní, spočívající v tom, že i přes svou "správnost" nejsou příslušné skutkové závěry relevantní anebo úplné (míněno v relevantním rozsahu), neboť to, jakou skutečnost nutno považovat za významnou, stanoví právní norma (zde obsažená v § 2758 odst. 1 občanského zákoníku), případně norma chování zakotvená v příslušném smluvním ujednání (zde pak obsažená v článku II bodu 2.3 pojistné smlouvy). V posuzované věci se stěžovatelka nedomáhala toho, aby Nejvyšší soud přezkoumával správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů (a v závislosti na výsledku korigoval právní závěry městského soudu), což by bylo v rozporu s § 241a odst. 1 o. s. ř., ale aby posoudil, zda právně významnými jsou skutečnosti jí tvrzené, anebo naopak ty, které za základ svých skutkových zjištění vzal městský soud.

19. Jde-li o první námitku stěžovatelky (viz sub 15), Nejvyšší soud uzavřel, že na řešení otázky, kterou stěžovatelka v dovolání předložila, rozhodnutí městského soudu nespočívá. S ohledem na právě uvedené však tomuto závěru nelze přisvědčit. Stěžovatelka v odvolání argumentovala (ve stručnosti řečeno) tak, že jí škoda vznikla v důsledku toho, že dopravce porušil své povinnosti, když nepostupoval podle jejích pokynů a příslušné právní úpravy, a proto nemohlo dojít k řádnému předání zásilek, a tudíž ani k ukončení přepravy. A protože ke škodě došlo ještě během této přepravy, vztahuje se na daný případ pojištění dle pojistné smlouvy. Městský soud se s touto argumentací očividně neztotožnil, když v rámci svého právního posouzení, shodného s obvodním soudem, uzavřel, že ke ztrátě zásilek nedošlo v důsledku nahodilé skutečnosti ve smyslu článku II bodu 2.3 pojistné smlouvy, ale v důsledku podvodu, resp. že k této ztrátě došlo mimo dobu sjednané přepravy zboží. Městský soud přitom nutně musel řešit otázku, zda - s ohledem na právní názor vyjádřený stěžovatelkou v odvolání - může z hlediska věcné správnosti rozsudek obvodního soudu obstát, na čemž nic nemění, že tak učinil implicitně, když toliko předestřel své právní posouzení, aniž by tedy objasnil, proč stěžovatelčin právní názor nepovažuje za správný, konkrétně z jakého důvodu není jí tvrzená skutečnost (spočívající v porušení povinností přepravce) právně významná. A považoval-li městský soud tuto skutečnost za právně irelevantní, nepovažoval za nutné se zabývat ve vztahu k ní okolnostmi doručování předmětné zásilky.

20. Předložila-li pak stěžovatelka v dovolání Nejvyššímu soudu otázku, zda "ztráta zásilky v důsledku porušení povinností přepravce při přepravě zboží (spočívající v předání zásilky osobě odlišné od jejího adresáta a na místě odlišném od místa uvedeného v mezinárodním nákladním listu pro předání zboží) je nahodilou událostí krytou pojištěním", jde o tutéž otázku, s jakou se s ohledem na stěžovatelčinu argumentaci musel, byť implicitně, vypořádat i městský soud.

21. Vykládá-li Nejvyšší soud § 237 o. s. ř. tak, že rozhodující má být to, jakou právní otázku výslovně vymezil a následně (takto vymezenou) řešil městský soud v dovolání napadeném rozhodnutí, tj. v posuzované věci, zda je podvod nahodilou skutečností ve smyslu pojistné smlouvy, pak takovýto výklad považuje Ústavní soud za příliš zužující, kolidující se smyslem a účelem daného mimořádného opravného prostředku, neboť z možnosti nápravy předem vylučuje co do právního posouzení potenciálně vadná rozhodnutí, v nichž odvolací soud odmítne právní argumentaci odvolatele jen tak, že vysloví právní názor, který vylučuje platnost právního názoru obsaženého v odvolání (zde pak, že právně z hlediska pojistných podmínek relevantní je, zda přepravce porušil své povinnosti).

22. Za této situace nelze přisvědčit závěru, že by rozhodnutí městského soudu spočívalo jen na řešení otázky, jak uvedeno výše, tedy že šlo o podvod, který nahodilou událostí pro nároky z pojištění není. Tímto ovšem městský soud implicitně odmítl stěžovatelčin argument, že (i když došlo k podvodu) podstatné je, že dopravce porušil své povinnosti, a tudíž nárok z pojištění vznikl. Odpovědět na otázku, zda to bylo nebo nebylo z právního hlediska podstatné, měl Nejvyšší soud. Městský soud tedy řešil (právní) otázku, co je právně relevantní, zda podvod nebo porušení povinností dopravce, a tím, že dal přednost první variantě, odmítl tu druhou. Je tak zřejmé, že byť se městský soud explicitně vyjádřil k variantě první, implicitně zavrhl variantu druhou, a tudíž na řešení této otázky jeho rozhodnutí spočívalo.

23. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na svou judikaturu. V prvně uvedeném usnesení ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 29 NSČR 53/2013, 29 Cdo 2376/2013 nastala patrně obdobná situace jako ve věci nyní posuzované, neboť dovolatel namítl, že mu rozhodnutí o úpadku nebylo doručeno podle ustanovení § 50b o. s. ř. a § 75 odst. 3 insolvenčního zákona, a to za situace, kdy městský soud dospěl k závěru, že mu jako nikoliv "známému věřiteli" nebylo třeba doručovat "zvlášť" (§ 430 odst. 2 insolvenčního zákona a contrario), určitý rozdíl zde však spočívá v tom, že se přesto dovolací soud ke správnosti daného právního posouzení vyjádřil, neboť poukázal na rozhodnutí, které spornou otázku (doručování) řešilo. Odkaz na usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2376/2013 není zcela přiléhavý, neboť v této věci dovolatelka namítla vadu řízení týkající se skutkového zjištění, které však nemělo pro rozhodnutí městského soudu žádný význam, což jako již bylo uvedeno, není případ nyní posuzované věci.

24. Staví-li Nejvyšší soud snad své rozhodnutí na nepřiléhavosti právní otázky uvedené v dovolání, povinnost ji (správně) formulovat dovolateli, přísně vzato, nesvědčí. Jeho zákonnou povinností je specifikovat právní posouzení městského soudu, které pokládá za nesprávné (což předpokládá i určitou "identifikaci" relevantní právní otázky), a vyložit, v čem má spočívat jeho nesprávnost (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a spolu s tím uvést (a případně odůvodnit), který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.). Z posledně uvedeného ustanovení (i povahy věci) pak plyne, že na právním posouzení, které dovolatel napadá, musí být rozhodnutí městského soudu postaveno (musí na něm "záviset"), neboť jinak by rozhodování dovolacího soudu mělo často jen akademický význam. Ovšem specifikace adekvátní právní otázky, tedy takové, která se na základě argumentace dovolatele a závěrů městského soudu otevírá, je primárně povinností dovolacího soudu, neboť to je nezbytným předpokladem případného posouzení, zda je ve vztahu k takové otázce dovolání přípustné (je-li samozřejmě tato otázka relevantní).

25. Proto formuluje-li dovolatel sám právní otázku, nezbavuje to Nejvyšší soud povinnosti posuzovat právní argumentaci (námitku), která je v dovolání obsažena, splňuje-li podmínky § 241a odst. 3 o. s. ř. Důvodem odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle § 237 o. s. ř. může být v daných souvislostech skutečnost, že se tato právní argumentace obsažená v dovolání zcela "mine" s právními závěry, jež byly pro rozhodnutí městského soudu určující, takže i kdyby dovolací soud dovolateli přitakal, nemohlo by to mít na výsledek právního posouzení věci žádný vliv. Promítnuto do poměrů věci nyní posuzované stěžovatelka v úvodu svého dovolání (a to v souvislosti s uvedením toho, jaký předpoklad přípustnosti považuje za splněný) určitou právní otázku vymezila, současně však na dalších třech stranách podrobně argumentovala, z jakého důvodu považuje posouzení věci městským soudem po právní stránce za nesprávné. Tato argumentace však byla Nejvyšším soudem pominuta, případně byla chybně považována za argumentaci skutkovou (viz výše). Přitom je zřejmé, že právní názory stěžovatelky a městského soudu zde vedle sebe obstát nemohou, resp. z napadeného usnesení nelze vyvodit opak.

26. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen "kvalifikovanou vadou" zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc (zde na přístup k soudu), nebo se dopustí - (zpravidla) z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů.

27. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že Nejvyšší soud tím, že dostatečně nerozlišil mezi pojmy "právní posouzení" a "skutkové zjištění", porušil základní právo stěžovatelky na přístup k soudu, neboť neakceptoval stěžovatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., a současně restriktivně interpretoval § 237 o. s. ř., v důsledku čehož neakceptoval jí přednesenou právní otázku, resp. právní námitku, a z těchto důvodů se nezabýval stěžovatelkou podaným dovoláním (z hlediska stěžovatelkou tvrzeného předpokladu jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. a případně i jeho důvodnosti). Jde přitom o tzv. kvalifikované vady ve výše uvedeném smyslu (sub 26) - jednak daný výklad neodpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů, jednak byl použit příliš restriktivní výklad, neodpovídající smyslu a účelu zákona, resp. nezohledňujícím - ačkoliv "ve hře" zde byla očividně otázka samotného přístupu k tomu soudu jako součást ústavně zaručeného práva na soudní ochranu [srov. např. nálezy ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13 (N 247/83 SbNU 855), ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3127/17 (N 236/87 SbNU 827)]. Obsah dovolání proto musí být důsledně posouzen ve všech jeho částech a jejich vzájemných souvislostech a vyložen tak, aby toto základní právo (a současně povinnost soudu) mohlo být realizováno v souladu s procesními předpisy, kterými je konkretizováno. Proto ukončení soudního řízení bez meritorního projednání věci je porušením základního práva na přístup k soudu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

28. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že právní otázka, která se z dovolání podává, má obecnou povahu, neboť jde o interpretaci a aplikaci ve smlouvě použitého pojmu "nahodilá skutečnost", který je současně pojmem obsaženým v zákoně (byť terminologie není zcela totožná, když § 2758 odst. 1 občanského zákoníku hovoří o "nahodilé události"). Dále uzavírá, že úkolem Nejvyššího soudu bylo vyjádřit se, zda případné porušení povinností dopravce (viz sub 19) bylo právně relevantní, a z hlediska svého postavení orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) připomíná, že pro jeho rozhodnutí není podstatné samotné řešení této otázky, nýbrž právě to, že ji dovolací soud odmítl zodpovědět.

29. Ústavní soud proto z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů