// Profipravo.cz / Dovolání 22.02.2019
ÚS: Povinnost vypořádat se s námitkami účastníků řízení
Součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Proto je povinností soudů se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumentací účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 968/18, ze dne 29. 1. 2019
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. V řízení o dědictví po M. S., zemřelé v roce 2003, dědili část majetku dědicové ze zákona v první dědické skupině, a to manžel zůstavitelky J. S. a její dvě dcery, J. Ž. a A. V. Na základě námitky A. V. byly na dědický podíl J. Ž. započteny nemovitosti, které obdržela od zůstavitelky darem za jejího života. Podle obecných soudů hodnota darovaných nemovitostí převyšuje výši dědického podílu, který připadá J. Ž., a ta proto z dědictví nenabyla žádný majetek. J. Ž. během řízení před obecnými soudy zemřela, stěžovatel jakožto její syn je její právní nástupce. Namítá mimo jiné, že obecné soudy při určení ceny darovaných nemovitostí a ceny děděných nemovitostí nepostupovaly "dle stejných pravidel" a tím porušily jeho právo na spravedlivý proces a zásadu rovnosti stran. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a ze spisu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
2. V roce 1992 M. S. a její manžel J.S. darovali své dceři J. Ž. (matce stěžovatele) každý jednu polovinu domu č. p. X1 a pozemek st. p. č. X2 v k. ú. N. V té době byl zhotoven znalecký posudek, který stanovil cenu těchto nemovitostí dle vyhlášky č. 393/1991 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, na 906 990 Kč. V roce 1996 M. S. a její manžel darovali J. Ž. pozemek st. p. č. X3 v k. ú. N. (Uvedené nemovitosti budou dále označovány též jako "darované nemovitosti".)
3. V roce 2003 M. S. zemřela. V té době spolu se svým manželem v rámci společného jmění manželů vlastnila dvě osminy budovy č. p. X4 a přilehlých pozemků st. p. č. X5 a p. č. X6 se součástmi a příslušenstvím, vše v k. ú. Vraňany (dále též "nemovitosti ve Vraňanech"). Ve svém výlučném vlastnictví měla jednu polovinu nemovitostí v k. ú. N., jejichž výčet je obsažen ve výroku III napadeného rozhodnutí okresního soudu (dále též "nemovitosti v Nové Vsi"), jde o pozemky a zemědělské stavby se součástmi a příslušenstvím. Dále vlastnila akcie.
4. Dědického řízení se zúčastnili tito pozůstalí: manžel J. S., dcery J. Ž. a A. V. a vnuci L. Ž. (stěžovatel) a J. V. Další vnučka A. Ž. a vnuk K. V. dědictví odmítli.
5. Obecné soudy zjistily, že M. S. v roce 1991 sepsala závěť formou notářského zápisu a v roce 1997 sepsala závěť vlastní rukou (holografní závěť). V holografní závěti uvádí mimo jiné (včetně jazykových nepřesností): "udělám svoje osobní přání pro své 2 dcery – J. Ž a A. V. Ve V. č. X4 mám po svých rodičích domek se zahradou. [Dostali jsme] tento dům takto: J. a A. po 3/8 a já s mužem po 1/8. Slibovala jsem dům A., ale ta už o něj nestojí a tak mají každá 1/2 stejným dílem. [...] V Nové Vsi č. X1 mám pastvinu na hospodářství o 30 ha. Jana dostala obytný dům s hostincem [tj. darované nemovitosti, bod 2 výše], který na své náklady a práci opravila a dala do chodu, jak si muž přál. Svojí 1/2 polí dávám svým dvěma dcerám, tj. každé 7 ha. Pro J. chci, aby měla pro hostinec u vrat, kůlnu na uhlí, k používání studnu, jímku pro užívání dvora. Ostatní budovy ať si rozdělí muž, jak uzná sám. [...]" Holografní závěť je podle obecných soudů neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost.
6. Dle závěti sepsané formou notářského zápisu měla dcera J. Ž. zdědit jednu polovinu domu č. p. X1 v k. ú. N. s příslušenstvím, kterou však již obdržela za života zůstavitelky jako dar. Dcera A. V. měla zdědit jednu osminu domu č. p. X4 v k. ú. V. s příslušenstvím. Co se týče nemovitostí v Nové Vsi, měla dcera J. Ž. zdědit "2 ha polí" a dcera A. V. "veškerá zbylá pole", podle obecných soudů je však toto ustanovení závěti neurčité, a proto je závěť v této části neplatná. L. Ž. a J. V. byli v závěti ustanoveni jako dědici vkladů, které se však ke dni úmrtí zůstavitelky nezachovaly. Protože závěť nezahrnovala veškerý majetek zůstavitelky, vedle dědiců ze závěti podle obecných soudů dědí i dědicové ze zákona v první dědické skupině, a to manžel zůstavitelky J. S. a její dcery J. Ž. a A. V. A. V. poté namítla, že na dědický podíl J. Ž. jako dědičky ze zákona by se měly započíst darované nemovitosti.
7. Nemovitosti ve V. byly znaleckým posudkem V. B. oceněny podle vyhlášky č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, - tedy tzv. cenou zjištěnou - k době úmrtí zůstavitelky na 249 250 Kč (č. l. 77-96).
8. Nemovitosti v Nové Vsi byly znaleckým posudkem, který vypracoval tentýž znalec, oceněny rovněž podle již citované vyhlášky č. 540/2002 Sb., - tedy tzv. cenou zjištěnou - k době úmrtí zůstavitelky na 1 371 660 Kč (č. l. 44-76).
9. Darované nemovitosti (nacházející se rovněž v Nové Vsi) byly oceněny revizním znaleckým posudkem, podle něhož činila cena "obecná (tržní)" polovičního podílu darovaných nemovitostí ke dnům jejich darování celkem 1 052 415 Kč. V posudku je zdůrazněno, že při zjišťování hodnoty majetku ke zpětnému období je "naprosto vyloučené oceňovat nemovitý majetek pomocí oceňovacího předpisu, protože výsledkem nemůže být nic jiného než cena zjištěná" (č. l. 315-350, citováno z č. l. 341-342).
10. Při jednání před notářkou jako soudní komisařkou namítla zástupkyně stěžovatele a jeho matky, že "znalecký posudek na nemovitosti v k. ú. V. nezní na cenu tržní na rozdíl od znaleckého posudku na nemovitosti v k. ú. Nová Ves" (č. l. 411). Notářka poté majetek ocenila cenou uvedenou v těchto znaleckých posudcích s odkazem na "shodn[é] prohlášení účastníků".
11. Podle napadeného usnesení okresního soudu patřily nemovitostí ve V. v ceně 249 250 Kč (dle posudku odkazovaného v bodě 7 výše) do společného jmění manželů M. S. a J. S. Jednu osminu v hodnotě 124 625 Kč (a bytové zařízení včetně elektrických spotřebičů bez hodnoty) proto připadla pozůstalému manželovi. Jedna osmina nemovitostí ve Vraňanech v uvedené hodnotě pak patří do dědictví a převezme ji A. V. jako dědička ze závěti. Ostatní majetek stěžovatelky, tvořený nemovitostmi v Nové Vsi v ceně 1 371 660 Kč (dle posudku odkazovaného v bodě 8 výše), akciemi v hodnotě 1600 Kč a pohledávkou za dividendy ve výši 272 Kč nabydou dědici ze zákona, kterými jsou manžel J. S. a dcery A. V. a J. Ž. Na dědický podíl J. Ž. byl ovšem započten dar představovaný darovanými nemovitostmi v ceně 1 052 415 Kč, určené revizním znaleckým posudkem (bod 9 výše). Hodnota majetku při dědění ze zákona se započtenou hodnotou daru činí 2 425 947 Kč, dědický podíl každého ze tří zákonných dědiců tedy je 808 649 Kč. Hodnota daru, který J. Ž. od zůstavitelky obdržela, převyšuje její dědický podíl ze zákona, a tudíž dle okresního soudu nenabude ničeho. Majetek děděný ze zákona si mezi sebe rozdělí rovným dílem manžel J. S. a A. V. Výrokem VI bylo rozhodnuto o odměně pro správce dědictví.
12. J. Ž., stěžovatel a manžel zůstavitelky se proti tomuto rozhodnutí odvolali. Uvedli, že nesouhlasí se zápočtem na dědický podíl J. Ž. Upozornili, že oproti původnímu znaleckému posudku (bod 2 výše) byla revizním znaleckým posudkem určena cena "o více než 100 %" vyšší. Současně uvedli, že "ostatní nemovitosti, které se dědí ze zákona [...] nebyly oceněny metodikou [užitou v revizním znaleckém posudku pro ocenění darovaných nemovitostí]. Při zpracování touto metodikou by cena děděných nemovitostí byla výrazně vyšší [...] než je uvedená ve znaleckých posudcích [V. B., odkazovaných v bodech 7 a 8]". Podle odvolání měla být při oceňování darovaných i děděných nemovitostí použita jednotná metodika. Podle odvolání měl být pro ocenění darovaných nemovitostí využit původní znalecký posudek, podle něhož by byl dar oceněn na 435 495 Kč (polovina z ceny celé nemovitosti podle původního posudku, bod 2 výše).
13. Při jednání před krajským soudem poté stěžovatel, který jako advokát zastupoval i J. Ž. a manžele zůstavitelky, k dotazům soudu podle protokolu uvedl, že "setrvává na své námitce, že nemovitosti v katastrálním území V. a katastrálním území Nová Ves (pole) nejsou ohodnoceny cenou obecnou, tedy cena zjištěná, zahrnutá do soupisu, není cenou obecnou". Dále uvedl, že "není schopen říct, jakou cenu tyto nemovitosti mají, domnívá se však, že se jedná o cenu nižší, než jaká byla zjištěna na základě předloženého znaleckého posudku Ing. B.." Zástupce A. V. poté nabídl stěžovateli učinit prohlášení, že výše obecné ceny těchto nemovitostí je "v cenové hladině shodné, jako cena dosud zjištěná nebo nižší". Stěžovatel uvedl, že není schopen tuto skutečnost nesporně prohlásit. Stěžovatel byl poté odvolacím soudem upozorněn, že jeho tvrzení, že cena děděných nemovitostí v k. ú. V. a k. ú. Nová Ves je nižší než cena zjištěná, nemusí mít žádný vliv na rozhodnutí a bude vždy v neprospěch J. Ž. vzhledem k zápočtu hodnoty darovaných nemovitostí. Stěžovatel poté podle protokolu uvedl, že "setrvává na svých tvrzeních" (č. l. 557).
14. Krajský soud poté svým napadeným usnesením, výrokem I zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku VI, výrokem II potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II, III, IV, V a VII s tím, že do výčtu pozemků nabývaných dědici doplnil dva pozemky, a výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle krajského soudu vyšel okresní soud při stanovení ceny nemovitostí ve Vraňanech a v Nové Vsi ze znaleckých posudků za souhlasného prohlášení všech účastníků řízení. Podle krajského soudu se jeví "věrohodným, že cena těchto pozemků, jak na ní účastníci jako na obvyklé shodli, této ceně skutečně odpovídá". Stěžovatel jako zástupce J. Ž. a J. S. namítal, že tato cena je nižší. Provádět k této otázce dokazování by však dle krajského soudu bylo "nehospodárné a neúčelné", neboť s ohledem na zápočet na dědický podíl J. Ž. by nemohlo dojít ke změně rozhodnutí ve prospěch její nebo J. S.
15. Proti tomuto rozhodnutí podali J. S., J. Ž. a stěžovatel dovolání. J. S. později vzal své dovolání zpět. V průběhu dovolacího řízení J. S., J. Ž. a A. V. zemřeli. Veškerý majetek J. Ž. nabyl stěžovatel.
16. V dovolání je namítáno, že metodika použitá v revizním znaleckém posudku pro ocenění darovaných nemovitostí výrazně zvyšuje jejich cenu a že děděné nemovitosti nebyly touto metodikou oceněny. Při využití této metodiky "by cena děděných nemovitostí byla výrazně vyšší". Podle dovolání by měla být k ocenění darovaných i děděných nemovitostí použita jednotná metodika. V dovolání se uvádí, že dar započtený na dědický podíl J. Ž. měl být oceněn dle původního znaleckého posudku na 453 495 Kč (bod 2 výše). Posléze je v dovolání namítáno, že "pokud by byly všechny nemovitosti oceněny metodikou [užitou v revizním znaleckém posudku], byly by závěry takového posudku pro dovolatele daleko příznivější". Krajský soud podle dovolání chybně interpretuje stěžovatelovo "tvrzení, že byla namítána cena nižší". Podle dovolání "byla namítána cena nižší, protože nemovitosti byly oceněny v roce 2003, pokud by byly oceněny v roce 2008 [podle metodiky revizního znaleckého posudku], byla by jejich cena nepochybně vyšší". Podle dovolání krajský soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování dle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
17. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Protože rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno před 1. 1. 2013, posuzoval Nejvyšší soud přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen o. s. ř.), jak stanoví čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. Podle Nejvyššího soudu není dovolání přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu nemělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
18. Podle napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel polemizuje se skutkovým zjištěním o hodnotě darovaných nemovitostí a předkládá "vlastní skutkový závěr, že "pro řádné vypořádání dědických podílů měla být [...] započtena cena daru ve výši 453 495 Kč", tedy polovina částky 906 990 Kč určené v původním znaleckém posudku (bod 2 výše). Tyto námitky stěžovatele podle Nejvyššího soudu nepředstavují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale podle § 241a odst. 3 o. s. ř., a při posuzování přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k nim dle § 237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. nemůže být přihlíženo.
19. Na tom dle Nejvyššího soudu nic nemění ani námitka, že "pro spravedlivé vypořádání dědických podílů měla být použita jednotná metodika oceňování darovaných i děděných nemovitostí". Nejvyšší soud k ní uvedl, že dle ustálené judikatury se při zápočtu na dědický podíl vychází u darované věci z její obvyklé ceny v době darování, zatímco při stanovení obvyklé ceny majetku v dědictví je určující den smrti zůstavitele. Pouze výjimečně by mohlo být přihlédnuto "v zájmu dodržení přibližné majetkové ekvity mezi spoludědici" i k dalším okolnostem, jako je značný rozdíl mezi cenou daru v době darování a cenou daru v době smrti zůstavitele. Znalecké posudky však z takovéhoto rozdílu mezi cenami nevycházejí a ani stěžovatel nežádá "jiné (nižší) ocenění daru z důvodu rozdílnosti cen majetku ke dni darování a ke dni smrti zůstavitelky".
20. Námitky směřující vůči správci dědictví nejsou dle Nejvyššího soudu relevantní, neboť krajský soud pouze zrušil rozhodnutí okresního soudu o přiznání odměny správci dědictví.
II. Argumentace účastníků řízení
21. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že byla porušena rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a že došlo k porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
22. Podle stěžovatele bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné jen proto, že směřovalo proti "usnesení dovolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013". Stěžovatel uvádí, že před tímto datem bylo podáno i dovolání, a upozorňuje, že dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 mohly být důvodem dovolání i vady řízení.
23. Podle stěžovatele došlo k porušení rovnosti účastníků řízení. Darovaná nemovitost (započtená na dědický podíl) totiž nebyla oceněna podle stejných pravidel jako nemovitosti náležející do dědictví. Pro určení ceny nemovitosti darované v roce 1992 byl totiž použit znalecký posudek z roku 2008; zatímco pro určení ceny nemovitostí náležících do dědictví [cena určovaná k roku 2003 - poznámka Ústavního soudu] se vycházelo z posudků vypracovaných v roce 2004. Podle stěžovatele měla být cena nemovitosti darované v roce 1992 pro zachování rovnosti určena dle původního posudku z roku 1992 (bod 2 výše), a to ve výši 453 495 Kč. Místo toho však byla cena určena na základě revizního znaleckého posudku z roku 2008 ve výši 1 052 415 Kč (bod 9 výše) a právě s takto určenou cenou daru, oproti původnímu posudku zvýšenou více než dvojnásobně, bylo provedeno započtení na dědický podíl.
24. Podle stěžovatele obecné soudy postupovaly "tendenčně", protože účastníkem řízení byl i někdejší předseda Okresního soudu v Mělníku J. V. a jeho matka A. V.
25. Pokud jde o délku řízení, stěžovatel namítá, že dovolání podané v roce 2011 bylo okresním soudem doručeno na Nejvyšší soud až v roce 2013 a rozhodnuto o dovolání bylo až v roce 2018. Podle stěžovatele tak "se spisem nikdo nepracoval téměř 7 let", stěžovatel vznáší i další výhrady k postupu Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, které podle něj prodloužily délku tohoto řízení.
26. Stěžovatel dále namítá, že došlo k porušení zákona při ustanovení správce dědictví, a upozorňuje na to, že ve v hlavičce napadeného rozhodnutí jsou dle jeho názoru nesprávně uvedeni účastníci řízení. Závěrem stěžovatel žádá, aby věc byla jako naléhavá dle § 39 zákona o Ústavním soudu projednána přednostně.
27. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na napadené rozhodnutí a zopakoval argumentaci týkající se nepřípustnosti dovolání stěžovatele. Podrobněji se vyjádřil jen k námitce porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Nejvyšší soud uvádí, že neobvyklá délka dovolacího řízení nebyla zapříčiněna pochybením Nejvyššího soudu, ale především úmrtími dvou účastníků řízení, kvůli čemuž bylo nutné vyčkat pravomocného skončení dědických řízení a rozhodnout o procesním nástupnictví dle § 107 o. s. ř.
28. Stěžovatel v replice - kromě zopakování výhrad k postupu Nejvyššího soudu a vůči jeho napadenému rozhodnutí - poukazuje pouze na formální nedostatky vyjádření Nejvyššího soudu. Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud ve svém vyjádření chybně uvedl (vedlejší) účastníky dovolacího řízení, chybně uvedl den, kdy bylo dovolání podáno (místo 3. 11. 2011 uvedeno 2. 11. 2011) a uvádí, že dovolání byla přidělena spisová značka až v roce 2013. "Rozpory a chyby ve vyjádření Nejvyššího soudu" podle stěžovatele "dokládají neznalost spisu a celé kauzy, a to po šesti letech od podání dovolání". Ústavní soud nezasílal toto vyjádření Nejvyššímu soudu k duplice, protože neobsahuje žádné nové argumenty nad rámec ústavní stížnosti.
29. Krajský soud ve svém vyjádření k věci samé uvedl, že stěžovatel pouze polemizuje se skutkovým posouzením věci. Krajský soud upozornil na to, že stěžovatel během jednání před krajským soudem na opakované dotazy odpovídal, že "cena nemovitostí tvořících předmět dědictví je nižší, než cena stanovená [rozhodnutím okresního soudu]". Toto tvrzení nemohlo pro matku stěžovatele ani pro něj přinést příznivější rozhodnutí, neboť nižší hodnota dědictví by znamenala nižší hodnotu dědického podílu. Po započtení by tudíž stále matka stěžovatele a nyní on nemohli nic zdědit. Při stanovení hodnoty daru postupoval krajský soud v souladu s konstantní judikaturou. Krajský soud dále uvádí, že neshledává žádný důvod, pro který by mohly soudkyně rozhodující ve věci být podjaté, přičemž J. V. žádná z nich osobně nezná a neměla žádný důvod věc rozhodnout v jeho prospěch, jak tvrdí stěžovatel.
30. Okresní soud ve svém vyjádření odkázal na napadená rozhodnutí a průběh řízení. V přiloženém vyjádření notářky bylo poukázáno na to, že ve věci rozhodovala její předchůdkyně a ona sama neměla možnost se s věcí dostatečně seznámit.
31. K. V., nezastoupený advokátem, uvedl, že stížnost je cela zmatečná a bez konkrétních důvodů. Uvedl, že stěžovatel a jeho právní zástupkyně mu podle pravomocného rozsudku mají zaplatit 1 725 483 Kč s příslušenstvím, které nyní vymáhá v exekučním řízení.
32. Ústavní soud nezasílal tato vyjádření stěžovateli k replice, neboť oproti napadeným rozhodnutím neobsahují žádný další argument podstatný pro posouzení věci.
33. A. Ž. a J.V. nevyužili možnosti se k ústavní stížnosti vyjádřit; Z. Ž. zemřel.
III. Hodnocení Ústavního soudu
34. Ústavní soud se nejprve zabýval napadeným rozhodnutím krajského soudu a tím, jak obecné soudy naložily s námitkami stěžovatele při určování ceny nemovitostí, a poté přezkoumal usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí stěžovatelova dovolání.
a) Postup krajského soudu ve vztahu k určení ceny nemovitostí
35. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zahrnuje právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí [viz již nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151)]. Jak Ústavní soud mnohokrát zopakoval, soudy proto mají povinnost se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45), bod 11; nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009 (N 138/53 SbNU 717); nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565); z poslední doby viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1167/17 ze dne 31. 7. 2017, bod 29]. Tato povinnost tak samozřejmě neznamená, že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení; v úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení. V žádném případě ovšem nelze ignorovat argument, který je pro výsledek řízení klíčový [viz nález sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 (N 217/75 SbNU 431), bod 60; shodně nález sp. zn. I. ÚS 1895/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 52/76 SbNU 717), bod 31].
36. Z totožných principů vychází i Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře k právu na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy (viz již rozsudek ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku č. 16034/90 ze dne 19. 4. 1994, § 59 a 61; z poslední doby viz např. rozsudek ve věci Ramda proti Francii č. 78477/11 ze dne 19. 12. 2017, § 59 nebo rozsudek ve věci Jokšas proti Litvě č. 25330/07 ze dne 12. 12. 2013, § 58).
37. Povinnost řádně odůvodnit soudní rozhodnutí a adekvátně vypořádat námitky účastníků řízení se vztahuje i na případy, kdy se námitky týkají znaleckých posudků, případně skutkových zjištění dovozených obecnými soudy z těchto posudků. I této problematice se ostatně Ústavní soud již několikrát ve svých nálezech věnoval.
38. Již v nálezu sp. zn. I. ÚS 2771/10 ze dne 5. 5. 2011 (N 86/61 SbNU 337) dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že se v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly s jeho námitkami týkajícími se znaleckého posudku a na jeho základě určené ceny nemovitosti.
39. Obdobně v nálezu sp. zn. I. ÚS 1368/11 ze dne 24. 4. 2012 (N 87/65 SbNU 181) Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Nevypořádal se totiž s námitkou, zda měly být vyvlastněné pozemky oceněny podle toho, jak byly v okamžiku vyvlastnění fakticky užívány - v daném případě k zemědělským účelům -, nebo podle toho, k čemu byly určeny - v daném případě ke stavebním účelům (viz body 22-26 citovaného nálezu).
40. Konečně v nálezu sp. zn. II. ÚS 3588/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 114/77 SbNU 673) se Ústavní soud zabýval postupem obecného soudu, který ztotožnil cenu obvyklou s cenou, která byla dosažena při prodeji nemovitosti ve veřejné dražbě v rámci exekučního řízení. Podle Ústavního soudu tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Obecný soud podle citovaného nálezu postupoval v přímém rozporu se zněním § 2 odst. 1 zákona o oceňování majetku. Při veřejné dražbě v rámci exekučního řízení totiž dochází k potlačení tržních vlivů, jinak řečeno, taková dražba představuje mimořádnou okolnost trhu, jejíž vliv při stanovování ceny obvyklé musí být naopak podle § 2 odst. 1 zákona o oceňování majetku vyloučen (body 23-24 citovaného nálezu). Závěr obecného soudu tak byl "v extrémním rozporu [...] s provedenými skutkovými a právními zjištěními, ale obecně i s principy spravedlnosti" a v přímém rozporu se zákonnými požadavky pro určování ceny obvyklé [bod 23, podrobněji viz body 18-25 citovaného nálezu; srov. obdobně nález sp. zn. III. ÚS 384/08 ze dne 30. 9. 2009 (N 211/54 SbNU 587), podle něhož při prodeji zastavené nemovitosti v dražbě bylo nutné řádně stanovit obvyklou cenu nemovitosti].
41. V projednávaném případě obecné soudy provedly započtení na dědický podíl stěžovatelovy matky jako dědičky ze zákona a dospěly k závěru, že stěžovatelova matka z dědictví nenabude žádný majetek. Obecné soudy převzaly cenu děděných nemovitostí ze znaleckých posudků, které cenu těchto nemovitostí stanovily podle cenových předpisů. Šlo tedy o tzv. cenu zjištěnou (viz body 7, a zejména 8). Oproti tomu cena darovaných nemovitostí, započtených na dědický podíl matky, byla určena na základě revizního znaleckého posudku, jenž ovšem darované nemovitosti ocenil cenou obvyklou (tržní, viz bod 9). Tento postup mohl vést k rozhodnutí v neprospěch stěžovatelovy matky a stěžovatele jako jejího právního nástupce. Pokud by byla určena cena obvyklá (tržní) děděných nemovitostí a tato cena by byla vyšší než tzv. cena zjištěná, z níž obecné soudy vycházely, mohlo by se ukázat, že hodnota daru nepřevyšuje hodnotu dědického podílu matky stěžovatele, a ta by tak přece jen nabyla majetek z dědictví.
42. Stěžovatel tuto námitku před obecnými soudy uplatnil, ve svém odvolání totiž poukázal na to, že při stanovení ceny děděných nemovitostí a ceny darovaných nemovitostí byla užita jiná "metodika", a dále upozornil, že cena děděných nemovitostí by byla vyšší, pokud by byly oceněny metodou užitou v revizním znaleckém posudku. Při ústním jednání před krajským soudem se stěžovatel poté dopustil procesního pochybení, neboť na opakované dotazy soudu - v rozporu s tím, co uvedl písemně v odvolání - odpovídal, že cena děděných nemovitostí by byla při odlišné metodě ocenění nižší. Tato skutečnost poté vedla krajský soud k tomu, že další dokazování ohledně ceny děděných nemovitostí neprováděl.
43. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v písemném odvolání řádně uplatnil námitku, že cena děděných nemovitostí by byla vyšší, pokud by byly oceněny stejným způsobem jako darované nemovitosti (tedy cenou obvyklou, a nikoliv zjištěnou). Stěžovatel nikdy neprohlásil, že toto tvrzení mění, pouze u ústního jednání začal tvrdit, že cena nemovitostí by byla nižší. Vzhledem k těmto okolnostem lze toto procesní pochybení považovat za omyl stěžovatele, nikoliv za změnu tvrzení oproti písemnému odvolání. S námitkou, že při ocenění cenou obvyklou by cena děděných nemovitostí byla vyšší, se krajský soud byl povinen vypořádat. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že dědické řízení je jedním z nesporných řízení, v němž navíc úkol určit obvyklou cenu majetku v dědictví zákon výslovně svěřuje soudu [§ 175o odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013], a tvrzení účastníků řízení tak nemají takový význam jako v civilním řízení sporném. Ačkoliv se stěžovatel dopustil procesního pochybení, nezbývá než konstatovat, že krajský soud se nevypořádal s jeho námitkou, a tím porušil jeho právo na spravedlivý proces.
44. Tento závěr se ovšem týká pouze výroku II krajského soudu a závislého výroku III o nákladech řízení. Výrokem I krajský soud pouze zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně o odměně pro správce dědictví, řízení o této otázce napadenými rozhodnutími neskončilo a v této části je ústavní stížnost nepřípustná, jak bude vyloženo níže.
45. V dalším řízení je na krajském soudu, aby zvážil, u kterých nemovitostí je třeba zjišťovat cenu obvyklou. Je ovšem namístě podotknout, že u nemovitostí ve Vraňanech, které připadly pozůstalému manželovi a A. V. jako dědičce ze závěti, by odlišná cena nemohla mít dopad na zápočet na dědický podíl a dědické podíly dědiců ze zákona.
b) Odmítnutí dovolání jako nepřípustného
46. Ústavní soud se dále zabýval tím, zda Nejvyšší soud neporušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že jeho dovolání vyhodnotil jako nepřípustné. Nejvyšší soud posuzoval dovolání dle právní úpravy obsažené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř."). Ačkoliv toto ustanovení bylo shledáno protiústavním v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), v projednávané věci bylo aplikováno na základě přechodných ustanovení.
47. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým "bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže [...] dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam."
48. Již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355) Ústavní soud zdůraznil, že si Nejvyšší soud "musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv" a že "[p]odmínky připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů."
49. V citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05 Ústavní soud rovněž dovodil, že důvodem dovolání, jehož přípustnost se opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemusí být jen nesprávné právní posouzení věci samé [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], ale že důvodem dovolání mohou být i vady řízení [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Tento závěr byl v judikatuře Ústavního soudu opakovaně potvrzen [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973); nález sp. zn. II. ÚS 650/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU 25); nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301), bod 21 a násl.; nález sp. zn. II. ÚS 2837/07 ze dne 6. 8. 2008 (N 136/50 SbNU 205); nález sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553), bod 15 a násl.; nález sp. zn. I. ÚS 869/10 ze dne 9. 9. 2010 (N 192/58 SbNU 701), bod 16 a násl.; nález sp. zn. I. ÚS 1920/10 ze dne 15. 6. 2011 (N 112/61 SbNU 653); či nález sp. zn. III. ÚS 3199/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 191/71 SbNU 279)].
50. Zvláště je třeba upozornit na nález sp. zn. IV. ÚS 670/09 ze dne 6. 10. 2011 (N 173/63 SbNU 33). V něm se Ústavní soud zabýval postupem Nejvyššího soudu, který námitky stěžovatelky kvalifikoval nikoliv jako námitky vůči vadám řízení [241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], ale jako námitky zpochybňující skutková zjištění dle § 241a odst. 3 o. s. ř., kterými se dle výslovného znění tohoto ustanovení nelze u dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat. Ústavní soud s tímto posouzením námitek neztotožnil a dospěl k závěru, že šlo o námitky vůči vadám řízení, s nimiž se Nejvyšší soud podle judikatury odkazované v předchozím bodě musí vypořádat (body 9-10 a násl. citovaného nálezu).
51. V projednávaném případě stěžovatel v dovolání mimo jiné namítal, že "[p]ro spravedlivé vypořádání dědických podílů tedy měla být použita ‚jednotná metodika' oceňování darovaných i děděných nemovitostí". Tato námitka se tedy týká toho, jak má být aplikováno ustanovení o započtení dle § 484 občanského zákoníku z roku 1964 a zda soudy v souladu § 175o odst. 1 o. s. ř. zjistily obvyklou cenu majetku v dědictví. Tyto námitky tedy bylo možné posoudit z hlediska jejich obsahu jako námitky vůči právnímu posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a vůči vadám řízení [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]; v obou případech by šlo o dovolání přípustné.
52. Nejvyšší soud však místo toho dovolání stěžovatele posoudil tak, že jde o uplatnění důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z nabízených alternativ Nejvyšší soud zvolil tu, která byla pro stěžovatele a jeho právo na přístup k soudu nejméně příznivá, a tím jeho právo na přístup k soudu porušil. Je pravda, že k pochybení Nejvyššího soudu přispěl i stěžovatel tím, sám při právní kvalifikaci svého dovolání odkázal na důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Podání účastníků řízení se ovšem posuzují dle obsahu, a nikoliv formy a Nejvyšší soud nebyl právním názorem stěžovatele při hodnocení obsahu dovolání nijak vázán.
53. Tím, že Nejvyšší soud posoudil dovolání jako nepřípustné a nevypořádal se s námitkami stěžovatele, porušil jeho právo na spravedlivý proces.
c) Závěr
54. Dalšími námitkami stěžovatele by za této situace bylo nadbytečné se zabývat. Otázkou, zda byla délka tohoto řízení nepřiměřená, se navíc Ústavní soud v řízení o této ústavní stížnosti ani zabývat nemůže, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud podotýká, že se nezabýval tím, jak byly obecnými soudy v projednávaném případě posouzeny závěti, neboť stěžovatel proti jejich závěrům nebrojil. Žádosti o přednostní projednání věci jako naléhavé dle § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud nevyhověl s ohledem na skutkovou a procesní komplikovanost případu a vzhledem k tomu, že neshledal výjimečné podmínky pro užití tohoto institutu.
55. Ústavní soud shrnuje, že součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Proto je povinností soudů se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumentací účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů. V projednávaném případě těmto požadavkům Nejvyšší soud ani krajský soud nedostály.
56. Protože napadeným usnesením Nejvyššího soudu a výrokem II a III napadeného rozhodnutí krajského soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl dle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a napadená rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
57. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výroku I rozsudku krajského soudu, kterým byl zrušen výrok VI rozsudku okresního soudu, je dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Jde totiž o kasační výrok, a řízení o otázce odměny pro správce dědictví nebylo tímto rozhodnutím skončeno. V této části byla proto ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Jinak se napadená rozhodnutí správce dědictví nijak netýkají a vzhledem k tomu se Ústavní soud nezabýval žádnými námitkami, které se týkají správce dědictví.
58. Zrušením rozhodnutí Nejvyššího soudu a krajského soudu v uvedeném rozsahu bude stěžovateli otevřen dostatečný prostor pro hájení svých práv před obecnými soudy. V části směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ se tudíž ústavní stížnost stala nepřípustnou dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1860/16 ze dne 3. 11. 2016 (N 208/83 SbNU 299), bod 99 a tam citované nálezy], a byla tudíž rovněž odmítnuta dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Autor: US