// Profipravo.cz / Žaloba pro zmatečnost 07.06.2021
Odmítnutí odvolání proti usnesení o zamítnutí žaloby pro zmatečnost
Usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání proti usnesení o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, je ve smyslu ustanovení § 230 odst. 3 o. s. ř. usnesením, proti němuž není přípustná žaloba pro zmatečnost. Přípustnost dovolání proti takovému usnesení proto není vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 97/2021, ze dne 3. 2. 2021
Dotčené předpisy:
§ 229 odst. 4 o. s. ř.
§ 230 odst. 3 o. s. ř.
§ 238 odst. 1 o. s. ř.
§ 14 odst. 1 ZKV ve znění do 31.12.2007
Kategorie: žaloba pro zmatečnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 20. října 2011, č. j. 13 C 208/2005-438, Obvodní soud pro Prahu 1:
[1] Zamítl žalobu (podanou 12. května 2005), kterou se žalobci [a/ D. P. (dále též jen „D. P.“) a b/ V. B. (dále též jen „V. B.“)] domáhali po žalovaném toho, aby každému z nich zaplatil částku 80.798.105 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovaným úrokem z prodlení (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o soudním poplatku (bod III. výroku).
2. Proti rozsudku obvodního soudu podal V. B. odvolání.
3. Usnesením ze dne 11. prosince 2012, č. j. 13 C 208/2005-587, obvodní soud zamítl žádost V. B. o přiznání osvobození od soudních poplatků pro odvolací řízení.
4. K odvolání V. B. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. května 2013, č. j. 39 Co 184/2013-608, potvrdil usnesení obvodního soudu ze dne 11. prosince 2012.
5. Podáním předaným na poštu k přepravě 9. září 2013 (č. l. 655-657) podal V. B. u obvodního soudu žalobu pro zmatečnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2013.
6. Usnesením ze dne 2. listopadu 2016, č. j. Ncp 1184/2016-1185, Vrchní soud v Praze určil, že k projednání žaloby pro zmatečnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2013 je v prvním stupni příslušný Městský soud v Praze (bod I. výroku) a že po právní moci usnesení, bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze (bod II. výroku).
7. Usnesením ze dne 31. května 2019, č. j. 39 Co 184/2013-1465, v jehož záhlaví označil jako žalobce a/ D. P. [již pod novým příjmením D. (dále jen „D. D.“)] a jako žalobce b/ V. B., uváděje dále, že řízení se koná „za účasti“ Sdružené konkurzní v. o. s. (dále též jen „veřejná obchodní společnost“), pak Městský soud v Praze (dále též jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“):
[1] Určil, že v řízení bude pokračováno (bod I. výroku).
[2] Rozhodl, že V. B. se neustanovuje zástupce pro toto řízení (bod II. výroku).
[3] Zamítl žalobu pro zmatečnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2013 (bod III. výroku).
[4] Uložil V. B. zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 4.719 Kč (bod IV. výroku).
[5] Určil, že ve vztahu mezi D. D., žalovaným a veřejnou obchodní společností žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod V. výroku).
8. Zamítnutí žaloby pro zmatečnost odůvodnil soud tím, že důvod zmatečnosti dle § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), není dán.
9. V důvodech usnesení (srov. jeho odstavec 4.) soud výslovně vyšel z toho, že usnesením ze dne 25. května 2018, č. j. 43 K 1001/2006-1915, které nabylo právní moci dne 12. ledna 2019, prohlásil Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „konkursní soud“) konkurs na majetek V. B. Odtud dovozoval, že všechna řízení týkající se V. B. se tím přerušila dle § 263 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a jelikož žalovaný (následně) navrhl pokračování v řízení (podáním ze dne 25. ledna 2019, č. l. 1430), bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno dle § 264 odst. 1 insolvenčního zákona.
10. Podáním datovaným 25. června 2019 (č. l. 1488) se V. B. odvolal proti bodům I. až IV. výroku usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. května 2019; odvolání nebylo odůvodněno.
11. Na výzvu k doplnění odvolání (usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. července 2019, č. j. 39 Co 184/2013-1491) reagoval V. B. žádostí o ustanovení zástupce pro odvolací řízení (podání č. l. 1511).
12. Na výzvu k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 2.000 Kč (usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. července 2019, č. j. 39 Co 184/2013-1514) reagoval V. B. žádostí o osvobození od soudních poplatků (podání datované 28. srpna 2019, č. l. 1517).
13. Usnesením ze dne 23. září 2019, č. j. 39 Co 184/2013-1526, přiznal soud prvního stupně V. B. osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Na toto usnesení reagoval V. B. tak, že proti němu podal odvolání (podání datované 6. října 2019, č. l. 1531), které odůvodnil tím, že v důsledku prohlášení konkursu na jeho majetek není účastníkem řízení.
14. Usnesením ze dne 17. října 2019, č. j. 39 Co 184/2013-1534, vyzval soud prvního stupně V. B. k doplnění odvolání z 6. října 2019. Na tuto výzvu reagoval V. B. tím, že proti ní podal námitky (podání předané na poštu k přepravě 31. října 2019, č. l. 1544-1546).
15. Podáním datovaným 16. prosince 2019 (č. l. 1555-1556) poukázala veřejná obchodní společnost na prohlášení konkursu na majetek V. B. a na to, že byla ustavena správcem konkursní podstaty V. B., načež ve smyslu § 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), navrhla pokračování v řízení.
16. Usnesením ze dne 18. srpna 2020, č. j. 4 Co 306/2019-1572, pak Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“), označuje v záhlaví již jako žalobce a/ D. D. a jako žalobce b/ veřejnou obchodní společnost (coby správce konkursní podstaty V. B.):
[1] Odmítl odvolání V. B. proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. května 2019 (první výrok).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
17. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV, § 432 odst. 1 insolvenčního zákona a § 218 písm. b/ o. s. ř. – dospěl k závěru, že V. B. není osobou oprávněnou podat odvolání. Dovodil, že v dané věci jde o nárok týkající se majetku patřícího do konkursní podstaty, takže řízení se přerušilo (prohlášením konkursu) ze zákona podle § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV a vzhledem k tomu, že žalovaný podal návrh na pokračování v řízení dne 25. ledna 2019, stal se správce konkursní podstaty V. B. (veřejná obchodní společnost) účastníkem řízení místo V. B.
18. Odvolací soud dodal, že i kdyby byl V. B. nadále účastníkem řízení, musel by jeho odvolání odmítnout podle § 43 odst. 2 o. s. ř., protože přes výzvu soudu blanketní odvolání nedoplnil.
19. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal V. B. dovolání, jehož přípustnost opírá (se zřetelem k době podání původní žaloby) o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, s tím, že napadené rozhodnutí „má ve věci samé zásadní význam“.
20. Poměřováno obsahem dovolání, dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
21. Odvolacímu soudu dovolatel především vytýká, že při odmítnutí jeho odvolání nezohlednil, že soud prvního stupně s ním jednal jako se žalobcem, ač mu bylo známo, že došlo k prohlášení konkursu. Odtud dovozuje, že jednal-li s ním jako s účastníkem (přes prohlášený konkurs) soud prvního stupně, měl s ním takto jednat i odvolací soud, nebo měl odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně s výtkou, že s dovolatelem jednal (coby účastníkem) nesprávně. Dále uplatňuje argumenty proti závěru odvolacího soudu, že by blanketní odvolání stejně muselo být odmítnuto podle § 43 odst. 2 o. s. ř.
22. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, s níž souvisí i otázka rozhodného znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení.
23. Podle článku II (Přechodná ustanovení), části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jenž nabyl účinnosti 30. září 2017, není-li dále stanoveno jinak, použije se zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány (bod 1.). Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (bod 2.). Odtud plyne (oproti mínění dovolatele), že vzhledem k datu vydání napadeného usnesení (18. srpna 2020) je pro dovolací řízení v této věci rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. Z dovolání se podávající námitka nesprávného právního posouzení věci za této situace vystihuje způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
24. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže pro posouzení jeho přípustnosti jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu (v rozhodném znění):
§ 237 (o. s. ř.)
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
§ 238 (o. s. ř.)
(1) Dovolání podle § 237 není přípustné
(…)
e/ proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4,
(…)
h/ proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení,
i/ proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek,
j/ proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o ustanovení zástupce,
(…)
§ 229 (o. s. ř.)
(…)
(4) Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
§ 230 (o. s. ř.)
(…)
(3) Žaloba pro zmatečnost není přípustná také proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost.
25. Pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, je obsaženo ve výčtu těch usnesení, proti nimž je podle § 229 odst. 4 o. s. ř. přípustná žaloba pro zmatečnost (což by vylučovalo přípustnost dovolání v této věci). Podle ustanovení § 230 odst. 3 o. s. ř. však žaloba pro zmatečnost není přípustná také proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. května 2019 je nepochybně usnesením, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost (soud ji zamítl), takže zbývá určit, zda stejnou povahu má i usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání proti takovému usnesení. Odpověď na tuto otázku se podává již z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2015, sen. zn. 21 ICdo 6/2015 [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu]. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že:
„Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Povaha věci (vyplývající z uvedeného smyslu žaloby pro zmatečnost jakožto mimořádného opravného prostředku) vylučuje, aby žalobou pro zmatečnost bylo napadáno usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost; náprava chybného („nesprávného“) rozhodnutí tu může být zjednána cestou odvolání nebo dovolání.
Rozhodnutím o žalobě pro zmatečnost je třeba – zejména s přihlédnutím ke smyslu (účelu) žaloby pro zmatečnost jakožto mimořádného opravného prostředku – rozumět ve smyslu ustanovení § 230 odst. 3 o. s. ř. nejen závěr o tom, zda žaloba je či není důvodná, ale také (pouhé) procesní rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí (odmítnutí žaloby pro zmatečnost nebo zastavení řízení o žalobě pro zmatečnost). O žalobě pro zmatečnost se rozhoduje nejen u soudu prvního stupně (soudu příslušného podle ustanovení § 235a odst. 1 o. s. ř.), ale také v odvolacím řízení; rozhodnutím o žalobě pro zmatečnost je proto usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, změněno nebo zrušeno, a samozřejmě také usnesení, kterým bylo odmítnuto odvolání podané proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, nebo kterým bylo řízení o tomto odvolání zastaveno.“
26. Odtud plyne, že dovoláním napadené usnesení není usnesením, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost. Jinak řečeno, usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání proti usnesení o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, je ve smyslu ustanovení § 230 odst. 3 o. s. ř. usnesením, proti němuž není přípustná žaloba pro zmatečnost. Přípustnost dovolání proti takovému usnesení proto není vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
27. Ve vztahu k té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud odmítl odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti bodům II. a IV. výroku usnesení soudu prvního stupně, vylučuje přípustnost dovolání ustanovení § 238 odst. 1 písm. j/ o. s. ř. (výrok o neustanovení zástupce), respektive ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. (výrok o nákladech řízení); Nejvyšší soud proto potud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
28. Ve vztahu k té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud odmítl odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti bodu III. výroku usnesení soudu prvního stupně (o zamítnutí žaloby pro zmatečnost), platí, že usnesení ze dne 21. května 2013, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí žádosti V. B. o přiznání osvobození od soudních poplatků pro odvolací řízení, je usnesením, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku. Žaloba pro zmatečnost podaná proti takovému usnesení je (jen) mimořádným opravným prostředkem proti usnesení o návrhu na osvobození od soudního poplatku, takže i rozhodnutí insolvenčního soudu a odvolacího soudu o takové žalobě pro zmatečnost jsou (stále) rozhodnutími o „návrhu na osvobození od soudního poplatku“. U takového usnesení odvolacího soudu vylučuje přípustnost dovolání ustanovení § 238 odst. 1 písm. i/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto i potud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Srov. obdobně např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2019, sen. zn. 29 ICdo 124/2019.
29. Ve vztahu k té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud odmítl odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti bodu I. výroku usnesení soudu prvního stupně (o pokračování v řízení), Nejvyšší soud dovolání odmítl rovněž podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., a to z následujících příčin:
30. V dané věci není ani podle obsahu spisu pochyb o tom, že:
[1] Řízení o žalobě D. D. a V. B. vedené u obvodního soudu není dosud pravomocně skončeno (věc se nachází ve stadiu odvolacího řízení).
[2] Usnesením ze dne 25. května 2018, č. j. 43 K 1001/2006-1915, ve znění opravného usnesení ze dne 12. července 2018, č. j. 43 K 1001/2006-1943, konkursní soud prohlásil konkurs na majetek V. B. (bod I. výroku) a správkyní konkursní podstaty V. B. ustavil JUDr. Dagmar Mixovou (dále jen „D. M.“) [bod II. výroku].
[3] Usnesením ze dne 17. července 2018, č. j. 43 K 1001/2006-1948, konkursní soud zprostil D. M. funkce správkyně konkursní podstaty a novým správcem konkursní podstaty ustavil veřejnou obchodní společnost. Usnesením ze dne 2. listopadu 2018, č. j. 4 Ko 3/2018-2027, odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu ze dne 17. července 2018.
[4] Usnesením ze dne 26. listopadu 2018, č. j. 4 Ko 2/2018-2118, odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu ze dne 25. května 2018 v bodu I. výroku a odmítl odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti bodu II. výroku.
[5] Podáním datovaným 25. ledna 2019 (č. l. 1430) žalovaný navrhl, aby v řízení bylo pokračováno.
[6] Podáním datovaným 16. prosince 2019 (č. l. 1555-1556) veřejná obchodní společnost navrhla, aby v řízení bylo pokračováno.
31. Pro další úvahy Nejvyššího soudu ohledně přípustnosti dovolání proti výše (v odstavci 29.) označenému výroku jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, zákona o konkursu a vyrovnání a občanského soudního řádu:
§ 432 (insolvenčního zákona)
Přechodné ustanovení
(1) Pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona se použijí dosavadní právní předpisy.
(…)
§ 14 (ZKV)
Účinky prohlášení konkursu
(1) Prohlášení konkursu má tyto účinky:
a/ oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu,
(…)
c/ řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu (§ 20), lze v řízení pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce,
(…)
§ 218 (o. s. ř.)
Odvolací soud odmítne odvolání, které
(…)
b/ bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn;
(…)
32. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí ustanovení § 432 odst. 1 insolvenčního zákona od 1. ledna 2008 a později nedoznalo změn. Ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ a c/ ZKV v citované podobě, pro věc rozhodné, je účinné k 31. prosinci 2007 a ustanovení § 218 písm. c/ o. s. ř. v citované podobě nedoznalo změn od vydání napadeného usnesení.
33. V dané věci je zjevné (odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně správně rozpoznal), že konkursní soud prohlásil konkurs na majetek V. B. [ve shodě s ustanovením § 432 odst. 1 insolvenčního zákona (ve spojení s ustanoveními § 433 bodu 1. a § 434 insolvenčního zákona) a s výkladem podaným např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněném pod číslem 16/2009 Sb. rozh. obč.] podle zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007).
34. Prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty (tedy i s pohledávkami dlužníka) na správce konkursní podstaty úpadce (§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV), jemuž tak svědčí (zásadně) aktivní legitimace k vymáhání dlužníkových pohledávek; srov. např. bod XXIII., str. 188 (364), stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sb. rozh. obč. Sporné řízení vedené u obvodního soudu, v němž se D. D. a V. B. (jako žalobci) domáhali po žalovaném toho, aby každému z nich zaplatil částku 80.798.105 Kč s příslušenstvím, je tudíž v rozsahu, v němž se týká žalobního nároku V. B., řízením o nároku, který se týká majetku (pohledávky) patřícího do konkursní podstaty V. B., a které se jen ve vztahu mezi V. B. a žalovaným (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Odo 177/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 12, ročníku 2001, pod číslem 151) ze zákona přerušilo prohlášením konkursu na majetek V. B. (§ 14 odst. 1 písm. c/ ZKV). K tomu budiž dodáno, že dosavadní stav řízení nenabízí žádné poznatky, jež by dovolovaly uzavřít, že nastala některá z výjimek, v jejichž důsledku se závěr o přerušení řízení neprosazuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2012, pod číslem 2, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009); z podání veřejné obchodní společnosti z 31. července 2020 je naopak zřejmé, že ta se ke své roli účastníka řízení (žalobce b/) místo V. B. aktivně hlásí. Přitom nejde ani o řízení, pro něž by takovou výjimku zakotvovalo přímo ustanovení § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV.
35. Jelikož řízení před obvodním soudem není řízením o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu, bylo v něm možné pokračovat na návrh správce konkursní podstaty V. B. nebo žalovaného (srov. opět § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV). Návrh na pokračování v řízení přitom podali jak žalovaný (25. ledna 2019) tak veřejná obchodní společnost (16. prosince 2019). Již dnem, kdy soudu došel návrh na pokračování v řízení podaný žalovaným, pak nastal účinek předjímaný ustanovením § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV spočívající v tom, že veřejná obchodní společnost se coby správce konkursní podstaty V. B. stala účastníkem řízení (novým žalobcem b/) místo V. B. K tomu lze dodat, že návrh na pokračování v řízení (jeho účinky) se vztahuje k řízení vedenému u obvodního soudu, když samotná žaloba pro zmatečnost (byť ji v prvním stupni projednává jiný soud – Městský soud v Praze) je (obdobně jako dovolání) pouze mimořádným opravným prostředkem podaným proti jednomu z rozhodnutí odvolacího soudu vydaných v řízení zahájeném žalobou podanou u obvodního soudu.
36. V. B. tedy od ledna 2019 přestal být účastníkem sporu, když jej na místě žalobce b/ nahradil správce jeho konkursní podstaty (veřejná obchodní společnost). K tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 92/2002, uveřejněné pod číslem 11/2003 Sb. rozh. obč., z nějž se podává, že správce konkursní podstaty se stává (namísto úpadce) účastníkem řízení, které se prohlášením konkursu na majetek dlužníka přerušuje, v němž však lze na návrh k tomu oprávněné osoby pokračovat (§ 14 odst. 1 písm. c/ ZKV), dnem, kdy soudu došel návrh na pokračování v řízení. Právě tento judikaturní závěr je pak důvodem, pro který Nejvyšší soud odmítl dovolání ve vztahu k té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud odmítl odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti bodu I. výroku usnesení soudu prvního stupně (o pokračování v řízení). Odtud totiž plyne, že v případech, kdy lze pokračovat v řízení přerušeném prohlášením konkursu na majetek dlužníka a oprávněná osoba podá návrh na pokračování v řízení, pokračuje soud v řízení bez dalšího, aniž by v tomto směru musel vydávat usnesení o pokračování v řízení. Tím není dotčena možnost, aby o pokračování v řízení rozhodl usnesením, které je ale svou povahou usnesením, jímž se upravuje vedení řízení a proti němuž není přípustné odvolání (§ 202 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.); v tomto rozsahu tedy byl důvod odvolání odmítnout, byť nikoli dle § 218 písm. b/ o. s. ř., nýbrž dle § 218 písm. c/ o. s. ř. a věcný přezkum napadeného rozhodnutí v tomto rozsahu význam nemá, když potud dovolatel žádnou otázku, jež by založila přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., ani neklade (k vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.).
37. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného ve vztahu ke všem výrokům, jichž se týkalo.
38. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč. Napadené rozhodnutí totiž není rozhodnutím, jímž se řízení končí (žaloba pro zmatečnost směřuje proti usnesení vydanému v průběhu neukončeného řízení o odvolání V. B. proti rozsudku obvodního soudu ze dne 20. října 2011). Bez zřetele k nepřípustnosti dovolání v rozsahu nákladových výroků je odtud zjevné, že výrok o nákladech řízení nemělo obsahovat ani usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. května 2019, ani dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu. Usnesení odvolacího soudu přitom potud trpí i vnitřní rozporností, jelikož na jedné straně nepokládá V. B. za účastníka řízení, na druhé straně však (odmítnutím odvolání v uvedeném rozsahu) ignoruje fakt, že soud prvního stupně vedle toho, že o nákladech řízení rozhodl vůči účastníku řízení (veřejné obchodní společnosti) zavázal k jejích náhradě žalovanému osobu (V. B.), která účastníkem řízení již nebyla (a měla proto právo žádat, aby takové rozhodnutí bylo odklizeno). Tak jako tak ovšem platí, že konečným způsobem má právo rozhodnout o nákladech řízení (včetně těch, jež účastníkům vznikly v řízení o žalobě pro zmatečnost podané proti usnesení jen procesní povahy v průběhu řízení o odvolání proti rozhodnutí o věci samé) odvolací soud v rozhodnutí o odvolání proti rozsudku obvodního soudu ze dne 20. října 2011.
Autor: -mha-